Ulrich Brand a Markus Wissen: Imperiální způsob života. Každodenní život a ekologická krize kapitalismu

Vydal Neklid pro čtenáře Neklidu především; knížka dobrých autorů o nejrůznějších projevech tzv. imperiálního způsobu života napříč státy s rozvinutou anebo rozvíjející se ekonomikou – a s přihlédnutím k praxi zejména západních zemí, kteréžto v duchu imperialismu kolonizovaly ostatní svět a na dlouhou dobu si z něj učinily odpadiště – aneb pohltiště – nejrůznějších druhů odpadu a především pak externalit z výroby zajišťující – opět – blahobyt ve stabilních ekonomikách světa.

Z mnoha důvodů se jedná o knihu velmi drásavého obsahu. Splňuje všechny požadavky svého žánru: autoři vedou přesvědčivou obžalobu západního stylu života, zejména té jeho výseče, která odpovídá každodennímu rytmu obyvatel západních zemí – počínaje ranními cestami do zaměstnání přes konzumaci masitých jídel až po nejrůznější jiné činnosti, jež jsou zároveň konzumací energeticky a ekologicky náročných produktů a služeb. Beznaděj, která z jejich pozorování vyplývá, odpovídá vlastnímu vědomí čtenáře, který je více či méně objektem výkladu, a to jako jeden z milionů šťastlivců, který zrovna má na čtení takového textu čas a nemusí složitě zabezpečovat základní životní potřeby sebe či své rodiny. Autoři se na několika místech snaží autokritický apel zbrušovat tvrzením, že tu nejde ani tak o konzumujícího jednotlivce, ale o imperiálně nastavený systém, v jehož područí se ocitáme a nemáme nijak na výběr. Takovou strategii ovšem lze akceptovat jen do jisté míry, aniž by čtenář musel zrovna propadat hojně šířené bludné představě o úplné autonomii rozhodování, jak ji lze nejčastěji slýchat ze strany liberálů, zavrhujících všechny typy společenské kritiky. Imperiální způsob života toto klišé mnoha způsoby vyvrací, aby ovšem nastolovalo jeho zrcadlový opak a snímalo z běžných konzumentů jejich díl viny na prohlubování ekologické krize.

Garin se vrací

Doktor Garin ze Sorokinovy Vánice je zpět. Má za sebou trauma z nezvládnuté epidemie a pohybuje se po titanových nohách. Je to zvláštní hrdina uprostřed dynamicky se proměňujícího světa.

Sorokinův poslední román začíná jako politická satira, sestavená z bizarních situací, jejichž protagonisty jsou vrcholní politici spravující evropské státy (a Rusko) přibližně do doby dnešní expanze Ruska na Ukrajinu. Republika Altaj, soukromé luxusní sanatorium, ostrůvek starých časů uprostřed politicky destabilizované postmoderní civilizace. Samotný Garin tu vystupuje jako sebejistý pečovatel, jehož hlavním úkolem je dohlížet na zvláštní bytosti – těžko je popsat, jsou to jakési chodící hýždě, speciálové vyšlechtění k politicko-vůdcovské práci: Putin, Macron, Merkelová, Johnson, Trump aj. Karikatury kdysi nejmocnějších politiků v Sorokinově podání jako by jen uzavíraly někdejší kariéry politiků, kteří selhali pokaždé, kdy to bylo jen trochu možné. Jejich pobyt v sanatoriu je omezen na existenční minimum – společně tam žerou, hádají se a vzpomínají na doby slávy. Sorokin na nich očividně tříští své síly; experiment je jen poloviční a nudit se bude i ten, kdo čeká obyčejnou zábavu. Chování bizarních expolitiků se tu až příliš doslovně odvozuje ze skutečnosti a spokojuje se s nejrůznějšími klišé, vtipkuje se průhledně, jakoby s úlitbou těm čtenářům, kteří si občas přečtou něco z politické publicistiky. Navíc je tak nějak samo sebou, že srandičky ze sanatoria nebudou nakonec ničím jiným než „provokativní“ demontáží kulis a logiky starého (rozuměj liberálního) světa.

Pak ovšem dojde k napadení Altaje Kazašskou republikou, nedaleko sanatoria je použita taktická jaderná hlavice a sanatorium zničeno. Garin se svou suitou se dává na pochod do bezpečí – začíná příběh cesty, dobrodružné putování psychiatra napříč troskami ruského impéria.

Jak si poradí v černoušských močálech, jak vyjde se zombiemi, to ať si přečte každý sám; mě nakonec zajímá už jen to, nakolik si vypravěč dovolí naleptat lineárně koncipovanou zápletku a jak naloží s poněkud tezovitými charaktery postav. Sám Garin je proveden jako poslední velký muž liberální epochy; hrdina proti své vůli, jemuž nezbývá než v nových poměrech zachránit život sobě, ženě a svěřencům. Je to člověk požitku a osobní odpovědnosti, jeho charakter je jako kontrastní kapalina, kterou autor vstříknul do krevního řečiště upadajícího světa; humanistická ohleduplnost jeho činů soupeří s násilnými monstry nových dobyvačných vládců světa. Jakkoli je Sorokinovo tvůrčí gesto namířeno do budoucnosti, postava Garina ji nasvěcuje tak, aby i té její nejpodivuhodnější části mohlo být rozuměno z našeho úhlu pohledu.

To ovšem vytváří zvláštní dojem i ve vztahu k Sorokinově tvůrčí metodě. Vzpomeň si na Telurii nebo Den opričníka; i v těchto románech prorůstá minulost s ponurými vizemi nového středověku. Doktor Garin ukazuje, že Sorokinova oblíbená forma se jaksi zvláštně vyprazdňuje. Pod vrstvou pestrých obrazů se čím dál silněji rozpíná prázdnota, zde vlastně perfektně vyjádřená motivem cesty. Doktor Garin předkládá tu nejklasičtější lineární zápletku, její hrdina musí přejít půl světa ke svému jasně danému cíli. Chvílemi máš pocit, že se Garin nijak nevyvíjí, nedočkáš se žádného zasvěcení nové zkušenosti, byť je na několika místech vyvoláván dojem jakéhosi okultního vhledu. Kam se vytratila vypravěčova touha ohýbat formu, tak aby chvílemi ztrácela na srozumitelnosti, kde je ten zvláštní pud k vršení obscenit? Že by snad nějaký časový a dějový posun, proběhnuvší mimo uzavřené světy románů, ukázal, že i estetický exces může nakonec být tak trochu zbytný? Anebo se Sorokin vyčerpal?

Ať jsou dobrodružství doktora Garina sebepoutavější, román jako celek, obraznost a schopnost zrcadlit současný svět, nijak zvláštně nerozvíjí Sorokinova minulá díla, a v mnohém vlastně oproti nim spíše pokulhává. Jasně, stále máme co dělat se skvělým tvůrcem postapokalyptických pláten, a nikdo, kdo po téhle stravě touží (a kdo v nejlepším případě ještě neměl s autorem tu čest), nebude ve svém očekávání nijak významně zklamán. Možná ale také; knihu odložíš s dvojakými pocity; jako by nad ní přestávalo platit, že i dílo umělce se podílí na proměně světa. Sorokinův nesporný talent, mnohokrát replikovaný a opakovaně stvrzovaný, stvrzuje skeptický názor, podle nějž může umění nabývat jen takových forem, jež jsou jim dovoleny či umožněny společenskými poměry, a obraznost autora jen stěží unikne přes hranice obecně sdílených obrazů světa; světa roztříštěného v agresi a zdevastovaného nihilismem. Dál není moc kam jít. Na Garina čeká happyend, ty sám ovšem od autora Sorokinova formátu žádáš dílo úplně jiné konzistence.

Olga Kobyljanská: Nekulturní. Povídka z počátku 20. století

Bukovina. Hluboký, původní karpatský les. Olga Kobyljanská (1863–1942), autorka píšící v tradici realismu, takový prales líčí jako jedno tělo; vlastně by se dalo říct, že její citlivý ženský pohled jasně vidí a dotváří to, co o půl století později vešlo do dějin environmentu jako Gaia. Jednota života v jeho mnohočetných projevech, takřka nekonečná škála variant, jež vzešla z dlouhých věků vegetace; Kobyljanská navíc jasně sugeruje, že tato vyšší bytost může vnímat fáze planet a že v určitých okamžicích, jež se zdají být organismu klíčové, je schopnost sebereflexe tohoto biokolosu ohromná, dokonce se ještě násobí.

V Bitvě, povídce zařazené do souboru nazvaného V zelených horách (edice Světová četba, r. 1954), nastala zvláštní dějinná situace: do nitra lesů pronikne člověk, zavede sem železnici a s ní i hordy dřevorubců; po tisíciletích samovolného vznikání a umírání nastává období těžby – tak trochu v duchu K. Klostermanna, ovšem s tím rozdílem, že Kobyljanská, velmi ostrá kritička kapitálové akumulace, vidí les jako zdroj peněz teprve až v poslední instanci. Nejprve je jí živou, cítící bytostí, která, postupně zutínána, mizí v nenávratnu. A teprve v druhém řádu, až když je hrdly ptáků vyzpívána píseň blížícího se konce, přichází ke slovu kritička společenských poměrů. Její styl se tak pohybuje na zlomu environmentální symboliky a klasického realismu, který chápe jednotlivce jako oběť poměrů. Dokud jí nejde o to vypracovat detailní obraz jednoho konkrétního lidského osudu, pod jehož tlakem se utváří i psychologie postav, staví proti sobě přírodu jako rezervoár hodnot a člověka budujícího. Je to zvláštní autorská poloha, podobající se jen v drobných rysech psaní o člověku heroickém, jehož údělem je vyrvat z přírody vlastní život a stát se autonomní kosmickou bytostí.

Snad proto se také její prózy, jež nás vracejí na hranu dávnověku, tolik odlišují od textů naší tradice; nejde tu o žádné potřeby národního písemnictví zachytit poslední výjevy z minulosti, zvyky nebo tradice; stejně tak jako autorka nutně nepotřebuje razit cestu emancipaci člověka. Jak se zdá z několika současných textů o autorce a jejím díle, sama nebývá chápana jako autorka realismu, ale feministka. Předmluva k českému výboru vydanému v padesátých letech je samozřejmě založena úplně jinak, nicméně i zde objevíme zmínku, která lecco prozrazuje: autor si cení její kritiky kapitalistické expanze, zároveň ale přiznává, že ač Kobyljanská znala Komunistický manifest, nestává se naráz vyznavačkou materialistického učení a váhá mezi idealismem a materialismem. Osmdesát let po smrti autorky se na její opus magnum (román Země, 1910, česky 1947) současná literární historie nedívá jako na společenský román, pozornost lákají spíš postavy samotné, pozoruhodně zpracované zejména u protagonistek.

Do předkládaném výboru byla zařazena povídka se zvláštním názvem Nekulturní. Její protagonistka, Huculka Paraska, je nezkrotná a divoká samotářka žijící pod vysokými horami Rungem a Magurou. Její příběh, který vypravěčka otevírá líčením vysokohorské scenérie, rozhodně nelze zúžit na téma boje o přežití v jícnu chudoby a násilí; je to především píseň o nezdolné svobodomyslné nátuře ženy, jež je stejně tak nepolapitelná a nezdolná jako hory, do nichž chodí krást z panského na otop. Její příběh je řetězem událostí, v nichž na pospas vydaná Paraska vítězí nad všemi, kdo se rozhodli ji zkrotit a podmanit; ženskost, jak bývá chápána, se v povídce ukáže nanejvýš v postavě ohleduplné, milostivé zákaznice, pro niž Paraska vyrábí jakési drobné zboží. Neznamená to, že by měla být Paraska jakýmsi prototypem znecitlivěné bojovnice. I ona může vyjevit své city, třebas vzpomínkou na zvuk píšťaly trembity. Její zvuk Parasku upomíná na smutek a příkoří divokého horského pastýře, který se rozhodl domoci se Parasky násilím a z boje s ní nakonec musel utéci. Paraska poslouchá trembitu a tluče se v ní touha po muži se vztekem válečnice, co se nikým nenechala znásilnit.

Přízvisko Nekulturní je zvláštně konstruováno a i dnes odkazuje ke stavu lidí, kteří prostě nemohou nikdy být součástí majority. Vyvrženi na okraj, odmítnuti záporkou, protloukají se na vlastní pěst světem nepřátel. Nekulturní a nepřizpůsobiví, věčný protiklad všem našim a občanům, sousedům, rozuměj lidem, kteří k nám patří, které předvídáme a známe, jako by to byly otisky univerzálních, vždy platných lidských typů. Když Kobyljanská popisuje Parasku, její vzhled, chování i zvyklosti, jako by šla proti všemu ustálenému – její postava je produkována vždy jako vnější vůči tradici, od počátku zpředmětňuje abstrakci jiného. Dnes tento tvůrčí princip, rozvíjející se od počátků moderního umění, je téměř všudypřítomný a zcela odpovídá matici liberálního individualismu. Rostl s námi, je to gesto vzdoru, vepsané do západního kulturního fondu. Kobyljanská (a spolu s ní i řada jiných) ho vystopovali až k jeho nejzazší mezi: k silné individualitě, která právě svou odlišností nikdy nemůže být přijata a zařazena do těla společnosti. Na drobném, bezejmenném osudu se ukazuje jeden z našich nejsilnějších kulturních mechanismů: to, co nás utváří, nemůže být nikdy přijato jako závazek pro všechny ostatní.

Zpět k autorce: možná to byl právě cit pro tuto paradoxní situaci, který ji tak dlouho udržel ve stavu váhání mezi idealismem a materialismem, a zároveň tedy také přispěl k dějinám moderní literatury. Vždyť jedině v neustálém vnitřním těkání nacházíme jistotu, že žádný problém spojený s lidským prožíváním existence nelze jednou provždy vyřešit; naopak, jako bychom právě pod tlakem váhání dokázali ukázat na rozpory, v nichž se udává podstatné, jako bychom vstřebávali, čím jsme obklopeni; co žijeme, ale čemu špatně rozumíme; vůči čemu se z nepochopitelných důvodů vymezujeme, a co naopak přijímáme jako danost.

Už dávno jsme se vzdálili pojmu národa jako jakési vyšší, jazykem uzavřené množiny lidí, už dávno nejsme schopni vzít vážně parametr národního vzdělání a jemu posluhující literární veteš, jíž je česká literatura 19. století doslova zavalena. Málokdy se podaří narazit na inspirativní, i dnes aktualizovatelné texty, svědčící nikoli jen o potřebách své vlastní doby. Jaké pak překvapení, když najdete v knize kapesního formátu – vydané navíc v době tuhé kulturní i politické diktatury – v postavě prosťačky z bukovinských hor obrysy jakéhosi ideálního typu, člověka, který tu s námi bude do té doby, bude-li Západ stále ještě Západem.

S Vladimírem Antonovem k základům nové spirituality mahájánového člověka

Antonov v přednášce nazvané Duchovní cesta současného člověka (brožura vydaná v roce 1991 Volným sdružením Oáza Brno) tvrdí, že buddhismus se dělí na tři větve, z nichž lze rozpoznat dva základní proudy: jižní a severní. Ortodoxní jižní pokrývá Vietnam, Laos, Srí Lanku nebo Koreu, severní sahá do Tibetu, Nepálu, Mongolska a do některých oblastí bývalého SSSR. Tato část je také pro ruského buddhistu, duchovního mistra a přírodovědce tou zajímavější, neboť nasála různé vlivy a tradice kultur, které ji přijaly – neboli: které si podmanila.

V těchto zemích mahájány se například lze setkat s nešvary, o nichž bylo možné mluvit teprve po rozpadu socialistického bloku. Jedním z nich je přízrak bioenergetického vampíra, vynořivšího se z hlubin historie. Podle Antonova věc dokonce zašla tak daleko, že v Rusku „strach z vampírů nabyl hrůzných rozměrů“. Neoprávněně, za touto oblíbenou noční můrou totiž stojí spolčení psychiatři, strůjci komplotu, kteří „začali hlásat bioenergetickou ochranu před vampíry“, pravděpodobně aby v lidech probouzeli „mystický strach, který je základní příčinou vzniku schizofrenie“. „Tak si tito lékaři připravují pacienty,“ tvrdí Antonov. Údajně běžná praxe je samozřejmě ve zjevném rozporu s etikou mahájány. Žádné vyrábění vampírů, jak to zkouší posttotalitní stratégové v zemi rozvrácené strachem a obavami, ale poskytování „pomoci jiným namísto získávání blaha pro sebe“, to jediné může zklidnit napjaté poměry ve zdevastované zemi.

Přistupovat ke světu s jemností, něhou, mírou a láskou. Tam, kde někdejší prominenti Komunistické strany Sovětského svazu degradovali tak, „že bude ještě hodně dlouho trvat, než Rusko přestane být říší zla“, musejí přijít na řadu mateřské instinkty. Nikoli zbraně kupované z peněz západních spotřebitelů fosilních paliv, ale porozumění slabostem a mírné zacházení. Zvláštní a nadějná je Antonovova poznámka, že „Bůh dopouští, aby byly na Zemi pekelné podmínky i války, aby se vývoj lidí urychlil“ – ovšem nikoli ve smyslu vytvoření ráje na Zemi, tedy jakési lepší společnosti, ale směrem k vnitřnímu osvobození individualizovaných mas. Jedině to je kompatibilní s mahájánou, a tedy myslitelné a proveditelné i tam, kde spousta z nás tuší jen zmar a nekonečnou propagandistickou tmu.

Otevřít v každém větším ruském městě Středisko psychické autoregulace by mohlo nastartovat proces „správné krystalizace“ člověka, jež je předstupněm uzdravení a dosažení vyššího stupně jemnosti. Jak ovšem Antonov podotýká na jiném místě své přednášky, nelze toho úplně jednoduše dosáhnout tam, kde se pravidelně požívá pravidelně alkohol, případně kdo na sebe nechává působit energii masových televizních seancí Kašpirovského, člověka špatné krystalizace. A úplně nejtěžší bude dosáhnout tohoto cíle v zemi, kde je zdrcující většina lidí stále s něčím nespokojena. Antonov: Rusové jsou nespokojeni dokonce i s tím, že je někdo miluje. Jejich potřeby neuspokojuje vláda, ale ani konkrétní člověk, například manžel. Natož tak manželka.

Země, do nichž zasahuje severní větev buddhismu, tedy dosud prodlévá ve stádiu latence, na jejích čelných místech vysedávají strůjci vampirismu, nicméně jimi vyvolávané regresivní síly nakonec motivují lidská individua k hledání schůdnějších, přehlednějších cest. Jak tento kosmický souboj antagonistických sil nakonec dopadne, se možná dozvíme už letos na podzim, až počneme sami krystalizovat. Též se uvidí, nakolik je i naše kultura kompatibilní se severní mahájánou a zda dosáhneme vyšších prostorových rozměrů.

Duchovní cesta současného člověka zde.

Čechovova jiná Rus

Nebyl to jen Čechov, kdo se pokusil v tradici realistického figurkaření zachytit svou zemi a svůj čas na osudech stovek nejběžnějších občanů carského Ruska. Jako spisovatel-sociolog-psycholog vedle sebe postavil úředníka se sedlákem, lokálního aristokrata poměřil s gymnazistou a v krátkých prózách svedl jejich osudy do jednoho dlouhého vyprávění o zemi, ve které je všechno krásné a zároveň taky dost na draka. Šlo tu právě jen o to v několika odstavcích podchytit rodinnou anamnézu (otec pil, manžel hrál, syn se zastřelil), vystihnout marnost každodenního života (nekonečné rozhovory u čaje na dači, pozorování vlastní neschopnosti postavit se k světu) a především pak načrtnout společenskou atmosféru bezčasí spícího impéria. Povedlo se mu to skvěle; ještě po sto letech jeho občanské životy působí na čtenáře tísnivě, a není k tomu potřeba žádné přemrštěné hysterie jako u Dostojevského. Vše je tu drobné a mělké, i ten mladík, který nakonec jde a a střelí se cizím revolverem do hlavy, to udělá jen tak mimochodem, jako by se ještě divil, že je potřeba natáhnout železný kohoutek. Životní strázně se dějí bez patosu, destruktivní výbuchy hněvu syna vůči matce probíhají jakoby nahodile, v jakémsi okamžitém pomatení mozku. Nic není předem rozmyšleno, události přicházejí jen tak a nezřídka vyvolávají přemrštěné reakce – některé vyústí do rodinné tragédie, jiné se překlopí do krátké frašky. Tolstoj prý tvrdil, že Čechov své dílo „maže bez rozmyslu barvami, jak mu padnou do ruky, a zdánlivě není mezi těmi barevnými tahy navzájem žádné spojení. Ale když trochu poodstoupíš a podíváš se, zažiješ překvapující dojem: před tebou je třpytivý, strhující obraz.“ Je ovšem zvláštní, že s odstupem sto padesáti let zůstává jeho dílo výjimečné právě tím, že ani když třikrát poodstoupíš, nic velkolepého nevidíš; zbývá jen ta „celá Rus“, fragmentární, roztřepená drobnokresba, jednotliviny, jež se utápí v nálevu promarněných let. Možná právě tahle autorská-rámovací dovednost realisty byla tím, co fascinovalo; schopnost rozvíjet dílo v jedné a téže náladě, držet se základního tónu a čmrdlikat tuhle obchodníčka, támhle maloměstského nadutce, jako by to byla stále táž bezvýchozí, nesmyslná figura. Nesvobodná a zmatená, člověk zakletý v cizím světě, selhávající v důležitých životních zkouškách, citlivý a měkký až k nesnesení.

Po všech zkušenostech s teatralitou generace autorů psychologů a sociologů, oněch vědců velké literatury, kteří nejspíš neměli nic jiného na práci, než svým čtenářům servírovat prototypy lidí, připomíná Čechovův svět ambientní plochu vyplněnou šumem a praskáním – a teprve z téhle matérie se na chvíli vynořují lidé chvíli pobudou a pak se navždy ztrácí. Jeho povídky se dají číst úplně volně, odložíte je, abyste se k nim po letech vrátili, a už po pár odstavcích si přesně vybavíte vše: náladu malého světa, který se prostě nedá rozvrátit; snad jen imperiálními výboji za hranice země, tam, kde by mohlo být o něco líp.

O autorovi zde, něco z díla zde.