„Dnes doví­dám se, jaké ceny a komu udě­lila Česká Aka­de­mie. Zlo­činci!“ V těchto myš­len­kách pro­žívá J. Váchal závěr lis­to­padu dru­hého váleč­ného roku. On, obdi­vo­va­tel Hit­le­ro­vých poli­tic­kých pro­jevů, trčí během války neda­leko Jičína ve Stu­deňa­nech, v jed­nom domě se smeč­kou psů, které oddaně miluje, a se ženou, již nao­pak nená­vidí. Všed­nost je to mizerná, sestá­va­jící z těch nej­oby­čej­něj­ších povin­ností, pra­vi­del­ných nákup­ních pochůzek a svá­teč­ních cest do Prahy. Do toho práce na mnoha drob­něj­ších dílech a častá večerní četba. Váchal si s chutí pozna­me­nává, co a v kolik jedl, kdy šel spát, zda se dočkal snu, zda dobře spal a jestli bylo čím nakr­mit zví­řata. Jeho poznámky by snad mohly na první pohled vypa­dat jako ten nej­nud­nější mate­riál, který snad ani není ke čtení. A přesto: stačí s vypra­vě­čem všed­no­den­nosti pro­lét­nout něko­lik let, kdy ještě v plné síle tvo­řil a stý­kal se s mnoha přá­teli, abychom najed­nou pro­citli ve stu­dené chodbě zable­še­ného statku, v situ­aci, která je vysta­vena dvěma často se stří­da­jí­cími pro­ti­klady – dra­ma­tic­kým bojem o pro­stor k tvorbě a útěš­ným pobý­vá­ním na slunci, na vzdu­chu, na louce anebo na cestě za obži­vou. Jak jde čas, peri­pe­tie gra­fi­kova života na ven­kově se zhutní až k nesne­sení, dobré se zúží na mini­mum, a v komoře najed­nou pře­bývá stár­noucí nesná­šen­livý padouch, zahořklý až hrůza. Opuš­těn od lidí, dává svou lásku psům. Nasírá družku Mac­ko­vou a vzpo­míná na zemřelé přá­tele. Válka před sebou hrne Dějiny; ty ovšem ve Stu­deňa­nech zou­fale chybí, anebo jinak, Váchal se snaží je pře­hlu­šit svými divo­kými klet­bami.

A snad právě proto stojí za to Vácha­lovy deníky číst. Jsou vlastně zápi­sem na dřeň očiš­tě­ného života, který potře­buje zacho­vat sebe sama. Svět je zde vyklá­dán v té nej­užší per­spek­tivě. Jen zříd­kakdy se podaří tak čistě for­mu­lo­vat holou exis­tenci. Lecco z takové tvůrčí lekce najdeme u Demla, Váchal však věc dovádí téměř k doko­na­losti. Svůj život nahlíží jako něja­kou účetní knihu, do níž má být pře­de­vším zapsáno, kdy sta­řec nesne­si­telně zuřil, kdy se v něm nad mrt­vým psem pro­bu­dil cit a koli­krát byl strašně pod­ve­den náro­dem, zra­zen přá­teli atd. His­to­rické zvraty se tu nej­čas­těji pře­vádí na vlastní exis­ten­ci­ální pohnutky a zobec­nění se uvá­dějí jen ve výra­zech nej­hrub­šího pohr­dání. 20. dubna 1945: „M. radí, abych se ze vsi ukli­dil, že až to s Němci praskne, že mne tady obě­sejí!“ K tomu pak doda­tek: „Na vsi jak v městě stejný ksindl, stáda bez­myšlén­ko­vi­tých hovad a otroků: jed­nou jsou čer­ve­no­bílí a hned zas rudí.“ Ano, všechno ksindl, a upro­střed něj, jako když ho do země zara­zíš, trčí tenhle podivný, nepři­způ­so­bivý fašista a věčně exci­to­vaný génius v jed­nom.

Vácha­lovy deníky jsou otis­kem extrémní životní situ­ace, zalo­žené pře­de­vším bytost­nou potře­bou odluky. Tvrdě si vynu­cuje, aby jej od okol­ního světa dělila nezru­ši­telná distanc. Mezera, kte­rou nelze nijak zapl­nit. Je proto zvláštní, jak vřelý vztah vzniká vně mezi­lid­ských vztahů – když už jsou všichni úplní idi­oti, kteří nechá­pou auto­ritu nacis­tic­kého vůdce, když už je možné se tak tro­chu vysmí­vat i kon­cen­t­rá­kům a lid­skému utr­pení, zůstává silné pouto k mrt­vým, ke zví­řa­tům nebo ke stro­mům. „Sáhnu jí na hlavu, tato stu­dená, oči ale ote­vřeny, leč klid – i zvo­lám v extázi: Almá­ček mrtev! (…) Sví­tím, kou­řím, čer­vené víno piji, mlu­vím k ní – napo­sledy, a mod­lím se za ni. Jsem jist, že její duše vešla v ráj, za Pet­ří­kem a mojí mat­kou (…).“

Snad je to právě takto kom­pli­ko­vaný vztah k rea­litě, vypsaný do detailu a bez úhyb­ných mané­vrů, který těmto oby­čej­ným, mnohde tri­vi­ál­ním zápis­kům dodává na pře­svěd­či­vosti – a pro­hlu­buje je tak, že působí až nesne­si­tel­nou silou. Oby­čej­nost se zvrací ve svůj opak a Stu­deňany, jak­koli vyňaté z vel­kého světa, zrca­dlí drama těch nejdi­vo­čej­ších let minu­lého sto­letí.

Josef Váchal: Deníky. Výbor z let 1922–1964. Paseka, Praha – Lito­myšl 1998, 368 s.