Olga Kobyljanská: Nekulturní. Povídka z počátku 20. století

Bukovina. Hluboký, původní karpatský les. Olga Kobyljanská (1863–1942), autorka píšící v tradici realismu, takový prales líčí jako jedno tělo; vlastně by se dalo říct, že její citlivý ženský pohled jasně vidí a dotváří to, co o půl století později vešlo do dějin environmentu jako Gaia. Jednota života v jeho mnohočetných projevech, takřka nekonečná škála variant, jež vzešla z dlouhých věků vegetace; Kobyljanská navíc jasně sugeruje, že tato vyšší bytost může vnímat fáze planet a že v určitých okamžicích, jež se zdají být organismu klíčové, je schopnost sebereflexe tohoto biokolosu ohromná, dokonce se ještě násobí.

V Bitvě, povídce zařazené do souboru nazvaného V zelených horách (edice Světová četba, r. 1954), nastala zvláštní dějinná situace: do nitra lesů pronikne člověk, zavede sem železnici a s ní i hordy dřevorubců; po tisíciletích samovolného vznikání a umírání nastává období těžby – tak trochu v duchu K. Klostermanna, ovšem s tím rozdílem, že Kobyljanská, velmi ostrá kritička kapitálové akumulace, vidí les jako zdroj peněz teprve až v poslední instanci. Nejprve je jí živou, cítící bytostí, která, postupně zutínána, mizí v nenávratnu. A teprve v druhém řádu, až když je hrdly ptáků vyzpívána píseň blížícího se konce, přichází ke slovu kritička společenských poměrů. Její styl se tak pohybuje na zlomu environmentální symboliky a klasického realismu, který chápe jednotlivce jako oběť poměrů. Dokud jí nejde o to vypracovat detailní obraz jednoho konkrétního lidského osudu, pod jehož tlakem se utváří i psychologie postav, staví proti sobě přírodu jako rezervoár hodnot a člověka budujícího. Je to zvláštní autorská poloha, podobající se jen v drobných rysech psaní o člověku heroickém, jehož údělem je vyrvat z přírody vlastní život a stát se autonomní kosmickou bytostí.

Snad proto se také její prózy, jež nás vracejí na hranu dávnověku, tolik odlišují od textů naší tradice; nejde tu o žádné potřeby národního písemnictví zachytit poslední výjevy z minulosti, zvyky nebo tradice; stejně tak jako autorka nutně nepotřebuje razit cestu emancipaci člověka. Jak se zdá z několika současných textů o autorce a jejím díle, sama nebývá chápana jako autorka realismu, ale feministka. Předmluva k českému výboru vydanému v padesátých letech je samozřejmě založena úplně jinak, nicméně i zde objevíme zmínku, která lecco prozrazuje: autor si cení její kritiky kapitalistické expanze, zároveň ale přiznává, že ač Kobyljanská znala Komunistický manifest, nestává se naráz vyznavačkou materialistického učení a váhá mezi idealismem a materialismem. Osmdesát let po smrti autorky se na její opus magnum (román Země, 1910, česky 1947) současná literární historie nedívá jako na společenský román, pozornost lákají spíš postavy samotné, pozoruhodně zpracované zejména u protagonistek.

Do předkládaném výboru byla zařazena povídka se zvláštním názvem Nekulturní. Její protagonistka, Huculka Paraska, je nezkrotná a divoká samotářka žijící pod vysokými horami Rungem a Magurou. Její příběh, který vypravěčka otevírá líčením vysokohorské scenérie, rozhodně nelze zúžit na téma boje o přežití v jícnu chudoby a násilí; je to především píseň o nezdolné svobodomyslné nátuře ženy, jež je stejně tak nepolapitelná a nezdolná jako hory, do nichž chodí krást z panského na otop. Její příběh je řetězem událostí, v nichž na pospas vydaná Paraska vítězí nad všemi, kdo se rozhodli ji zkrotit a podmanit; ženskost, jak bývá chápána, se v povídce ukáže nanejvýš v postavě ohleduplné, milostivé zákaznice, pro niž Paraska vyrábí jakési drobné zboží. Neznamená to, že by měla být Paraska jakýmsi prototypem znecitlivěné bojovnice. I ona může vyjevit své city, třebas vzpomínkou na zvuk píšťaly trembity. Její zvuk Parasku upomíná na smutek a příkoří divokého horského pastýře, který se rozhodl domoci se Parasky násilím a z boje s ní nakonec musel utéci. Paraska poslouchá trembitu a tluče se v ní touha po muži se vztekem válečnice, co se nikým nenechala znásilnit.

Přízvisko Nekulturní je zvláštně konstruováno a i dnes odkazuje ke stavu lidí, kteří prostě nemohou nikdy být součástí majority. Vyvrženi na okraj, odmítnuti záporkou, protloukají se na vlastní pěst světem nepřátel. Nekulturní a nepřizpůsobiví, věčný protiklad všem našim a občanům, sousedům, rozuměj lidem, kteří k nám patří, které předvídáme a známe, jako by to byly otisky univerzálních, vždy platných lidských typů. Když Kobyljanská popisuje Parasku, její vzhled, chování i zvyklosti, jako by šla proti všemu ustálenému – její postava je produkována vždy jako vnější vůči tradici, od počátku zpředmětňuje abstrakci jiného. Dnes tento tvůrčí princip, rozvíjející se od počátků moderního umění, je téměř všudypřítomný a zcela odpovídá matici liberálního individualismu. Rostl s námi, je to gesto vzdoru, vepsané do západního kulturního fondu. Kobyljanská (a spolu s ní i řada jiných) ho vystopovali až k jeho nejzazší mezi: k silné individualitě, která právě svou odlišností nikdy nemůže být přijata a zařazena do těla společnosti. Na drobném, bezejmenném osudu se ukazuje jeden z našich nejsilnějších kulturních mechanismů: to, co nás utváří, nemůže být nikdy přijato jako závazek pro všechny ostatní.

Zpět k autorce: možná to byl právě cit pro tuto paradoxní situaci, který ji tak dlouho udržel ve stavu váhání mezi idealismem a materialismem, a zároveň tedy také přispěl k dějinám moderní literatury. Vždyť jedině v neustálém vnitřním těkání nacházíme jistotu, že žádný problém spojený s lidským prožíváním existence nelze jednou provždy vyřešit; naopak, jako bychom právě pod tlakem váhání dokázali ukázat na rozpory, v nichž se udává podstatné, jako bychom vstřebávali, čím jsme obklopeni; co žijeme, ale čemu špatně rozumíme; vůči čemu se z nepochopitelných důvodů vymezujeme, a co naopak přijímáme jako danost.

Už dávno jsme se vzdálili pojmu národa jako jakési vyšší, jazykem uzavřené množiny lidí, už dávno nejsme schopni vzít vážně parametr národního vzdělání a jemu posluhující literární veteš, jíž je česká literatura 19. století doslova zavalena. Málokdy se podaří narazit na inspirativní, i dnes aktualizovatelné texty, svědčící nikoli jen o potřebách své vlastní doby. Jaké pak překvapení, když najdete v knize kapesního formátu – vydané navíc v době tuhé kulturní i politické diktatury – v postavě prosťačky z bukovinských hor obrysy jakéhosi ideálního typu, člověka, který tu s námi bude do té doby, bude-li Západ stále ještě Západem.

S Vladimírem Antonovem k základům nové spirituality mahájánového člověka

Antonov v přednášce nazvané Duchovní cesta současného člověka (brožura vydaná v roce 1991 Volným sdružením Oáza Brno) tvrdí, že buddhismus se dělí na tři větve, z nichž lze rozpoznat dva základní proudy: jižní a severní. Ortodoxní jižní pokrývá Vietnam, Laos, Srí Lanku nebo Koreu, severní sahá do Tibetu, Nepálu, Mongolska a do některých oblastí bývalého SSSR. Tato část je také pro ruského buddhistu, duchovního mistra a přírodovědce tou zajímavější, neboť nasála různé vlivy a tradice kultur, které ji přijaly – neboli: které si podmanila.

V těchto zemích mahájány se například lze setkat s nešvary, o nichž bylo možné mluvit teprve po rozpadu socialistického bloku. Jedním z nich je přízrak bioenergetického vampíra, vynořivšího se z hlubin historie. Podle Antonova věc dokonce zašla tak daleko, že v Rusku „strach z vampírů nabyl hrůzných rozměrů“. Neoprávněně, za touto oblíbenou noční můrou totiž stojí spolčení psychiatři, strůjci komplotu, kteří „začali hlásat bioenergetickou ochranu před vampíry“, pravděpodobně aby v lidech probouzeli „mystický strach, který je základní příčinou vzniku schizofrenie“. „Tak si tito lékaři připravují pacienty,“ tvrdí Antonov. Údajně běžná praxe je samozřejmě ve zjevném rozporu s etikou mahájány. Žádné vyrábění vampírů, jak to zkouší posttotalitní stratégové v zemi rozvrácené strachem a obavami, ale poskytování „pomoci jiným namísto získávání blaha pro sebe“, to jediné může zklidnit napjaté poměry ve zdevastované zemi.

Přistupovat ke světu s jemností, něhou, mírou a láskou. Tam, kde někdejší prominenti Komunistické strany Sovětského svazu degradovali tak, „že bude ještě hodně dlouho trvat, než Rusko přestane být říší zla“, musejí přijít na řadu mateřské instinkty. Nikoli zbraně kupované z peněz západních spotřebitelů fosilních paliv, ale porozumění slabostem a mírné zacházení. Zvláštní a nadějná je Antonovova poznámka, že „Bůh dopouští, aby byly na Zemi pekelné podmínky i války, aby se vývoj lidí urychlil“ – ovšem nikoli ve smyslu vytvoření ráje na Zemi, tedy jakési lepší společnosti, ale směrem k vnitřnímu osvobození individualizovaných mas. Jedině to je kompatibilní s mahájánou, a tedy myslitelné a proveditelné i tam, kde spousta z nás tuší jen zmar a nekonečnou propagandistickou tmu.

Otevřít v každém větším ruském městě Středisko psychické autoregulace by mohlo nastartovat proces „správné krystalizace“ člověka, jež je předstupněm uzdravení a dosažení vyššího stupně jemnosti. Jak ovšem Antonov podotýká na jiném místě své přednášky, nelze toho úplně jednoduše dosáhnout tam, kde se pravidelně požívá pravidelně alkohol, případně kdo na sebe nechává působit energii masových televizních seancí Kašpirovského, člověka špatné krystalizace. A úplně nejtěžší bude dosáhnout tohoto cíle v zemi, kde je zdrcující většina lidí stále s něčím nespokojena. Antonov: Rusové jsou nespokojeni dokonce i s tím, že je někdo miluje. Jejich potřeby neuspokojuje vláda, ale ani konkrétní člověk, například manžel. Natož tak manželka.

Země, do nichž zasahuje severní větev buddhismu, tedy dosud prodlévá ve stádiu latence, na jejích čelných místech vysedávají strůjci vampirismu, nicméně jimi vyvolávané regresivní síly nakonec motivují lidská individua k hledání schůdnějších, přehlednějších cest. Jak tento kosmický souboj antagonistických sil nakonec dopadne, se možná dozvíme už letos na podzim, až počneme sami krystalizovat. Též se uvidí, nakolik je i naše kultura kompatibilní se severní mahájánou a zda dosáhneme vyšších prostorových rozměrů.

Duchovní cesta současného člověka zde.

Čechovova jiná Rus

Nebyl to jen Čechov, kdo se pokusil v tradici realistického figurkaření zachytit svou zemi a svůj čas na osudech stovek nejběžnějších občanů carského Ruska. Jako spisovatel-sociolog-psycholog vedle sebe postavil úředníka se sedlákem, lokálního aristokrata poměřil s gymnazistou a v krátkých prózách svedl jejich osudy do jednoho dlouhého vyprávění o zemi, ve které je všechno krásné a zároveň taky dost na draka. Šlo tu právě jen o to v několika odstavcích podchytit rodinnou anamnézu (otec pil, manžel hrál, syn se zastřelil), vystihnout marnost každodenního života (nekonečné rozhovory u čaje na dači, pozorování vlastní neschopnosti postavit se k světu) a především pak načrtnout společenskou atmosféru bezčasí spícího impéria. Povedlo se mu to skvěle; ještě po sto letech jeho občanské životy působí na čtenáře tísnivě, a není k tomu potřeba žádné přemrštěné hysterie jako u Dostojevského. Vše je tu drobné a mělké, i ten mladík, který nakonec jde a a střelí se cizím revolverem do hlavy, to udělá jen tak mimochodem, jako by se ještě divil, že je potřeba natáhnout železný kohoutek. Životní strázně se dějí bez patosu, destruktivní výbuchy hněvu syna vůči matce probíhají jakoby nahodile, v jakémsi okamžitém pomatení mozku. Nic není předem rozmyšleno, události přicházejí jen tak a nezřídka vyvolávají přemrštěné reakce – některé vyústí do rodinné tragédie, jiné se překlopí do krátké frašky. Tolstoj prý tvrdil, že Čechov své dílo „maže bez rozmyslu barvami, jak mu padnou do ruky, a zdánlivě není mezi těmi barevnými tahy navzájem žádné spojení. Ale když trochu poodstoupíš a podíváš se, zažiješ překvapující dojem: před tebou je třpytivý, strhující obraz.“ Je ovšem zvláštní, že s odstupem sto padesáti let zůstává jeho dílo výjimečné právě tím, že ani když třikrát poodstoupíš, nic velkolepého nevidíš; zbývá jen ta „celá Rus“, fragmentární, roztřepená drobnokresba, jednotliviny, jež se utápí v nálevu promarněných let. Možná právě tahle autorská-rámovací dovednost realisty byla tím, co fascinovalo; schopnost rozvíjet dílo v jedné a téže náladě, držet se základního tónu a čmrdlikat tuhle obchodníčka, támhle maloměstského nadutce, jako by to byla stále táž bezvýchozí, nesmyslná figura. Nesvobodná a zmatená, člověk zakletý v cizím světě, selhávající v důležitých životních zkouškách, citlivý a měkký až k nesnesení.

Po všech zkušenostech s teatralitou generace autorů psychologů a sociologů, oněch vědců velké literatury, kteří nejspíš neměli nic jiného na práci, než svým čtenářům servírovat prototypy lidí, připomíná Čechovův svět ambientní plochu vyplněnou šumem a praskáním – a teprve z téhle matérie se na chvíli vynořují lidé chvíli pobudou a pak se navždy ztrácí. Jeho povídky se dají číst úplně volně, odložíte je, abyste se k nim po letech vrátili, a už po pár odstavcích si přesně vybavíte vše: náladu malého světa, který se prostě nedá rozvrátit; snad jen imperiálními výboji za hranice země, tam, kde by mohlo být o něco líp.

O autorovi zde, něco z díla zde.

Aussiger. Mašina na slova ze Sudet.

Loni v říjnu ten sušenkovej strom rozkvet.

Psí počasí bylo, chladno, vlhko, a on rozkvet. Už několik let je přitom nějak nemocnej, uprostřed léta mu najednou zhnědnou listy, tak se zkrabatí, předčasně opadávaj, ale loni se zničehonic nad nima, ještě než je stačil shodit vítr, rozevřely takový neuvěřitelně čerstvý vějířky, jasně zelený lístky jak děckem namalovaný, a ještě nad nima se vztyčily květy, dlouhý bílý nad rakví.
Bylo v tom znamení, určený jenom mně. Myslel jsem si, už se blíží. Ukázalo se ale, že je to jen nějak vykloubený, tam venku.

Fibigerova knížka nepatří mezi prózy, co lákají na první pohled. Roztříštěná věc, která se nijak významně nezapsala. A přesto: zvláštní nekonečné vyprávění běží napříč časem a strhává s sebou okolní svět, ten se jaksi prolamuje dovnitř a utváří úplně novou souslednost. Čtenář zůstává stát kdesi uprostřed, mezi obrazy, o kterých se právem domnívá, že jsou z krajiny skutečné kdesi na severu, a světem vyfutrovaným z těch nejobyčejnějších slov. Co je možné, a co nikoli, zůstává v ten okamžik naprosto rozostřeno. Po letech se k Aussigerovi vracím.

To doktor Einhorn vyprávěl, že jednou takhle seděl v hospodě U Asmanů vedle nějakýho chlapa, hráli karty, ferbla tušim, a on vám najednou tak sklonil hlavu, jako kdyby si jen chtěl zdřímnout, jako kdyby ho ta hra unavila.
Když se pak objevili ty černý, hospoda prej úplně ztichla. Zvedli rakev a dali se mezi stoly, chlapi skláněli hlavy. Nikdo neprones slovo, taková zvláštní chvíle to byla klidná. Čas se zastavil, ani sklo necinklo.
Jenže u dveří byla zrovna spousta nachumlanejch lidí a židlí, těžko s tim narychlo něco dělat, a tak s tim nebožtíkem zatočili k oknu. Odešel potom stejnou cestou jako kouř.

Fibiger, Martin: Aussiger : (příběh ze Sudet)., 2004 – Antikvariát U Kalicha (antikvariatukalicha.cz)

Ishigurovi Neutěšenci – groteskní pohlednice z našeho světa

Romány a povídky anglického nobelisty Kazua Ishigura (*1954) u nás rozhodně nepatří k neznámým, naopak, už po dlouhá léta se objevují v edičních plánech českých nakladatelů. Ishigurova v pořadí čtvrtá kniha, vydaná v Anglii v roce 1995, se českého překladu dočkala teprve minulý rok; snad se na tomto zpoždění projevil její rozsah (český překlad čítá 619 stran) anebo rozpačité přijetí prózy anglickou literární kritikou. Ishiguro se už od konce 80. let počítá mezi spisovatele-celebrity, za román Soumrak dne (angl. 1989, český překlad 1997) získal Bookerovu cenu – to má jistě i své nevýhody: od takových autorů se očekává soustředěný tvůrčí výkon a tak trochu se počítá i s tím, že jejich dílo bude do jisté míry zachovávat tvůrčí kontinuitu.

Ishiguro právě tento předpoklad narušil, když se po prózách tematizujících aktuální problémy anglického kulturního impéria vrhl na cestu literárního experimentu. Je zřejmé, že i v Neutěšencích předkládá poměrně zásadní zprávu o stavu západního světa – ovšem předává ji čtenáři v takové formě, která čtenářská očekávání dost hrubě narušuje. Neutěšenci jsou především obšírným vyprávěním pianisty Rydera o několika dnech strávených v jednom nejmenovaném evropském městě, do něhož vypravěč přijíždí zejména proto, aby zde vystoupil jako jeden z protagonistů velkého hudebního večera pořádaného městským zastupitelstvem. Jeho pobyt začíná v hotelu; a jak je zřejmé už po prvních hodinách, které Ryder stráví mezi jeho zaměstnanci, budou se postupně do těch několika dní promítat záměry kdekoho z obyvatel města. Ryder, který se měl původně soustředit na své vystoupení, nakonec putuje napříč různými zákoutími, navštěvuje oslavy, kavárny, rodinné příslušníky mnoha postav a stává součástí městských občanských orgánů.

Jeho tragikomická cesta městem je vlastně sérií pokusů zdolat nejrůznější úkoly a role, v nichž se nikoli svým zapříčiněním ocitá, a svou absurditou připomíná některé velmi známé polohy literární tvorby minulého století. Ishiguro je – zdá se – navíc skvěle vybaven k takovému způsobu vyprávění, které na tradici moderní podvratné literatury zcela zjevně navazuje. V rozsáhlém předivu událostí je schopen neustále překračovat hranice mezi realisticky orientovaným psaním a jeho velmi působivou subverzí. Jím líčený svět se jemně pokřivuje; a Ryder, jakkoli je motivován hlavně dobrou vůlí vyhovět lidem okolo sebe, se z jednoho průšvihu vysekává jen proto, aby ho jakési neovladatelné a značně roztřepené siločáry vzápětí strhly do druhého.

Tento námět – který by se sám o sobě mohl jevit jako vyčerpaný – autor formuluje tak, aby za všech okolností vynikaly jemné jazykové nuance řečových proudů jednajících postav. Největším čtenářským dobrodružstvím, velmi rychle se zvrhávajícím do kontinuálního silného požitku, je nakonec možnost sledovat autorovo zacházení s jazykovými figurami; to jak se dokáže od objektivistického popisu přehoupnout k ironickému náznaku, a zároveň ovšem nikdy nesklouzne k sarkastickým komentářům, které by spíše než Ryderův postoj za všech okolností toho nejslušnějšího muže v okolí umožnily nahlédnout románový svět optikou autora. Tato schopnost využít celou paletu barevných tónů, a přesto zůstat podřízen románové látce (a zejména její formě), dělá z Ishigura neviditelného, disciplinovaného mistra. Jeho schopnost ohlídat si míru vlastní tvůrčí intervence tam, kde se téměř vyjevuje krystalicky čistá logika díla, je působivá; a co je důležité: plně otevírá cestu čtenářské vášni dovnitř do světa Neutěšenců.

Z toho ovšem nijak nevyplývá, že by Neutěšenci měli být jen jakýmsi nadčasovým dílem zachycujícím příkladnou práci s literární formou. Ryderovo dobrodružství je mnohé vypovídá o pozici nadaného individua ve světě demokratických zásad a povinností. Čím hlouběji Ryder zabředá do sítě úkolů a odevzdává čas občanům města, tím spíš se jeho osobnost rozpadá. Jeho vůle se podřizuje potřebám kolektivu. Tato ztráta sebe sama dost hutně zobrazuje stav světa, v němž se západní člověk rád – a někdy možná i proti sobě samému ­– ocitá. Jeho povinností je vycházet občanům vstříc, byť na něj kladou sebenesmyslnější požadavky a sami se chovají jako největší pitomci a nádivové.

Celý ten zvláštní stresující mišmaš tužeb a nároků nabere tu správnou rychlost teprve v okamžiku, kdy Ryder narazí na meze odporu; nevyjít vstříc občanům je totiž v tomto městě docela ožehavé. Tak jako jsou nejisté vzdálenosti mezi budovami, stejně i vztahy mezi lidmi, zdánlivě přímočaré, se v těch nejméně vhodných okamžicích prohlubují tak, že už je nelze bezpečně obejít. Tytéž mezilidské problémy se pak pochopitelně projevují i na úrovni občanského soužití, a především v nejasném směřování místní politické reprezentace. Událost, která měla být původně zlomovým okamžikem pro celé město, se musí zákonitě změnit v drsnou frašku; to je zřejmé téměř od počátku. – Jak z toho ovšem vyjde Ryder samotný, to už přenechejme čtenářům.

Doplňme jen, že v roce 2017 autor získal Nobelovu cenu za literaturu.

Kazuo Ishiguro – Neutěšenci. Argo, edice Angloameričtí autoři (AAA), přeložila Alena Dvořáková, Praha 2020, 637 s.

Kniha ke koupi.

Článek o Ishigurově díle.