Grafik a malíř Emil Orlik (1870–1932) patřil ke komunitě německy hovořících umělců, kteří strávili alespoň část svého života v Praze. Orlik se v Praze narodil a přátelil se s Franzem Kafkou, Franzem Werfelem, Maxem Brodem anebo s Rainerem Mariou Rilkem. Kresbu vystudoval v Mnichově, pobýval dlouhou dobu ve Vídni a v Berlíně. Už během života byl znám jako nadaný portrétista, ovládal řadu grafických technik, experimentoval s litografií. V tu správnou chvíli utekl z konzervativního akademického prostředí, přitahován kruhy mnichovského naturalismu.
Jeho dřevoryty byly publikovány na stránkách časopisu Jugend, osvědčil se jako tvůrce plakátů, ale třebas i jako kostýmní výtvarník anebo tvůrce dobově oblíbených japonerií. Mimochodem, Orlik podnikl několik cest na Dálný východ (první v roce 1900) a tamní prostředí dobře znal. Mohl se tedy zapojit do diskuze o japonském umění a přenést některé jeho prvky do Evropy. Učinil tak mimo jiné i v rozsáhlé korespondenci, kterou si už během pobytu v Japonsku vyměňoval s historikem umění Maxem Lehrsem.
V letech 1904–1930 působil na drážďanské a berlínské Akademii výtvarného umění se specializací pro grafiku a knižní ilustraci.
Známá je jeho cesta do Brestu Litevského, kam byl v roce 1917 oficiálně pozván na mírovou konferenci jako člen německé delegace. Emil Orlik tu pořídil řadu portrétů, více než dvě stě děl, která zachycovala průběh konference a závěrečné podepisování mírových smluv.
Níže je několik portrétů, většinou jde o známé osobnosti tehdejšího světa plus jeden portrét z mírové konference.
Grafik-fotograf
Emil Orlik měl pověst umělce, který nevycházel ven bez skicáku. Umatě pracovitý, postupně si prošel různé fáze tvorby. Někde na počátku to je klasický rukopis doznívajícího 19. století, který u Orlika rychle nahrazuje secesní estetika. Vrcholem jeho tvorby podle mého soudu jsou portréty, které nemají daleko ke karikatuře, a především pak dynamické obrazy postav zachycených v gestu – v mém výběru typicky dirigent Zemlinsky.
Za zmínku stojí i Orlikova fotografická praxe. Jako jeden z prvních se chopil příležitosti a pořizoval fotografie nikoli jako poučený amatér, ale fotograf-portrétista. Kombinoval různé fotografické perspektivy, aby vystihl obraznost okamžiku a mohl jej převést do grafiky.
Pozůstalost
Po Orlikovi sice zůstalo rozsáhlé dílo, vlivem dějinných událostí a jiným nepříznivým podmínkám ale bylo málem zničeno. Některé jeho části jsou jednou provždy ztraceny, jiné byly po válce zkonfiskovány a padesát let se pak válely v archivech, aniž by někdo byl schopen zajistit jim základní podmínky a alespoň elementární publicitu.
Po roce 1989 proběhly dvě výstavy. V roce 2004 pak péčí Židovského muzea v Praze vyšla publikace s průvodními texty tamního kurátora Arna Paříka. Shrnula základní informace o autorovi a přinesla také řadu reprodukcí (některé z nich jsem také použil pro účely tohoto článku). Poslední výstava proběhla v roce 2023 v Grafickém kabinetu Veletržního paláce. Všechno nasvědčuje tomu, že tento šedesát let přehlížený pražský rodák se dočkal alespoň nějaké rehabilitace.