To si takhle jed­nou vy­jdete s chutí roz­hléd­nout se do kraje a zhod­no­tit, jak na tom le­tos před pod­zi­mem jsme s naší kra­ji­nou. Po­dí­váte se na­pravo a: po úbočí kopce se táhne pruh ze­žlout­lých smrků a bo­ro­vic, jako žilka smrti se kli­katí ko­lem údolí a mizí ně­kde na ho­ri­zontu. Hned si vzpo­me­nete – bylo to při­bližně před rokem, když mi tvr­dili, že bude-li do­sta­tečně pr­šet, po­stup kůrovce se jistě za­staví Mám to do­sud v živé pa­měti, před­stava dobře zvlh­če­ného lesa, v němž stromy za­lé­vají škůdce hek­to­li­t­rem smůly, pů­so­bila tak­měř ma­gic­kou si­lou. Ovšem ne­u­běhlo ani dva­náct mě­síců, aby se uká­zalo, že ani zdejší les­níci stále ne­chá­pou, jak hlu­bo­kými změ­nami naše kra­jina prochází.

Pak se ohléd­nete vlevo a: mez, která vás dělí od roz­lehlého lánu ku­ku­řice, je do­slova pro­stří­lená dí­rami po hlo­dav­cích. Není to ani čtr­náct dní, co mě uklid­ňo­vali, že zrovna tady hra­boš drží na uzdě. Sta­čilo si ale vy­jít do pole a sklo­nit hlavu – černé čmouhy lí­tají pod no­hama sem a tam, břeh vy­padá, jako by byl pod­hra­baný tak, že se co ne­vi­dět celý pro­padne do země. Až to bu­dete chtít ně­komu lí­čit, jistě se ocit­nete v úz­kých. Za­tímco su­ché stromy totiž uvidí každý i ze sil­nice a jen blá­zen bude tvr­dit, že tam nejsou, mí­ha­jící se hlo­davčí stíny znají jen ti, co se ob­čas do polí po­dí­vají. Už sly­ším, jak se mi za­při­sáhlí op­ti­misté snaží na­mlu­vit, že jsem jen uvě­řil pře­ludům vlastní fantazie.

No a jak jde cesta dál, do­sta­nete se až na kraj lesa. Tam po­tkáte chla­píka, který zrovna na­klá­dal na kárku za trak­tor od­kor­něné ku­lány a jistě si rád od­po­čine od těžké práce. Ne­řek­nete ani pět vět a už víte, že za bol­še­vika les ale­spoň jed­nou za čas po­práš­ko­vali, aby se brouk dál ne­mno­žil, a na pole roz­sy­pali jed. Je to sice pra­sárna, ale vždycky to za­bralo. A dnes? Ne­dě­lají nic, a proto to taky takhle vy­padá. Hos­po­dář­ství na huntě, lesy se­žrané cu­grunt, ochránci si dik­tují pod­mínky a žád­nému z nich ne­do­chází, že za chvíli ne­bude co ochra­ňo­vat. – V re­akci na ta­ko­vou li­ta­nii se uchý­líte na­nej­výš k tomu, že zo­pa­ku­jete ta­kové ty věci o vy­su­šo­vání pod­zem­ních vod, změ­nách kli­matu, jež smr­kům ne­svědčí, zato brou­kovi ano, o ri­zi­cích ploš­ného hu­bení, vzpo­me­nete i na ne­dáv­nou kauzu za­ru­čeně ne­škod­ného Stu­toxu II, po je­hož apli­kaci zů­staly na poli mrt­voly za­jíců a čápů, zmí­níte se způ­so­bech hos­po­da­ření, které přímo ve­dou k ma­so­vému mno­žení škůdců, a jistě bystě po­kra­čo­vali dál, kdyby vás ne­za­sáhl po­cit, že slova, která vy­ná­šíte, vy­zní­vají úplně do prázdna. Máte totiž tu čest s člo­vě­kem, je­hož ge­ne­race na jedy bez­mezně věří, která na jedy kdy­koli znovu vsadí, které prostě jedy vadí ze všeho nejméně. A která si ne­u­vě­domí jisté sou­vis­losti ani poté, co třeba ně­kdo v je­jich blíz­kém okolí one­mocní ně­ja­kým jen těžko lé­či­tel­ným svin­stvem, pří­padně se od út­lého věku po­týká s neu­ro­de­ge­ne­ra­tiv­ním one­moc­ně­ním. Jedy? Co by ne, ty ni­komu ne­uškodí, vždyť to ří­kal ře­di­tel fab­riky, která je vyrábí…

Takže jen pro shr­nutí: na­pravo kůro­vec, na­levo hra­boši a před vámi ší­le­nec, který by nej­radši po­práš­ko­val dobrou půlku světa. Není nad to si u nás jed­nou za čas vy­ra­zit na venek.