Jed­nou jsem na nějaké před­nášce, spo­jené s autor­ským čte­ním, pro­hlá­sil, že David Zábran­ský svým způ­so­bem patří mezi autory anga­žo­vané lite­ra­tury. Nemohl jsem tehdy tušit, že právě tento autor jed­nou napíše anga­žo­vaný román sui gene­ris a s jis­tou potmě­ši­lostí založí v našich jinak vcelku line­ár­ních tra­jek­to­ri­ích uva­žo­vání o sou­časné lite­ra­tuře mez­ník, před nímž se bude znovu zva­žo­vat směr a možná také nová, zcela neče­kaná uti­li­tární spo­je­nec­tví lite­rár­ních kri­tiků. Jak jinak v dnešní době tako­vého oka­mžiku dosáh­nout než vzá­jem­ným spo­je­ním poli­tična s jazy­kem lite­ra­tury?

Podobně jako se Jakuba Katalpa for­mo­vala na por­no­gra­fic­kém expe­ri­mentu, aby poz­ději svou před­sta­vi­vost zúro­čila v bri­lantně vyprá­vě­ných Něm­cích, i Zábran­ský potře­bo­val vysta­vět svět v prů­rvě času, ohma­tat si ima­gi­nární lid­ské tělo, aby je poz­ději roz­lo­žil v obra­zech rozkoší a per­ver­zit. Jeho posled­nímu románu nazva­nému Za Alpami před­chá­zel expe­ri­ment, v němž byla zru­šena smys­lu­plná His­to­rie a zave­den prin­cip řetě­zení naho­di­lých a vpravdě bez­vý­znam­ných udá­lostí. Byl jsem z toho textu u vytr­žení a dodnes jsem Zábran­skému vděčný za to, že s bru­ta­li­tou bar­bara zaú­to­čil na sto­krát ohrané schéma Velká his­to­rie vs. člo­věk jí vlá­čený. Jako ved­lejší pro­dukt jím pro­ve­dené destrukce vzniklo něco, co bychom mohli popsat jako chladný postoj k životu a jeho pri­mi­tiv­ním potře­bám, vyve­dený v sáhodlou­hých deskrip­cích ničím neli­mi­to­va­ného porna. His­to­rický rámec byl zjed­no­du­šen na práci se základ­ními fakty, slou­žící jedi­nému účelu: vyvo­lá­vání nových sérií bizarní epické stavby. Takový byl Juhás a takový je do jisté míry i pří­běh Cle­mense, Katha­riny a Mathi­ase. Co se změ­nilo, je situ­ace: zatímco Juhás byl ještě zkouš­kou únos­nosti, posta­ve­nou tak tro­chu mimo sou­časný časový rámec, Za Alpami se pokouší ucho­pit udá­losti velmi časové, dosud živé, a to včetně jejich poli­tic­kých inter­pre­tací.

Zábran­ský si v Juhá­sovi osvo­jil metodu a styl; svými posled­ními pró­zami zakot­vil někde na pomezí post­mo­der­ního frag­men­ta­ri­zo­va­ného nara­tivu, vyprázd­ně­ného obsce­ni­tami a nekon­čí­cími úva­hami, přesto však ply­nou­címu a ote­vře­nému. Volný proud, tak jak ho známe z Juháse, se v novém románu má podří­dit vnitřně soudrž­nému obrazu spo­leč­nosti. Do por­no­vi­dea pro­ni­kají spo­le­čen­sko-poli­tické vize západ­ního světa – tako­vého, který se roz­kládá, který je zcela upsán hédo­nismu a kon­zum­nímu třeš­tění po znač­kách a doko­na­lých pro­duk­tech. Mathias zde stojí na konci pomy­sl­ného řetězce úpadku a uka­zuje, jak banální je svět, do nějž jsme dospěli. Tam, kde bychom čekali hod­noty, zůstává trčet jen ryzí tech­no­lo­gie, která má pomoci sná­šet návaly exis­tenční tísně; všechny ty pomůcky k dosa­žení umě­lých rájů, váb­ničky raj­ských stavů, řízené pove­lem k věč­nému uží­vání života. Tam, kde by měli být vedeni zájmem o pro­spěch celku, se jejich myš­lení řídí mizer­nou vypo­čí­ta­vostí, sna­hou udr­žet si pře­de­vším svůj soci­ální sta­tus, své roz­ma­řilé pohodlí, nepři­ja­telné a tak odpu­divé, že je lze při četbě jen stěží sná­šet.

His­to­rický hori­zont románu se rozpíná do dlou­hých dese­ti­letí počí­na­jí­cích dru­hou svě­to­vou vál­kou. Odsud se odpo­čí­tává jed­nak život Cle­mense, zakla­da­tele úspěšné firmy, a Katha­riny, jeho poz­dější man­želky, emi­gro­va­vší do svo­bod­ného ráje z pro­storu soci­a­lis­tic­kého Čes­ko­slo­ven­ska. Postavy jsou napsány tak, aby za kaž­dých okol­ností vyvo­lá­valy kon­flikt. V neu­stálé kon­fron­taci se také zakládá první prin­cip Zábran­ského psaní: Katha­rina se musí utkat se svým němec­kým mužem, její češ­ství musí být poní­ženo němec­kou domi­nancí, tak aby mohl vznik­nout významný ste­re­o­typ, jenž bude poz­ději mul­tipli­ko­ván v mnoha vari­a­cích i u ostat­ních postav. Kon­fliktní jsou zde lidé a stejně kon­fliktně působí i ideje, jichž jsou některé postavy vehi­ku­lem – snad právě proto jsme se v nedávné době mohli dočíst, že Zábran­ského román je fašis­tic­kým dílem, prv­ním v post­mi­le­ni­ál­ních časech.

K tomu lze nepo­chybně namít­nout: na hys­te­rické argu­men­tace ad hit­le­rum jsme si už dávno zvykli. Jejich účin­nost se sni­žuje s kaž­dým novým výsky­tem slova fašis­mus v tako­vých kon­tex­tech, kde zastu­puje úplně jiná myš­len­ková sché­mata. Co ovšem nao­pak zaráží, je posun, v jehož rámci se fikční svět pří­mo­čaře srov­nává se sku­teč­ností; právě tak, jako by postavy poměrně okleš­tě­ného světa románu musely nutně odpo­ví­dat na otázky poklá­dané v daleko slo­ži­tější rea­litě, takové, která není ohra­ni­čena kniž­ními des­kami. Tato jed­no­du­chá záměna, v minu­losti mno­ho­krát odha­lená jako nepří­pustné slu­čo­vání roz­díl­ných sku­teč­ností, pak nej­spíš vede k tomu, že román pod­ři­zu­jeme vlast­ním oba­vám ze světa – přesně tak se to při­ho­dilo Janu Čulí­kovi, auto­rovi statě „Oprav­dový rekord: První ote­vřeně fašis­tický český román, jehož pře­čtení ve vás vyvolá pocit špíny a studu“.

Že je takové čtení před­klá­da­ného díla nea­de­kvátní? Zkusme si před­sta­vit, jak čte­nář Zábran­ského, onen kri­tický libe­rální inte­lek­tuál, bude do žité rea­lity pře­klá­pět výroky pro­ná­šené posta­vami románu. Nej­spíš by musel při­jít o rozum, anebo by se – asi jako Čulík – cho­pil románu jen proto, aby sám sebe ujis­til o názo­rech, které zau­jímá. Zda by ovšem jeho hod­noty obstály pod nápo­rem per­verze, která oči­vidně není nijak poli­ticky moti­vo­vaná, tím si jist doo­pravdy nejsem. Zábran­ského text totiž roz­hodně nefun­guje jako ozvuč­nice obsáh­lých myš­len­ko­vých sou­stav; v toku textu se jaký­koli svě­to­ná­zor v sil­ném slova smyslu nesne­si­telně štěpí do mozaiky úvah, jejichž funkč­nost je ome­zena zejména k pouhé pro­vo­kaci čte­náře. Schválně píšu „nesne­si­telně“ – a kladu důraz na fakt, že tu máme co dělat s ostře for­mu­lo­va­nými ste­re­o­typy, které mají úto­čit na nás, co jsme si zaká­zali určitý způ­sob zjed­no­du­šo­vání světa a pro jis­totu vytěs­nili i ty, kteří si s bana­li­tami vystačí. V pří­padě Zábran­ského světa zpo­ho­dl­ně­lých boháčů najdeme celou škálu tako­vých tvr­zení: „Německé tele­vize a spolu s nimi i všichni Němci se na lidi tam u vás dívají jako na lidi z dolin a nížin (…) Jako na skřítky a víly. Jejich rele­vance lidí z nížin je v tom, že se snaží být stejní či aspoň co nej­víc podobní lidem z náhorní plo­šiny.“ Anebo ještě lépe: „Tohle byl vrchol inte­li­gence, který byl Africe a Afri­ča­nům schopný při­znat: byli rychlí a věděli, kam si zaběh­nout pro peníze a jak zas rychle beze slova vypad­nout.“ Co tu vadí, není ani tak pří­mo­čarý rasis­mus anebo na ruby obrá­cená „kul­turní“ figura vysmí­va­jící se Něm­cům, ostatně v urči­tých vrst­vách naší spo­leč­nosti dosud pevně ukot­vená, daleko spíše tu iri­tuje samotná exis­tence žvástu a stejně tak i vypra­vě­čova igno­rance kon­textu, v němž mají být podobné úvahy uza­vřeny.

V recen­zích věno­va­ných Za Alpami – v době, kdy píšu svůj člá­nek, mám k dis­po­zici devět textů – bylo před­lo­ženo mnoho důvodů, proč román odmít­nout kvůli jeho povrchní plyt­kosti, pří­padně proč jej napří­klad za román vůbec nepo­va­žo­vat. Recen­zentky Eva Klí­čová a Marta Ljub­ková upo­zor­nily na řadu urču­jí­cích, pro Zábran­ského tvorbu pod­stat­ných jevů; a pocho­pi­telně také nepo­mi­nuly téma por­no­gra­fie nebo kon­zu­mace zna­ček, výrobků a designu. Zatímco Eva Klí­čová v textu „Pla­y­gi­rls druhé gene­race“ píše, že „směs macho sexu a buran­ského kon­zumu mas­ku­jí­cího kul­turní nejis­totu ztě­les­ňuje staré dobré světác­tví vekslácko-dis­ko­té­ko­vého typu vyztu­žené deva­de­sát­kami a nově pře­vle­čené do cool kabátku pro­duktů dneška“, a odka­zuje při­tom k jakési tra­dici české prózy malých poměrů, Marta Ljub­ková v Sou­vis­los­tech (člá­nek se jme­nuje „Porno a design“) své pojed­nání ote­vírá úva­hou, v níž se dokonce vylu­čuje i sama lite­rár­nost textu: „Zdrá­hám se dokonce mlu­vit o románu, pro­tože Zábran­ského próza mno­hem spíš při­po­míná časo­pi­secký člá­nek nebo knihu non-fiction, jakousi sérii pří­pa­do­vých stu­dií, které mají slou­žit jako ilu­strace pro auto­rovy non­kon­formní teze.“

Obě hod­no­cení zarazí svojí razancí. Jako by nás takto posta­vený text sta­věl před fun­da­men­tální otázku: sku­tečně se ještě jedná o lite­ra­turu?

Domní­vám se, že tato hod­no­cení jsou ve všech ohle­dech pod­mí­něna zcela jinými pohnut­kami, než by mohly být úvahy o lite­rár­ních hod­no­tách. Zábran­ský se v jejich per­spek­tivě spo­ko­jil opravdu jen s málem; sesta­vil text z bana­lit, nepro­hlou­bil dosta­tečně ese­jis­tic­kou vrstvu textu, nese­zná­mil se s pro­ble­ma­ti­kou, o níž se roz­hodl „refe­ro­vat“, ani v mini­mální šíři, zkrátka udě­lal vše proto, aby před­lo­žený román v žád­ném ohledu neob­stál. A co víc, právě kvůli těmto nedo­sta­teč­nos­tem vysta­vil své recen­zenty poku­šení pomě­řo­vat fikci ote­vře­nými hroz­bami reál­ného života. Klí­čová hledá oporu v nebla­hých ten­den­cích 90. let a Ljub­ková upo­zor­ňuje, že „nezvlád­neme-li oddě­lo­vat bana­litu života od lite­ra­tury, nejsme-li ochotni kon­stru­o­vat umělé světy a stejně ochotni se do nich nořit, dešif­ro­vat je (…) dobře nám tak. Máme tako­vou lite­ra­turu, jací jsme my sami.“

Takto ostré soudy jsou podle mě for­mu­lo­vány pře­de­vším v šoku. Usi­lo­val-li Zábran­ský právě o tento efekt, pak by mohl být spo­ko­jen. Povedlo se. Syn­té­zou prázd­ného, neko­neč­ného proudu obsce­nit a tvrdé anga­žo­vané réto­riky nejenže zachy­til pod­statné „kul­turní“ feno­mény dneška, nádav­kem se mu poda­řilo odha­lit i skryté kon­zer­va­tivní ten­dence v sou­časné lite­rární kri­tice, její obavy vykro­čit mimo zónu sou­hlasu se schvá­le­ným typem este­tiky a poli­tic­kého úsudku osvo­je­ného v kru­zích pro­ev­rop­ských inte­lek­tu­álů. Své recen­zenty dostal do pozice, kte­rou kdysi A. Gram­sci v Zákla­dech poli­tiky při­sou­dil „sta­rým inte­lek­tu­á­lům“, když popi­so­val pro­ti­kladný stav člo­věka indi­vi­du­ál­ního a člo­věka z davu. Ten jako něco cizo­ro­dého měl být pře­ko­nán už v době, kdy Gram­sci seděl ve vězení a tre­fo­val se do těch, kteří šma­hem odsou­dili jaký­koli pro­jev kon­for­mismu. A zatímco usi­lují o posí­lení člo­věka repre­zen­ta­tiv­ního, jak říká Gram­sci hrdi­nům-indi­vi­du­a­li­tám, opa­ko­vaně dochází k něčemu, co pro­gra­mově chceme chá­pat jako regres na úro­veň pri­mi­tivní hordy s jejími sklony ke kolek­tiv­nímu násilí. „Staří inte­lek­tu­á­lové a morální vůd­cové cítí,“ tvrdí Gram­sci, „že ztrá­cejí půdu pod nohama, pozo­rují, že jejich kázání se stala právě jen kázá­ními čili věcmi sto­jí­cími mimo rea­litu (…) Odtud jejich bez­na­děj a jejich zpá­teč­nické a kon­zer­va­tivní ten­dence, neboť oso­bitá forma civi­li­zace, kul­tury a morálky, kte­rou před­sta­vo­vali, se roz­kládá.“

Z logiky Gram­s­ciho výroku ovšem nevy­plývá ani to, že by Zábran­ský stál na nějaké pev­nější, bez­peč­nější straně. Jak správně vytu­šila Ljub­ková, když jeho dílo pře­vedla na obec­nou ten­denci, i on je „před­sta­vi­tel řádu spě­jí­cího k porodu“, který „roz­ši­řuje uto­pie a vymudro­vané plány“ – pro­rocký duch zde hovoří pří­liš archaic­kým jazy­kem, ale budiž. Ovšem ozna­čit jeho dílo za nehodno čtení, jak ve svém textu uči­nila Klí­čová, zna­mená jediné: odvrá­tit pohled. Krize, jejíž symptomy nám Zábran­ský podal jako na talíři, může za osten­ta­tiv­ního nezájmu kul­turní fronty bujet dál a vrhat proti nám další a další neče­kané nálože.

Bylo by daleko uži­teč­nější, kdyby si brněn­ská kri­tička odpus­tila efektní mora­li­zu­jící figury, které se oči­vidně opí­rají o srov­nání dispa­rát­ních spo­le­čen­ských jevů, a namísto toho si zku­sila – ale­spoň expe­ri­men­tálně – při­pus­tit, že tu konečně máme autora, který se vysmekl impe­ra­tivu budo­vání indi­vi­du­a­lity, člo­věka repre­zen­ta­tiv­ního, a své vypra­věč­ské nadání je ocho­ten for­mo­vat mimo jiné i podle sou­řad­ných, soci­ál­ních ener­gií, ať už jsou for­mu­lo­vány na FB anebo ve ste­re­o­ty­pech myš­lení někte­rých našich poli­tiků. Jistě, možná jsme v románu Za Alpami teprve na začátku, možná že se Zábran­ského metoda stále ještě podobá obna­žené arma­tuře – některé pro­středky se prostě musí vyví­jet postupně. Tak jako vní­máme jistý posun mezi posled­ním romá­nem a ima­gi­na­tivně vol­něj­ším Juhá­sem, i forma poli­tické anga­žo­va­nosti doznala pod­stat­ných změn. Teprve nyní poci­ťuje autor potřebu vnu­tit svým posta­vám jasně for­mu­lo­vaný „názor“. Při­stou­pit na tuto pozici je o to slo­ži­tější, že některé postavy doslova pře­žvý­ká­vají oblí­bená, snad by se dalo říct zli­do­vělá klišé. Jenže: jak jinak zachá­zet s dílem, které svou vnitřní kohe­renci odvo­zuje právě od kom­bi­nace pri­mi­tiv­ního poli­tic­kého postoje a lido­vého klepu?

Trou­fám si tvr­dit, že pokud sestou­pili někteří his­to­rici umění k výzkumu pokles­lých umě­lec­kých forem, nezbude nic jiného ani nám: ano, právě v jeho mat­ri­cích se zacho­vává to, co je v našich kul­tur­ních okru­zích nej­pev­nější. Nevím, zda si to uvě­do­muje i Zábran­ský, pří­padně zda kal­ku­luje s úspě­chem – a popravdě řečeno je mi to úplně jedno. To, o co tu jde, není jeho PR stra­te­gie, ale text, který silně zare­zo­no­val hned u něko­lika čte­nář­ských sku­pin.