Intuitivně proti rozumu

Čtu novinový článek o hospodaření Českých lesů a nemůžu nad ním nepřemýšlet o tom, k čemu je dnes vlastně člověku rozum. Anebo ještě jinak: co dnes rozum zatemňuje, co nás obrací k dobám, kdy ještě rozum nebyl vynalezen a ani nepředložen k veřejnému užívání věcí a světa.

Rozumu přičítáme mnoho rozličných úspěchů. Rozum nás chrání před nemocemi, rozum nám umožňuje pohybovat se napříč světem, rozum nás šatí i živí, rozum spravuje lidský svět.

Jak ale dnes často vidíme ve svém nejbližším okolí, je to také rozum, který není schopen vyřešit dosti nepříjemné problémy, a to včetně těch, které na nás pravidelně a neodbytně doléhají. Pokud překonáme hranice našeho nejbližšího okolí, v nichž se nedokážeme smířit ani s rozumným užíváním vody v dobách sucha, a pokusíme se přehlédnout širší horizont, pokud se pokusíme o něco jako celkový pohled na svět, pak se pravděpodobně obhajobou rozumu dostaneme velmi rychle do nesnází. Ptáme se: copak máme rozum, jestliže očividnými a nepopíratelnými způsoby ničíme oceány, atmosféru – anebo, přihlédneme-li se opět blíže, devastujeme půdu, napouštíme ji chemikáliemi jen proto, aby byly zaručeny co největší a pokud možno okamžité zisky? Kam se rozum poděl?

Obránce rozumu namítne, že tato problematická jednání, jež očividně vedou k destrukci krajiny, k vymírání, tedy k zániku života v jeho pestrosti (a na druhou stranu k rozvoji blahobytu), nelze přičíst na vrub užívání rozumu, ale spíš střetu různých forem rozumného myšlení. Bude tvrdit, že zatímco jeden člověk vidí užitek v zachování původnosti, odmítnutí chemizace, posilování podmínek k udržení anebo i k rozvoji biodiverzity, druhý přihlíží třebas k takové ekonomii provozu, snaží se udržet zaměstnanecká místa, tedy že využívá rozum k posilování stability hospodářského systému, tak aby nedocházelo ke konfliktům atd. A úplně na závěr řekne, že právě v konkurenci těchto dvou pohledů vzniká jakási rovnovážná pozice, díky níž se daří (rozumem) rozvíjet svět ku prospěchu všech. Jak daleko je možné v tomto uvažování zajít, dojde snad každému, kdo někdy musel vyslechnout a porovnat zájmy státu, zájmy sousedů, zájmy ochrany přírody či zájmy kapitálu. Tehdy se mu ukázalo, co je to zmnožený rozum a jeho jednotlivé agendy.

Zůstává ovšem otázkou, jak je možné, že i navzdory tomuto zmnožení, ohlížení se k dílčím zájmům, žádnou rovnovážnou pozici zaujmout nedokážeme. Extrémy posilují, proces destabilizace klimatu je už zřejmý každému, zvlášť v těchto horkých dnech. Kdo dnes uvěří obhájcům rozumu, budou-li tvrdit, že cesta k obnově je pomalu nastoupena a rozum si vzal za úkol zachránit život na Zemi?

Nevěřím jim už jen pro nedůslednost jejich myšlení. Pokud takový obhájce intelektu užije rozumu k dosažení jednoho cíle, dřív nebo později začneme jiný rozum popírat. Ostatně vidíme to už dnes – jako příklad nám poslouží notoricky známý „problém Šumava“. Jedna skupina lidí hovoří o potřebě nechat přírodu hospodařit, druhá strana volá po důsledných lidských zásazích. Zdánlivě ideálním způsobem řešení tohoto konfliktu by podle obránců rozumu bylo, nechat tyto dva názory na sebe působit. Vznikne řešení blízké všem? Nikoli. To, čeho jsme svědky a co mnozí považují za vítězství rozumu, je jen dočasnou převahou jedné skupiny nad druhou.

A proto také se „problém Šumava“ podařilo vyřešit. Ptejme se ovšem sebe i těch, kteří na věc mají jiný názor: pracujeme dnes v rámci „problému Šumava“ rozumně?

Myslím, že pracujeme. Nicméně pokud na tom má někdo zásluhy, pak to nebyl ani tak rozum jako spíš intuice. Mám za to, že na počátku řešení tohoto problému totiž nestálo rozumné rozhodnutí, ale intuitivní důvěra vůči přírodě. Příroda, ano, přesně ta, která se nám po staletí jevila jako nelidská, antihumánní, byla najednou tou živelnou institucí, k níž se lidé obrátili s jednoduchým přáním: aby převzala kontrolu nad životem v jeho celku, životem, který my sami nemůžeme kvůli rozumovým omezením řídit. Jen díky této intuici se podařilo mobilizovat masy lidí, kteří vyvolávali potíže během těžby dřeva a kteří na lesy upřeli pozornost médií. To že dnes obránci přírody užívají rozumu, aby vedli argumentační válku proti svým odpůrcům, je věc následná, v poměru k intuici pouze servisní. Iniciátorem této ohromné změny byla a stále je výhradně intuice. Žádné hledání kompromisů mezi různými rozumnými strategiemi, žádná touha pozorovat přirozené děje obnovy přírodních cyklů; byla to pouze intuitivní důvěra v ne-lidské, ve vnější, v cokoli, co člověka a jeho omezené, velmi omezené schopnosti přesahuje.

Vím, konkurence mezi rozumem a intuicí je předmětem uvažování už dosti dlouho – přesto ale považuji za nutné zdůraznit, že je to právě intuice, která v nás může vyvolat potřebu změnit svět, tak aby byl – intuitivně to jistě všichni cítíme dobře – lepším místem k životu.

Rubriky: Časovosti | Napsat komentář

Nesnadný život v kulisách současnosti

Poslední román Magdalény Platzové nazvaný Druhá strana ticha se odehrává ve francouzském městě L. Jeho „hrdinkou“ je Češka Irena, matka dvou dětí, která pomalu odrůstá mladickému věku, a zároveň také manželka Američana Matta, vysoce postaveného manažera v korporaci zaměřené na zemědělské produkty. L. si k životu nevybrali; byli sem dosazeni vedením firmy, tímtéž vedením, které je odsud po čase pošle na jiný konec světa. Irena s Mattem by si jistě mohli užívat, jsou tu však jakási omezení, která jim v tom brání: zaprvé, Matt je typickým příkladem psychopaticky laděné osobnosti, zcela propadlé kultu práce, zaujaté vyděláváním peněz a šlechtěním vlastního těla; zadruhé, Irena trčí v domě jako ve zlaté kleci a pomalu jí dochází, co to znamená být manželkou na plný úvazek, vychovávat dvě děti, žít v cizím městě mezi cizími lidmi a daleko od rodičů. Napůl zotročená manželem, bez zájmu o okolní svět. Takto ustálené soužití dvou zcela odlišných povah je jištěno zvláštním typem závislosti a jednoznačně jede na dluh – ten průběžně splácí Irena návaly melancholie a existenčními pochybnostmi. Dobře placený manažer na takové věci nemá čas.

Nejsou to ale jenom Irena a Matt, jimž se v životě nedostává pocitu uspokojení. Nedostatek – doléhající navzdory bohatství majetku – dostihl i další postavy tohoto krátkého příběhu z prostředí nákladných vil. Pozornost vypravěčky se soustředí hlavně k Ireně. Irenin osud tu slouží jako podklad k vylíčení jakéhosi soft existenciálního dramatu; Irena si sice může pořídit vše, co si zamane, nedokáže si však na životě vyvzdorovat téměř žádnou autonomii.

Odsouzeni k nomádskému životu, uvízla dočasně na okraji města v rezidenční čtvrti. Odtud může pozorovat město (a nakonec i celou Francii) a srovnávat její upadlou línou kulturu s americkým ideálem. Je to snad právě odlišná kulturní zkušenost (Praha 90. let, USA a L.), která jí neumožňuje přijmout tyto poměry a nehledět na Francouze očima svého muže jako na laxní, fádní typy neschopné životního vzmachu. Totéž se týká i Matta: když mu mladá Francouzka – zcela oprávněně – vyčte, že svou prací pro korporát jen násobí globální problémy světa, nemůže si takovou výtku vůbec pustit k tělu. Svému zaměstnavateli se oddal bezvýhradně, on jediný drží Mattův život pohromadě. Avšak v konfrontaci tohoto dvojího přístupu ke světu se odkrývá hluboká jizva, která dělí svět na ty, kteří takový svět řídí, a lidi postavené do role obětí jejich moci. Špinavé, líné, mnohokulturní francouzské město L. je velmi dobrým místem, odkud lze tento střet dvou světů pozorovat. A Magdaléna Platzová si pro účely takovéto reflexe vybrala hned několik příkladných sociálních typů.

Ovšem zatímco hrdinové existenciální literatury – a stejně tak i její autoři – nechtěli přijmout parametry odcizeného světa, v tomto případě o něčem takovém nemůže být vůbec řeč. A jakpak by taky mohla, když se nespokojenost pokaždé přelepí materiálním blahobytem, když jsou všechny zdroje štěstí dostupné, na jakékoli místo na Zemi se lze téměř okamžitě přemístit, dobrodružství koupit atd. Život v těchto kulisách je beze zbytku strukturován a jeho jednotlivé etapy můžeme snad dopředu vypočítat. Je rozdělený podle sociální příslušnosti, udržován jakžtakž fungujícími rodinnými svazky. I to, že jeho jednotvárnost naruší tragédie teroristického útoku, nemůže svět konzumu a blahobytu rozvrátit, naopak, všechny tyto události jsou do něj beze zbytku zapracovány. Srozumitelnost je to tak čirá, všeprostupující, že vlastně není třeba cokoli komplikovat – ani text, jenž o tomto světě chce vypovídat.

Magdaléna Platzová napsala knihu, které v dnešním čase musí rozumět každý čtenář. Dokážeme si představit život ve zlaté kleci; ne-li, lecco zde bude vysvětleno průzračným, nekomplikujícím jazykem. A stejně tak budeme už předem srozuměni s kritikou společenského statu quo, již zde některé postavy vyslovují, anebo ještě jinak: budeme tuto kritiku dokonce i vyžadovat. V takovém románu totiž musí být přítomna, třebaže jen v náznacích. Musí zde být vědomí metafyzické viny. V časech, kdy si špatné svědomí ze špatného žití podmaňuje evropskou kulturu, tento požadavek nelze obejít. Stejně tak si čtenář vyreklamuje étos nastávajících chaotických časů, zvláště je-li román situován do francouzského velkoměsta. A do třetice: chceme se v takovém románu nechat zaplavit sentimentem a v pohnutí se obrátit k minulosti.

Tím rozhodně neříkám, že se jedná o špatný román. Platzová umí i na krátkém prostoru zhustit atmosféru stesku a nechat jej působit na Irenu, jež si odbývá poslední roky svého mládí. Že přitom autorka nijak neexperimentuje, že spíše vypráví příběh, než aby rozšiřovala pole autorských postupů, zcela odpovídá látce, kterou si vybrala – a nakonec i světu, o němž je v knize řeč. Existuje-li totiž nějaký svět, který v sobě nenese ani stopu radikality, pak je to přece ona čtvrť v L., obydlená dobře placenými korporátními manažery. Tito lidé, uvržení do svého soukromí, jsou naprosto předvídatelnou předzvěstí časů, v nichž je život redukován na zaměstnání a výchovu dětí. Co očekávat víc než příběh, ve kterém je takové žití postaveno proti titulnímu tichu a obav z budoucnosti?

Magdaléna Platzová: Druhá strana ticha. Paper Jam, Hradec Králové 2018. 250 s.

Rubriky: Četba, Kritiky a recenze | Napsat komentář

Soustředěný, pomalý zánik lidí

František Langer si údajně vyslechl námět povídky Smrt v píscích během zajetí v Rusku; příběh o životě a smrti se nejspíš tradoval po dlouhá léta a byl také vícekrát zaznamenán. Není divu, zachycuje totiž jakousi základní existenciální situaci, a její vypravěči, vybaveni zkušenostmi východních válek z počátku minulého století, takřka dokonale vycizelovali jeho fabuli. Udělali ji tak, aby její posluchač či čtenář byl ve zúženém výseku reality konfrontován se základními principy pobytu člověka na tenké čáře oddělující život od smrti, aby vrhla světlo na poslední naději, vzpírající se zániku, a především, v rovině morálky, aby zprostředkovala onen nejzazší moment lidské pospolitosti: vůli k tomu zachovat se k druhému člověku solidárně v protikladu k bytostné a sobecké touze zachránit sebe sama.

Turkmenistán, poušť, dva baráky stlučené z prken a skupina zajatců, mezi nimiž se objeví cholera. Pospolitost mnoha kultur, svedených pod jednu střechu válečným šturmem. Není zde žádné pravidlo, pouhá náhoda tomu chtěla, aby se těsně před svou smrtí setkali lidé vyrvaní z odlišných kulturních poměrů, z rodin a starostí o zachování rodu. Nemoc ukrajuje z této zajatecké komunity jen pomalu, tak aby bylo možno pozorovat změny. A zatímco v poušti nelze vydržet, zatímco se celé dny čeká na vodu a během nesnesitelně horkých nocí se lidská těla potí do pryčen, smrt odjímá jednoho muže za druhým. Někteří umírají potichu, jiní z posledních sil blouznivě křičí – a všechny dohromady svírá strach.

Rozklad by to byl strašný, nebýt toho, že proti němu povstane bezejmenný „staroobřadec“. Jedině on sebere odvahu k tomu, doprovodit umírající na poslední cestě, přikládá jim vlhké hadříky na vysušená ústa, zatímco ostatní se snaží v koutě tvářit, že jich se tahle situace vlastně vůbec netýká. A pokud týká, tak jen ve smyslu ochrany sebe sama před nákazou. Nastává zvláštní situace, v baráku se otevírá propast, v níž nakonec musí skončit všichni zúčastnění. Netečná poušť nenabízí vůbec žádný prostor, do nějž by bylo možné uniknout. Její plocha je dobrá snad jen k tomu, aby zaznamenala pohyb; to když zbožný Rus vleče pár desítek metrů za nohy mrtvolu, aby ji zahrabal do mělké jámy. Rozlehlý prostor bez ozvěny pohltí stále se opakující scény celodenního chroptění a zmohl by jistě i projevy kolektivního šílenství.

Jak ovšem ukazuje záznam o smrti v píscích, úmorný boj o život v kulisách infekční ubikace neukončí ani šílenství ani projevy panické hrůzy. Jako by tu byl jakýsi vnější předpis, jakási logika zániku společnosti, která do poslední chvíle nedovolí žádnému ze zúčastněných přijít o rozum anebo propadnout hysterii. Naopak, v krátkém sledu událostí se mění psychologie postav a postupně se i rozpouští pocit strachu – tu jsme asi nejblíž mezní zkušenosti vojáka, v dobách prvního vydání Smrti nikoli ojedinělé. A právě tato zkušenost si v Langerově povídce našla působivou formu, je ohraničena prostorem a zahušťována časem, odečítáním vědomí, které nejprve myslí na sebe sama, aby se v určitém momentu počalo rozpouštět ve společném prožitku zkázy.

Nabízí se otázky: je příběh o pouštním baráku a choleře pouze otiskem válečné zkušenosti? Není to spíše tak, že nám její zapisovatel v sevřeném tvaru předává daleko obecnější popis zániku kulturního života se všemi jeho obrannými mechanismy a nevyhnutelnými transformacemi myšlení, jež si vidina blížícího se konce na člověku vynucuje? A dále, odhlédneme-li od Langerovy legionářské povídky k současným dystopickým scénářům: nejsou náhodou všechny ty představy všeobecného preapokalyptického chaosu, onen boj o poslední místo na hromadě doutnajících trosek výhradní a také nedílnou součástí moderního individualismu, reprodukovaného ve všech vrstvách naší imaginace?

Pokud by tomu tak být mělo, pokud by kolektivní smrt byla hrůzná a barbarská, pak lze Langerův text chápat jako ukázku útěšlivé prózy vyztužující vůli k životu navzdory nejisté budoucnosti. Ostatně přesně tak Langerův příběh začíná: v promrzlém vagóně kdesi uprostřed Ruska, na pokraji zoufalství, kdosi začne vyprávět příběh o neúprosném konci lidského života.

František Langer: Smrt v píscích (in Železný vlk. Příběhy z naší anabase. G. Voleský, Praha 1920, 184 s.)

Rubriky: Četba | Napsat komentář