Pře­lo­žit ja­zyk li­te­ra­tury do ja­zyka te­le­viz­ního vy­sí­lání je pro Čes­kou te­le­vizi do­sti ne­snad­ným úko­lem. Tak ne­snad­ným, že po ně­ko­lika le­tech, kdy pa­ra­lelně bě­želo ně­ko­lik li­te­rár­ních re­vue, na­jed­nou ne­máme téměř nic. Česká te­le­vize ukon­čila Jas­nou řeč Jo­sefa Chuchmy a vzá­pětí i ASAP – tomu, kdo li­te­ra­turu na ve­řej­no­právní te­le­vizi hledá, zbývá po­slední jis­tota: re­vue Tři­statři­cettři Jana Lu­keše a Jana Schmida. S ob­razy, s je­jich bli­ká­ním a rych­lými po­suny, si te­le­vize ro­zumí by­tostně, dlouhé roz­ho­vory o tex­tech nej­spíš při­lá­kají jen nej­užší okruh di­váků a pra­vi­delný ma­ga­zín má co dě­lat, aby ne­zhy­nul na úbytě hned v prv­ních mě­sí­cích, ale udr­žel se tře­bas po dobu dvou nebo tří let.

Tato zvláštní prů­rva mezi dvěma au­to­nomními světy ale musí být za­byd­lena, snad už jen kvůli zvlášt­nímu pu­zení, kte­rému sou­časný člo­věk říká „díra na trhu“. Nelze prostě pře­jít fakt, že se v čes­kých po­mě­rech li­te­ra­tura na ob­ra­zovce drží jen v je­di­ném for­mátu. Musí být vy­na­le­zena forma spo­ju­jící spe­ci­fika te­le­viz­ního vi­zu­ál­ního proudu a li­te­rár­ního textu.

Tak tro­chu po­tmě­šile bych řekl, že ide­ál­ním tva­rem, k ně­muž bylo lze do­jít, je udí­lení vý­roč­ních kniž­ních cen Mag­ne­sia Li­tera. Kon­ti­nu­ita za­ru­čena, po­řad běží déle než pat­náct let, pe­ri­o­di­cita di­váka jistě ne­u­naví, ráz po­řadu je slav­nostní, ni­koli všední, což k české tra­dici věč­ného li­te­rár­ního uči­te­lo­vání při­léhá přece je­nom těs­něji než ně­kdejší fri­volní znělka ASAPu. Co víc, Li­tera je sou­těž o nej­lepší knihu a duch spor­tov­ního utkání se nad ní vznáší a ji po­svě­cuje a osmys­luje. Ví­tě­zové na­stu­pují před pu­b­li­kum, to bouří po­tles­kem, di­a­logy s au­tory se musí vměst­nat do dvou mi­nut, poté hned ná­sle­duje ani­mace, ob­razy pěkně ply­nou, lidé jsou ve­selí, od za­čátku až do konce po­po­se­dá­vají, na­pjatí a ne­do­čkaví, kdože z ko­legů či přá­tel do­sáhne k nej­vyšší metě.

A na­o­pak: pro­tože ne­chci být jen po­tmě­šilý, ne­zbývá mi než kon­sta­to­vat, že Mag­ne­sia Li­tera po­ne­chává li­te­ra­tuře to, co jí patří. Všichni mů­žeme celý rok ne­ru­šeně číst, při­pra­vo­vat texty; ni­kdo ne­straší jed­nou za mě­síc s ka­me­rou v před­síni, ni­kdo se ne­do­ža­duje sou­kromí. Dlouhý klid na práci a sou­stře­děná po­zor­nost, přesně ta po­zor­nost, kte­rou nej­víc ruší ne­pře­tr­žitý proud ob­razů vy­za­řu­jící z te­le­vizní ob­ra­zovky. A po roce, v ter­mínu, který všichni znají, na který se do­ká­žou při­pra­vit, se od­borná ve­řej­nost na­hrne do sálu, běžný čte­nář za­sedne k te­le­vizní ob­ra­zovce a –

A „242, mys­lím, že svět li­te­ra­tury za­niká, za pár ge­ne­rací se tím kromě ně­ko­lika bláznů už ni­kdo ne­bude za­bý­vat, všechno už bude sto­krát omletý, pro­zkou­maný, bude to uza­vřená ka­pi­tola, li­te­ra­tura, umění, člo­věk, všechno to bude pryč jako naše mládí, ach och,“ na­psal před lety La­di­slav Šerý v La­se­rové ro­manci.

Přesně v tomto du­chu jsem sle­do­val pře­dá­vání cen. Onen mno­ho­krát avi­zo­vaný zá­nik li­te­ra­tury se ne­týká ani tak li­te­ra­tury sa­motné, ta totiž – zdá se – je až pří­liš pevně za­kot­vena v kul­turní tra­dici Zá­padu; kde však toto dik­tum platí beze zbytku, je právě te­ri­to­rium vi­zu­ál­ních mé­dií a te­le­vize pře­de­vším. Tam totiž li­te­ra­tura sama o sobě ne­ob­stojí, tam se musí opí­rat o jiné hod­noty. Li­te­ra­tura musí být show, ni­koli jen pouhý di­a­log nad tex­tem. Mo­de­rá­tor by měl di­váka na­pí­nat, a po­kud se mu to ne­daří, pak může být jen to­le­ro­ván ve­de­ním, které si za­kládá na sle­do­va­nosti. A na­ko­nec pak sa­motná otázka es­te­tic­kých hod­not: ty v te­le­vizi asi těžko vzejdou z dis­kuse, da­leko spíše jim te­le­vizní di­vák uvěří, ur­čí­-li je hla­so­vání, pří­padně po­kud jsou od­vo­zeny od ne­zpo­chyb­ni­tel­ných kul­tur­ních dominant.

Přímá zá­vis­lost na vněj­ších sché­ma­tech a před­sud­cích, co kul­turní be­ze­sporu jest a co už ni­koli, se v le­toš­ním roč­níku Mag­ne­sie Li­tery pro­je­vila na­prosto a ote­vřeně. Jak ji­nak mohl uva­žo­vat hu­dební dra­ma­turg, když di­vá­kovi na­lo­žil zrovna Ha­vel­kovy Me­lody Ma­kers? Že je to snad právě první re­pub­lika, ve které to měla li­te­ra­tura jisté? Že tehdy se ještě dalo uva­žo­vat o oprav­dové slávě a ne­do­byt­ném pan­ství kul­tury? – Stěží bych si mohl před­sta­vit lepší pří­klad, jak lze roz­tříš­těný pro­stor zcela ci­zo­ro­dých po­e­tik, sou­čas­nou li­te­ra­turu by­tostně ur­ču­jící, pře­krýt po­ži­vač­ným mid­kul­tem, jak jej zfal­šo­vat, za­ba­lit a před­lo­žit kon­zu­men­tům věč­ného videoproudu.

Poté, co jsme pře­stáli le­tošní porci té nej­lepší li­te­ra­tury, už není třeba klást si otázku, proč všechno živé a pod­nětné myš­lení o tex­tech z te­le­vize mizí a proč jeho místo vy­pl­ňuje pra­po­divná kom­bi­nace do­stihů a vel­ko­lepé show na­ma­zané lubri­kan­tem. Ne­chá­me­-li pů­so­bit zá­kon o nejmen­ším mož­ném od­poru, ni­kam ji­nam hle­dání ide­ál­ního tvaru ani do­spět nemůže.