Po­slední ro­mán Da­vida Zá­bran­ského v mno­hém na­va­zuje na au­to­rovo před­chozí dílo, prózu Za Al­pami. Ta vy­vo­lala na naší scéně po­měrně za­jí­ma­vou dis­kusi, v níž ne­chy­bělo ani vr­hání mrvy v du­chu „když je dílo bl­bost, musí být bl­bec i au­tor a s ním i všichni, kdo si ho ob­lí­bili“. Po­ku­sil jsem se zde uká­zat, proč Za Al­pami mů­žeme číst ni­koli jako pro­vo­kaci, ný­brž jako ob­raz ka­ta­stro­fálně vy­prázd­ně­ného světa, v němž po­stavy buď řeší smys­lu­plné šar­vátky dávno vy­bo­jo­vané, anebo se po­tá­cejí na­příč ži­voty a ja­kou­koli smys­lu­pl­nost roz­pouští v ba­na­li­tách kon­zum­ního ži­vota. Mathias, jedna z hlav­ních po­stav Za Al­pami, jako by ho­vo­řil z místa, kam svět do­spěl po­stup­nou de­gra­dací – a Ro­bert Holm, hr­dina Lo­gozu, na něj jistě na­va­zuje, když se ten­týž svět po­kouší po­su­nout do úplně nové fáze dějin.

Ve své re­cenzi jsem ci­to­val Mar­kétu Ljub­ko­vou, kon­krétně její tvr­zení, že Zá­bran­ský coby je­den z nás, tedy „před­sta­vi­tel řádu spě­jí­cího k po­rodu“, „roz­ši­řuje uto­pie a vy­mudro­vané plány“. Psal jsem, že pro­rocký duch zde píše ar­chaic­kým ja­zy­kem. Po­kud jsem jí dal za­pravdu tehdy, mu­sím tak uči­nit znovu, při­znat, že se znač­ným před­sti­hem za­chy­tila gesto, k ně­muž se au­tor Lo­gozu uchy­luje už po­druhé, ten­to­krát ovšem za zcela ji­ných pod­mí­nek: kdy jindy než nyní na­zrál čas k tomu trh­nout opo­nou a dát na chvíli čte­náři za­ku­sit ob­ra­zům z no­vého světa. Plán by tu byl, stejně tak i jeho hy­ba­tel, ro­zu­měj uto­pická vize. Da­vid Zá­bran­ský se na své tra­jek­to­rii po­souvá podle dobře roz­vr­že­ných a vy­ty­če­ných bodů.

A je to do značné míry škoda, jak­koli po­cho­pi­telná. Čte­nář, který mohl být účas­ten vel­ko­lepé ho­ničky na Zá­bran­ského, jež vy­pukla s vy­dá­ním Mar­tina Ju­háse, a poz­ději také pře­kva­pe­ným in­ter­pre­tem ryze po­li­tic­kého ro­mánu, tedy čte­nář, který za­žil jak ono Pavlem Ja­nouš­kem vy­smí­vané psaní pro in­te­lek­tu­ály, tak i Zá­bran­ského opus pro ty, jimž u nás chy­běl kon­tro­verzní po­li­tický ro­mán, čte­nář zí­ra­jící na onen ohromný zlom, je­hož byl Zá­bran­ský ve svém díle scho­pen, a dále, čte­nář do­za­jista oče­ká­va­jící tu­též tvůrčí trans­for­maci, musí na­jed­nou v Lo­gozu asis­to­vat u vy­prá­vění, jež je ze všeho nej­více při­ta­ká­ním Mathi­a­sově ži­votní prázd­notě. Re­a­lita po­sklá­daná ze zna­ček po­čí­tačů a te­le­fonů? Dobře, ale mys­lel jsem, že to­hle už máme s před­cho­zím ro­má­nem vcelku pře­svěd­čivě po­jed­náno. Spor mezi kon­zer­va­tiv­ními hod­no­tami a li­be­ra­lis­mem? Nyní už jasný ever­green spi­so­va­tele, který byl v jednu chvíli scho­pen psát nej­za­jí­ma­vější texty na české li­te­rární scéně.

Ať už na Lo­goz po­hlédnu z ja­ké­koli per­spek­tivy, zdá se mi, že je pře­de­vším pró­zou re­a­gu­jící na spo­le­čen­skou ob­jed­návku. Její au­tor nej­spíš zjis­til, co se od něj oče­kává, na­šel si své místo v li­te­rár­ním poli a nyní se po­kouší zná­so­bit ozvěnu po­pla­šené kri­tiky. Po­sta­víme-li ve­dle sebe surre­álně la­děný, ima­gi­na­tivní ju­há­sov­ský ro­mán a nyní před­klá­da­nou te­ma­tic­kou prózu, pak jasně vi­díme, že po­kud jde o zá­jem čte­nář­ské ve­řej­nosti, ví­tězí ten typ textu, který se té­ma­tem zcela vy­čer­pává a jen málo při­spívá k roz­vi­nutí li­te­rární kul­tury samé. A jak se říká: ví­těz bere vše. Vi­díme to ko­lem sebe ne­u­stále, vo­lání po té­ma­tech, ještě ne­dávno vcelku uži­tečný ná­stroj pro boj s do sebe za­hle­dě­nou post­mo­der­nou, za­hlu­šilo jiné pod­statné otázky tý­ka­jící se exis­tence li­te­ra­tury jako spe­ci­fic­kého mé­dia, zpro­střed­ku­jí­cího kon­takt mezi re­a­li­tou a je­jím in­ter­sub­jek­tiv­ním ob­ra­zem. Uka­zuje se, že čím blíž máme k prag­ma­tic­kému oslo­vo­vání čte­nářů, tím víc toto mé­dium zjed­no­du­šu­jeme, tím spíš se li­te­ra­tuře jaksi nedaří.

Takže: v Lo­gozu se mu­sela zkon­stru­o­vat si­tu­ace přesně ta­ková, ja­kou ji známe – ze zcela po­cho­pi­tel­ných dů­vodů se v ro­mánu pro­tne tra­jek­to­rie po­li­tika, který volá po na­ci­o­na­lis­tické a ra­sové se­gre­gaci, s osu­dem lidí, kteří jsou „oh­ňostro­jem lid­ské hlouposti nad Ber­lí­nem“. Je­jich roz­po­ru­plné ná­zory jsou při­tom lí­čeny člo­vě­kem, který si ještě může do­vo­lit za­stá­vat sro­zu­mi­telný po­li­tický po­stoj. To­též už ale nelze pro­hlá­sit o au­to­rovi; ten dělá všechno proto, aby dal za­znít každé straně, a po­kud jej mů­žeme v ro­máně iden­ti­fi­ko­vat, pak jen jako zdroj ob­čas­ných iro­nic­kých po­zná­mek ko­men­tu­jí­cích vy­prá­věcí akt. Už si toho po­všiml i Petr A. Bí­lek ve své re­cenzi pro Aktuálně.cz, skrze praskliny v kon­strukci vy­pra­věče na čte­náře vy­ku­kuje ně­kdo úplně jiný. To ovšem je jen drobná vada; za ha­neb­nost, za­sti­ňu­jící všechny por­no­gra­fické scény ro­mánu Za Al­pami, lze po­va­žo­vat ono opa­trné vy­va­žo­vání ná­zorů, je­hož jsme v Lo­gozu svědky. Jen stěží pře­hléd­nete, že au­tor to­hoto textu ne­byl ani tak slo­ves­ným uměl­cem, jako spíše mo­de­rá­to­rem roz­lič­ných po­li­tic­kých proudů, ně­čím na způ­sob re­dak­tora te­le­viz­ního du­elu, v němž proti sobě sedí po­li­tičtí opo­nenti. Jistě, něco ta­ko­vého mů­žeme u po­li­tic­kého ro­mánu oče­ká­vat, zvláště opírá-li se jeho téma o známé re­á­lie a for­mu­luje-li silné ná­zo­rové proudy ve­řej­ného mí­nění. Něco mi ale říká, že Zá­bran­ský chtěl jít dál, že už jen zvo­lený žánr uto­pie či dysto­pie měl být oním no­vým ho­ri­zon­tem, z nějž by bylo možné všední re­a­litu pře­hléd­nout v na­lé­havé vizi. Že by to pak bylo těch ně­ko­lik de­sí­tek zá­vě­reč­ných stran, na nichž se mělo udát to pod­statné, vše, kvůli čemu jsme ce­lou knihu četli? Ne­vím, a je mi to na­ko­nec jedno; Lo­goz ne­byl ro­má­nem o bu­douc­nosti, ale in­stru­men­tem ur­če­ným k vy­vo­lá­vání prud­kých re­akcí – přesně těch re­akcí, které jsou na zá­věr ka­na­li­zo­vány a zklid­něny fée­rií ode­hrá­va­jící se za zdmi budoucnosti.

Na zá­věr krát­kou po­známku stran ná­mětu (když už tedy byl Lo­goz na­psán tak, aby ne­pod­ně­co­val ji­nou než te­ma­to­lo­gic­kou dis­kusi): to co tu opa­ko­vaně vy­stu­puje do po­předí, je vskutku ona po­divná prázd­nota, v níž se uza­vírá dnešní in­te­lek­tu­ální po­zná­vání světa. Člo­věk jako by se stal před­mě­tem kle­co­vého chovu, jako by mu byly před­klá­dány pouze jisté typy úvah, jako by se mohl účast­nit pouze po­li­tic­kého boje, jako by žil vý­hradně na sí­tích a byl ur­čo­ván tím, co do nich ukládá. O tom je te­nhle ro­mán pře­de­vším. Ovšem zcela ji­nak, než by si au­tor přál: svědčí o exis­tenci pasti, v níž uvázli i ti, jimž zdán­livě ještě zbývá jistá roz­ho­do­vací moc – včetně té, co oži­vuje fik­tivní po­stavy v re­ál­ném umě­lec­kém díle. Není se pak čemu di­vit, když k nám z těchto klecí ne­do­léhá hlas li­te­rár­ních po­stav, ale šus­tění pa­pí­ro­vých pa­ne­nek. A mohli bychom jít ještě dál: i ten šus­tot je na­ko­nec jen zdán­livě svo­bod­ným dí­lem au­tora, který se tak dlouho sna­žil, až uvízl – dou­fejme že jen do­časně – v jedné dobře udě­lané kleci.

Ro­bert Holm, mar­ke­tér dán­ský, uvízne v pa­měti pouze jako symptom to­hoto se­bez­ci­zení Da­vida Zábranského.