Ishigurovi Neutěšenci – groteskní pohlednice z našeho světa

Romány a povídky anglického nobelisty Kazua Ishigura (*1954) u nás rozhodně nepatří k neznámým, naopak, už po dlouhá léta se objevují v edičních plánech českých nakladatelů. Ishigurova v pořadí čtvrtá kniha, vydaná v Anglii v roce 1995, se českého překladu dočkala teprve minulý rok; snad se na tomto zpoždění projevil její rozsah (český překlad čítá 619 stran) anebo rozpačité přijetí prózy anglickou literární kritikou. Ishiguro se už od konce 80. let počítá mezi spisovatele-celebrity, za román Soumrak dne (angl. 1989, český překlad 1997) získal Bookerovu cenu – to má jistě i své nevýhody: od takových autorů se očekává soustředěný tvůrčí výkon a tak trochu se počítá i s tím, že jejich dílo bude do jisté míry zachovávat tvůrčí kontinuitu.

Ishiguro právě tento předpoklad narušil, když se po prózách tematizujících aktuální problémy anglického kulturního impéria vrhl na cestu literárního experimentu. Je zřejmé, že i v Neutěšencích předkládá poměrně zásadní zprávu o stavu západního světa – ovšem předává ji čtenáři v takové formě, která čtenářská očekávání dost hrubě narušuje. Neutěšenci jsou především obšírným vyprávěním pianisty Rydera o několika dnech strávených v jednom nejmenovaném evropském městě, do něhož vypravěč přijíždí zejména proto, aby zde vystoupil jako jeden z protagonistů velkého hudebního večera pořádaného městským zastupitelstvem. Jeho pobyt začíná v hotelu; a jak je zřejmé už po prvních hodinách, které Ryder stráví mezi jeho zaměstnanci, budou se postupně do těch několika dní promítat záměry kdekoho z obyvatel města. Ryder, který se měl původně soustředit na své vystoupení, nakonec putuje napříč různými zákoutími, navštěvuje oslavy, kavárny, rodinné příslušníky mnoha postav a stává součástí městských občanských orgánů.

Jeho tragikomická cesta městem je vlastně sérií pokusů zdolat nejrůznější úkoly a role, v nichž se nikoli svým zapříčiněním ocitá, a svou absurditou připomíná některé velmi známé polohy literární tvorby minulého století. Ishiguro je – zdá se – navíc skvěle vybaven k takovému způsobu vyprávění, které na tradici moderní podvratné literatury zcela zjevně navazuje. V rozsáhlém předivu událostí je schopen neustále překračovat hranice mezi realisticky orientovaným psaním a jeho velmi působivou subverzí. Jím líčený svět se jemně pokřivuje; a Ryder, jakkoli je motivován hlavně dobrou vůlí vyhovět lidem okolo sebe, se z jednoho průšvihu vysekává jen proto, aby ho jakési neovladatelné a značně roztřepené siločáry vzápětí strhly do druhého.

Tento námět – který by se sám o sobě mohl jevit jako vyčerpaný – autor formuluje tak, aby za všech okolností vynikaly jemné jazykové nuance řečových proudů jednajících postav. Největším čtenářským dobrodružstvím, velmi rychle se zvrhávajícím do kontinuálního silného požitku, je nakonec možnost sledovat autorovo zacházení s jazykovými figurami; to jak se dokáže od objektivistického popisu přehoupnout k ironickému náznaku, a zároveň ovšem nikdy nesklouzne k sarkastickým komentářům, které by spíše než Ryderův postoj za všech okolností toho nejslušnějšího muže v okolí umožnily nahlédnout románový svět optikou autora. Tato schopnost využít celou paletu barevných tónů, a přesto zůstat podřízen románové látce (a zejména její formě), dělá z Ishigura neviditelného, disciplinovaného mistra. Jeho schopnost ohlídat si míru vlastní tvůrčí intervence tam, kde se téměř vyjevuje krystalicky čistá logika díla, je působivá; a co je důležité: plně otevírá cestu čtenářské vášni dovnitř do světa Neutěšenců.

Z toho ovšem nijak nevyplývá, že by Neutěšenci měli být jen jakýmsi nadčasovým dílem zachycujícím příkladnou práci s literární formou. Ryderovo dobrodružství je mnohé vypovídá o pozici nadaného individua ve světě demokratických zásad a povinností. Čím hlouběji Ryder zabředá do sítě úkolů a odevzdává čas občanům města, tím spíš se jeho osobnost rozpadá. Jeho vůle se podřizuje potřebám kolektivu. Tato ztráta sebe sama dost hutně zobrazuje stav světa, v němž se západní člověk rád – a někdy možná i proti sobě samému ­– ocitá. Jeho povinností je vycházet občanům vstříc, byť na něj kladou sebenesmyslnější požadavky a sami se chovají jako největší pitomci a nádivové.

Celý ten zvláštní stresující mišmaš tužeb a nároků nabere tu správnou rychlost teprve v okamžiku, kdy Ryder narazí na meze odporu; nevyjít vstříc občanům je totiž v tomto městě docela ožehavé. Tak jako jsou nejisté vzdálenosti mezi budovami, stejně i vztahy mezi lidmi, zdánlivě přímočaré, se v těch nejméně vhodných okamžicích prohlubují tak, že už je nelze bezpečně obejít. Tytéž mezilidské problémy se pak pochopitelně projevují i na úrovni občanského soužití, a především v nejasném směřování místní politické reprezentace. Událost, která měla být původně zlomovým okamžikem pro celé město, se musí zákonitě změnit v drsnou frašku; to je zřejmé téměř od počátku. – Jak z toho ovšem vyjde Ryder samotný, to už přenechejme čtenářům.

Doplňme jen, že v roce 2017 autor získal Nobelovu cenu za literaturu.

Kazuo Ishiguro – Neutěšenci. Argo, edice Angloameričtí autoři (AAA), přeložila Alena Dvořáková, Praha 2020, 637 s.

Kniha ke koupi.

Článek o Ishigurově díle.

Na skok do Tibetu

Nebe nad Lhasou je jedinou do češtiny přeloženou prózou čínského spisovatele Ninga Kchena (nar. 1959 v Pekingu). Tento rafinovaně konstruovaný román by mohl sloužit jako jeden z povedených příkladů kulturního prolínání literárních tradic východu s prvky západní kultury; Kchen, který svou autorskou dráhu začínal v osmdesátých letech jako básník, na rozsáhlé ploše vyvažuje linie epického vyprávění mocnou vrstvou obrazového vnímání světa, a svůj román staví v jejich rovnovážné, pozoruhodně stabilní poloze. Obrazy krajiny východu tu nevytváří jen jakési ozdobné reliéfy, vnějšně přilepené k námětu jinak čistě epické prózy, ale jako by vycházejí odněkud z dějin čínské literatury a stávají se součástí západního moderního uměleckého díla. Kchenův román tak můžeme zařadit mezi ten typ literatury, který zůstává propojen s díly básníků-předchůdců, stejně tak jej ale nelze vnímat bez zkušenosti současné literární tvorby.

Protagonistou Kchenova románu je Wang Mo-ťie, mladý čínský filosof, který po událostech na Náměstí nebeského klidu odešel do Tibetu načerpat životní zkušenosti a ponechat svůj dosavadní život v Pekingu osobní minulosti. Stane se učitelem v malé tibetské škole a seznámí se s místními lidmi, mimo jiné i buddhistickým mnichem Matthieuem. Ten se zde ocitl z podobných pohnutek jako Wang; odešel od své kariéry na západních univerzitách, aby zbytek svého života prožil v ústraní horského kláštera. S Matthieuem je pak přímo propojena i postava jeho otce, francouzského profesora filosofie; profesor Revel se má později stát Wangovi učitelem a jejich společné intelektuální hledání podkladem k mezikulturní diskuzi východní a západní filosofické tradice. Nebe nad Lhasou tematicky propojuje klíčové otázky s existenciálním sebeohledáním jednotlivých postav a navazováním křehkých mezilidských vztahů. V tomto smyslu je Kchen dědicem meditativně orientovaných spisovatelů, třebaže i tu se projevuje zřejmá aktualizační strategie vypravěče: Kchen se nebojí klást do souvislostí témata filosofických disputací s projevy (v Číně i Tibetu) problematické BDSM sexuality. Duchovní cvičení se tak díky této polarizaci ocitají v těsném sousedství s pasážemi, které vyvolávají velmi přitažlivé pocity vzrušení i studu. Pokud si někdo myslí, že čínská literatura vydávaná v oficiálních čínských nakladatelstvích musí nutně připomínat díla našich padesátých let, nechť se nechá Kchenem šokovat – realita je jako obvykle o dost barvitější.

Kchen v druhé polovině 80. let strávil několik let v Tibetu a jeho kniha je proto do značné míry i záznamem vlastní zkušenosti; to je znát zejména při líčení reálií, zejména pak Wangovy dlouhé cesty na nejvyšší místa země. Je proto i klíčem k pochopení postoje moderního Číňana, který přichází na tibetský venkov, aby se zde setkal s tisíciletou tradicí a svérázem vysokohorského venkovana. Obraz Tibetu tu má daleko do kolorované pohlednice, a nepodobá se ani tendenčním představám o hrdé zemi vzpouzející se kulturnímu tlaku okupační velmoci. Když si k Nebi nad Lhasou přečtete Zápisky z Tibetu tamní básnířky Cchering Özer (také vydáno ve Verzone), překvapí vás, jak civilní mohou obrazy země, jež je jednou půlkou světa považována téměř za říši duchovně výjimečného lidu. A ačkoli Kchen se zřejmou úctou líčí věci buddhistického kultu, skutečnost za zdmi kláštera dokázal zpodobit s chladnou přesností a hlubokým srdečným pochopením pro ty, kteří v této zemi žijí.

Ning Kchen – Nebe nad Lhasou. Verzone, edice Xin, přeložila Zuzana Li, Praha 2018, 441 s.

Rozhovor s Ningem Kchenem

Kniha ke koupi

Vystoupit – rozvinout – zemřít

V bouřích ocele Ernsta Jüngera je non-fiction o první světové válce; pravděpodobně nejčistší popis tehdy objevené a na bitevních polích představené válečné mašinérie. Jünger její projevy poznal v prvních liniích a podrobně si je zapisoval do svých válečných deníků. V bouřích ocele je chronologicky zpracovaným materiálem podávajícím sumu příznaků válečného běsnění, fragmentárně reflektovaného v Jüngerových úvahách o povaze války a na bojištích demonstrovaného podivnými postoji německého vojáka.

Jádro textu tvoří popisy ohromných vojenských masakrů způsobených tehdy zcela nově koncentrovanou silou válečných technologií. Zatímco jiní autoři líčí utrpení člověka ve válečných zákopech a ve svých románech předkládají humanisticky laděná mementa, Jünger je přitahován technickou infrastrukturou války a svůj pohled nejčastěji upíná ke zcela konkrétním okamžikům totální destrukce lidských těl a lidmi obydlené krajiny. V bouřích ocele lze číst jako literárně zdařilou a na mnoha místech působivou báseň o zhůvěřilých krveprolitích; jako zhuštěný obraz ohnivých stěn, pod nimiž umírají statisíce vojáků; jako symfonii šrapnelů a hvízdajících min letících napříč bojištěm – v tom je tato kniha zcela jedinečným formátem, jenž překlápí suchý válečný dokument do hrdinského líčení ducha, jenž se destrukcí povznesl k nejextrémnější poloze civilizace, k totální válce a ultimátní lidské zkušenosti hromadné oběti.

Jen těžko představitelné běsnění velmocí je v Jüngerově podání ztvárněno jako neustálá, zdánlivě nekonečná řada bitev, po nichž zůstávají navršeny mrtvoly lidí a zvířat, ohlušení kanonýři a rozsápané trosky těl. Opakované scény masové smrti, bušení dělostřelby a svistot nábojnic; takhle postupuje jeden z nejradikálnějších vypravěčů, které světová literatura poznala. Jako by na tom nestačilo, V bouřích ocele má ještě jednu vrstvu, v níž se odhaluje nemilosrdná podstata západního myšlení. Dokumentárně chladné popisy místy narušuje vlastně tak trochu zoufalá snaha vtisknout tomuto nejextrémnějšímu masakru zdání smysluplnosti. Jako by i v těch nejhorších okamžicích bitvy na Sommě (kde se při hloubení zákopů vojákům ukazovalo, že mrtvoly mohou ležet až v několika vrstvách, jsouce přitom od sebe odděleny vrstvou hlíny rozmetané palbou děl) byl voják živen nadějí společného díla a úsilí, jež je vyžadováno anonymní logikou války, tedy na hraně kolektivní anihilace. Nevím, nakolik Jünger svůj text upravoval (český překlad byl pořízen z německojazyčné edice poslední ruky), jak moc později v textu retušoval étos německého bojovníka, který se přichází otužit do války vedené ve jménu říšské jednoty, nelze si ale nevšimnout, že toto nacionalistické třeštění tváří tvář smrti kamarádů a spolubojovníků je jediným aktem, který je s to udržet hromadné šílenství války v rastru racionality. Zároveň nás ale upozorňuje, že není zas až tak jednoduché Jüngera zpětně soudit za jeho problematické politické postoje z dob Výmarské republiky, a přitom nepřihlédnout k jeho mohutné válečné zkušenosti. Když se v dobách míru obracel proti „dekadenci“ individualistické, liberální demokracie, nejspíš zůstával „naformátován“ ve smyslu společného boje proti chaotické pluralitě. Neopakovatelného a pravděpodobně jen stěží zprostředkovatelného boje v jeho rozkurážené podobě, tedy přímo z epicentra válečného kotle.

Tato zkušenost se ovšem ani zdaleka nevyčerpává v popisech mladých vojáků nastupujících do bitev s nadšením a „zdravou“ touhou položit život za otčinu. Jünger si v průběhu války (zatímco kolem vyletovaly do vzduchu tuny zeminy) zapisoval i úplně jiné projevy vyšinutého ducha, např.: „Nad ruinami se vznášel, jako nad všemi nebezpečnými zónami této oblasti, sytý mrtvolný zápach, protože palba byla tak silná, že se o padlé nikdo nestaral. Člověk vskutku běžel na život a na smrt, a když jsem tento zápach ve vzduchu ucítil, sotva mě to překvapilo – patřil k místu. Ostatně nebyl tento těžký a nasládlý závan toliko odpuzující; vyvolával navíc, neoddělitelně smíchaný se štiplavým dýmem z výbušnin, téměř jasnozřivé vzrušení, jak ho dokáže navodit jen bezprostřední blízkost smrti. / Tady, a za celou válku vlastně jen v této bitvě, jsem vypozoroval, že existuje druh hrůzy, která je tak cizorodá jak neprobádaná země. A tak jsem v těchto okamžicích pociťoval nikterak bázeň, nýbrž dokonalou a téměř démonickou lehkost; rovněž mě přepadaly překvapivé záchvaty smíchu, který se nedal zkrotit“ (s. 91). Okamžitě se vnucují otázky: co když je tato šílená chvíle nezkrotného veselí jediným protikladem nacionalisticky naladěného rozumu? V jak ošidných stavech mysli se nachází člověk vystavený brutální destrukci a opakovanému smrtelnému nebezpečí, pokud zrovna nepropadá představě hrdinského boje za vysoké cíle? Jak po tom všem rozumět scéně v závěru knihy, kdy se vypravěč domáhá čtenářova uznání, neboť mu byl právě propůjčen nejvyšší vojenský řád?

V Jüngerově líčení válečných útrap obě tyto polohy ohraničují centrální figuru vojáka. Iracionalita vykřesaná v záblescích dopadajících pum se překlápí do prožitků hrdé sounáležitosti s druhými; a teprve z pozadí tohoto gigantického experimentu na lidech k nám dolehne ucelený obraz světové války a individua, jež prochází jejími bojišti. Jde tu skutečně o člověka, který ve válku uvěřil a který se jí snaží prožít autenticky v její plné síle, se vším, co přináší, co ji udržuje ve vysokých otáčkách. Je jasné, že otázka „Proč tam vůbec bojovali, proč neřekli NE“ nemá v kontextu Jüngerova líčení absolutně žádný smysl. Naopak, adekvátním postojem tehdejšího válečníka je uhranutí technickou způsobilostí k tomu produkovat mrtvoly a pálit tisíce hektarů země, obracet zeminu tam a zpět v nekonečných detonacích granátů a bomb.

Ernst Jünger: V bouřích ocele. Přeložil Michael Půček, Academia, Praha 2021, 284 s.

Zulejka (nám) otevírá oči

Řekne-li se, že se román odehrává ve třicátých letech na Sibiři a že místem, kde se jeho děj odehrává, je gulag, většině čtenářů se nejspíš vybaví třebas takové Šalamovovy Kolymské povídky. Děj musí být ponurý, forma by se měla blížit svědectví účastníka a vyznění textu by nemělo být daleko mementu. Takový je úzus, tak si čtenář zvykl. Román z gulagu je něco jako román z koncentračního tábora.

Není se proto čemu divit, že objeví-li se próza, která tato očekávání ruší a zároveň je dobře zvládnutá, smršť literárních cen ji nemine. Přitom platí, že od doby, kdy psal o gulagu Solženicyn svůj Jeden den Ivana Děnisoviče, byla publikována celá řada víceméně autentických obrazů z dob bolševického teroru, a o to je tedy těžší tento námět aktualizovat. Stěží přijmeme román, který by fenomén gulag zlehčoval, to už si spíš dokážu představit takový příběh, který téma pouze vytěží pro vyprávění o člověku týraném v soukolí dějin. A proto se také čemu divit, když Guzel Jachina (*1977), ještě nedávno neznámá tatarská autorka, neúspěšně hledala nakladatele pro svůj prozaický debut Zulejka otevírá oči. Její román je totiž nejen gulagovou literaturou, ale i příběhem o ženské emancipaci – a Jachině nezbylo než podstoupit strastiplnou cestu, na jejímž konci se z odmítaného rukopisu stal bestseller přeložený do celé řady jazyků a oceněný porotami několika velkých literárních soutěží. Zda byl její zápas o vydání zapříčiněn rozvolněným vztahem k pravidlům žánru, to je pouhá spekulace, že se jí po letech podařilo narušit očekávání a napsat román, který sice patří k literatuře o gulagu, ale který své hlavní téma nachází jinde – v zápase ženy o přežití v nejkrutějších životních podmínkách –, o tom je třeba vést debatu; a její román číst.

Jádrem rozsáhlé prózy, navazující na velká výpravná díla moderní literatury, je příběh ženy tatarského sedláka-kulaka, která musí odejít ze svého domu a která skončí jako vězenkyně nedaleko Bajkalského jezera. Jachina její příběh vypráví jako událost hledání lepšího života. Základním schématem je osvobození zneužité a ponížené ženy, která má ve svém manželovi pouhého správce usedlosti a v tchýni odpornou tyranku. Zulejka musí z vesnice proti své vůli odejít a poté, co přežije transport na Sibiř, procitá do zcela nového života v traumatickém prostředí komunistického koncentráku. Na tomto půdorysu Jachina předvádí velké realistické umění: spolu se Zulejkou podstupují boj o život i další vyhnanci, intelektuálové, skvělý lékař a univerzitní profesor, malíř, co si s sebou nese vzpomínky na pobyt v Paříži, ale i ganeurský typ dozorčího kápa a mladého velitele, jehož úkolem je dopravit vězně na místo určení a posléze s nimi trávit roky ve vyhnanství.

Kouzlo Jachinina psaní je jednoduché, a přitom nebývale silné. Jakkoli zde každou postavu definuje její společenské a mocenské postavení uvnitř porevolučního Sovětského svazu, ani zdaleka nelze tvrdit, že s nimi vypravěčka zachází jako s pouhými typy. Příkladem může být velitel Ignatov; Jachina jej nechává růst a nijak zvlášť neusiluje o vnější hodnocení. Ignatov je surovec, ale zároveň i zodpovědný aparátčík, který ve vypjaté chvíli upřednostní lidský život před kariérním vojenským řízením. Jeho chování má daleko k šabloně, vše se odehrává pod tlakem dramatických situací a je zcela určováno logikou jeho charakteru.

Tato prozaická – řekněme – poctivost, o níž si mnozí naši autoři hledající témata v dobách zdejšího komunistického marasmu mohou nechat jen zdát, je navíc zhutňována Jachininou schopností vrstvit a dotahovat zápletky v nečekaných polohách: z porodu se tu stává psychedelická scéna, během níž se od svého traumatu osvobozuje i sám porodník; razie v dílně malíře vrcholí iluzí výmalby jakési sibiřské Sixtinské kaple; Zulejčino utrpení vrcholí expresivní scénou, v níž nebožačka sešvihá tyranku březovou metlou. A v tomto duchu je jeden obraz napojován na druhý, zatímco do příběhu pronikají nové postavy a s nimi i nové situace.

Zulejka otevírá oči naprosto oprávněně patří k románům, jež rehabilitují žánr historické prózy, aniž by přitom nutně směřovaly výhradně do minulosti. Emancipace ženy, téma Jachinina debutu, je bezesporu dnešní a ukazuje jeho radikální polohu. Tak, osvobozující se žena rozhodně není jen jakýmsi prozaickým doplňkem bohaté svobodné společnosti, jedná se o zcela přirozený pohyb lidského ducha vymaněného z otrocké tradice. A co je nejdůležitější – celý tento ideový aparát se může spolehnout na funkční a působivý umělecký tvar, v němž není předem dáno téměř nic, naopak, vše zde vzniká svrchovaným autorčiným gestem.

Dostal jsem se k Zulejce až tři roky po jejím vydání v češtině, s klidným svědomím ale prohlašuju, že lepší román jsem během tohoto roku nečetl.

Guzel Jachina: Zulejka otevírá oči. Praha, Prostor 2017 (2. vydání), 412 s.

Čínský zázrak

Tak jak se pozornost nyní upírá k Číně jako k zemi, jejíž vláda dlouhodobě potlačuje svobodu slova, je nutné připomenout, že ne všechny knihy, které byly v Číně vydány, a ne všichni autoři, kteří v Číně psali, jsou jen stranicky prověřenými intelektuály. Příkladem čínského spisovatele, který si prošel velmi složitou cestou vydobývání svobody projevu, je Jen Lien-kche (*1958). Jeho romány patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co bylo v posledních desetiletích v Asii vydáno – už jen proto, že Lien-kche si vynalezl vlastní poetiku „mytorealismu“ a jejím prostřednictvím zobrazil velmi problematické dějiny čínského venkova, své zkušenosti z Čínské lidové armády, důsledky kulturní revoluce atd. atd.

Jeho knihy způsobily řadu kontroverzí, Lien-kche musel některé z nich publikovat na Taiwanu nebo ve svobodném Hongkongu – tam také Lien-kche nyní působí jako profesor literatury.

U nás vyšly dvě jeho knihy. Za pozornost stojí především rozsáhlý román Rozpukov, bravurně napsaný příběh o jedné čínské vesnici, která se díky hospodářské expanzi stala mnohamilionovým moderním městem. Co je ovšem důležité, tento příběh o překotném vývoji zároveň ukazuje na nemoci, které se rozlézají (nejen) v čínské společnosti: cynismus, bezohlednost, korupce. Na vylíčení absurdních poměrů ve své zemi Lien-kche uplatnil to, co umí nejlépe: stavět svého vypravěče někam na půl cesty mezi realitu a naprosto ulítlou fantazijní konstrukci. To co tu vzniká, je reálnější než skutečnost sama, je to intuitivní a oprávněný pohled na svět, který se vymkl vší míře.

Jak píše překladatelka Lien-kcheova románu: „V tomto smyslu je Jenův román mimořádným uměleckým svědectvím pro dobu, v níž začíná hrát Čína z globálního pohledu dominantní roli.“

Vydalo nakladatelství Verzone v roce 2016, 493 stran, přeložila Zuzana Li.