Co k nám přichází z prostředí bídy

Vidím tu situaci asi takto: Jan Neruda oblečen do těžkého kabátu vchází do největší pražské zastavárny, aby v ní vydobyl několik obrazů pro novinový článek. A jen pro pořádek, zastavárnou nelze myslet žádný zasutý, špatně osvětlený krcálek; v roce 1869, kdy byl Nerudův text vydán, sídlila tehdy stopadesátiletá instituce v „budově zvláště mohutné, rakouským orlem vyznačené“. Její funkci Neruda chápal takto: „Dům okamžité pomoci pro ty, kteří by z náhlé či naléhavé nouze museli se s věcí jim drahou rozloučiti navždy, ústav humánní, chránící chudinu, aby pro haléř nemusela židovským rukám za groš prodat hned věc potřebnou.“ Slabost pro židovské obchodníky nechme pro tentokrát stranou a věnujme se Nerudově záměru, popisu události, jíž byl jeho vypravěč v onom domě svědkem.

Celý ten text je podán jako procházka po sálech – s tím, že v každé místnosti je možné zachytit nejen něco z práce zdejších zaměstnanců, především ale vykreslit několik zbídačelých lidí, jejich utrpení a ponížení. K tomu je Neruda snad povolán a z těch několika črt, v nichž zachycuje parametry bídy, je zřejmý jeho osobní zájem a nakonec možná i vlastní zkušenost.

V rychlém sledu se střídají postavy, některé typické, jiné v drobnosti speciální, na těch vypravěč hledá cosi drobného, onen slavný detail, jímž realisté chtěli ve zkratce vystihnout celou skutečnost. „Sešlý ženský, dávno nám již známý obličej. Roku 1848 metresa jistého plukovníka, později metresa kupce, pak zas ‚hospodyně starého pána‘. Tenkrát hedvábí, pak orlean, teď už prostovlasa, s bídným šátkem na těle. Podává slunečník. ‚Příliš špinavý – nic!‘ –“ V jediné větě, jež by mohla sloužit za vzor řeči materialisty, je vypsána celá kariéra. Obejdeme se bez přímého hodnocení, bez doslovného vypsání solidarity? Myslím že ano, fronta čekající na pár drobných tu hovoří za vše.

Je zvláštní, z jak široké tvůrčí metody Neruda ve svých fejetonech a reportážích vybírá. Někdy si vystačí s mizerným dojímáním. Sehnuté stařeny, které se honí za papírem, chudáci odstrkovaní dobře vykrmenými měšťany – takových jednotlivin u něj najdeme spoustu; a přesně tato spousta Nerudu také nejspíš předurčila k inkorporaci do skupiny těch vyvolených autorů, kteří už v devatenáctém století vycítili a popsali pravdu a kteří na oplátku byli zařazeni do kánonu. Snaha vyvolat dojetí z toho čouhá na všechny strany a nic jí nepomůžou ani ironické komentáře. Žebráci a dělníci Nerudovi prostě stáli modelem příliš často na to, aby se z jejich zpodobování nestala rutina. Zapomene-li ovšem vypravěč na své vlastní myšlenky, začíná opravdová tvůrčí práce: svět se rozštěpí do předmětů, komentáře jsou vystřídány štěkáním lidí, jimž jde v jediném okamžiku o všechno.

V návalu reality, pod tlakem této ohlušující události vzniká literární a estetické specifikum, hodnota, která dodnes působí přesvědčivě. A je už docela jedno, jestli si byl Neruda s to takové dění představit od svého redakčního stolu anebo zda kvůli „obrázku“ podnikl inspekční cestu mezi chudé a žebrající. Je-li dnes jeho zaujetí zranitelnými v něčem naprosto živé, pak především v nekompromisní víře, že právě tady, na hraně obrazů bídy, se střetají univerza a časy, že se zde člověk obnažuje v základní pozici proti společnosti. A v této konstelaci jedince, který byl vypovězen z celku, se také utváří autorská silná tvůrčí metoda; tak jako je očištěno tělo od zbytečných oděvů, tak se i vypravěč vzdává příliš jednoznačných citů. Některé pasáže Ze zastavárny nám umožňují to nejdůležitější: znovu zachytit moment, z něhož vzchází vzácně čistá řeč literárního realismu.

Jan Neruda: Domov a svět. Výbor z feuilletonů, studií a žertů. Jan Voves, Praha 1941, 425 s.

Rubriky: Četba | Napsat komentář

Reforma evropské zemědělské politiky. Konečně se dočkáme?

Jak ukázalo nedávné hlasování evropského Výboru pro životní prostředí, v dohledné budoucnosti bychom se mohli dočkat výrazné změny v architektuře zemědělských dotací na území EU. Podle výboru by bylo možné podpořit krajinnou biodiverzitu alokací částky 15 miliard EUR určených výhradně pro ty zemědělce, kteří usilují o šetrné hospodářství a pokoušejí se stabilizovat rozmanitý a udržitelný krajinný ráz venkova. Tento krok je velmi důležitý už jen proto, neboť Společná zemědělská politika EU tyto hospodáře dosud spíše přehlížela, resp. nechránila je před agresivní politikou koncernů devastujících naše společné životní prostředí.

Je už všeobecně známo, že současná zemědělská politika nezměrně přispívá k likvidaci celých populací ptáků, je zaměřena pouze na svůj vlastní zisk a naprosto přehlíží environmentální strategie. Ty totiž žádají nechemizované plochy vhodné pro život hmyzu, lepší parcelaci zemědělské půdy, zavádění ochranných dřevinných pásem anebo i mokřadů posilujících retenční potenciál krajiny – volají tedy po takových opatřeních, které v zemědělství orientovaném na zisk nemohou uspět. Přitom všechny tyto prvky v krajině nutně potřebujeme, pokud v ní chceme sami dál žít. Jak se ovšem každým rokem ukazuje, velké zemědělské podniky tyto tendence nejenže nepodporují, ale v mnoha případech dělají vše proto, aby půdu ještě rychleji vytížily svým extenzivním hospodařením. Že je v tom pravděpodobně podporuje i zemědělská politika ČR, bránící se důsažným změnám, je dnes pomalu už veřejným tajemstvím (majitel chemických koncernů a premiér země Andrej Babiš na posledním sněmu ANO /17. 2. 2019/ prohlásil, že je třeba „bojovat proti zelenému Evropskému parlamentu, který může zničit evropský průmysl“).

Evropská unie vynakládá na Společnou zemědělskou politiku přibližně 60 miliard EUR ročně. Nyní, v době, kdy vzniká reforma zemědělské dotační politiky, je jedinečná možnost apelovat na europoslance anebo šířit petice požadující změnu. Obojí dovoluje zapojit se přímo do politických procesů a ovlivnit to, jakým způsobem budou v budoucnosti použity finanční zdroje EU.

V souvislosti s touto zprávou také upozorňuju na aktivitu České společnosti ornitologické – ta se prostřednictvím petice obrací přímo na ministra zemědělství Miroslava Tomana. Pokud Vám osud krajiny není lhostejný, nastudujte si prosím její text, případně petici podpořte svým podpisem.

https://birdlife.cz/petice-za-krajinu/

Rubriky: Časovosti, Život na venkově | Napsat komentář

Dějiny v dravém toku

photo by Argo

Knih, na jejichž obálce najdeme jméno Václava Vokolka, už vyšlo tolik, že je snad ani nejde všechny přehlédnout. Vokolek je autor plodný a jeho díla svým obsahem spadají mezi nejrůznější literární druhy: katalogy k výstavám, ezotericky laděné průvodce po Čechách, sbírky poezie, memoáry anebo romány – málo toho rozhodně není. Stejně tak široké je i rozpětí slovníkové, umět totiž v literatuře udělat kdeco mimo jiné znamená umět hovořit různými jazyky. Aby to ovšem nebylo tak jednoduché: takto nespoutaný tvůrčí talent sice vydá i několik titulů ročně, když na to přijde, stejně tak mu ale hrozí, že se v tu nejnevhodnější dobu začne proměňovat v dokonale zvládnutou manýru. Jedině tak rozumím některým Vokolkovým knihám z okruhu „neznámá místa“ a popravdě jsem hodně rád, pokud jeho zatím poslední titul k této řadě dobře zvládnutého prodejního čtiva nepatří ani omylem.

Dominový efekt, tak zní název Vokolkova románového opusu vydaného v rozsahu úctyhodných šesti stovek stran textu a s náramně udělanou obálkou – ta věc láká ke čtení už od dveří ke knihkupci. Podle anotace jde o „rozmáchlé románové plátno“, v němž jsou naneseny vrstvy z „dob rakouského mocnářství, z protektorátu (…) tíživé normalizace“, v němž se ukáže jak doba padesátých let, tak i blízká budoucnost. Ten, kdo zná Vokolka třebas i z jeho rozhlasových relací, ví, že pokud v něčem vyniká, tak právě v posunu napříč letokruhy, že dokáže spojovat a kombinovat kulturní i přírodní jevy našeho světa s těmi dávno zmizelými a fixovat je v dosti naléhavých syntézách. I to je důvod, proč se Vokolkovu románu věnovat, proč jej považovat za událost uzavírající letošní produkci v oblasti původní české literární tvorby.

Pokoušet se v recenzi postihnout příběh tohoto „plátna“ nemá valného smyslu. Jednak není jediný, jednak se jeho výhonky ochotně rozvíjí a větví; mohli bychom začít životaběhem některé z hlavních postav a skončit u kratších epizod zjištěním, že vše, co v knize jest, tu s větší, jinde s menší přesvědčivostí autor vevázal do jednoho základního motivu. Osudy muže, jehož prací bylo (a stále je) donášet na druhé, jsou zároveň zdrojem ústředního tématu – a o tomto tématu chce také román pojednávat, o jeho existenci a závažnosti nás hodlá přesvědčit. Než k němu zaostříme, považuji za nutné zdůraznit jednu drobnou skutečnost: to že Dominový efekt spadá do kategorie velkých společenských románů, to že je téměř deklarativně postaven na jediném mohutném pilíři (a tato jeho mohutná celistvost ve čtenáři po právu vyvolává dojem velkolepé jednoty), ještě neznamená, že bychom v něm měli vše číst výhradně jediným prizmatem. Naopak, možné je i takové čtení, v němž se od ústředního, průběžného tématu odhlíží k drobným epizodickým útvarům, k nuancím, z nichž autor tento celek vystavěl.

Odhlédněme nyní od specifik čtení a řekněme, o čem vlastně román je: jeho velkým tématem je společenská podmíněnost lidského jednání, konflikt mezi individuem a celkem. Jednotlivé postavy představují strategie přizpůsobení a vzdoru. Napínají spojnice, jež je udržují uvnitř velkého těla komunity, a přesto se jim nedaří se vymanit z logiky dějin. Je v tom kus fatalismu, a naopak platí i to, že román o dědičné roli zla nemusí být nutně pouhým vyprávěním o sociálním kontextu bídy, nevzdělanosti, mravní nedostatečnosti atd. Stejnou měrou totiž může fixovat i onu zvláštní náhodu, s níž se v Dějinách dějí některé okolnosti, nejdříve třebas zcela marginální, po čase ovšem naprosto zásadní pro životy mnoha lidí. Prostor, který je zde určen životu, se neustále tříští pod tlakem vnějších okolností, aby byl vzápětí vyztužen osobní vzpourou. Vokolkův vypravěč dělá hodně proto, aby nás přesvědčil o dominantních silách zla, není však nenapravitelným pesimistou. Nelze o něm říci, že pro samou hrůzu nevidí důvody, proč je dobré žít – a to i navzdory udavačům c. a k. mocnářství, StB a prorusky orientovaným militaristům našich časů.

Sám jsem ten román nejdříve četl jako zprávu o neměnné podstatě moderních společností. Brzy mě to ovšem přestalo bavit a i s vědomím určitých nedostatků jsem si povolil slastnou práci: chopil jsem se toho textu jako vyšší formy zahrnující jazyky poezie, ale i diskurs historiografické literatury. Vím, před vyznavači tvrdého faktografického pojetí vyprávění o minulosti tento postoj obstojí jen stěží, přesto bych si jej ale dovolil podržet.

Doktor Bryx, zpravodajec, vyšetřovatel, jedna z klíčových postav románu, tu totiž zdaleka nevystupuje jen jako historická postava; jeho role se rozhodně nevyčerpává v jediném osudu, naopak, s každým novým vtělením se z něj stává určitý princip udržování kolektivu. Že to funguje už na rovině výrazu, je zřejmé z popisu Bryxe, k němuž se dostáváme až na posledních stranách románu: „Musel to být statný chlapík (…) býčí šíje, vyklenutý hrudník a pod ním vypouklé břicho. Asi pivo. Sehnutá záda. Žilnaté ruce porostlé šedivou srstí. Oprané maskáče a vytahané červené triko. Obličej vytesaný širokým tesařským dlátem, žádná řezbařina. Mezi hlubokými rýhami ústa, tenké rty, koutky dolů. Z očí zůstaly jen úzké škvíry ztracené mezi vějíři vrásek. Díval se na ně a nedíval. Spíše mířil.“ – Je dobrou prací prozaika, umí-li vypozorovat jistý typus člověka a vykreslí-li ho v působivých zkratkách. V takovém momentu se vskutku potkává vědec s prozaikem a společně tvoří jediné dílo. Výsledek je pozoruhodný: takto civilní obraz ďábla, do kterého se vepisuje jemná, stěží rozeznatelná spodní dunivá linka, ohlašující se v celých rejstřících zla, je ukázkou autorské řemeslné zdatnosti na jedné straně, a především pak schopnosti intuitivního zachycení hranice, přes niž proniká umění do světa plné historické závažnosti. A to jsme jen u klíčové postavy, nezapomeňme, jak silnou vrstvu narativu kolem ní Vokolek vypletl.

Dominový efekt je nejlepší tam, kde dobové obrazy politické akce líčí dnešní vypravěč a kde se – v těch nejlepších pasážích – setkává aktuální rozumění s historickou fikcí; právě tu mám pocit, že Vokolek oživuje organickou strukturu Dějin, a to, řekl bych, v duchu jemu blízkého myšlení romantismu. Dovolím si drobnou funkční odbočku: Walter Benjamin ve své stati věnované umělecké kritice v německé romantice analyzuje na příkladu uvažování Friedricha Schlegela koncepci, v níž se poezie se svými naléhavými obrazy zesiluje reflexivním způsobem uvažování a dává vzniknout románové jednotě, anebo (zde Benjamin cituje Novalise) „romantickému rytmu“. Toto povýšení poezie na prózu mělo ohromné důsledky pro vnímání závažnosti prozaického umění, nyní obohaceného o sebereflexivní vrstvu. Umění se díky tomuto aufhebung posunuje výš k říši ideálního a umožňuje vyjevovat ideje samotné. „Reflexe se bezmezně šíří a myšlení zformované v reflexi se stává myšlením beztvarým, směřujícím k absolutnu,“ píše Benjamin. Mám za to, což je také důvod, proč podnikám tuto krátkou digresi, že někde v tomto momentě také leží Vokolkovo postmoderní romantično. Přechod od silných dílčích obrazů k celkovému „plátnu“ je přímo podmíněn potřebou neustále obkružovat (reflektovat) své téma, stavět příběh podle logiky, jež je tímto tématem vynucována. Takový způsob myšlení jako by do současné literární tvorby ani nepatřil – ta totiž životem začíná a často i končí, aniž by se pokusil životy rozpustit v onom beztvarém, nekonečném proudu vyprávění.

A jedině takto si pak vysvětluju, proč to byl právě Vokolek, kdo na mě se svým Dominovým efektem udělal tak silný dojem. Za posledních několik let u nás totiž byla napsána řada románů, jejichž autoři se pokusili o totéž „rozmáchlé plátno“. Ke srovnání s Vokolkovým opus magnum se nabízí román Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo; v oparu jakéhosi vyššího duchovna se i zde odehrává napříč celými desetiletími příběh, jehož protagonisté jsou dokonalými vehikuly dobrých a zlých sil. Reakce na tento román, místy až příliš šablonovitý, byly ohromné – očekávám proto, že Vokolkův román si vyslouží tentýž zájem, už jen proto, že je sepsán literátem, a nikoli vykladačem pohybu Pravdy v dějinách. Vokolkova imaginace umí rozpracovat ohromné scény, napínavé a přiléhavé k obrazu doby, již chce zachytit. Zatímco u Richterové to byl především zpětný pohled na zločiny, který určoval tón vyprávění a nárokoval si čtenářovo morální pohoršení, v Dominovém efektu nic takového není; snad jen v té časové vrstvě, která nás uvádí do světa aktuálních politických témat, je až příliš znát autorovo zaujetí démonem imperiálního Ruska, mocnosti, z níž se šíří historické zlo. Nu, i taková může být cena, která se platí za angažovanost –a Vokolkova generace bohužel angažovanou literaturu psát vskutku neumí.

Je ale dobré, má-li plátno svůj kaz, prasklinu, která vyzývá k dekonstrukci celku. Celkový dojem velkého, nevšedního díla je tímto prvkem pouze umocněn.

Václav Vokolek: Dominový efekt. Argo, Praha 2018, 560 s.

Rubriky: Četba, Kritiky a recenze | Napsat komentář