Zulejka (nám) otevírá oči

Řekne-li se, že se román odehrává ve třicátých letech na Sibiři a že místem, kde se jeho děj odehrává, je gulag, většině čtenářů se nejspíš vybaví třebas takové Šalamovovy Kolymské povídky. Děj musí být ponurý, forma by se měla blížit svědectví účastníka a vyznění textu by nemělo být daleko mementu. Takový je úzus, tak si čtenář zvykl. Román z gulagu je něco jako román z koncentračního tábora.

Není se proto čemu divit, že objeví-li se próza, která tato očekávání ruší a zároveň je dobře zvládnutá, smršť literárních cen ji nemine. Přitom platí, že od doby, kdy psal o gulagu Solženicyn svůj Jeden den Ivana Děnisoviče, byla publikována celá řada víceméně autentických obrazů z dob bolševického teroru, a o to je tedy těžší tento námět aktualizovat. Stěží přijmeme román, který by fenomén gulag zlehčoval, to už si spíš dokážu představit takový příběh, který téma pouze vytěží pro vyprávění o člověku týraném v soukolí dějin. A proto se také čemu divit, když Guzel Jachina (*1977), ještě nedávno neznámá tatarská autorka, neúspěšně hledala nakladatele pro svůj prozaický debut Zulejka otevírá oči. Její román je totiž nejen gulagovou literaturou, ale i příběhem o ženské emancipaci – a Jachině nezbylo než podstoupit strastiplnou cestu, na jejímž konci se z odmítaného rukopisu stal bestseller přeložený do celé řady jazyků a oceněný porotami několika velkých literárních soutěží. Zda byl její zápas o vydání zapříčiněn rozvolněným vztahem k pravidlům žánru, to je pouhá spekulace, že se jí po letech podařilo narušit očekávání a napsat román, který sice patří k literatuře o gulagu, ale který své hlavní téma nachází jinde – v zápase ženy o přežití v nejkrutějších životních podmínkách –, o tom je třeba vést debatu; a její román číst.

Jádrem rozsáhlé prózy, navazující na velká výpravná díla moderní literatury, je příběh ženy tatarského sedláka-kulaka, která musí odejít ze svého domu a která skončí jako vězenkyně nedaleko Bajkalského jezera. Jachina její příběh vypráví jako událost hledání lepšího života. Základním schématem je osvobození zneužité a ponížené ženy, která má ve svém manželovi pouhého správce usedlosti a v tchýni odpornou tyranku. Zulejka musí z vesnice proti své vůli odejít a poté, co přežije transport na Sibiř, procitá do zcela nového života v traumatickém prostředí komunistického koncentráku. Na tomto půdorysu Jachina předvádí velké realistické umění: spolu se Zulejkou podstupují boj o život i další vyhnanci, intelektuálové, skvělý lékař a univerzitní profesor, malíř, co si s sebou nese vzpomínky na pobyt v Paříži, ale i ganeurský typ dozorčího kápa a mladého velitele, jehož úkolem je dopravit vězně na místo určení a posléze s nimi trávit roky ve vyhnanství.

Kouzlo Jachinina psaní je jednoduché, a přitom nebývale silné. Jakkoli zde každou postavu definuje její společenské a mocenské postavení uvnitř porevolučního Sovětského svazu, ani zdaleka nelze tvrdit, že s nimi vypravěčka zachází jako s pouhými typy. Příkladem může být velitel Ignatov; Jachina jej nechává růst a nijak zvlášť neusiluje o vnější hodnocení. Ignatov je surovec, ale zároveň i zodpovědný aparátčík, který ve vypjaté chvíli upřednostní lidský život před kariérním vojenským řízením. Jeho chování má daleko k šabloně, vše se odehrává pod tlakem dramatických situací a je zcela určováno logikou jeho charakteru.

Tato prozaická – řekněme – poctivost, o níž si mnozí naši autoři hledající témata v dobách zdejšího komunistického marasmu mohou nechat jen zdát, je navíc zhutňována Jachininou schopností vrstvit a dotahovat zápletky v nečekaných polohách: z porodu se tu stává psychedelická scéna, během níž se od svého traumatu osvobozuje i sám porodník; razie v dílně malíře vrcholí iluzí výmalby jakési sibiřské Sixtinské kaple; Zulejčino utrpení vrcholí expresivní scénou, v níž nebožačka sešvihá tyranku březovou metlou. A v tomto duchu je jeden obraz napojován na druhý, zatímco do příběhu pronikají nové postavy a s nimi i nové situace.

Zulejka otevírá oči naprosto oprávněně patří k románům, jež rehabilitují žánr historické prózy, aniž by přitom nutně směřovaly výhradně do minulosti. Emancipace ženy, téma Jachinina debutu, je bezesporu dnešní a ukazuje jeho radikální polohu. Tak, osvobozující se žena rozhodně není jen jakýmsi prozaickým doplňkem bohaté svobodné společnosti, jedná se o zcela přirozený pohyb lidského ducha vymaněného z otrocké tradice. A co je nejdůležitější – celý tento ideový aparát se může spolehnout na funkční a působivý umělecký tvar, v němž není předem dáno téměř nic, naopak, vše zde vzniká svrchovaným autorčiným gestem.

Dostal jsem se k Zulejce až tři roky po jejím vydání v češtině, s klidným svědomím ale prohlašuju, že lepší román jsem během tohoto roku nečetl.

Guzel Jachina: Zulejka otevírá oči. Praha, Prostor 2017 (2. vydání), 412 s.

Čínský zázrak

Tak jak se pozornost nyní upírá k Číně jako k zemi, jejíž vláda dlouhodobě potlačuje svobodu slova, je nutné připomenout, že ne všechny knihy, které byly v Číně vydány, a ne všichni autoři, kteří v Číně psali, jsou jen stranicky prověřenými intelektuály. Příkladem čínského spisovatele, který si prošel velmi složitou cestou vydobývání svobody projevu, je Jen Lien-kche (*1958). Jeho romány patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co bylo v posledních desetiletích v Asii vydáno – už jen proto, že Lien-kche si vynalezl vlastní poetiku „mytorealismu“ a jejím prostřednictvím zobrazil velmi problematické dějiny čínského venkova, své zkušenosti z Čínské lidové armády, důsledky kulturní revoluce atd. atd.

Jeho knihy způsobily řadu kontroverzí, Lien-kche musel některé z nich publikovat na Taiwanu nebo ve svobodném Hongkongu – tam také Lien-kche nyní působí jako profesor literatury.

U nás vyšly dvě jeho knihy. Za pozornost stojí především rozsáhlý román Rozpukov, bravurně napsaný příběh o jedné čínské vesnici, která se díky hospodářské expanzi stala mnohamilionovým moderním městem. Co je ovšem důležité, tento příběh o překotném vývoji zároveň ukazuje na nemoci, které se rozlézají (nejen) v čínské společnosti: cynismus, bezohlednost, korupce. Na vylíčení absurdních poměrů ve své zemi Lien-kche uplatnil to, co umí nejlépe: stavět svého vypravěče někam na půl cesty mezi realitu a naprosto ulítlou fantazijní konstrukci. To co tu vzniká, je reálnější než skutečnost sama, je to intuitivní a oprávněný pohled na svět, který se vymkl vší míře.

Jak píše překladatelka Lien-kcheova románu: „V tomto smyslu je Jenův román mimořádným uměleckým svědectvím pro dobu, v níž začíná hrát Čína z globálního pohledu dominantní roli.“

Vydalo nakladatelství Verzone v roce 2016, 493 stran, přeložila Zuzana Li.

Démon v nás

Těžko se v těchto dnech odhlíží od politického dění. Posuny v Maďarsku směrem k diktatuře, pokusný výstřel ministra obrany Metnara, uzavírání hranic a další – to vše si žádá pozornost a pak také adekvátní četbu textů, které svědčí o podobných bitvách svedených v nedávné minulosti. Začněme pro tentokrát citátem: „Masy jsou válkou vyčerpané, otřesené a chvějí se před další pohromou. Dám jim perspektivu, naleju jim optimismu, dodám jistoty. Mohou se zachránit, když chtějí, ale jenom organizovaně, mou metodou. Podmínkou je ještě větší disciplína. Disciplína, která není jenom v činnosti jako v bývalých armádách, nýbrž stálá a trvalá disciplína i v myšlení a v cítění, v bdělém stavu právě tak jako ve spánku, ve snech a touhách, u stolu i v posteli.“

Démon souhlasu Dominika Tatarky vyšel v roce 1956. Tehdy se začaly sčítat škody po době stalinistické diktatury – a Tatarka byl jedním z prvních odvážných, který se postavil dopředu a formou grotesky ukázal, co všechno se má stát minulostí. Výsledek byl zřejmý: „Souhlas a souhlasení až do úplného zblbnutí, to je nejdelší cesta k poznání pravdy.“ Vracím se k Tatarkovi s tím, že výsledky jeho práce jsou stále aktuální a že Démon souhlasu nepřišel ani po šedesáti letech o jediný chlup své váhy.

Trochu hrůzy z osvědčených zdrojů

„Syn otce lehkomyslného a matky slabé a sensitivní, byl vychováván u pedantického strýce.“ Tak začíná heslo v Ottově slovníku naučném věnované německému básníkovi první poloviny 19. století E. T. A. Hoffmannovi. Tomuto slavnému literátu se podařilo dobýt vrchní příčky společenského života, jeho díla se dodnes čtou – už jsem pár jeho knih balil a odnášel na poštu. Je skoro pravidlem, že k Hoffmannovi nechá si čtenář přibalit jiné skvostné kousky, jasný ukazatel toho, že v určitých kruzích patří Hoffmannovy texty dodnes ke zlatému fondu. Snad právě proto, že jejich autor byl synem otce lehkomyslného a matky slabé a sensitivní…

Hoffmann skončil jako mnoho jiných romantiků. Dlouhé noční vinárenské pijatyky se střídaly s horečnatým vypětím tvůrčí vůle, předčasnou smrt si Hoff. pojistil syfilidou. Právě ale během této neřízené autodestrukce Hoffmann vynalezl jedinečný styl kombinující německy precizní rozum osvícence s děsivým vizionářstvím rozháraného blouznivce, který vidí daleko za hranice smrti. Skoro bych řekl, že chce-li se někdo opravdu bát, ať si strach z chřipky naředí tímhle léty osvědčeným koncentrátem.

Momentálně jsou některé Hoffmannovy povídky vystaveny k poslechu v archivu ČRo3 Vltava.

https://vltava.rozhlas.cz/e-t-a-hoffmann-don-juan-a-dalsi-fantasticke-povidky-8166799

Nicotný hrdina přitakává nové Evropě

Evropa rovná se krize. Krize politická, krize vzdělávání, krize identity, krize manželských vztahů a kdovíjaká další. Společenská závažnost literárního textu by se dala měřit podle míry autorovy schopnosti některou z těchto krizí zobrazit. Některou, anebo rovnou všechny, záleží pouze na schopnosti vidět problémy v souvislosti a uvědomovat si, že někde pod zjevnými problémy je ukryt jejich společný jmenovatel.

Co udělal Michel Houellebecq ve svém posledním románu? Nesčetněkrát přetřásaný, kritizovaný, a především úspěšný autor několika bestsellerů, aktuálně oceněný i v anketě nejlepších knih čtenářů Lidových novin, se rozhodl vytěžit momentálně dosti horké téma: údajně sílící vliv muslimských menšin v Evropě. Konjunkturalista, řekne si leckdo, nicméně už na prvních stránkách románu je zřejmé, že Houellebecq má daleko ke spisovatelům typu českého Luďka Frýborta, který píše snad jen proto, aby strašil. Frýbort straší, média straší „záplavami“, „vlnami“, „přívaly“ islámských mladíků s telefony a postupnou islamizací Evropy, Houellebecq strašit nemusí; stačí, ukáže-li, jak evropská kultura tápe, jak nedokáže čelit dějinné imaginaci lidí, kteří se v Evropě vcelku nedávno usadili. Tento román by skutečně mohl burcovat.

Jeho nicotným hrdinou je François, literární historik, monomaniak, expert na Huysmanse, člověk usedlý, single, emočně poněkud vyhořelý. Třebaže ještě stále dochází na univerzitu, po akademické dráze spíše sjíždí dolů, své nejlepší texty už napsal a nezdá se, že by byl přesvědčen o své schopnosti překonat někdy v budoucnu sám sebe a vytvořit dílo, ke kterému by bylo proč se obracet. Vše je u něj už předem zalomeno jeho neschopností k čemukoli se přinutit, jeho život, zdá se, je už jen vzpomínkou na někdejší úspěchy. Přesně tohle umí Houellebecq skvěle, ukázat člověka v jeho vnitřním rozkladu – a François je přesně ten typ. Nic nemá, nikoho nemá, v ničem nevidí smysl, pokouší se život užívat plnými doušky, jak se říká, jenže už ani to za nic nestojí. Přijde z práce a třídí přišlou korespondenci. V jednom z dopisů se dočte, že mu zemřela matka. Chvíli uvažuje nad osamělým životem krávy, jak se o ní vyjádří na jiném místě, zauvažuje nad tím, co bude s jejím buldočkem a vzápětí už řeší inkasní příkazy a kontroluje, jestli mu včas na účet dorazila mzda. Mrtvá matka ho nezajímá. Stejně tak ho nezajímá ani žena, se kterou se kdysi stýkal. Její osobnost je čímsi zcela nadbytečným, to, co ho zajímá, je slast, kterou dokáže vyvolat, když mu ho dokonale vykouří. Ano, François není než utrápeným intelektuálem, kterému z života mnoho nezbylo – na jedné straně neustále zapadá do pasti racionality, na druhou se pak utíká k základnímu animálnímu ukojení. To co se rozkládá mezi těmito dvěma póly, lze shrnout do několika bodů: dobrá kuchyně, komínek kvalitní literatury a paklík ještě kvalitnějšího tabáku. Prostě stagnace.

Druhým nicotným hrdinou Podvolení je Francie. Píše se rok 2022 a v zemi probíhají volby. Hraje se vabank, na jedné straně Marie Le Penová s vyhroceným nacionalistickým programem, na druhé předseda Muslimské jednoty Mohamed Ben Abbes. V celé republice to vře, Paříží pochodují masy, dochází k násilí a vraždám, ve vzduchu visí cenzura médií. Tajné služby blouzní o přípravách občanské války, tváří v tvář islámu se množí studie, podle nichž evropskému ateistickému humanismu jednou provždy odzvonilo. Jak ve své recenzi upozornil Jan Bělíček, Houellebecq je špatným politickým prognostikem a situace, kterou nám líčí, může vzhledem ke skutečnému počtu ve Francii žijících muslimů nastat jen stěží. Podle mě je to marginálie, Podvolení nelze redukovat na politologickou úvahu. To, o co v románu jde především, je souvislost mezi životem intelektuála a politickou situací. Houellebecq nenapsal román o dějinách, ale o o duševním stavu nicotného hrdiny.

François se totiž bortí. „Neklamně jsem cítil, že směřuji k sebevraždě,“ říká a na pozadí těchto slov zároveň erodují i širší kulturní hodnoty. Zatímco Ben Abbes a jeho přívrženci usilují o obnovení velkolepé Říše římské, o vyšší civilizaci a vyšší kultuře, která spojí svět Evropy se světem Orientu, lidé Západu – v čele s Françoisem – stojí na konci dějin a jsou-li něčeho schopni, pak už jen toho, vyvolávat v sobě pocity ohrožení. V tom je Podvolení dobrým společenským románem, neboť ukazuje, že destruované individuum je jen obrazem dávno destruovaného celku. François se svými kolegy analyzuje situaci, jednou týdně vyučuje doktorandy a doma řeší složenky; zcela odevzdán systému, systémem svázaný v každodenním stereotypu, kdysi zazářivší a nyní neschopný vystoupit z kruhu.

Jenže situace zašla už příliš daleko a on není a ani nemůže být schopen čelit velké transformaci. Ben Abbes volby vyhrává a univerzitu kupují miliardáři ze Saúdské Arábie, kultivovaní lidé, kteří přece chtějí jen málo: ať François prohlásí, že není boha kromě Alláha a že Muhammad je poslem Alláha. Pak dostane zpět své místo, k tomu tři studentky, budoucí věrné manželky a možná i matky, do jeho života se vrátí úspěch, dokonce lesklejší, než byl ten v dobách ateistických; v opačném případě mu nezbyde než vzdorovat někde na okraji. A francouzský intelektuál, kdysi hrdý na svůj odpor proti kněžouřství přijme, přivykl totiž jistému kulturnímu standardu, jisté rentě a večerům stráveným v privátech holek z východu.

A právě moment, ve kterém se François poddává novému režimu a akceptuje jeho hodnoty, jež jsou neslučitelné s těmi předchozími, bychom snad měli chápat jako varovné sdělení, jehož se nám od Houellebecqa dostává. Životní příběh našeho protagonisty vyúsťuje jeho přitakáním novému režimu a jeho náboženství. To by ovšem bylo zoufale málo.

Podvolení totiž není příběhem o konci, ale o začátku nového života v Evropě. Zdaleka tu nejde o přijetí pravidel, jako spíše o proměnu prostředí, v němž François uvízl jako velryba vyvržená z oceánu. Houellebecq nenapsal román o jednom nemorálním selhání, o člověku, jemuž je kariéra nadevše – François se sice nakonec zaváže novým pořádkům, z hlediska vyprávění ale jde jen o jakýsi dovětek, o zbytek, do něhož logicky vyúsťuje životní etapa, jíž je celý román věnován. Ona velkolepá evropská kultura totiž skončila už u Huysmanse. François nikdy nedokáže svého mistra překonat a tak jen rozmělňuje to, co kdysi čnělo do výše. A snad právě tato stagnace uvádí do pohybu dějiny a dějiny poté staví svého protagonistu do nového světla – na chvíli se nám vyjeví hrdina. Hrdina nové říše evropské.

Michel Houellebecq: Podvolení. Europemedia Group, Praha 2015.