Zápisník antikváře

Velká slav­nost před do­mem, ve kte­rém jsi do­spěl, shlí­žíš z jeho oken na nově opra­vené pro­stran­ství u řeky. Na pro­těj­ším břehu mocně dýmá fab­rika, z ko­mínů se valí sloupy čer­ného kouře, který se ne­roz­plývá, který nad te­bou na­o­pak vy­tváří dusný po­klop. Ko­míny, ve­dle nichž jsi kdysi vy­růs­tal. Lidé se hr­nou sem a tam, pře­chá­zejí v hlouč­cích a če­kají, až pro­pukne veselí.…

Před rokem touhle do­bou jsi s Pe­truší unikl do vzdá­le­ného pohraničí. Kos­tel v lese, da­leko od ves­nice. Sto­jíte u ja­ké­hosi na­rychlo stlu­če­ného bu­fetu, v němž – jak tu­šíte – si v létě skauti vy­zve­dá­vají sní­daně. Slabě prší, les je na­sy­cen vo­dou. Ko­lem po­stá­vají lidé. Není jich mnoho, tváří se přá­tel­sky. Spo­lečně strá­víte noc. Z kos­tela k vám do­léhá hudba, dunivé plo­chy drónu…

Petra Hůlová se už před lety po­ku­sila vy­tvo­řit fikci, v níž na pů­do­rysu po­st­ko­mu­nis­tic­kého města vy­slo­vila nej­růz­nější temné vize tý­ka­jící se naší sou­čas­nosti. Kniha se jme­no­vala Strážci ob­čan­ského dobra a spolu s Umě­lo­hmot­ným tří­po­ko­jem podle mě pa­t­řila k tomu lep­šímu, co jsem v druhé po­lo­vině nul­tých let mohl číst. Byla to nej­spíš zvláštní sy­ner­gie: na jedné straně to byla Petra…

Má se to dnes s dešti asi tak, že po dlouhé týdny ne­spadne z nebe ani kapka, slunce praží do luk, do lesů a do zá­honů a na ob­loze věčně vy­me­teno. Voda není, o vodě se pouze mluví, deště se si­mu­lují v chyb­ných před­po­vě­dích me­te­o­ro­logů. Jdeš do lesa a pod no­hama ti stra­ši­delně praská su­ché klestí. Po­tok se líně vleče, zů­stal-li vů­bec…

Je dvojí ze­leň v půli května: ta světlá, una­vená, ze­leň tráv­níku, který ni­kdy ne­do­roste, ta tmavá, za­bar­vená drob­nými květy, ze­leň vzdou­va­jící se až ke ko­le­nům. První z nich byla za­ve­dena vý­robci a pro­dejci se­ka­ček; přesně těmi, kteří své stroje vnu­tili téměř do kaž­dého domu a spolu s nimi do­dali i es­te­tiku mrtvé země; tráv­níku do­mněle udr­žo­va­ného, tedy pra­vi­delně, v krát­kých in­ter­va­lech kas­t­ro­va­ného…

Jdeš kra­ji­nou, po­stu­pu­ješ po praš­ných cestách. Svět­le­ze­lené louky, řídce po­rostlá pole střídá žluť řep­ko­vých lánů. Na ob­zoru trak­tor, zdá se, že vláčí. Vítr roz­vi­řuje prach. Žene ho proti tobě. Žene ho vol­ným pro­sto­rem ve vzdou­va­jí­cích se vl­nách, tak tak že sta­číš za­vřít oči a za­sta­vit dech. Uni­káš z ote­vře­ného pro­storu. Se­stu­pu­ješ na dno pro­lákliny. Ve­ge­tace houstne, tam, kam…