Petra Hůlová se už před lety po­ku­sila vy­tvo­řit fikci, v níž na pů­do­rysu po­st­ko­mu­nis­tic­kého města vy­slo­vila nej­růz­nější temné vize tý­ka­jící se naší sou­čas­nosti. Kniha se jme­no­vala Strážci ob­čan­ského dobra a spolu s Umě­lo­hmot­ným tří­po­ko­jem podle mě pa­t­řila k tomu lep­šímu, co jsem v druhé po­lo­vině nul­tých let mohl číst. Byla to nej­spíš zvláštní sy­ner­gie: na jedné straně to byla Petra Hůlová, kdo se po­ku­sil při­nést do české li­te­ra­tury jiná té­mata a pře­de­vším pak vy­na­lézt při­lé­ha­vější způ­soby, jak tato té­mata for­mu­lo­vat, na straně druhé jsem já sám byl už do­sti una­ven z knih Já­chyma To­pola, z onoho věč­ného, dra­ma­tic­kého útěku před (post)komunistickou totalitou.

Co ovšem bylo kdysi svěží, mohlo se za ně­ko­lik let do­cela pře­jíst. Po­slední próza Pe­try Hůlové Stručné dě­jiny Hnutí v lec­čem na­va­zuje na oba živé vý­honky její ne­dávné tvorby a něco z nich ještě chce vy­u­žít pro sou­čas­nost. Stejně jako před osmi lety, i nyní nám au­torka před­kládá vizi, znovu se chápe – nyní již – osvěd­če­ných sty­lo­vých pro­středků a na­nej­výš od­leh­če­nou for­mou nás od­vádí do světa, v němž má být zni­čeno vše mas­ku­linní, vše mužské.

Ne že by ta­kové téma ne­bylo zcela na místě; svět, ve kte­rém z vrhu štěňat po­každé zmizí nejdřív malé fenky a psi dlouho če­kají na mi­lost bu­dou­cích osvo­ji­telů, svět, ve kte­rém so­ci­ální pra­cov­nice bě­hem pro­cesu vzdě­lá­vání ná­hrad­ních ro­dičů je po­nouká, ať si vez­mou ho­cha, ne­boť na dívku bu­dou če­kat celá léta, ta­kový svět si vy­lo­ženě žádá per­spek­tivu a nad­hled. I to byl dů­vod, proč jsem na tuto prózu če­kal ne­tr­pě­li­věji, než je zdrávo.

Ná­mět Struč­ných dě­jin si jistě na­jde své pří­z­nivce i kri­tiky, nicméně jeho zpra­co­vání se nej­spíš do­čká jen ne­bla­hých vý­tek. Trou­fám si tvr­dit, že ty, kdož Pe­tru Hůlo­vou četli, pře­kvapí leh­kost stylu, plyt­kost sa­tiry a do­slov­nost kri­tiky po­měrů. Proud vy­prá­vění, který by snad ještě sám o sobě unesl tri­vi­a­litu a pro­s­to­du­chost lí­če­ného světa, je do­cela ne­sne­si­telně pře­ru­šo­ván nej­růz­něj­šími, velmi do­slov­nými od­kazy k sou­čas­nosti; čte­nář si po právu může při­pa­dat jako ně­kdo, s kým se musí za­chá­zet jako s cho­van­cem ústavu, ne­své­práv­ným, ne­pře­mýš­li­vým, ne­schop­ným na­vá­zat na téma a spo­lečně s au­tor­kou ho roz­vá­dět spíše mezi řádky než v plné palbě ex­pli­cit­ních po­u­kazů k naší, díky me­di­ál­ním ma­sá­žím snad už na­vždy utvo­řené re­a­litě. „Sta­ro­svět“ a „no­vosvět“, dva póly his­to­rie, světa před Ri­tou a po Ritě, za­kla­da­telce no­vých, žen­sky eman­ci­po­va­ných světů. Ne­u­stálá kon­fron­tace zho­va­di­lostí sta­ro­světa s ještě vět­šími bl­bostmi no­vosvěta. Po­ko­ření muži a jiné atrakce. Po tři­ceti stra­nách víte, že nyní už bude ná­sle­do­vat jen vý­stava sto­vek drob­ných bi­zá­rií; a po­cho­pi­telně, ne­chcete to číst.

Ne­chcete to číst, tře­baže jsou Stručné dě­jiny Hnutí kni­hou útlou a leh­kou, leh­kou nadevše.

***

Po­klá­dám si ale otázku: ne­na­psala Petra Hůlová špat­nou sa­tiru ani ne tak z dů­vodů, že by ne­byla schopna lepší knihy, jako spíše proto, že i ta­ková sa­tira je při­lé­ha­vým vy­já­d­ře­ním vše­o­becně mi­zer­ných spo­le­čen­ských pod­mí­nek, v nichž jsme mo­men­tálně uvízli? Tu­ším, že stejně tak, jako si ne­do­ká­žeme před­sta­vit ko­nec ka­pi­ta­lismu, nejsme schopni jeho ide­o­lo­gic­kou krizi, pře­klo­pi­vší se po­ně­kud pře­kva­pivě do ote­vře­ného útoku proti ob­razu ja­kési do­mnělé nad­vlády mužů, na­svět­lit ani vtipně, ze­směš­ně­ním re­a­lity sa­motné. Snad platí, že tam, kde není před­stava vý­cho­diska, kde se svět chápe je­nom jako sou­hrn více či méně efek­tiv­ních opat­ření a kde „spo­leč­nost“ tvoří jen na­ho­dilé spo­jení sou­pe­ří­cích jed­not­livců, nelze užít ani pro­středků ty­pic­kých pro karikaturu.

V po­sledku pak ta­kový po­kus musí nutně do­pad­nout tak, jako je tomu ve Struč­ných dě­ji­nách Hnutí. Na­místo de­for­mo­va­ného ob­razu blízké bu­douc­nosti, in­ten­ci­o­nálně za­mýš­le­ného, au­torka před­kládá takřka do­ko­na­lou, ide­o­lo­gicky mo­ti­vo­va­nou kri­tiku li­be­rální spo­leč­nosti. Její zá­měr se na­pl­ňuje pouze tehdy, po­u­žije-li ná­stroj trans­po­zice: jed­not­livé pro­jevy „no­vého“ uspo­řá­dání světa jsou opačné těm, které dů­věrně známe, cel­ková sou­stava nicméně zů­stává za­cho­vána. Sys­té­mově zne­u­ží­va­nou ženu vy­střídá sys­té­mově zne­u­ží­vaný muž, ná­silí páchané na že­nách, je­jichž vzhled ne­od­po­vídá ide­á­lům z ma­ga­zínu, střídá ná­silí na mu­žích. Slastná kon­zu­mace ob­razů těl mla­dých žen je vy­tlu­čena mo­cen­sky vy­nu­ce­ným im­prin­tem ob­razů žen stár­nou­cích – atd. atd.

Při­tom všechny in­sti­tuce, po­sta­vené na vztahu sub­do­mi­nance, zů­stá­vají za­cho­vány. A při­tom právě zde bych oče­ká­val hlubší po­nor, by­tost­nou po­třebu au­torky ob­ra­cet za­bě­hané mo­dely na hlavu. Jenže na­místo toho v textu buď lo­vím ob­časné na­rážky na pri­mi­ti­vis­mus le­vi­čác­kých kul­tur­ních re­vo­lucí, ten­to­krát vzta­že­ných k praxi fe­mi­nist­kami ří­ze­ného pře­vý­chov­ného tá­bora, nebo se mu­sím kon­fron­to­vat s dnes už velmi omše­lou kri­ti­kou (ne­smy­sl­ných) na­ří­zení (ne­o­mar­xis­tické) Ev­rop­ské unie. Znovu tak vy­vstává ob­lí­bené schéma: tam, kde se u nás kri­ti­zuje sou­čas­nost, vy­vstává na po­zadí va­ro­vání před so­ci­ál­ními ex­pe­ri­menty 20. sto­letí – a přesto: po četbě Struč­ných dě­jin Hnutí už ale mů­žeme tu­šit, že se tento ste­re­o­typ vy­čer­pává a že je nutné jej pod­po­ro­vat velmi bi­zarní ob­raz­ností; a sa­motná tato ob­raz­nost jako by nás ko­nečně po­sou­vala ně­kam, kam se mnoha li­dem oči­vidně to­lik ne­chce: do na­šeho ak­tu­ál­ního světa, do ga­la­xie měst­ských ná­sil­ností, ven­kov­ské ne­sná­šen­li­vosti, do varu spo­leč­nosti, která se zbrkle trans­for­muje do úplně ji­ného těla.

V tomto smyslu mi po­slední ro­mán Pe­try Hůlové při­jde jako velmi pod­nětný ma­te­riál k úva­hám, jež se v textu buď ne­ob­je­vují, anebo jsou tlu­meny na­vyk­lými způ­soby re­flek­to­vání po­li­ticko-spo­le­čen­ských po­měrů dneš­ního světa. Jako li­te­ra­turu tento sva­zek prostě číst ne­můžu, na to z něj au­tor­čin zá­měr čouhá jako ro­xor z be­to­no­vého soklu.