Autor: jv

  • Hermann Broch. Očarování

    Hermann Broch. Očarování

    Rakouský romanopisec a filozof Hermann Broch bývá často zmiňován jako autor velkých a komplikovaně vystavěných modernistických děl. Román Očarování mezi ně nepatří. Broch ho několikrát přepracoval a vlastně ho ani nikdy nedokončil. Právě proto příběh jednoho alpského šílenství nejspíš ocení ti čtenáři, kterým jsou jinak formální experimenty modernistů docela ukradené.

  • Na čele bouře

    Na čele bouře

    I letos nastoupila nesnesitelná vedra. Každý večer s nimi přicházejí prudké lijáky. Tedy: zatím jsem mohl sledovat, jak se monstrózní deště vylívají z mračen někde dál na východě. Stejně tomu mělo být i včera večer, když jsem se vracel přes kopce od rybníka.

  • Emil Orlik. Několik portrétů

    Emil Orlik. Několik portrétů

    Německy hovořící umělec Emil Orlik patřil k předním grafikům své doby. Jeho portréty k nám mluví z doby rozbíhající se moderny. Tváře, které zachytil, si v sobě nesou něco z groteskních kreseb, jiné se blíží klasickým formátům. V článku nástin Orlikova života a reprodukce několika jeho děl.

  • Zweig a dějiny člověka

    Zweig a dějiny člověka

    Hvězdné hodiny lidstva patří mezi čtenářsky nejoblíbenější knihy Stefana Zweiga. Mají v sobě něco z dobrodružné literatury a chtějí nám hodně říct o dějinách lidí. Přitom jsou příkladem dobře udělané historické fikce. Česky vyšly v několikerém vydání, aktuálně máme k dispozici nové vydání ve slovenštině. Připomeňme si literární odkaz jednoho z nejznámějších rakouských spisovatelů.

  • Kniha o pralese, který zmizel

    Kniha o pralese, který zmizel

    Před více než osmdesáti lety vydal v České grafické unii Rudolf Janda knihu věnovanou už tehdy ubývající kráse beskydských pralesů. Autor knihu opatřil vlastní předmluvou a pokusil se v ní ukázat prales jako ohromné univerzum, jakýsi paralelní makrosvět, který žije ve své vlastní časové sféře a podle vlastních pravidel neustálé obměny všeho živoucího.

  • Vechtrovna

    Už ani neví, jak se tam ocitl. Snad ces­tou z města, když se roz­hodl ne­če­kat na první ranní vlak, po­su­nout se na­horu na kopce a po­malu se nad rá­nem vra­cet domů. Ně­kde pod Čer­to­vi­nou při­padl na že­lez­nici, ta­ko­vou tu kr­ko­lomnou ven­kov­skou trať táh­noucí se po okra­jích vsí a po me­zích. Přesně po té musí jít, řekl si a vy­dal se praš­nou ces­tou…