„Dnes do­ví­dám se, jaké ceny a komu udě­lila Česká Aka­de­mie. Zlo­činci!“ V těchto myš­len­kách pro­žívá J. Vá­chal zá­věr lis­to­padu dru­hého vá­leč­ného roku. On, ob­di­vo­va­tel Hit­le­ro­vých po­li­tic­kých pro­jevů, trčí bě­hem války ne­da­leko Ji­čína ve Stu­deňa­nech, v jed­nom domě se smeč­kou psů, které od­daně mi­luje, a se že­nou, již na­o­pak ne­ná­vidí. Všed­nost je to mi­zerná, se­stá­va­jící z těch nej­oby­čej­něj­ších po­vin­ností, pra­vi­del­ných ná­kup­ních po­chůzek a svá­teč­ních cest do Prahy. Do toho práce na mnoha drob­něj­ších dí­lech a častá ve­černí četba. Vá­chal si s chutí po­zna­me­nává, co a v ko­lik jedl, kdy šel spát, zda se do­čkal snu, zda dobře spal a jestli bylo čím na­kr­mit zví­řata. Jeho po­známky by snad mohly na první po­hled vy­pa­dat jako ten nej­nud­nější ma­te­riál, který snad ani není ke čtení. A přesto: stačí s vy­pra­vě­čem všed­no­den­nosti pro­lét­nout ně­ko­lik let, kdy ještě v plné síle tvo­řil a stý­kal se s mnoha přá­teli, abychom na­jed­nou pro­citli ve stu­dené chodbě za­ble­še­ného statku, v si­tu­aci, která je vy­sta­vena dvěma často se stří­da­jí­cími pro­ti­klady – dra­ma­tic­kým bo­jem o pro­stor k tvorbě a útěš­ným po­bý­vá­ním na slunci, na vzdu­chu, na louce anebo na cestě za ob­ži­vou. Jak jde čas, pe­ri­pe­tie gra­fi­kova ži­vota na ven­kově se zhutní až k ne­sne­sení, dobré se zúží na mi­ni­mum, a v ko­moře na­jed­nou pře­bývá stár­noucí ne­sná­šen­livý pa­douch, za­hořklý až hrůza. Opuš­těn od lidí, dává svou lásku psům. Na­sírá družku Mac­ko­vou a vzpo­míná na ze­mřelé přá­tele. Válka před se­bou hrne Dě­jiny; ty ovšem ve Stu­deňa­nech zou­fale chybí, anebo ji­nak, Vá­chal se snaží je pře­hlu­šit svými di­vo­kými kletbami.

A snad právě proto stojí za to Vá­cha­lovy de­níky číst. Jsou vlastně zá­pi­sem na dřeň očiš­tě­ného ži­vota, který po­tře­buje za­cho­vat sebe sama. Svět je zde vy­klá­dán v té nej­užší per­spek­tivě. Jen zříd­kakdy se po­daří tak čistě for­mu­lo­vat ho­lou exis­tenci. Lecco z ta­kové tvůrčí lekce na­jdeme u Demla, Vá­chal však věc do­vádí téměř k do­ko­na­losti. Svůj ži­vot na­hlíží jako ně­ja­kou účetní knihu, do níž má být pře­de­vším za­psáno, kdy sta­řec ne­sne­si­telně zu­řil, kdy se v něm nad mrt­vým psem pro­bu­dil cit a ko­li­krát byl strašně pod­ve­den ná­ro­dem, zra­zen přá­teli atd. His­to­rické zvraty se tu nej­čas­těji pře­vádí na vlastní exis­ten­ci­ální po­hnutky a zo­bec­nění se uvá­dějí jen ve vý­ra­zech nej­hrub­šího po­hr­dání. 20. dubna 1945: „M. radí, abych se ze vsi ukli­dil, že až to s Němci praskne, že mne tady obě­sejí!“ K tomu pak do­da­tek: „Na vsi jak v městě stejný ksindl, stáda bez­myšlén­ko­vi­tých ho­vad a ot­roků: jed­nou jsou čer­ve­no­bílí a hned zas rudí.“ Ano, všechno ksindl, a upro­střed něj, jako když ho do země za­ra­zíš, trčí te­nhle po­divný, ne­při­způ­so­bivý fa­šista a věčně ex­ci­to­vaný gé­nius v jednom.

Vá­cha­lovy de­níky jsou otis­kem ex­trémní ži­votní si­tu­ace, za­lo­žené pře­de­vším by­tost­nou po­tře­bou od­luky. Tvrdě si vy­nu­cuje, aby jej od okol­ního světa dě­lila ne­zru­ši­telná distanc. Me­zera, kte­rou nelze ni­jak za­pl­nit. Je proto zvláštní, jak vřelý vztah vzniká vně me­zi­lid­ských vztahů – když už jsou všichni úplní idi­oti, kteří ne­chá­pou au­to­ritu na­cis­tic­kého vůdce, když už je možné se tak tro­chu vy­smí­vat i kon­cen­t­rá­kům a lid­skému utr­pení, zů­stává silné pouto k mrt­vým, ke zví­řa­tům nebo ke stro­mům. „Sáhnu jí na hlavu, tato stu­dená, oči ale ote­vřeny, leč klid – i zvo­lám v ex­tázi: Al­má­ček mr­tev! (…) Sví­tím, kou­řím, čer­vené víno piji, mlu­vím k ní – na­po­sledy, a mod­lím se za ni. Jsem jist, že její duše ve­šla v ráj, za Pet­ří­kem a mojí matkou (…).“

Snad je to právě takto kom­pli­ko­vaný vztah k re­a­litě, vy­psaný do de­tailu a bez úhyb­ných ma­né­vrů, který těmto oby­čej­ným, mnohde tri­vi­ál­ním zá­pis­kům do­dává na pře­svěd­či­vosti – a pro­hlu­buje je tak, že pů­sobí až ne­sne­si­tel­nou si­lou. Oby­čej­nost se zvrací ve svůj opak a Stu­deňany, jak­koli vy­ňaté z vel­kého světa, zr­ca­dlí drama těch nejdi­vo­čej­ších let mi­nu­lého století.

 

Jo­sef Vá­chal: De­níky. Vý­bor z let 1922 – 1964. Pa­seka, Praha – Li­to­myšl 1998, 368 s.