Ra­kouská alp­ská ves­nice, pře­lom dva­cá­tých a tři­cá­tých let 20. sto­letí. V okolí ně­ko­lik str­mých hor­ských štítů. Do her­me­ticky uza­vře­ného spo­le­čen­ství sed­láků a po­tomků míst­ních hor­níků, kteří od­ne­pa­měti vr­tali do hloubky hor a z tem­ných štol vy­ná­šeli vzácné ne­rosty, při­chází jed­noho dne Ma­rius. Ci­zi­nec, o kte­rém ni­kdo nic neví, je­hož tu vlastně ani ni­kdo ne­chce, po­di­vín, který, jak se poz­ději ukáže, má ovšem se sed­láky jedno spo­lečné: ne­vy­vra­ti­tel­nou vůli.

Te­nhle Ma­rius moc dobře ví, na ja­kou notu musí se svými no­vými sou­sedy zpí­vat. Rychle po­chopí, že má co do či­nění s obcí tmářů, dě­diců pa­nop­ti­kální a bi­zarní li­dové víry, kte­rou se místní fa­ráři po dlouhá sta­letí sna­žili vy­vrá­tit křes­ťan­skou vě­rou­kou. Ne­sne­si­telně bodří a hou­žev­natí sed­láci je­jich tlaku vždycky do­ká­zali tak ně­jak odo­lat a staré ri­tu­ály za­cho­vat pod hla­di­nou kaž­do­den­ního ži­vota. Tyto skryté zdroje Ma­rius po­ho­tově na­chází a záhy se pouští do díla zkázy, ro­zu­měj vzkří­šení pů­vod­ního světa bez hří­chu. Na­jde si snadný terč v osobě pro­dejce-agenta Wet­chyho, který ven­ko­va­nům pro­dává rá­dia, sed­lá­kům zpro­střed­ko­vává ná­kupy ze­mě­děl­ské tech­niky a v Ma­ri­ově hře se­hraje roli ci­zince, který při­táh­nul od­kudsi z města a při­nesl s se­bou kul­turu zmaru. Ven­kov, ta stud­nice čis­toty, trpí Wet­chyho dí­lem, tím si je Ma­rius jist na­de­vše. Wet­chy a jeho ná­stroje vy­na­le­zené zka­že­nou spo­leč­ností po­ru­šili pouto, jež ode­vždy vá­zalo člo­věka se zemí. Jen kvůli nim se roz­mohly ne­moci, li­dem se ne­daří, nic po­řádně ne­fun­guje, tak jak vždy v mi­nu­losti fun­go­valo atd. atd. 

„Mlá­cení stro­jem je hřích. Přál bych si, aby se ne­po­u­ží­valo mlá­tičky. Vždyť chléb při­chází od­tam­tud…,“ uká­zal k nebi a po­tom na zem, „a mezi tím je člo­věk se svýma rukama, ale žádná mlá­tička… tak tomu bylo vždycky. A co vznikne v hří­chu, ne­může být ni­kdy prospěšné.“

Román-laboratoř

Her­mann Broch (1886 – 1951), je­den z vel­kých ra­kous­kých au­torů, psal Oča­ro­vání na tři­krát a jed­nou ho také pod­statně pře­pra­co­val. Vě­no­val se mu v době, kdy se – zcela ne­pře­kva­pivě – dral v Ně­mecku k moci Hit­ler, fe­no­mén ma­so­vého po­blouz­nění, a vrá­til se k němu po válce, kdy se po čer­s­tvých zku­še­nos­tech se svě­tem ob­rá­ce­ným na­ruby, vě­no­val te­o­rii psy­cho­lo­gii lid­ských mas. For­mou je jeho Oča­ro­vání ja­kýmsi kva­zi­de­ní­kem, je­hož je vy­pra­vě­čem je ven­kov­ský lé­kař. Kdo zná Bro­cha jako au­tora Smrti Ver­gi­lovy, kdo četl jeho Ná­mě­síč­níky, bude nej­spíš pře­kva­pen kla­sic­kou po­do­bou žánru ro­mánu. Her­mann Broch totiž, na roz­díl od ji­ného Ra­kušana, Ste­phana Zweiga, o kte­rém jsem tu psal ne­dávno, je znám jako au­tor kom­pli­ko­va­ných li­te­rár­ních fo­rem, a Oča­ro­vání v jeho díle nej­spíš se­hrává zvláštní roli: je to ro­mán-la­bo­ra­toř, ve které ro­ma­no­pi­sec-so­ci­o­log ex­pe­ri­men­tálně se­sta­vuje vzo­rec, podle kte­rého stan­dardně běží da­vová psychóza.

Je ovšem po­třeba zdů­raz­nit, že Oča­ro­vání by nej­spíš ni­kdy ne­vy­šlo, kdyby Broch ne­zů­stal v ame­ric­kém exilu bez pro­středků a nouze ho ne­do­nu­tila text při­pra­vit pro vy­dání. Bě­hem práce s ru­ko­pi­sem ale Broch ze­mřel, ro­mán byl vy­dán po­smrtně a prav­dě­po­dobně ve stavu, v ja­kém by ho Broch do světa ne­pus­til. A ač­koli jde bez­po­chyby o čte­nář­sky nej­vstříc­nější Bro­chovo dílo, je třeba si ob­čas při­po­me­nout, že je nelze po­va­žo­vat za úplný a do­kon­čený text.

Rozum, který potřebuje šílenství

Pří­běh lé­kaře, Ma­ria, li­dové lé­či­telky matky Gis­son, Ir­m­gardy a mnoha dal­ších se ode­hraje bě­hem ne­ce­lého jed­noho roku. Ma­rius Ratti je přesně ten typ po­li­tic­kého ob­chod­níka, kteří se ob­je­vují za kaž­dých okol­ností. Není proto úplně nutné pro­mí­tat si do Rattiho Hit­lera, na­o­pak, je třeba na tuhle vazbu za­po­me­nout a po­ku­sit se Oča­ro­vání číst s ohle­dem na naši dobu, naše po­li­tické a spo­le­čen­ské problémy.

To­též platí o po­sta­vách sed­láků, totiž lidí, kteří lpí na svém, a ani když je je­jich nový sou­sed vede oči­vidně ces­tou na­prosté zkázy, nejsou s to tuto sku­teč­nost pro­hléd­nout. A abych ne­za­po­mněl: Broch pro­ká­zal znač­nou dávku au­tor­ského důvtipu, když na to­též scestí po­slal i ji­nak in­te­li­gent­ního a se­be­kri­tic­kého lé­kaře-vy­pra­věče. Ani on není imunní vůči kouzlu šar­la­tána, který ne­u­stále žong­luje s růz­nými prav­dami o zemi a bohu a vy­kládá svět jako místo za­ru­čené zkázy a cha­osu, který musí nutně při­jít, když se udělá to­hle, anebo na­o­pak ne­u­dělá tamto.

Pří­běh oča­ro­vání je pro­tkán di­a­logy ohle­dá­va­jící míru ší­len­ství. Ma­rius už je v plné práci, at­mo­sféra houstne a dok­tor s míst­ním fa­rá­řem dis­ku­tují o tom, kde leží hra­nice mezi ra­ci­o­na­li­tou a ší­len­stvím. Ma­rius je ší­le­nec, tvrdí fa­rář a dok­tor mu oponuje:

„Když to dělá jen je­den, je to ší­len­ství. Ale když to dě­lají všichni, je to ro­zumné, a na­o­pak.“ „Pane dok­tore, ne­rou­hejte se, kdyby se pro­je­vili proti věčné pravdě, ona přesto zů­stane svatá a věčná.“ „Ano, ovšem, ale svět mno­ho­krát pro­padl ší­len­ství, aby se pak stal o něco ro­zum­něj­ším. Kde­pak byl ro­zum, když vy­puklo vá­lečné ší­len­ství? A přece to vy­pa­dalo ro­zumně, když jsme táhli do pole… svět prostě sahá po ne­ro­zumu, pro­tože ho ro­zum una­vil. A lid­stvo musí znovu a znovu upa­dat do ne­ro­zumu, a ně­kdy tím do­konce udě­lalo něco, co bylo správné, při­nejmen­ším se do­sud nezahubilo.“

A s čím že to při­šel Ma­rius? Te­nhle po­di­vín, který si osvo­jil pár ré­to­ric­kých pra­vi­del a který má dar upa­dat před da­vem do stavu vy­tr­žení du­cha, s ob­li­bou mele páté přes de­váté, ovšem s vy­ni­ka­jí­cími vý­sledky. Ne­trvá to dlouho, a má na svě­domí vznik bi­zarní do­mobrany, ven­ko­vany poští­val proti Wet­chymu tak dlouho, až ho po jedné prima tan­co­vačce při­vá­zali ke stromu a na­lo­žili mu, co se do něj ve­šlo, co chvíli se do­vo­lává Boha, aby vzá­pětí tě­žil z pi­to­mostí, jež si ven­ko­vané pře­dá­vají z ge­ne­race na ge­ne­raci jako du­chovní dě­dic­tví svých otců.

„Pane dok­tore, je to tak, všechno zlo světa po­chází od lidí, kteří se od­ci­zili zemi, po­chází z města… Pane dok­tore, hodně jsem pro­cho­dil a hodně jsem vi­děl, a vždycky znovu jsem se pře­svěd­čil, že sed­lák má pravdu, když ne­snáší měš­ťáka… sed­láci ce­lého světa se ve­spo­lek mají rádi, kdyby byli jen sed­láci, ne­bylo by vá­lek… člo­věk vy­růstá ze země, jeho spo­le­čen­ství vy­růstá ze země, svět by byl je­di­ným spo­le­čen­stvím, kdyby exis­to­vali jen sed­láci… ale města jsou mimo spo­le­čen­ství, pro­tože jsou dláž­děná, pro­tože ztra­tila zemi… tam roste ne­ná­vist… sed­lák to cítí, a proto měš­ťáka nemá rád, vlast­ního měš­ťáka vy­loučí ze spo­le­čen­ství, když se do něj chce ve­třít, proti ci­zímu vede válku, ale ne­ná­vidí oba… sed­láci ne­ve­dou válku proti sed­lá­kům, ne­cítí k sobě ne­ná­vist, jsou oběti ne­ná­visti, která při­chází z města.“

Chvíli filozof, chvíli básník

Svě­to­vý­klady fi­lo­zofů, pře­klo­pené do ja­zyka be­let­rie, bý­vají často cí­tit pa­pí­rem na sto honů da­leko. Bro­chovo Oča­ro­vání je vůči to­muto žánru ve zvláštní po­loze: Broch byl be­ze­sporu přesně tím ty­pem li­te­ráta, který byl vě­ren pří­ka­zům své doby a po­ctivě bu­do­val ex­pe­ri­men­tální mo­der­nis­tické formy. Stejně tak ale uměl svá kr­ko­lomná vy­prá­vění na­ru­šo­vat ly­ric­kými kra­jin­nými ex­po­zi­cemi a bás­nic­kými ob­razy. V Oča­ro­vání jich je ne­po­čí­taně, ostatně po­hledy do údolí Kup­pronu, okolní štíty a temné lesy na úbo­čích kopců jitří vy­pra­vě­čovu ima­gi­naci. Na­víc tu stojí jako pro­ti­váha, jako nad­ča­sový pr­vek vůči do­sti ča­so­vým úva­hám mi­s­tra pta­ko­pravce, který, ač ne­u­stále vy­kládá o moci zem­ských sil, zů­stává k pří­rodě na­prosto bez zájmu.

Když se uváží všechny tyto před­nosti Bro­chova ro­mánu, není se čemu di­vit, že jeho po­sel­ství i ja­zyk, kte­rým je vy­sta­věn, zů­stá­vají dodnes ži­vým svě­dec­tvím o světě věč­ného opa­ko­vání a ne­u­stá­lých ta­ha­nic mezi lidmi ro­zumu, za­stánci citu-in­tu­ice-pravdy, anebo všemi mnoha dalšími.

*

Dílu Her­manna Bro­cha se u nás vě­no­val zejména Rio Pre­isner, pře­lo­žil také jeho nej­zná­mější ro­mány. Vět­šina z nich je do­stupná v sys­tému Kra­me­rius. Pre­isne­rovu ži­vo­to­pis­nou stu­dii vě­no­va­nou Bro­chovi viz zde.