I letos nastoupila nesnesitelná vedra. Každý večer s nimi přicházejí prudké lijáky. Tedy: zatím jsem mohl sledovat, jak se monstrózní deště vylívají z mračen někde dál na východě. Stejně tomu mělo být i včera večer, když jsem se vracel přes kopce od rybníka.

Nespěchám, nemám proč, slunce mizí za horizontem až pozdě večer. Proplétám se lesem mimo cesty a občas nakouknu do míst, kde jsem už rok dva nebyl. Les hyne suchem. Sejdu z cesty a pod nohama praskají větve, v korytech, která ještě na podzim odváděla z lesů přebytek vláhy, sem tam kaluž tmavé vody. Kolem krouží ovádi, cítí příležitost, a ačkoli si dávám pozor, co chvíli mě některé z nich nabodne.

Nedlouho před setměním jsem zamířil k okraji lesa. Tu, na kraji otevřeného, širého prostoru, si můžu sednout a pozorovat dravce, jak poletují nad lesem a využívají větru ke své večerní akrobacii.

Nejsem tam ani chvíli a už to cítím. Něco se rychle mění. Z východu se mi nad hlavu rychle nasouvají dramatická oblaka, zvedne se vítr a začne česat ovesné pole. Brázdí je v hlubokých vlnách a honí se, jak ho napadne. Pták zakřičí, padá najednou do závratných piruet a škube s sebou, snad že najednou ožil v extázi.

Pořizuju narychlo pár snímků. Rychle se smráká a v dáli duní hrom. Nemám úplně jistotu, ale něco mi říká, že můžu pokračovat klidným tempem. Jsem totiž na hraně. Řada nízkých stromů, lemujících polní cestu, pahýlů zbídačelých věčnými vichřicemi, ji jasně vytyčuje. Nemusím si být zrovna jist, ale stejně tak se můžu spolehnout. Zatímco tam se vrší temný uzel bouře, tady bude jen dusno k zalknutí.

Pod kopci leží vše utopeno v mdlém tichu, nahoře v lesích už burácí bouře. Uběhlo pár minut a vítr se znovu rozehnal krajinou, nabral sílu a týrá solitéry v polích, polámané a orvané. Temná hradba proti zapadajícímu slunci a pak chvilka, kdy se okolní krajina ukáže ve zvláštním, hebkém kontrastu temnoty a načervenalého světla.

Nebude to dlouho trvat. Stojím na čele bouře. Je jako tisíc splašených koní, co se zničehonic zastavili.