Je dvojí zeleň v půli května: ta světlá, unavená, zeleň trávníku, který nikdy nedoroste, ta tmavá, zabarvená drobnými květy, zeleň vzdouvající se až ke kolenům. První z nich byla zavedena výrobci a prodejci sekaček; přesně těmi, kteří své stroje vnutili téměř do každého domu a spolu s nimi dodali i estetiku mrtvé země; trávníku domněle udržovaného, tedy pravidelně, v krátkých intervalech kastrovaného nejrůznějšími typy motorů. Druhou mají zcela v moci zemědělci, majitelé těžkých strojů, hospodařících dle direktiv poskytovatelů dotací. První bzučí kolem domů, druzí dle nařízení centrálního orgánu vyjíždějí jako závodníci na louky a to, co mohlo růst, sloužit hmyzu, sloužit vodě, během dvou odpolední natlačí do igelitových válců.

***

Nicméně právě v půli května pobýváme v jakémsi mezičase, kdy býlí dorůstá květů, kdy namísto pichlavých tvrdých stvolů všude leží měkká, čerstvá vegetace, krásná, živá stopa původní bujnosti. Pomalu procházíš prostorem a vnímáš jediné: doléhající mocnost bytí, robustní, o sebe samu se opírající existenci.

A teprve když se vrátíš zpět mezi domy a prohlédneš si pečlivě udržovanou náves, dolehne na tebe úzkost. Znovu si uvědomíš, jak hluboce jsme se odchýlili od původní trajektorie životních sil; v jakém poblouznění jsme překryli život estetikou; a především, jak jsme se zapletli se svými technologiemi. Původní, samostatné – a to vše jsi schopen vyčíst z přistřiženého trávníku –, děsí, bujnost je hrozbou, samotný život se stal nepřítelem.

Všechno, co se projevuje nespoutanou silou, slouží zaslepenému člověku k jedinému: aby na vzmachu šlechtil své nástroje, zdokonaloval automatické, robotické systémy a zaváděl nové, pokud možno ještě dokonalejší vzorce myšlení.

Úzkost. Technologie, uplatňovaná na trávníku, má nakonec v moci i tebe. Zcela na ní závisíš. A vzdoruješ-li jejímu ostří, pak jenom dočasně, na hranu svých sil.