Serotonin

Kdybychom nevěděli, jak aktuální dokáže být Michel Houellebecq ve výběru námětů svých próz, museli bychom si říci, že největší kouzlo jeho Serotoninu spočívá právě v minutové přesnosti, s níž byl předložen mase čtenářů. Po všech těch zprávách o opiátových krizích, o nekompromisní konzumaci antidepresiv napříč celým západním světem jsme si už snad mysleli, že nemůže být hůře – a tak jako vždy, i tentokrát jsme se pletli. Ten, kdo snad dnes umí nejlépe psát o onom zvláštním paradoxu nedostatku štěstí uprostřed světa, který by měl být obýván výhradně jen samými šťastlivci, případně lidmi, již nemají na práci nic jiného než do úmoru vyhledávat nejrůznější potěšení a slasti, tento mistr chmurných charakterů opět neudělal nic menšího než to, co umí ze všeho nejlépe: doprostřed dokonalého a přesného světa postavil muže, jenž prochází hlubokou osobnostní krizí, který ještě před okamžikem vlastní rezignace se pokusí utéci, vrátit se zpět, regresivně, zalézt někam do lůna svého dřívějšího, téměř uspokojivého života.

Florent-Claude Labrouste, někdejší úředník a expert na francouzskou zemědělskou politiku, se ocitl na hraně. Jeho partnerský život zcela vyhořel, totéž platí i pro jeho pracovní elán. V okamžiku nejhlubší krize si nechá předepsat antidepresiva, jejichž koincidencí, jak známo, může být ničemná slabost libidálního puzení. A s medikací to celé začne: Labrouste, člověk, který se zaopatřil a jistě už mnohokrát v životě prokázal svou schopnost vnořit se do života, najednou jen tak splývá po hladině a čím více přemítá o souvislostech své existence a světa, tím rozměrnější je vakuum, jež ho obklopuje. Lidé jsou pochopitelně za jeho stěnou, poměrně k užití dávky zpětných inhibitorů serotoninu. Labrouste, kdysi úředník, najednou uvažuje jako pesimistický filozof, který tuší, že zcela ztratil to jediné, co pesimismus – alespoň na pár okamžiků – dokáže vyvrátit. „Možná mi vyčtete,“ říká v jednu chvíli, „že přikládám přílišný význam sexu; to si nemyslím. Přestože mi neuniká, že v průběhu normálního života získávají své místo i jiné rozkoše, sex zůstává jedinou chvílí, kdy osobně a přímo angažujeme vlastní orgány, takže cesta sexu, a sexu intenzivního, je nezbytnou cestou k milostnému splynutí, bez něj jde o slepou uličku a vše ostatní z něj obvykle jemně plyne.“

Kdybychom před pár lety nevěděli, jak pečlivý dokáže být Michel Houellebecq při průzkumu problémů našeho světa, museli bychom si tehdy říci, že Podvolení byl jenom takový omyl, omyl učiněný pod tlakem okolností nejnovějších světových dějin. Navzdory všem, kdož v jistou chvíli podotkli, že tato kniha se velmi líbí Václavu Klausovi a možná i Davidu Zábranskému, jsme tak trochu očekávali, jak hluboké budou budoucí strže, po nichž nás chce Houellebecq vodit. Nyní, po Serotoninu, je zřejmé, že klíčem k nastávajícím desetiletím je moment mezi plným nasazením produktivního věku a totálním úpadkem sil. Společnost vybičovaná k plnému výkonu je tváří tvář Labroustovi, unikajícího v nesouvislých myšlenkách do dob svého vzmachu, vystavena svému vlastnímu konci. Co je ovšem na tomto konci strašlivě svůdné, co mi vlastně vnucuje otázku, zda ještě není brzy na to odejít, je jazyk, v němž se Houellebecq zdokonalil až k nesnesení: v duchu francouzské tradice hledající vyjádření filosofického přehledu prozaickou formou se postavil někam mezi pornografii a vyšší styl existenciální úvahy – a obě tyto roviny zvládl vyřídit v normě expertní analýzy, v jazyce, který se jen zřídka uchyluje k emocím, ke krajnostem. Labrouste je svědkem mnoha nečekaných dějových zvratů, přihlíží osobním tragédiím někdejších přátel, pozoruje úpadek své přítelkyně; a je to totéž, jako když se učí používat výbornou pušku Steyr Mannlicher, čím méně je člověk a čím spíše jeho vědomí dělí svět na soubor poznatků, promítá jej jako filmovou scénu, tím více je hrdinou houellebecqovským. Ohlédneme-li se zpět k předchozím románům, neunikne nám celá řada souvislostí, a hlavně pak opakovaně promýšlená variace jednoho mohutného průšvihu, v němž se tito hrdinové tak nějak bez vlastního přičinění ocitají.

To ovšem ani zdaleka neplatí jen tam, kde se Labrouste rozhlíží kolem sebe. Rozvaliny francouzského venkova jako by jen zrcadlily vnitřní životy lidí, jimž je nařízeno se v těch troskách lopotit, a umožnily vyjevit ohromné parametry jeho vlastní, osobní zkázy. Teprve tady zakoušíme mocnost Houllebecqova stylu. Teprve zde se ukazuje, jak úzce v Serotoninu přiléhá zvolené téma jazyku. Introspekce si tu vystačí s minimalistickým stylem nahony vzdáleným všemu tomu hysterickému běsnění, kterému momentálně tak rády podléhají autorky českých bestsellerů. A jedině v tomto sepětí se pak také už jen tak mimoděk odhaluje povaha onoho hroutícího se impéria. Vsadil bych se, že i kdyby všechna ta témata, která Houellebecq seřadil do jediné knížky, sepsal kdokoli jiný, ani vzdáleně se mu nepodaří docílit podobné naléhavosti, kterou zakoušíme v Serotoninu. Proč? No protože právě Houellebecq vynalezl pro tento obraz takový jazyk, kterým lze realitu vyjádřit a zároveň i obepnout. Narušená sexualita Florenta-Clauda Labrousta je v tomto světě zcela jasně propojena se všemi ostatními problémy, s rozpadem hodnot a postupným vychylováním souřadnic smysluplného života osobního i společenského. Přesně tak, jak to tvrdí sám vypravěč v oné výše citované pasáži: bez něj jde o slepou uličku a vše ostatní z něj obvykle jemně plyne“.

Rubriky: Četba, Kritiky a recenze | Napsat komentář

Nahlédnout českému venkovu v ledví

Vydavatel obnovené Přítomnosti, někdejší pražský komunální politik a lékař, ve veřejném prostoru spojovaný například s programovou výzvou Impuls 99, která svého času volala po užší evropské integraci a posílení občanské společnosti, Martin Jan Stránský vydal svou první prozaickou knihu, respektive románový deník. V centru jeho záběru stojí drobné lidské společenství, venkovské uspořádání kdesi na Vysočině – není bez zajímavosti, že vypravěč této knihy, autorovo prozaické alterego, má k venkovu poměrně úzký vztah a svá pozorování opírá o zkušenost, kterou načerpal coby pravidelný víkendový soused a provozovatel lékařské praxe.

Vypravěč této knihy, anebo spíše zapisovatel každodenních událostí, je venkovský lékař. Jeho pohledem tu sledujeme drobné venkovské „kauzy“ a životaběh několika konkrétních postav; namátkou hospodského, insitního malíře, souseda Cukety a několika jiných postav, které jsou poměrně zdařile přetvářeny na typy malého člověka s úzkým horizontem zájmů, často nepřesahujícím potřebu vyhledávat příležitosti k nekonečným diskusím o ničem, respektive o událostech, jež se odehrály v okruhu několika kilometrů. Jak praví jedna z postav zakládajících místní pánský klub, jádro budoucích dialogů budou tvořit „hluboce filozofické otázky na vysoké intelektuální úrovni, žádné sračky.“ – A jak podotýká vypravěč, skutečné obsahy rozhovorů se točí kolem úplně jiných záležitostí: „Který traktor potřebuje jakou opravu, kde najít součástky k jeho opravě, která motorka jezdí nejrychleji, kdo se naboural a kde se dají najít různé věci.“ Starostmi podobného typu je vytvořen fundament knihy – zrovna ovšem podotkněme, že vypravěč je využívá jako pouhý substrát, z nějž teprve má vyrůst tělo deníkové prózy.

Už z prvních stránek Deníku je zřejmé, že text má velmi blízko k tomu typu humoristické prózy, jež chce podat zprávu o (jistém typu) společnosti, svá zjištění ale kamufluje smířlivými výroky spisovatele, který píše „o svých lidech“ a sám sebe prostřednictvím textu situuje do centra dění. Proti tomu nelze nic namítat snad už jen proto, že doktor v Mrnicích podle nabízeného rámce této fikce skutečně úřaduje a že nejspíš ještě chce přijít svým spoluobčanům na oči. Navíc, a to je nakonec jedna z nejsilnějších devíz Stránského textu, humorné pasáže jsou na druhé straně vyvažovány tísnivými obrazy bídy lidského přežívání v místech, do nichž český romanopisec často nahlédne nanejvýš tak ve své fantazii, v lepším případě zprostředkovaně. To když mrnický lékař navštíví umírajícího, jehož pes tuší, co čeká nejen páníčka… Když nahlédne do místnosti vyplněné dávno nezvládnutým bordelem… Když pozoruje rychlost, s jakou se v hospodě odpravují nejen dospělí, ale i ti, co k dospělosti teprve míří… Na všech těchto místech je smířlivost prolamována a její odlehčující vtip překryje realisticky laděný předpis skutečnosti. A v nejlepších pasážích už vypravěč vystupuje nikoli jako shovívavý soused, kterého vlastně mají (téměř) všichni (spíše) v oblibě, ale jako lékař zaměňující literaturu a odbornou dokumentaci. Jsou to pak okamžiky, kdy venkovský lidový typ je zničehonic nahým člověkem, zraněným a umořeným. Takových prostřihů je v knize jen pár, a celek na nich rozhodně nestojí, jako protiklad k humanistickému nároku všespolnosti ale slouží výtečně.

O co více se ale vypravěč snaží na čtenáře působit jako veselá kopa otřískaná venkovským životem, tím spíše můžeme rozeznávat, že je to jen pouhá strategie, která má zastřít úplně jiná sdělení – a když se pak v krátké závěrečné poznámce dočteme, že Stránský svůj deníkový román vydal ke stému výročí vzniku republiky, udělá se v této věci celkem jasno. Vzhledem k autorově profilu, k jeho intervencím do veřejného života můžeme očekávat, že i tentokrát předkládá text nárokující si jistou společenskou závažnost. Anebo že by šlo jen o to vylíčit sousedské vztahy na venkově a nahoru přihodit několik vtipných historek? Nemyslím si. To, o co tu jde především, je obraz české společnosti jako celku. Autor deníku se s obdivuhodnou jistotou pasuje do role člověka, kdo zná společenské patologie Čechů a dokáže je nacházet i v těch nejobyčejnějších lidských projevech. Je závist ryze osobní vlastností, anebo na ni pohlížet jako temné na dědictví minulých časů, v masovém měřítku zasáhnuvší obyvatelstvo venkova? A co neschopnost jednotlivce nést následky svých činů?

Jádrem Stránského prózy je stále dokola opakované sdělení, že my, ač lidé krásní a velkorysí, stateční atd., tu vůbec nežijeme tak, jak by nám náleželo. Máme totiž za sebou roky devastující komunistické totality a socialistického hospodaření, které nás naučilo nic nedělat a za všech podmínek vyžadovat rovnostářský přístup k člověku. Nic proti tomu, generace lidí vychovaných pod tlakem orgiastického kolektivismu 50. let stále ještě určuje duchovní klima českého venkova – co je ovšem zvláštní ve vztahu ke Stránskému psaní, je soustřednost, která toto zjištění neustále dokola vyhledává a vzápětí také potvrzuje. Stačí si přečíst pár stran, aby bylo jasné, že Deník doktora z Mrnic vznikl především jako prozaicky laděný dokument, který chce na několika případech ilustrovat to, co autor zjistil už kdesi jinde a za zcela jiných okolností. Výsledek takové transpozice vnější myšlenky do mrnického mikrosvěta je zřejmý: z opěrného bodu vyprávění se záhy stává překážka, která zastiňuje jinak dobré čtení. Ano, stačila pouhá metoda zachycení autopsie bez této dovysvětlující konstrukce, a bylo by nám hned jasné, v čem si tady žijeme.

I tak ale Stránského Deník stojí za pozornost. Už jen proto, že autorů, kteří dohlédnou za periferie větších měst, je u nás tak žalostně málo. A čím zoufalejší je tato situace, tím spíš přitahuje naši pozornost každý, kdo se o obraz života na českém venkově alespoň pokusí.

Martin Jan Stránský: Deník doktora z Mrnic. Paper Jam, Hradec Králové, 2019, 180 s.

Rubriky: Kritiky a recenze, Život na venkově | Napsat komentář

Cestou do polí, rovnou k lesu

To si takhle jednou vyjdete s chutí rozhlédnout se do kraje a zhodnotit, jak na tom letos před podzimem jsme s naší krajinou. Podíváte se napravo a: po úbočí kopce se táhne pruh zežloutlých smrků a borovic, jako žilka smrti se klikatí kolem údolí a mizí někde na horizontu. Hned si vzpomenete – bylo to přibližně před rokem, když mi tvrdili, že bude-li dostatečně pršet, postup kůrovce se jistě zastaví Mám to dosud v živé paměti, představa dobře zvlhčeného lesa, v němž stromy zalévají škůdce hektolitrem smůly, působila takměř magickou silou. Ovšem neuběhlo ani dvanáct měsíců, aby se ukázalo, že ani zdejší lesníci stále nechápou, jak hlubokými změnami naše krajina prochází.

Pak se ohlédnete vlevo a: mez, která vás dělí od rozlehlého lánu kukuřice, je doslova prostřílená dírami po hlodavcích. Není to ani čtrnáct dní, co mě uklidňovali, že zrovna tady hraboš drží na uzdě. Stačilo si ale vyjít do pole a sklonit hlavu – černé čmouhy lítají pod nohama sem a tam, břeh vypadá, jako by byl podhrabaný tak, že se co nevidět celý propadne do země. Až to budete chtít někomu líčit, jistě se ocitnete v úzkých. Zatímco suché stromy totiž uvidí každý i ze silnice a jen blázen bude tvrdit, že tam nejsou, míhající se hlodavčí stíny znají jen ti, co se občas do polí podívají. Už slyším, jak se mi zapřisáhlí optimisté snaží namluvit, že jsem jen uvěřil přeludům vlastní fantazie.

No a jak jde cesta dál, dostanete se až na kraj lesa. Tam potkáte chlapíka, který zrovna nakládal na kárku za traktor odkorněné kulány a jistě si rád odpočine od těžké práce. Neřeknete ani pět vět a už víte, že za bolševika les alespoň jednou za čas popráškovali, aby se brouk dál nemnožil, a na pole rozsypali jed. Je to sice prasárna, ale vždycky to zabralo. A dnes? Nedělají nic, a proto to taky takhle vypadá. Hospodářství na huntě, lesy sežrané cugrunt, ochránci si diktují podmínky a žádnému z nich nedochází, že za chvíli nebude co ochraňovat. – V reakci na takovou litanii se uchýlíte nanejvýš k tomu, že zopakujete takové ty věci o vysušování podzemních vod, změnách klimatu, jež smrkům nesvědčí, zato broukovi ano, o rizicích plošného hubení, vzpomenete i na nedávnou kauzu zaručeně neškodného Stutoxu II, po jehož aplikaci zůstaly na poli mrtvoly zajíců a čápů, zmíníte se způsobech hospodaření, které přímo vedou k masovému množení škůdců, a jistě bystě pokračovali dál, kdyby vás nezasáhl pocit, že slova, která vynášíte, vyznívají úplně do prázdna. Máte totiž tu čest s člověkem, jehož generace na jedy bezmezně věří, která na jedy kdykoli znovu vsadí, které prostě jedy vadí ze všeho nejméně. A která si neuvědomí jisté souvislosti ani poté, co třeba někdo v jejich blízkém okolí onemocní nějakým jen těžko léčitelným svinstvem, případně se od útlého věku potýká s neurodegenerativním onemocněním. Jedy? Co by ne, ty nikomu neuškodí, vždyť to říkal ředitel fabriky, která je vyrábí…

Takže jen pro shrnutí: napravo kůrovec, nalevo hraboši a před vámi šílenec, který by nejradši popráškoval dobrou půlku světa. Není nad to si u nás jednou za čas vyrazit na venek.

Rubriky: Časovosti, Život na venkově | Napsat komentář