Máme v ději­nách lite­ra­tury něko­lik slav­ných autorů, jejichž jména zná kdekdo. Kdy­byste se ovšem zeptali na jejich dílo, nedo­káží vám k němu říci nic. Mezi ně s jis­to­tou patří i Ste­fan Zweig (1881–1942). Dílo tohoto plod­ného, až-pří­liš-plod­ného spi­so­va­tele, tolik oblí­be­ného u čte­nář­stva mezi­vá­lečné Evropy, se zejména v ang­lo­sas­kém světě po válce začalo vytrá­cet z edič­ních plánů. A to i navzdory jeho před­vá­leč­ném angažmá, kdy bro­jil proti němec­kému naci­o­na­lismu a volal po sjed­no­cené Evropě. Nechy­bělo mnoho, a Zweig by časem možná úplně upadl v zapo­mnění.

Zweig své renomé posta­vil na víře v úspěch nekom­pli­ko­va­ného rea­lismu. Své pří­běhy vyprá­věl tak, aby je mohl kon­zu­mo­vat i ten nej­po­sled­nější, bídný malo­měš­ťák. Velká témata moderní doby pře­klá­dal do jazyka konce 19. sto­letí a moderní svět líčil v obra­zech, které se podle nijak netají inspi­rací v lite­rár­ním braku. Dra­ma­tické zápletky roz­víjí podle pra­vi­del sta­no­ve­ných sta­rými poe­ti­kami; vypra­věč je pře­tíná ana­ly­tic­kými son­dami do psy­chik vystu­pu­jí­cích postav.

Zweig napsal řadu por­trétů zná­mých osob­ností a dost často se pokou­šel v jejich pří­bě­zích říci něco o pod­statě kul­turní epo­chy, v níž tito lidé žili. Časem si vytvo­řil pod­ma­nivý, v někte­rých tex­tech až dechbe­roucí vypra­věč­ský styl, dodnes živý a dosta­tečně ilu­zivní, aby vtáh­nul i běž­ného čte­náře, nikoli jen lite­rár­ního his­to­rika.

Hysterik a exhibicionista

Proč Zweig neměl po válce dobrou pověst a vlastně pro řadu čte­nářů ji nemá ani dnes? Důvodů je něko­lik, už jeho vrs­tev­níci hod­no­tili Zwei­govo dílo jako pří­liš tri­vi­ální a pod­bí­zivé, rezig­nu­jící na poža­davky moderní lite­ra­tury, ale­spoň co se lite­rární formy týče. Sám Zweig si toho byl vědom a nikdy ani nijak nepo­pí­ral, že hraje druhé housle. Na dru­hou sstranu, odpor někte­rých komen­tá­torů Zwei­gova díla hra­ničí s posed­lostí, viz napří­klad člá­nek Micha­ela Hof­manna pub­li­ko­vaný na strán­kách Lon­don Review of Books. Původně to měla být kri­tika čte­náři oblí­be­ného Světa vče­rejška, která skon­čila u obec­ného a povšech­ného kon­sta­to­vání a srov­nání Zweiga s lahví coca-coly.

Pak je tu ovšem jedna kapi­tola Zwei­gova života, nedávno zno­vu­ob­je­vená, která poně­kud pro­mě­ňuje vní­maní jeho díla a tak­též i Zweiga-osob­nosti. Už tehdy se vědělo, že Zweig dlouhá léta obchá­zel noční vídeň­ské parky a exhi­bo­val před dív­kami. Řada lidí ho proto pova­žo­vala za extrémně odpor­ného člo­věka, jiní se radši tvá­řili, že o jeho noč­ních rejdech nic nevědí.

Hvězdné hodiny lidstva

Jed­nou z nej­zná­měj­ších Zwei­go­vých knih jsou Hvězdné oka­mžiky lid­stva. Německy tento sou­bor pro­za­ic­kých mini­a­tur vyšel poprvé v roce 1927 (Fünf his­to­rische Mini­a­tu­ren). Poz­ději, po auto­rově tra­gické smrti, byl postupně roz­ši­řo­ván a dočkal se i čes­kého pře­kladu (1947, roz­ší­řené vydání 1971). Já jsem ho četl v nedávno vyda­ném ilu­stro­va­ném vydání ve slo­ven­štině, které jsem si při­vezl z bra­ti­slav­ského BRaKu. Jeho obsah tvoří dva­náct pří­běhů, jen namát­kou: dobytí Kon­stan­ti­no­pole, objev Eldo­ráda, polo­žení pod­moř­ského tele­graf­ního kabelu mezi Evropu a USA, pří­běh o J. W. Goethovi nebo G. F. Hän­dlovi ad. Ve všech tex­tech jde vlastně o totéž: vystih­nout zvláštní a jedi­nečný oka­mžik v ději­nách, kdy člo­věk, ať už dílem náhody nebo vypě­tím vůle, doká­zal pro­mě­nit chod dějin, vyvo­lat udá­lost, jež v důsledku ovliv­nila tře­bas i poli­tické uspo­řá­dání Evropy nebo dějiny umění.

Samo­zřejmě se vždy jedná o vel­ko­le­pou fikci. Je to patrné už i z toho, jakým způ­so­bem vypra­věč před­kládá a nava­zuje jed­not­livé udá­losti. A právě pro­tože se jedná o fikci, a nikoli his­to­rický doku­ment, stojí za to si Zwei­gův sou­bor pře­číst. Scény, ve kte­rém se hordy doby­va­telů valí do opev­ně­ného města, si neza­dají s vel­ko­fil­mem, stačí se nechat strh­nout. Totéž platí o jeho líčení osudu člo­věka, který něko­li­krát v životě nabude ohrom­ného majetku. A to jen proto, aby o něj vzá­pětí při­šel. Někde na pozadí těchto udá­lostí se vede válka, tluče se do bubnů a zbývá jen posled­ních pár hodin, než začne roz­ho­du­jící bitva. Zni­čený skla­da­tel se napo­sledy vzchopí upro­střed nepřá­tel­ského města, bás­ník pře­koná hlu­bo­kou depresi. Vše kolísá v napětí mezi zni­če­ním, zro­dem a recyk­lací.

Román i žánrovka

O Zwei­govi se občas mluví jako o inte­lek­tu­á­lovi, který snil o posthabsbur­ské evrop­ské jed­notě jen proto, aby unikl ze světa drce­ného v sou­kolí války, nená­visti a naci­o­na­lismu. Nepo­chybně to byla jeho sla­bina – ale stejně tak i před­nost. Já sám se nad jeho texty nemůžu vzdát před­stavy, že spi­so­va­tel nás má odvést jinam v kódu „dob­rého psaní“. Někam za hra­nici, která nám ale­spoň na chvíli umožní stát se sou­částí velké fan­ta­zie. Kde můžeme sply­nout s před­sta­vami o ději­nách anebo i budouc­nosti. V tomto smyslu Zwei­gův Svět vče­rejška i Hvězdné hodiny lid­stva umož­ňují nechat se svést jazy­kem, který vze­šel z tra­dice dobře udě­lané his­to­rické fikce. A nejen to, který v sobě nese stopu dob­ro­druž­ných románů, které jsme četli v dět­ství. Zkuste si sehnat Hvězdné hodiny lid­stva z pro­dukce slo­ven­ské 82. Mimo jiné i proto, že je to neo­by­čejně hezky udě­laný knižní arte­fakt.

Ste­fan Zweig: Hviezdne hodiny ľud­stva. Bra­ti­slava: 82 Book. 256 stran.