Co všechno si zkontroluje vaše nová lednice

V sobotní příloze Lidových novin Česká pozice (ze dne 23. 3. 2019) vyšla rozsáhlá recenze Petra Pietraše (Noví dobyvatelé Facebook a Google) na knihu americké ekonomky Shoshany Zuboffové Věk sledovacího kapitalismu. Pietraš zaměřil svou pozornost na to, jak Zuboffová rozkrývá praktiky Googlu, Facebooku, a část svého textu – pravděpodobně po vzoru autorky – formuloval jako varování před přicházející vlnou internetu věcí. Bylo by užitečné, kdyby se překladu této knihy co nejdříve chopil některý z našich nakladatelů, už dnes totiž víme, že zavádění technologických novinek je vždy rychlejší než reflexe stavu, do nějž nás tyto inovace uvrhly.

Pokud internet věcí vskutku nastoupí podle výkladu Zuboffové, pak lze na počátku očekávat lákání zákazníků na pořizování věcí, jež by měly navýšit jejich pohodlí. Kdo by to nechtěl: lednice, která si sama objedná jídlo; auto, které se v zimě vyhřeje před příchodem řidiče; vana, která se napustí atd. atd. A to jsme jen u základních věcí, které uspokojují ty nejdůležitější tužby spotřebitele. Co s těmito věcmi přijde, bude kontrola konzumenta – Pietraš uvádí některé příklady toho, jak budou moci nové věci využít pojišťovny, zaměstnavatelé a jiné vnější subjekty.

Z textu by se mohlo zdát, že jsou to zlí inovátoři, kteří chystají nové léčky na zákazníka, tak aby mu mohli například zdražit pojistku, objeví-li se na obzoru první příznaky budoucí nemoci. Ano, tak to bezesporu je, nové sledovací věci by měli uspokojit i potřeby těch, kdo jejich vývoj zaplatili.

Měli bychom ale mít odvahu k tomu pojmenovat i druhou stránku procesu jejich zavádění do života společnosti. Ten, kdo touží po lednici, co se sama naplní, si možná o takovou kontrolu sám říká, požaduje ji a svou ochotou takovou lednici pořídit přímo naléhá na ty, kteří mu její koupi zprostředkují. Takoví lidé tu jsou a jejich počet nejspíš narůstá. Jsou jiní a Facebook rozhodně není tím, kdo by se na ně musel nějak zvlášť dobývat. Těžko od nich budeme očekávat radikální svobodomyslné činy, naopak, pokud jim někdo dokáže nabídnout stabilní přísun čehokoli, uzavřou s ním okamžitě smlouvu na dobu neurčitou. Nelze jim upírat právo na existenci. Zaměstnání, soustředěnou monotematickou práci, kterou někdo považuje za odbývání života, vyzdvihují nadevše a jsou ochotni obklopit se věcmi, které je v takové životní praxi jednou provždy uvězní.

A nelze jim upírat ani právo být sledován a převáděn do křivek grafů, být zbaven lidství a povýšen na robota – ostatně takový život, v němž se člověk stává drobným převodníkem vyšších kulturních sil, toť skvostná prastará fantazie. Měli bychom udělat maximum pro to, aby tito robotoidi žili v maximálně stabilizovaných hromadných sídlech, kde nebude nic rušit jejich vzájemné sdílení indexů spotřeby. A ve věci další maximalizace stability a jejich bezpečí snižovat ekologickou stopu tohoto nového kontrolovaného společenství. Chceme-li posilovat svobodu, pak své síly zaměřujme tam, kde najdou silnější odezvu, kultivujme například svobodný život v otevřené krajině.

Rubriky: Časovosti, Život na venkově | Napsat komentář

Co k nám přichází z prostředí bídy

Vidím tu situaci asi takto: Jan Neruda oblečen do těžkého kabátu vchází do největší pražské zastavárny, aby v ní vydobyl několik obrazů pro novinový článek. A jen pro pořádek, zastavárnou nelze myslet žádný zasutý, špatně osvětlený krcálek; v roce 1869, kdy byl Nerudův text vydán, sídlila tehdy stopadesátiletá instituce v „budově zvláště mohutné, rakouským orlem vyznačené“. Její funkci Neruda chápal takto: „Dům okamžité pomoci pro ty, kteří by z náhlé či naléhavé nouze museli se s věcí jim drahou rozloučiti navždy, ústav humánní, chránící chudinu, aby pro haléř nemusela židovským rukám za groš prodat hned věc potřebnou.“ Slabost pro židovské obchodníky nechme pro tentokrát stranou a věnujme se Nerudově záměru, popisu události, jíž byl jeho vypravěč v onom domě svědkem.

Celý ten text je podán jako procházka po sálech – s tím, že v každé místnosti je možné zachytit nejen něco z práce zdejších zaměstnanců, především ale vykreslit několik zbídačelých lidí, jejich utrpení a ponížení. K tomu je Neruda snad povolán a z těch několika črt, v nichž zachycuje parametry bídy, je zřejmý jeho osobní zájem a nakonec možná i vlastní zkušenost.

V rychlém sledu se střídají postavy, některé typické, jiné v drobnosti speciální, na těch vypravěč hledá cosi drobného, onen slavný detail, jímž realisté chtěli ve zkratce vystihnout celou skutečnost. „Sešlý ženský, dávno nám již známý obličej. Roku 1848 metresa jistého plukovníka, později metresa kupce, pak zas ‚hospodyně starého pána‘. Tenkrát hedvábí, pak orlean, teď už prostovlasa, s bídným šátkem na těle. Podává slunečník. ‚Příliš špinavý – nic!‘ –“ V jediné větě, jež by mohla sloužit za vzor řeči materialisty, je vypsána celá kariéra. Obejdeme se bez přímého hodnocení, bez doslovného vypsání solidarity? Myslím že ano, fronta čekající na pár drobných tu hovoří za vše.

Je zvláštní, z jak široké tvůrčí metody Neruda ve svých fejetonech a reportážích vybírá. Někdy si vystačí s mizerným dojímáním. Sehnuté stařeny, které se honí za papírem, chudáci odstrkovaní dobře vykrmenými měšťany – takových jednotlivin u něj najdeme spoustu; a přesně tato spousta Nerudu také nejspíš předurčila k inkorporaci do skupiny těch vyvolených autorů, kteří už v devatenáctém století vycítili a popsali pravdu a kteří na oplátku byli zařazeni do kánonu. Snaha vyvolat dojetí z toho čouhá na všechny strany a nic jí nepomůžou ani ironické komentáře. Žebráci a dělníci Nerudovi prostě stáli modelem příliš často na to, aby se z jejich zpodobování nestala rutina. Zapomene-li ovšem vypravěč na své vlastní myšlenky, začíná opravdová tvůrčí práce: svět se rozštěpí do předmětů, komentáře jsou vystřídány štěkáním lidí, jimž jde v jediném okamžiku o všechno.

V návalu reality, pod tlakem této ohlušující události vzniká literární a estetické specifikum, hodnota, která dodnes působí přesvědčivě. A je už docela jedno, jestli si byl Neruda s to takové dění představit od svého redakčního stolu anebo zda kvůli „obrázku“ podnikl inspekční cestu mezi chudé a žebrající. Je-li dnes jeho zaujetí zranitelnými v něčem naprosto živé, pak především v nekompromisní víře, že právě tady, na hraně obrazů bídy, se střetají univerza a časy, že se zde člověk obnažuje v základní pozici proti společnosti. A v této konstelaci jedince, který byl vypovězen z celku, se také utváří autorská silná tvůrčí metoda; tak jako je očištěno tělo od zbytečných oděvů, tak se i vypravěč vzdává příliš jednoznačných citů. Některé pasáže Ze zastavárny nám umožňují to nejdůležitější: znovu zachytit moment, z něhož vzchází vzácně čistá řeč literárního realismu.

Jan Neruda: Domov a svět. Výbor z feuilletonů, studií a žertů. Jan Voves, Praha 1941, 425 s.

Rubriky: Četba | Napsat komentář

Reforma evropské zemědělské politiky. Konečně se dočkáme?

Jak ukázalo nedávné hlasování evropského Výboru pro životní prostředí, v dohledné budoucnosti bychom se mohli dočkat výrazné změny v architektuře zemědělských dotací na území EU. Podle výboru by bylo možné podpořit krajinnou biodiverzitu alokací částky 15 miliard EUR určených výhradně pro ty zemědělce, kteří usilují o šetrné hospodářství a pokoušejí se stabilizovat rozmanitý a udržitelný krajinný ráz venkova. Tento krok je velmi důležitý už jen proto, neboť Společná zemědělská politika EU tyto hospodáře dosud spíše přehlížela, resp. nechránila je před agresivní politikou koncernů devastujících naše společné životní prostředí.

Je už všeobecně známo, že současná zemědělská politika nezměrně přispívá k likvidaci celých populací ptáků, je zaměřena pouze na svůj vlastní zisk a naprosto přehlíží environmentální strategie. Ty totiž žádají nechemizované plochy vhodné pro život hmyzu, lepší parcelaci zemědělské půdy, zavádění ochranných dřevinných pásem anebo i mokřadů posilujících retenční potenciál krajiny – volají tedy po takových opatřeních, které v zemědělství orientovaném na zisk nemohou uspět. Přitom všechny tyto prvky v krajině nutně potřebujeme, pokud v ní chceme sami dál žít. Jak se ovšem každým rokem ukazuje, velké zemědělské podniky tyto tendence nejenže nepodporují, ale v mnoha případech dělají vše proto, aby půdu ještě rychleji vytížily svým extenzivním hospodařením. Že je v tom pravděpodobně podporuje i zemědělská politika ČR, bránící se důsažným změnám, je dnes pomalu už veřejným tajemstvím (majitel chemických koncernů a premiér země Andrej Babiš na posledním sněmu ANO /17. 2. 2019/ prohlásil, že je třeba „bojovat proti zelenému Evropskému parlamentu, který může zničit evropský průmysl“).

Evropská unie vynakládá na Společnou zemědělskou politiku přibližně 60 miliard EUR ročně. Nyní, v době, kdy vzniká reforma zemědělské dotační politiky, je jedinečná možnost apelovat na europoslance anebo šířit petice požadující změnu. Obojí dovoluje zapojit se přímo do politických procesů a ovlivnit to, jakým způsobem budou v budoucnosti použity finanční zdroje EU.

V souvislosti s touto zprávou také upozorňuju na aktivitu České společnosti ornitologické – ta se prostřednictvím petice obrací přímo na ministra zemědělství Miroslava Tomana. Pokud Vám osud krajiny není lhostejný, nastudujte si prosím její text, případně petici podpořte svým podpisem.

https://birdlife.cz/petice-za-krajinu/

Rubriky: Časovosti, Život na venkově | Napsat komentář