Jasně, ozna­čit něco jako žen­skou li­te­ra­turu anebo snad do­konce jako li­te­ra­turu pro ženy, je téměř ne­při­ja­telný pře­šlap, zlý, po­tmě­šilý vý­pad proti dob­rému vkusu. Je snad ještě živá doba spi­so­vání pro vol­nou chvíli, pro zá­bavu, kte­rou kon­zu­mo­valy ne­vzdě­lané, ovšem gra­motné ku­cha­řinky? Tato čte­nář­ská sku­pina už prav­dě­po­dobně ne­e­xis­tuje – i když, s ob­li­bou si při­po­mí­nám ob­lí­be­nou his­torku mého ně­kdej­šího ko­legy z okresní knihovny, od­kud se ší­řila vzdě­la­nost do Her­cyn­ského lesa. Sly­šel jsem ji ně­ko­li­krát a na­ko­nec jí i asis­to­val. Celá věc se měla takto: do od­dě­lení pro do­spělé při­šla dáma v le­tech, za­no­řila se k dobře do­stup­nému re­gálu s čer­ve­nými se­šitky. Po chvíli si při­nesla k pultu půl­me­t­rový štos, ko­lega ucho­pil čtečku, na­čí­tal eany a ří­kal: to­hle jste už měla, to­hle taky, to­hle jste měla, to­hle taky, to­hle jste měla a to­hle ne! to­hle jste měla, to­hle taky atd. atd. Když čtečka utichla, na hro­mádce zů­stalo pět se­šitků a dáma zá­řila ra­dostí, že ten­to­krát měla ná­ramné štěstí a že jí to takhle stačí. – Soudě podle ohma­ta­ných obá­lek toho hnus­ného šuntu, va­riu­jí­cích mužné ob­jetí, bi­ceps a pla­vou hřívu, se­tkali jsme se s tro­glo­dyt­ním stvo­ře­ním z pan­ské ku­chyně, snad už eman­ci­po­va­ným a možná i so­ci­ál­ně­de­mo­kra­tic­kým. Jenže co si po­čít s tou její li­te­rární ob­sesí? Co když každá zmínka o žen­ské li­te­ra­tuře oné čte­nářce upírá po­díl na ně­ko­lika de­ká­dách po­kroku a spo­le­čen­ského vzma­chu, co když do­konce útočí na sa­mou pod­statu psaní, jež chce být za kaž­dou cenu umě­lec­kou tvorbou?

Měl bych k li­te­rár­nímu braku ml­čet – jenže ob­čas je po­třeba si ule­vit, zvlášť když vám při­jde do ruky něco, co by si skoro za­slou­žilo V1 vazbu. Tak třeba zrovna ne­dávno jsem se po le­tech vra­cel k ve­le­bené ro­má­nové fresce Syl­vie Rich­te­rové a před­tím k Ho­di­nám z olova Radky De­ne­mar­kové. Četl jsem je s tak tro­chu s hro­zi­vým oče­ká­vá­ním; ne­chtěl jsem být tím, kdo jen os­tra­žitě hlídá hra­nici, za níž se z umě­lec­kého díla stává ře­me­slná práce, a při­tom se tváří, že se vů­bec nic ne­děje. Vždyť ta­ková Rich­te­rová nebo De­ne­mar­ková nejsou Ley­lah At­ta­ro­vou z pro­dukce na­kla­da­tel­ství Moba.

Jenže si to zkuste. A za­čněte oním ve­li­kým Každá věc ať do­spěje na své místo. Do­sta­nete se do světa po­div­ných by­tostí, z nichž každá má své místo na škále spo­le­čen­ské škod­li­vosti a pro­spěš­nosti; do světa, který je velmi jed­no­du­chý k ucho­pení, který všichni známe, ale o němž si jen zříd­kakdy vy­prá­víme. Každé dobro jest tam du­chovně po­vzne­seno, každé zlo dý­chá s člo­vě­kem. Mu­seli byste ne­bo­žá­kovi vy­rvat tepny z těla, mělo-li by mu být od té by­tostné zhouby člo­věka po­mo­ženo. Dobří sed­láci, které ošku­bali o všechno, jedny vy­hnali, druhé za­bili, špatní ko­mu­nisti, kteří uměli jen zá­vi­dět, líně se po­va­lo­vat a če­kat na pří­le­ži­tost. Mi­stři du­cha­zpytu obý­va­jící slo­no­vi­nové věže a sa­mo­zřejmě agenti, šu­try obí­ha­jící pro tra­jek­to­ri­ích zla. Pří­běh plný ne­če­ka­ných zvratů, a přesto pro­dchnutý dob­ro­tou stvo­ření. Všechny věci přece mají svá místa, jen jim po­moci… Na­se­kat to do pa­de­sáti sešitů.

A když i po ro­mánu o po­hnu­tých ča­sech po­vá­lečné Ev­ropy ne­bu­dete mít dost, mů­žete si ublí­žit špal­kem, je­hož kva­lity pro jis­totu oce­nila po­rota nej­větší li­te­rární ceny v té­hle zemi. Ten­to­krát už žádné truch­livé ob­rázky roz­vrá­ce­ných tra­dic, ten­to­krát se jde na dřeň těch nej­pal­či­věj­ších pro­blémů dneška. Opět tu máme po­stavy, které nejsou ani tak ztvár­ně­ním lidí, jako spíš ně­ja­kými vehi­kuly, na něž je možné na­vě­sit prin­ci­pi­ální otázky a mo­rální di­le­mata. Každá z nich je zá­ro­veň funkcí ur­či­tého mo­delu spo­le­čen­ského jed­nání; jedna do­náší, druhá šíří dobro, třetí si jde za ka­ri­é­rou atd. atd. Ne­dalo mi to a na­hlédl jsem do re­cenzí – ne­boť něco tak špat­ného, jako jsou Ho­diny z olova, něco tak ri­gid­ního a kan­tor­ského za­žila česká li­te­ra­tura snad na­po­sledy s kon­zer­va­tiv­ním se­ná­to­rem Ji­rás­kem. A tu vi­dím, že nejsem sám, kdo se ne­chce ne­chat za­bít: jedna z dis­ku­tu­jí­cích, řek­něme že dobře obe­zná­mená s tím, jak to chodí v Mor­doru, do­cela jasně říká, že ta­hle věc byla na­psána jen s po­vrchní zna­lostí tam­ních kul­tur­ních re­á­lií. No vida, že by zr­ca­dlo, ve kte­rém se od­ráží pravda Vác­lava Havla a lež to­ta­lity, bylo jen vy­pouk­lým nedodělkem?

Proč se to­hle všechno stále ještě v české li­te­ra­tuře děje, je mi už dávno vcelku jasné. Jsme to totiž my, kdo jsme se do­sud ne­od­vá­žili na­psat a pře­číst ta­kový ro­mán, ve kte­rém ko­la­bo­rant bude osla­vo­ván pro své uti­li­tární myš­lení. U nás všechno musí být za­ha­leno v oparu by­tost­ných pravd a všechna pro­ti­ven­ství musí na­ko­nec sply­nout har­mo­nicky, i ta smrt se musí stát ka­ta­ly­zá­to­rem lep­ších bu­dou­cích časů. – A sle­vil bych na­ko­nec i z toho ko­la­bo­ranta, klidně ať je to jen ne­sná­šen­livý bl­bec, jako tomu bylo v lep­ších tex­tech Da­vida Zá­bran­ského, hlavně ať ho už ne­na­ta­hují na skři­pec dobra, ať ho ne­če­šou ani ne­parfé­mují, ani ho ni­jak ne­o­hý­bají podle vý­kladů ze stře­do­škol­ských učebnic.

Pro­tože jen tehdy už ne­po­může žádné roz­dě­lení ro­mánu do dva­ceti se­šitů, tehdy už se ne­ne­cháme zmást a ne­bu­deme mít proč zá­vi­dět dámě z knihovny, že ne­musí žrát du­cha­morné vy­prá­věnky z re­ál­ného světa, ale užívá si doma s vel­mis­trem slastí. Ka­te­go­rie žen­ská li­te­ra­tura v tu chvíli zas na­bude pev­něj­šího vý­znamu, zlo roz­táhne cípy ka­bátu a při­ob­lékne svět. Než se tak stane, na­vr­huji za­cho­vat se na­nej­výš obe­zřetně, za­čne-li se šéf­re­dak­tor li­te­rár­ního žur­nálu roz­plý­vat nad tím, že právě teď máme to štěstí číst knihu, která za­vr­šila naše dlou­ho­leté če­kání na velký spo­le­čen­ský ro­mán. Tehdy, právě tehdy totiž máme šanci za­hléd­nout kon­tury vskutku po­kleslého čtiva. Ni­koli u pultu, kde se hro­madí obálky s vá­bi­vým šuntem.