Má se to dnes s dešti asi tak, že po dlouhé týdny nespadne z nebe ani kapka, slunce praží do luk, do lesů a do záhonů a na obloze věčně vymeteno. Voda není, o vodě se pouze mluví, deště se simulují v chybných předpovědích meteorologů. Jdeš do lesa a pod nohama ti strašidelně praská suché klestí. Potok se líně vleče, zůstal-li vůbec v korytě jaký. Vyjdeš na kopec, pozoruješ kraj, panorama se vlní pod náporem vedra a z nedalekého lesa stoupá sloup hustého dýmu. Pomatenec tam pálí klestí. Vyzbrojen hráběmi, založil pneumatiku pod hromadu větví – takhle udržuje les. Přemýšlíš, jak dlouho to bude trvat, než se ze střechy nejbližší hasičské zbrojnice ozve siréna.

V podvečer pak odpočíváš ve stínu hrušně. A tu, zčistajasna, narazí do koruny vichr, ohne strom v půli. U plotu zařinčí plechy, třísknou dveře, vysype se sklo. Úder. Druhý. Obloha rázem ztmavne, ptáci se rozlétnou, slepice se natlačí pod přístřešek a zaříkávají tam strach kvokáním. Baku, ta nepříliš odvážná fena navlečená do tlustého kožichu, vyskočí a jak je stará a jak nemůže na klouby, hasí si to rychle k domu, ke dveřím, do chodby a tam snad až do skříně – hlavně zmizet ze světa. Zná to, ví, že s námi bouřka rychle zúčtuje.

A taky že ano. Matky vybíhají z domů, shánějí se po dětech. A děti, než stihnou na svých bicyklech urazit krátkou vzdálenost z dolního konce ulice, už kropí nemilosrdný déšť. Příval vody. Ostrý jako nůž, řeže jim do hlav a odráží se od asfaltu. Během okamžiku buší tisícerými kladívky do střech a plní okapy. Sušil jsi chleba v krabici na hraničce dříví? Nezbude, než jej sušit znovu. Prádlo na šňůrách? Už se o něj nestarej, vítr ho serval a vyhnal do polí.

—

Liják rachotí celou hodinu a pak zmizí stejně rychle, jako se prve objevil. Chvíli čekáš, co se bude dít, ostatně je pokaždé tak zvláštní, když ztichnou ptáci a země se sbírá z nečekaného otřesu. Jdeš do vsi a už zdálky vidíš, jak se sbíhají lidé k bahenní kapsli, nadílky přilítnuvší z polí. Obtekla zahrady a dírou mezi ploty vyvalila své tmavé panděro rovnou na náves. Urval lijavec kus pole a pustil ho po tvrdé zemi i s bramborami, před nedávnem na vršku nasázenými, rozmáčel ho a vylil na pečlivě zastřižený žlutý trávníček.

—

Uplyne pár dní a ozvou se hlasy. Že každý si má pohlídat svou vodu. Že nikdo nemá přistupovat k opatřením, která by jeho vodu poslala na sousedovu parcelu. A kopec přitom stojí dál a louka zase vysychá, čeká, až ji kola zemědělských obrů ještě pevněji ztuží svou vahou. Déšť se bude znovu týdny odkládat, aby později opět udeřil monumentální silou.

Takhle to dnes chodí.