Zápisník antikváře

Jasně, ozna­čit něco jako žen­skou li­te­ra­turu anebo snad do­konce jako li­te­ra­turu pro ženy, je téměř ne­při­ja­telný pře­šlap, zlý, potměšilý vý­pad proti dob­rému vkusu. Je snad ještě živá doba spi­so­vání pro vol­nou chvíli, pro zá­bavu, kte­rou kon­zu­mo­valy ne­vzdě­lané, ovšem gra­motné ku­cha­řinky? Tato čte­nář­ská sku­pina už prav­dě­po­dobně ne­e­xis­tuje – i když, s ob­li­bou si při­po­mí­nám ob­lí­be­nou his­torku mého ně­kdej­šího ko­legy z okresní…

Ital­ská bo­he­mistka An­na­lisa Co­sen­tino vy­dala knižní studii vě­no­va­nou po­stavě a dílu Ja­ro­slava Haška. Au­to­rovi se vě­nuje dlouhodobě – v ital­ské ex­klu­zivní knižní edici I Me­ri­di­ani Mon­da­dori vy­šel v roce 2014 roz­sáhlý vý­bor pře­kladů Haš­ko­vých próz, na němž Co­sen­tino pra­co­vala spolu se Ser­giem Cor­du­a­sem. Co­sen­tino je zde pře­kla­da­tel­kou, ale i autorkou roz­sáh­lých po­znám­ko­vých apa­rátů, v rámci nichž při­bli­žuje italskému čte­náři český kul­turní kon­text. Její…

Po­slední ro­mán Da­vida Zá­bran­ského v mno­hém na­va­zuje na au­to­rovo před­chozí dílo, prózu Za Al­pami. Ta vy­vo­lala na naší scéně po­měrně za­jí­ma­vou dis­kusi, v níž ne­chy­bělo ani vr­hání mrvy v du­chu „když je dílo bl­bost, musí být bl­bec i au­tor a s ním i všichni, kdo si ho ob­lí­bili“. Po­ku­sil jsem se zde uká­zat, proč Za Al­pami mů­žeme číst ni­koli jako pro­vo­kaci, ný­brž jako…

Kdy­bychom ne­vě­děli, jak ak­tu­ální do­káže být Michel Hou­elle­becq ve vý­běru ná­mětů svých próz, mu­seli bychom si říci, že největší kouzlo jeho Se­ro­to­ninu spo­čívá právě v mi­nu­tové přes­nosti, s níž byl před­lo­žen mase čte­nářů. Po všech těch zprá­vách o opi­á­to­vých kri­zích, o ne­kom­pro­misní kon­zu­maci an­ti­de­pre­siv na­příč ce­lým zá­pad­ním svě­tem jsme si už snad mys­leli, že ne­může být hůře – a tak jako vždy,…

Vy­da­va­tel ob­no­vené Pří­tom­nosti, ně­kdejší praž­ský komunální po­li­tik a lé­kař, ve ve­řej­ném pro­storu spo­jo­vaný na­pří­klad s programovou vý­zvou Im­puls 99, která svého času vo­lala po užší ev­rop­ské in­te­graci a posílení ob­čan­ské spo­leč­nosti, Mar­tin Jan Strán­ský vy­dal svou první pro­za­ic­kou knihu, re­spek­tive ro­má­nový de­ník. V cen­tru jeho zá­běru stojí drobné lidské spo­le­čen­ství, ven­kov­ské uspo­řá­dání kdesi na Vy­so­čině – není bez za­jí­ma­vosti, že vy­pra­věč…

To si takhle jed­nou vy­jdete s chutí roz­hléd­nout se do kraje a zhod­no­tit, jak na tom le­tos před pod­zi­mem jsme s naší kra­ji­nou. Podíváte se na­pravo a: po úbočí kopce se táhne pruh ze­žlout­lých smrků a bo­ro­vic, jako žilka smrti se kli­katí ko­lem údolí a mizí ně­kde na ho­ri­zontu. Hned si vzpo­me­nete – bylo to při­bližně před rokem, když mi tvr­dili, že bude-li do­sta­tečně…