To si takhle jednou vyjdete s chutí rozhlédnout se do kraje a zhodnotit, jak na tom letos před podzimem jsme s naší krajinou. Podíváte se napravo a: po úbočí kopce se táhne pruh zežloutlých smrků a borovic, jako žilka smrti se klikatí kolem údolí a mizí někde na horizontu. Hned si vzpomenete – bylo to přibližně před rokem, když mi tvrdili, že bude-li dostatečně pršet, postup kůrovce se jistě zastaví Mám to dosud v živé paměti, představa dobře zvlhčeného lesa, v němž stromy zalévají škůdce hektolitrem smůly, působila takměř magickou silou. Ovšem neuběhlo ani dvanáct měsíců, aby se ukázalo, že ani zdejší lesníci stále nechápou, jak hlubokými změnami naše krajina prochází.

Pak se ohlédnete vlevo a: mez, která vás dělí od rozlehlého lánu kukuřice, je doslova prostřílená dírami po hlodavcích. Není to ani čtrnáct dní, co mě uklidňovali, že zrovna tady hraboš drží na uzdě. Stačilo si ale vyjít do pole a sklonit hlavu – černé čmouhy lítají pod nohama sem a tam, břeh vypadá, jako by byl podhrabaný tak, že se co nevidět celý propadne do země. Až to budete chtít někomu líčit, jistě se ocitnete v úzkých. Zatímco suché stromy totiž uvidí každý i ze silnice a jen blázen bude tvrdit, že tam nejsou, míhající se hlodavčí stíny znají jen ti, co se občas do polí podívají. Už slyším, jak se mi zapřisáhlí optimisté snaží namluvit, že jsem jen uvěřil přeludům vlastní fantazie.

No a jak jde cesta dál, dostanete se až na kraj lesa. Tam potkáte chlapíka, který zrovna nakládal na kárku za traktor odkorněné kulány a jistě si rád odpočine od těžké práce. Neřeknete ani pět vět a už víte, že za bolševika les alespoň jednou za čas popráškovali, aby se brouk dál nemnožil, a na pole rozsypali jed. Je to sice prasárna, ale vždycky to zabralo. A dnes? Nedělají nic, a proto to taky takhle vypadá. Hospodářství na huntě, lesy sežrané cugrunt, ochránci si diktují podmínky a žádnému z nich nedochází, že za chvíli nebude co ochraňovat. – V reakci na takovou litanii se uchýlíte nanejvýš k tomu, že zopakujete takové ty věci o vysušování podzemních vod, změnách klimatu, jež smrkům nesvědčí, zato broukovi ano, o rizicích plošného hubení, vzpomenete i na nedávnou kauzu zaručeně neškodného Stutoxu II, po jehož aplikaci zůstaly na poli mrtvoly zajíců a čápů, zmíníte se způsobech hospodaření, které přímo vedou k masovému množení škůdců, a jistě bystě pokračovali dál, kdyby vás nezasáhl pocit, že slova, která vynášíte, vyznívají úplně do prázdna. Máte totiž tu čest s člověkem, jehož generace na jedy bezmezně věří, která na jedy kdykoli znovu vsadí, které prostě jedy vadí ze všeho nejméně. A která si neuvědomí jisté souvislosti ani poté, co třeba někdo v jejich blízkém okolí onemocní nějakým jen těžko léčitelným svinstvem, případně se od útlého věku potýká s neurodegenerativním onemocněním. Jedy? Co by ne, ty nikomu neuškodí, vždyť to říkal ředitel fabriky, která je vyrábí…

Takže jen pro shrnutí: napravo kůrovec, nalevo hraboši a před vámi šílenec, který by nejradši popráškoval dobrou půlku světa. Není nad to si u nás jednou za čas vyrazit na venek.