Dějiny v dravém toku

photo by Argo

Knih, na jejichž obálce najdeme jméno Václava Vokolka, už vyšlo tolik, že je snad ani nejde všechny přehlédnout. Vokolek je autor plodný a jeho díla svým obsahem spadají mezi nejrůznější literární druhy: katalogy k výstavám, ezotericky laděné průvodce po Čechách, sbírky poezie, memoáry anebo romány – málo toho rozhodně není. Stejně tak široké je i rozpětí slovníkové, umět totiž v literatuře udělat kdeco mimo jiné znamená umět hovořit různými jazyky. Aby to ovšem nebylo tak jednoduché: takto nespoutaný tvůrčí talent sice vydá i několik titulů ročně, když na to přijde, stejně tak mu ale hrozí, že se v tu nejnevhodnější dobu začne proměňovat v dokonale zvládnutou manýru. Jedině tak rozumím některým Vokolkovým knihám z okruhu „neznámá místa“ a popravdě jsem hodně rád, pokud jeho zatím poslední titul k této řadě dobře zvládnutého prodejního čtiva nepatří ani omylem.

Dominový efekt, tak zní název Vokolkova románového opusu vydaného v rozsahu úctyhodných šesti stovek stran textu a s náramně udělanou obálkou – ta věc láká ke čtení už od dveří ke knihkupci. Podle anotace jde o „rozmáchlé románové plátno“, v němž jsou naneseny vrstvy z „dob rakouského mocnářství, z protektorátu (…) tíživé normalizace“, v němž se ukáže jak doba padesátých let, tak i blízká budoucnost. Ten, kdo zná Vokolka třebas i z jeho rozhlasových relací, ví, že pokud v něčem vyniká, tak právě v posunu napříč letokruhy, že dokáže spojovat a kombinovat kulturní i přírodní jevy našeho světa s těmi dávno zmizelými a fixovat je v dosti naléhavých syntézách. I to je důvod, proč se Vokolkovu románu věnovat, proč jej považovat za událost uzavírající letošní produkci v oblasti původní české literární tvorby.

Pokoušet se v recenzi postihnout příběh tohoto „plátna“ nemá valného smyslu. Jednak není jediný, jednak se jeho výhonky ochotně rozvíjí a větví; mohli bychom začít životaběhem některé z hlavních postav a skončit u kratších epizod zjištěním, že vše, co v knize jest, tu s větší, jinde s menší přesvědčivostí autor vevázal do jednoho základního motivu. Osudy muže, jehož prací bylo (a stále je) donášet na druhé, jsou zároveň zdrojem ústředního tématu – a o tomto tématu chce také román pojednávat, o jeho existenci a závažnosti nás hodlá přesvědčit. Než k němu zaostříme, považuji za nutné zdůraznit jednu drobnou skutečnost: to že Dominový efekt spadá do kategorie velkých společenských románů, to že je téměř deklarativně postaven na jediném mohutném pilíři (a tato jeho mohutná celistvost ve čtenáři po právu vyvolává dojem velkolepé jednoty), ještě neznamená, že bychom v něm měli vše číst výhradně jediným prizmatem. Naopak, možné je i takové čtení, v němž se od ústředního, průběžného tématu odhlíží k drobným epizodickým útvarům, k nuancím, z nichž autor tento celek vystavěl.

Odhlédněme nyní od specifik čtení a řekněme, o čem vlastně román je: jeho velkým tématem je společenská podmíněnost lidského jednání, konflikt mezi individuem a celkem. Jednotlivé postavy představují strategie přizpůsobení a vzdoru. Napínají spojnice, jež je udržují uvnitř velkého těla komunity, a přesto se jim nedaří se vymanit z logiky dějin. Je v tom kus fatalismu, a naopak platí i to, že román o dědičné roli zla nemusí být nutně pouhým vyprávěním o sociálním kontextu bídy, nevzdělanosti, mravní nedostatečnosti atd. Stejnou měrou totiž může fixovat i onu zvláštní náhodu, s níž se v Dějinách dějí některé okolnosti, nejdříve třebas zcela marginální, po čase ovšem naprosto zásadní pro životy mnoha lidí. Prostor, který je zde určen životu, se neustále tříští pod tlakem vnějších okolností, aby byl vzápětí vyztužen osobní vzpourou. Vokolkův vypravěč dělá hodně proto, aby nás přesvědčil o dominantních silách zla, není však nenapravitelným pesimistou. Nelze o něm říci, že pro samou hrůzu nevidí důvody, proč je dobré žít – a to i navzdory udavačům c. a k. mocnářství, StB a prorusky orientovaným militaristům našich časů.

Sám jsem ten román nejdříve četl jako zprávu o neměnné podstatě moderních společností. Brzy mě to ovšem přestalo bavit a i s vědomím určitých nedostatků jsem si povolil slastnou práci: chopil jsem se toho textu jako vyšší formy zahrnující jazyky poezie, ale i diskurs historiografické literatury. Vím, před vyznavači tvrdého faktografického pojetí vyprávění o minulosti tento postoj obstojí jen stěží, přesto bych si jej ale dovolil podržet.

Doktor Bryx, zpravodajec, vyšetřovatel, jedna z klíčových postav románu, tu totiž zdaleka nevystupuje jen jako historická postava; jeho role se rozhodně nevyčerpává v jediném osudu, naopak, s každým novým vtělením se z něj stává určitý princip udržování kolektivu. Že to funguje už na rovině výrazu, je zřejmé z popisu Bryxe, k němuž se dostáváme až na posledních stranách románu: „Musel to být statný chlapík (…) býčí šíje, vyklenutý hrudník a pod ním vypouklé břicho. Asi pivo. Sehnutá záda. Žilnaté ruce porostlé šedivou srstí. Oprané maskáče a vytahané červené triko. Obličej vytesaný širokým tesařským dlátem, žádná řezbařina. Mezi hlubokými rýhami ústa, tenké rty, koutky dolů. Z očí zůstaly jen úzké škvíry ztracené mezi vějíři vrásek. Díval se na ně a nedíval. Spíše mířil.“ – Je dobrou prací prozaika, umí-li vypozorovat jistý typus člověka a vykreslí-li ho v působivých zkratkách. V takovém momentu se vskutku potkává vědec s prozaikem a společně tvoří jediné dílo. Výsledek je pozoruhodný: takto civilní obraz ďábla, do kterého se vepisuje jemná, stěží rozeznatelná spodní dunivá linka, ohlašující se v celých rejstřících zla, je ukázkou autorské řemeslné zdatnosti na jedné straně, a především pak schopnosti intuitivního zachycení hranice, přes niž proniká umění do světa plné historické závažnosti. A to jsme jen u klíčové postavy, nezapomeňme, jak silnou vrstvu narativu kolem ní Vokolek vypletl.

Dominový efekt je nejlepší tam, kde dobové obrazy politické akce líčí dnešní vypravěč a kde se – v těch nejlepších pasážích – setkává aktuální rozumění s historickou fikcí; právě tu mám pocit, že Vokolek oživuje organickou strukturu Dějin, a to, řekl bych, v duchu jemu blízkého myšlení romantismu. Dovolím si drobnou funkční odbočku: Walter Benjamin ve své stati věnované umělecké kritice v německé romantice analyzuje na příkladu uvažování Friedricha Schlegela koncepci, v níž se poezie se svými naléhavými obrazy zesiluje reflexivním způsobem uvažování a dává vzniknout románové jednotě, anebo (zde Benjamin cituje Novalise) „romantickému rytmu“. Toto povýšení poezie na prózu mělo ohromné důsledky pro vnímání závažnosti prozaického umění, nyní obohaceného o sebereflexivní vrstvu. Umění se díky tomuto aufhebung posunuje výš k říši ideálního a umožňuje vyjevovat ideje samotné. „Reflexe se bezmezně šíří a myšlení zformované v reflexi se stává myšlením beztvarým, směřujícím k absolutnu,“ píše Benjamin. Mám za to, což je také důvod, proč podnikám tuto krátkou digresi, že někde v tomto momentě také leží Vokolkovo postmoderní romantično. Přechod od silných dílčích obrazů k celkovému „plátnu“ je přímo podmíněn potřebou neustále obkružovat (reflektovat) své téma, stavět příběh podle logiky, jež je tímto tématem vynucována. Takový způsob myšlení jako by do současné literární tvorby ani nepatřil – ta totiž životem začíná a často i končí, aniž by se pokusil životy rozpustit v onom beztvarém, nekonečném proudu vyprávění.

A jedině takto si pak vysvětluju, proč to byl právě Vokolek, kdo na mě se svým Dominovým efektem udělal tak silný dojem. Za posledních několik let u nás totiž byla napsána řada románů, jejichž autoři se pokusili o totéž „rozmáchlé plátno“. Ke srovnání s Vokolkovým opus magnum se nabízí román Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo; v oparu jakéhosi vyššího duchovna se i zde odehrává napříč celými desetiletími příběh, jehož protagonisté jsou dokonalými vehikuly dobrých a zlých sil. Reakce na tento román, místy až příliš šablonovitý, byly ohromné – očekávám proto, že Vokolkův román si vyslouží tentýž zájem, už jen proto, že je sepsán literátem, a nikoli vykladačem pohybu Pravdy v dějinách. Vokolkova imaginace umí rozpracovat ohromné scény, napínavé a přiléhavé k obrazu doby, již chce zachytit. Zatímco u Richterové to byl především zpětný pohled na zločiny, který určoval tón vyprávění a nárokoval si čtenářovo morální pohoršení, v Dominovém efektu nic takového není; snad jen v té časové vrstvě, která nás uvádí do světa aktuálních politických témat, je až příliš znát autorovo zaujetí démonem imperiálního Ruska, mocnosti, z níž se šíří historické zlo. Nu, i taková může být cena, která se platí za angažovanost –a Vokolkova generace bohužel angažovanou literaturu psát vskutku neumí.

Je ale dobré, má-li plátno svůj kaz, prasklinu, která vyzývá k dekonstrukci celku. Celkový dojem velkého, nevšedního díla je tímto prvkem pouze umocněn.

Václav Vokolek: Dominový efekt. Argo, Praha 2018, 560 s.

Rubriky: Četba, Kritiky a recenze | Napsat komentář

Plán Českomoravské myslivecké jednoty: znovu zabíjet vlky, vydry a bobry

Photo by Andre Brasse – Own work, CC BY-SA 3.0 nl

Českomoravská myslivecká jednota (ČMMJ) uspořádala na počátku prosince tohoto roku konferenci, na níž účastníci diskutovali o aktuálním stavu některých predátorů v ČR a nutnosti jejich regulace. Hlavní témata byla tato: vlk, bobr a vydra.

Pokud jde o vlka obecného, myslivci argumentují takto: dokonce roku 2017 bylo farmářům vyplaceno odškodné ve výši 1,4 milionu Kč a v roce 2018 byly v Německu a Polsku nahlášeny tři útoky vlků na lidi. Proto je nutné přijmout „konkrétní krizový plán“, který by umožnil vlky náležitě regulovat všude tam, kde by nebyly stanoveny zóny pro jeho ochranu. „Vhodná by byla zonace, neboli rozdělení země na zóny s plnou ochranou vlka a zóny, kde bude možné střety mezi vlkem a civilizací rychle a účinně řešit.“ Vezmeme-li v úvahu, že krajina v ČR je obhospodařována jako celek, jistě bychom se záhy dočkali takového opatření, které by vlka obecného regulovalo všude, snad vyjma 1. zón národních parků.

Podobně tvrdá opatření by myslivci rádi aplikovali i na výskyt bobra evropského. Ten totiž momentálně zažívá dobu svého návratu do české krajiny – což pochopitelně znamená i renesanci jeho díla všude tam, kde se toto zvíře objeví. Ve zprávě ČMMJ se uvádí: „Na území ČR se nachází odhadem 6–10 tisíc jedinců, kteří ohrožují bezpečnost rybníků, rybničních soustav a především pod nimi ležících lidských sídel, majetku a občanů.“ Jako návrh regulace jeho stavů myslivci navrhují použití „smrtících pastí“, tedy takového nástroje, který je zcela v rozporu s pravidly „humánního lovu“ – po němž mimochodem tatáž ČMMJ volá na svých stránkách v článku nazvaném „Více rozumu, méně hysterie: Lov vždy jen humánními metodami“. Totéž opatření by mělo být nasazeno i v boji proti údajně přemnožené vydře říční.

Jak ve svém článku upozorňuje ekolog Mojmír Vlašín, tvrzení o přemnožení těchto živočichů je nepodložené a slouží jen pro účely ČMMJ. Všechny tři druhy, které chtějí myslivci lovit, jsou teritoriální živočichové. To znamená, že jich v určité lokalitě bude žít jen tolik, kolik jich tato lokalita uživí. Je také nutno si uvědomit, že v oblastech, kde pracuje vydra, rybáři chovají ryby v mnohdy neúnosném počtu. Nelze se proto divit, dochází-li k jejich přirozené regulaci. Vlašín také upozorňuje na tu skutečnost, že bobr i vydra působí jen zlomek škod v porovnání se spárkatou zvěří, kterou myslivci neustále přikrmují a která brání například přirozené obnově zdejších lesů. A co více? Práce bobra bychom si v době, kdy usilujeme o to zadržet vodu v krajině, měli vážit především.

Plán ČMMJ je jasný: co nejvíce omezit výskyt takových živočichů, kteří sami regulují stav člověkem chované zvěře. Jak vlk, tak i vydra jsou přímou konkurencí myslivců samotných, a proto je nutné je eliminovat.

Pokud se ovšem chceme ponaučit z excesů, k nimž pravidelně dochází tam, kde hospodaří výlučně člověk, musíme se těmto návrhům tvrdě postavit. Musíme zaručit, že přírodní cykly budou obnoveny ve všech jejich projevech, a to včetně existence vlka, bobra či vydry.

Rubriky: Časovosti | Napsat komentář

O mase lidském

Letos v květnu postříkával dělník, jenž se přiženil do stavení Novákova v Milešovicích, na dvorku hnůj. Náhle mu uvízla lopata v hadrech, a když ji vyškubl, vyvalila se lidská lebka. Za minutu měl zeť hospodářův před sebou páteř a nato půl lidské kostry.“ Rudolf Těsnohlídek sedí v soudní síni a činí do notesu kdoví kolikerý zápis z přelíčení. „Nejdříve byla vyslechnuta vdova po zavražděném Marie Bublová. Je chatrného zdraví a soud jí dovolil, aby vypovídala sedíc nedaleko stolku, na kterém byly rozloženy útržky šatů, vytažených z hnojiště, roztřískaná lebka a zlomky kostí.“ V redakci Lidových novin text posléze přepisuje, aniž by se nějak zvlášť vzrušoval. Postavu vykreslí detailně, talent pozorovatele a schopnost přesné kresby rozhodně nepostrádá. Neodpustí si občas sarkasmus, vždy jej však zakomponuje do textu tak, aby na sebe příliš nepoutal pozornost. Veden snahou zachytit realistický obrázek zločince, ať už jde o hrdlořeza anebo drobného zlodějíčka drůbeže, neodchyluje se od předlohy, naopak, staví se před ní do pozice podřízeného zapisovatele.

V době počínající mánie literárních experimentů a vynucené originality díla Těsnohlídek sepisuje jeden případ za druhým, na novinových stránkách jich vyjdou desítky, později z nich komponuje romány. V rozmezí několika let z ničeho vypiplá žánr soudničky, přesně ten, o němž se učí ve škole v souvislosti se jménem Eduarda Basse. Těsnohlídek má na něm značný podíl – a přesto, tehdejší literární kritika mlčí, mlčí a čeká na svou Bystroušku.

„Babička, dávno ještě ne stařena, jedna z těch, které mají nadevšecko rády vnoučata, shlížejí se v jejich očích a dýchají jako perník dobrotu, taková babička venkovská, v šátku, v starodávné jupičce s rohatými rukávy na ramenou a v sukni, jež se rovně rozbíhá od pasu jako na vystřihovaných panenkách, stála včera před brněnskou porotou pro zločin vraždy. Ubila manžela, s kterým žila lidský věk zdánlivě v pokoji, sekerou jako dobytče.“ – Nuzák je často zahnán do kouta, nuzák se dopouští zločinu nevyhnutelně; Těsnohlídek je proto realistou, aby popsal drtící mechanismy utrpení, logiku stupňující se hrůzy. Taková tvůrčí metoda, neornamentalizovaná a rezignující na polysémii metafor, připomíná ve své prostotě ono šestákové čtivo a stejně jako láká lidového čtenáře, pachem venkovských chlívů odpuzuje salónní zjevy. Kritici mlčí, jedni jsou plně zaujati idylickým realismem, přiblblými vyprávěnkami odehrávajícími se na rodových statcích, kýčem, který vybujel z ducha národního obrození a s oblibou byl servírován k bábovce a hrnku s praženou čekankou. Škola kosmopolitní zas pošilhávala po skutečných literárních vzorech – k čemu jí asi tak mohly posloužit případy z brněnské soudní síně? Těmi že by se zabývala, když měla co dělat, aby na domácí scénu uvedla tvůrčí metody osvědčené na pultech francouzských knihkupců?

A tak se stalo, že Těsnohlídkovy obrazy lidové bídy, sevřené železem zákona, vyšly v několika výborech, že se literární historie v Lišce bystroušce dočkala prvního autorova uceleného díla a že fragmentární vzpomínky na válečné útrapy obyvatelstva a vrahy z doby první republiky překryla náročná tvorba skutečných literátů. „Soudní lékaři prohlásili, že zranění Pařízkovo bylo životu nebezpečné a že bylo způsobeno nástrojem a takovým způsobem, že z toho obyčejně bývá smrt. Kdyby byla obviněná řízla hlouběji, byl by Pařízek vykrvácel, vždyť i tak byl přeťat sval a krkovice.“

Rudolf Těsnohlídek: Mrtvý u kříže a jiné soudničky. Profil, Ostrava 1971.

Rubriky: Četba | Napsat komentář