Zápisník antikváře

o mně / humna / literatura / text

  • Tušení pouště

    Jdeš kra­ji­nou, po­stu­pu­ješ po praš­ných cestách. Svět­le­ze­lené louky, řídce po­rostlá pole střídá žluť řep­ko­vých lánů. Na ob­zoru trak­tor, zdá se, že vláčí. Vítr roz­vi­řuje prach. Žene ho proti tobě. Žene ho vol­ným pro­sto­rem ve vzdou­va­jí­cích se vl­nách, tak tak že sta­číš za­vřít oči a za­sta­vit dech. Uni­káš z ote­vře­ného pro­storu. Se­stu­pu­ješ na dno pro­lákliny. Ve­ge­tace houstne, tam, kam hos­po­dář…

    ***

    *
    *

  • Brzké léto

    Zhurta na nás ude­řilo léto. Není tomu tak dlouho, co jsem psal o mra­zech, co jsem bě­hal přes dvůr s plas­ti­ko­vou bed­nou na dřevo – a na­jed­nou, aniž bychom se sta­čili při­pra­vit, pře­stalo sně­žit, pře­stalo pr­šet, vy­šlo slunce a na­žha­vilo stře­chy. Od rána praží do hlav, do as­faltu, do su­chého lesa i do ka­bin automobilů. Země jako by do­stala elek­tric­kou…

    ***

    *
    *

  • Proč zrovna Magnesia Litera?

    Pře­lo­žit ja­zyk li­te­ra­tury do ja­zyka te­le­viz­ního vy­sí­lání je pro Čes­kou te­le­vizi do­sti ne­snad­ným úko­lem. Tak ne­snad­ným, že po ně­ko­lika le­tech, kdy pa­ra­lelně bě­želo ně­ko­lik li­te­rár­ních re­vue, na­jed­nou ne­máme téměř nic. Česká te­le­vize ukon­čila Jas­nou řeč Jo­sefa Chuchmy a vzá­pětí i ASAP – tomu, kdo li­te­ra­turu na ve­řej­no­právní te­le­vizi hledá, zbývá po­slední jis­tota: re­vue Tři­statři­cettři Jana Lu­keše a Jana Schmida.…

    ***

    *
    *

  • Poznámky k románu, který nás zahanbil

    Jed­nou jsem na ně­jaké před­nášce, spo­jené s au­tor­ským čte­ním, pro­hlá­sil, že Da­vid Zá­bran­ský svým způ­so­bem patří mezi au­tory an­ga­žo­vané li­te­ra­tury. Ne­mohl jsem tehdy tu­šit, že právě tento au­tor jed­nou na­píše an­ga­žo­vaný ro­mán sui ge­ne­ris a s jis­tou po­tmě­ši­lostí za­loží v na­šich ji­nak vcelku li­ne­ár­ních tra­jek­to­ri­ích uva­žo­vání o sou­časné li­te­ra­tuře mez­ník, před nímž se bude znovu zva­žo­vat směr a možná také nová,…

    ***

    *
    *

  • Studeňanské drama

    „Dnes do­ví­dám se, jaké ceny a komu udě­lila Česká Aka­de­mie. Zlo­činci!“ V těchto myš­len­kách pro­žívá J. Vá­chal zá­věr lis­to­padu dru­hého vá­leč­ného roku. On, ob­di­vo­va­tel Hit­le­ro­vých po­li­tic­kých pro­jevů, trčí bě­hem války ne­da­leko Ji­čína ve Stu­deňa­nech, v jed­nom domě se smeč­kou psů, které od­daně mi­luje, a se že­nou, již na­o­pak ne­ná­vidí. Všed­nost je to mi­zerná, se­stá­va­jící z těch nej­oby­čej­něj­ších po­vin­ností, pra­vi­del­ných ná­kup­ních…

    ***

    *
    *

  • Drašarova cesta

    Pří­běh Jo­sefa Jus­tina Michla, vlas­tence, dnes už asi není pří­liš dobře znám. A to i přesto, že jej be­let­ris­ticky zpra­co­vala Te­réza No­vá­ková ve svém – bez­po­chyby nej­lep­ším – ro­mánu Dra­šar. Po­lič­skému ro­dáku Jo­sefu Mich­lovi, členu řádu pi­a­ristů a se­sta­vi­teli Au­pl­ného li­te­ra­tur­ního lé­to­pisu, čili, Ob­razu slowes­nosti Slowa­nůw ná­řečj čes­kého w Če­chách, na Mo­rawě, w Uhřjch, hlo­dal v duši ne­po­koj. Ka­to­lický kněz a pe­da­gog…

    ***

    *
    *

**