Ital­ská bo­he­mistka An­na­lisa Co­sen­tino vy­dala knižní stu­dii vě­no­va­nou po­stavě a dílu Ja­ro­slava Haška. Au­to­rovi se vě­nuje dlou­ho­době – v ital­ské ex­klu­zivní knižní edici I Me­ri­di­ani Mon­da­dori vy­šel v roce 2014 roz­sáhlý vý­bor pře­kladů Haš­ko­vých próz, na němž Co­sen­tino pra­co­vala spolu se Ser­giem Cor­du­a­sem. Co­sen­tino je zde pře­kla­da­tel­kou, ale i au­tor­kou roz­sáh­lých po­znám­ko­vých apa­rátů, v rámci nichž při­bli­žuje ital­skému čte­náři český kul­turní kon­text. Její haš­kov­ská stu­die má dle ano­tace pů­so­bit opač­ným smě­rem: na­vést čes­kého čte­náře na ty sou­vis­losti, které mu mohly zů­stat skryty právě kvůli pří­liš pev­nému ukot­vení v čes­kém kul­tur­ním prostředí.

A není dů­vod nad touto in­ter­pre­tační stra­te­gií po­chy­bo­vat. To že je Ja­ro­slav Ha­šek zto­tož­ňo­ván se Švej­kem a že Švejk je pře­de­vším li­do­vou po­sta­vou, nad tím sice mů­žeme máv­nout ru­kou, nicméně ob­raz jed­noho z na­šich nej­zná­měj­ších au­torů je tě­mito pro­jek­cemi stále do­sti pře­ex­po­no­ván. Tomu, kdo dnes čte Haš­kovy Osudy dob­rého vo­jáka Švejka a nemá při­tom už v pa­měti tak hlu­boce vští­peno zjed­no­du­šu­jící Stekla­čovo fil­mové ztvár­nění z 50. let, při četbě tuhne úsměv na rtech a může být po právu roz­ča­ro­ván, jaký paskvil zdejší kul­turní tra­dice udě­lala z ně­čeho tak ži­vot­ného a sil­ného, jako je Haš­kovo opus mag­num. Zkři­vit Švejka na usmě­va­vého idi­ota ne­bylo jen tak; Co­sen­tino uka­zuje, jak slo­žité bylo při­jetí to­hoto ro­mánu zejména čes­kou aka­de­mic­kou obcí. To­hle téma není nové, ovšem ne­bude na škodu si je zo­pa­ko­vat – kauza Ha­šek (ale ob­dobně i K. H. Má­cha, K. Sa­bina, L. Klíma a ně­ko­lik dal­ších) totiž uka­zuje, jak kon­zer­va­tivní a opa­trné je myš­lení těch, kteří pa­ra­doxně mají to­lik dů­vodů k tomu ra­zit nové cesty a hle­dat nová vý­cho­diska. Po­sta­víte-li na tento ro­bustní zá­klad české před­běžné opa­tr­nosti re­ži­séra, který se ze všeho nej­lépe umí za­ří­dit podle stra­nic­kých a kul­tur­ních di­rek­tiv, co víc, ne­cháte-li jej pů­so­bit na těžko ucho­pi­tel­nou po­stavu Jo­sefa Švejka (Švejka, který má ti­síc tváří, jak zdů­raz­ňuje Co­sen­tino), ka­ta­strofa je dokonána…

Je ovšem stej­nou hříč­kou dě­jin, za­čnou-li se jisté omyly vze­šlé z pře­hnané opa­tr­nosti a ne­po­ro­zu­mění na­pra­vo­vat tak, že se vezme au­tor a usadí se do síně slávy; zde máte kla­sika, stej­ného, ja­kým byl Ka­fka nebo Musil. Před­klá­daná kniha do této pasti upadá jen na­půl, po­ne­chává totiž Haška po­stá­vat ně­kde na­půl cesty mezi li­te­rá­tem a žur­na­lis­tou. Co­sen­tino ne­chává hned na úvod­ních stra­nách pro­mlu­vit Fran­tiška Lan­gera, au­tora „jed­noho z mála spo­leh­li­vých por­trétů Haš­kovy osob­nosti“: „Do be­let­ris­tic­kého od­dě­lení mé kni­hov­ničky ne­za­blou­dil ni­kdy. Se zá­li­bou le­žel v ob­ra­zech Tol­d­tova Ana­to­mic­kého at­lasu nebo v Tho­ma­ye­rově knize o vnitř­ním lé­kař­ství (…) Za­jí­maly ho ča­so­pisy jako Hos­ti­mil, ča­so­pis pro hos­tin­ské, nebo po­dobný pro ka­deř­níky či pro ji­nou živ­nost (…) Se stej­ným zá­jmem pro­hlí­žel ad­re­sáře, jízdní řád, Vol­nou myš­lenku, Čas, Sva­tého Voj­tě­cha, ven­kov­ské a men­ši­nové tý­de­níky“ (Co­sen­tino zde ci­tuje z knihy Byli a bylo [2003]). V ně­ko­lika krat­ších ži­vo­to­pis­ných pa­sá­žích jeho po­stavu líčí jako vzpur­ného tu­láka, zmi­ňuje i ex­tem­pore s praž­skými tram­va­jáky, po­cho­pi­telně se ne­vy­hýbá jeho pů­so­bení v „po­li­tické sekci vo­jen­ského re­vo­luč­ního vý­boru“ ani an­gažmá mezi bol­še­viky. Na­o­pak, při­po­míná, že všechny tyto role Ha­šek dlou­ho­době vstře­bá­val a poz­ději ge­ni­álně zhut­nil v mo­nu­men­tál­ních Osu­dech. S od­ka­zem na práce ně­kte­rých čes­kých ja­zy­ko­vědců, kteří Haš­kovo dílo zkou­mali, uka­zuje, že Haš­kova ži­votní cesta možná byla zdro­jem pří­běhů pro ně­které jeho texty, ur­čitě ale ovliv­nila ja­zyk, jímž jsou ony texty psány. Ano, i to může zů­stat skryto tam, kde se jde jen po tom, co Ha­šek líčí; jak líčí, tj. na­ko­nec klí­čová otázka. – I proto je velmi dů­le­žité, na­chází-li Co­sen­tino spoje, které ve­dou od Haška k po­pu­lární a ryze zá­bavné literatuře.

Ne­chci zde vy­pi­so­vat, které žánry a která kul­tovní díla mohla Haška ovliv­nit, jen znovu při­po­mí­nám, v čem lze spat­řo­vat jisté ne­bez­pečí pro re­ha­bi­li­to­va­ného spi­so­va­tele; že se z něj udělá ně­kdo, kým ni­kdy ne­byl. V tomto se Co­sen­tino chová obe­zřetně a jak­koli ob­jekt svého zkou­mání vy­zve­dává, co nej­výš jí síly do­volí, zá­ro­veň po­ne­chává pro­stor pro to za­hléd­nout Haška při práci; jako bí­dou a zá­vis­lostmi při­skřípnu­tého člo­věka, který psal, aby se uži­vil, a je­hož ru­ko­pis tedy mu­sel od­po­ví­dat jis­tému čte­nář­skému oče­ká­vání. Sa­mo­zřejmě, to je jen první stu­peň na cestě ke spi­so­va­tel­ství, ne­měli bychom na něj ale zapomínat.

Co­sen­tino, An­na­lisa. Chvála bl­bosti: z Prahy do Ir­kut­ska a zpět v pat­nácti stech po­víd­kách a jed­nom ro­mánu. Pře­klad Olga Ča­ply­gi­nová. Vy­dání první. Praha: Fi­lo­zo­fická fa­kulta Uni­ver­zity Kar­lovy, 2017.