Vy­da­va­tel ob­no­vené Pří­tom­nosti, ně­kdejší praž­ský ko­mu­nální po­li­tik a lé­kař, ve ve­řej­ném pro­storu spo­jo­vaný na­pří­klad s pro­gra­mo­vou vý­zvou Im­puls 99, která svého času vo­lala po užší ev­rop­ské in­te­graci a po­sí­lení ob­čan­ské spo­leč­nosti, Mar­tin Jan Strán­ský vy­dal svou první pro­za­ic­kou knihu, re­spek­tive ro­má­nový de­ník. V cen­tru jeho zá­běru stojí drobné lid­ské spo­le­čen­ství, ven­kov­ské uspo­řá­dání kdesi na Vy­so­čině – není bez za­jí­ma­vosti, že vy­pra­věč této knihy, au­to­rovo pro­za­ické al­te­rego, má k ven­kovu po­měrně úzký vztah a svá po­zo­ro­vání opírá o zku­še­nost, kte­rou na­čer­pal coby pra­vi­delný ví­ken­dový sou­sed a pro­vo­zo­va­tel lé­kař­ské praxe.

Vy­pra­věč této knihy, anebo spíše za­pi­so­va­tel kaž­do­den­ních udá­lostí, je ven­kov­ský lé­kař. Jeho po­hle­dem tu sle­du­jeme drobné ven­kov­ské „kauzy“ a ži­vo­ta­běh ně­ko­lika kon­krét­ních po­stav; na­mát­kou hos­pod­ského, in­sit­ního ma­líře, sou­seda Cu­kety a ně­ko­lika ji­ných po­stav, které jsou po­měrně zda­řile pře­tvá­řeny na typy ma­lého člo­věka s úz­kým ho­ri­zon­tem zá­jmů, často ne­pře­sa­hu­jí­cím po­třebu vy­hle­dá­vat pří­le­ži­tosti k ne­ko­neč­ným dis­ku­sím o ni­čem, re­spek­tive o udá­los­tech, jež se ode­hrály v okruhu ně­ko­lika ki­lo­me­trů. Jak praví jedna z po­stav za­klá­da­jí­cích místní pán­ský klub, já­dro bu­dou­cích di­a­logů bu­dou tvo­řit „hlu­boce fi­lo­zo­fické otázky na vy­soké in­te­lek­tu­ální úrovni, žádné sračky.“ – A jak po­do­týká vy­pra­věč, sku­tečné ob­sahy roz­ho­vorů se točí ko­lem úplně ji­ných zá­le­ži­tostí: „Který trak­tor po­tře­buje ja­kou opravu, kde na­jít sou­částky k jeho opravě, která mo­torka jezdí nej­rych­leji, kdo se na­bou­ral a kde se dají na­jít různé věci.“ Sta­rostmi po­dob­ného typu je vy­tvo­řen fun­da­ment knihy – zrovna ovšem po­dotkněme, že vy­pra­věč je vy­u­žívá jako pouhý sub­strát, z nějž te­prve má vy­růst tělo de­ní­kové prózy.

Už z prv­ních strá­nek De­níku je zřejmé, že text má velmi blízko k tomu typu hu­mo­ris­tické prózy, jež chce po­dat zprávu o (jis­tém typu) spo­leč­nosti, svá zjiš­tění ale ka­mufluje smíř­li­vými vý­roky spi­so­va­tele, který píše „o svých li­dech“ a sám sebe pro­střed­nic­tvím textu si­tu­uje do cen­tra dění. Proti tomu nelze nic na­mí­tat snad už jen proto, že dok­tor v Mr­ni­cích podle na­bí­ze­ného rámce této fikce sku­tečně úřa­duje a že nej­spíš ještě chce při­jít svým spo­lu­ob­ča­nům na oči. Na­víc, a to je na­ko­nec jedna z nej­sil­něj­ších de­víz Strán­ského textu, hu­morné pa­sáže jsou na druhé straně vy­va­žo­vány tís­ni­vými ob­razy bídy lid­ského pře­ží­vání v mís­tech, do nichž český ro­ma­no­pi­sec často na­hlédne na­nej­výš tak ve své fan­ta­zii, v lep­ším pří­padě zpro­střed­ko­vaně. To když mr­nický lé­kař na­vštíví umí­ra­jí­cího, je­hož pes tuší, co čeká nejen pá­níčka… Když na­hlédne do míst­nosti vy­pl­něné dávno ne­zvlád­nu­tým bor­de­lem… Když po­zo­ruje rych­lost, s ja­kou se v hos­podě od­pra­vují nejen do­spělí, ale i ti, co k do­spě­losti te­prve míří… Na všech těchto mís­tech je smíř­li­vost pro­la­mo­vána a její od­leh­ču­jící vtip pře­kryje re­a­lis­ticky la­děný před­pis sku­teč­nosti. A v nej­lep­ších pa­sá­žích už vy­pra­věč vy­stu­puje ni­koli jako sho­ví­vavý sou­sed, kte­rého vlastně mají (téměř) všichni (spíše) v ob­libě, ale jako lé­kař za­mě­ňu­jící li­te­ra­turu a od­bor­nou do­ku­men­taci. Jsou to pak oka­mžiky, kdy ven­kov­ský li­dový typ je zni­če­ho­nic na­hým člo­vě­kem, zra­ně­ným a umo­ře­ným. Ta­ko­vých pro­střihů je v knize jen pár, a ce­lek na nich roz­hodně ne­stojí, jako pro­ti­klad k hu­ma­nis­tic­kému ná­roku vše­spol­nosti ale slouží výtečně.

O co více se ale vy­pra­věč snaží na čte­náře pů­so­bit jako ve­selá kopa otřís­kaná ven­kov­ským ži­vo­tem, tím spíše mů­žeme ro­ze­zná­vat, že je to jen pouhá stra­te­gie, která má za­střít úplně jiná sdě­lení – a když se pak v krátké zá­vě­rečné po­známce do­čteme, že Strán­ský svůj de­ní­kový ro­mán vy­dal ke stému vý­ročí vzniku re­pub­liky, udělá se v této věci cel­kem jasno. Vzhle­dem k au­to­rově pro­filu, k jeho in­ter­ven­cím do ve­řej­ného ži­vota mů­žeme oče­ká­vat, že i ten­to­krát před­kládá text ná­ro­ku­jící si jis­tou spo­le­čen­skou zá­važ­nost. Anebo že by šlo jen o to vy­lí­čit sou­sed­ské vztahy na ven­kově a na­horu při­ho­dit ně­ko­lik vtip­ných his­to­rek? Ne­mys­lím si. To, o co tu jde pře­de­vším, je ob­raz české spo­leč­nosti jako celku. Au­tor de­níku se s ob­di­vu­hod­nou jis­to­tou pa­suje do role člo­věka, kdo zná spo­le­čen­ské pa­to­lo­gie Če­chů a do­káže je na­chá­zet i v těch nej­oby­čej­něj­ších lid­ských pro­je­vech. Je zá­vist ryze osobní vlast­ností, anebo na ni po­hlí­žet jako temné na dě­dic­tví mi­nu­lých časů, v ma­so­vém mě­řítku za­sáh­nuvší oby­va­tel­stvo ven­kova? A co ne­schop­nost jed­not­livce nést ná­sledky svých činů?

Já­drem Strán­ského prózy je stále do­kola opa­ko­vané sdě­lení, že my, ač lidé krásní a vel­ko­rysí, sta­teční atd., tu vů­bec ne­ži­jeme tak, jak by nám ná­le­želo. Máme totiž za se­bou roky de­vas­tu­jící ko­mu­nis­tické to­ta­lity a so­ci­a­lis­tic­kého hos­po­da­ření, které nás na­u­čilo nic ne­dě­lat a za všech pod­mí­nek vy­ža­do­vat rov­nos­tář­ský pří­stup k člo­věku. Nic proti tomu, ge­ne­race lidí vy­cho­va­ných pod tla­kem or­gi­astic­kého ko­lek­ti­vismu 50. let stále ještě ur­čuje du­chovní klima čes­kého ven­kova – co je ovšem zvláštní ve vztahu ke Strán­skému psaní, je sou­střed­nost, která toto zjiš­tění ne­u­stále do­kola vy­hle­dává a vzá­pětí také po­tvr­zuje. Stačí si pře­číst pár stran, aby bylo jasné, že De­ník dok­tora z Mr­nic vznikl pře­de­vším jako pro­za­icky la­děný do­ku­ment, který chce na ně­ko­lika pří­pa­dech ilu­stro­vat to, co au­tor zjis­til už kdesi jinde a za zcela ji­ných okol­ností. Vý­sle­dek ta­kové trans­po­zice vnější myš­lenky do mr­nic­kého mi­k­ro­světa je zřejmý: z opěr­ného bodu vy­prá­vění se záhy stává pře­kážka, která za­sti­ňuje ji­nak dobré čtení. Ano, sta­čila pouhá me­toda za­chy­cení au­top­sie bez této do­vy­svět­lu­jící kon­strukce, a bylo by nám hned jasné, v čem si tady žijeme.

I tak ale Strán­ského De­ník stojí za po­zor­nost. Už jen proto, že au­torů, kteří do­hléd­nou za pe­ri­fe­rie vět­ších měst, je u nás tak ža­lostně málo. A čím zou­fa­lejší je tato si­tu­ace, tím spíš při­ta­huje naši po­zor­nost každý, kdo se o ob­raz ži­vota na čes­kém ven­kově ale­spoň pokusí.

Mar­tin Jan Strán­ský: De­ník dok­tora z Mr­nic. Pa­per Jam, Hra­dec Krá­lové, 2019, 180 s.