Možnosti Baziliška

Vracet se po čtvrtstoletí ke Kahudově Bazilišku je jako nahlížet do živého, rozvášněného muzea. Počátek devadesátých let a na scéně se objevuje text, jehož funkce je mimo jiné i velmi časová: brutalista Slezák, někdejší dozorce z Jáchymova, jeho zvířátko a doktorka Eva se navzájem předhánějí, kdo ještě silněji vybičuje svou touhu, kdo ji nakrmí tím nejnemožnějším ovocem. Na několika málo desítkách stran tato trojice rozhýbe svět, který se z dnešního úhlu snad už může zdát jako něco zcela mimoběžného, neuchopitelného, nepoddajného rozumu, ale i odděleného od intuitivního vnímání estetické (ne)libosti.

Že by snad Kahudova prvotina plnila jen funkci kladiva, díky němuž se bylo možné probít z pevných zdí povoleného, schváleného umění osmdesátých let? Nemyslím, je až příliš zřejmé, že text je jakoby navrstven, že se tu naplno otevírá brána něčemu jinému, temnotě, která původně měla zůstat skryta, která ovšem nutně potřebovala vychrlit své obrazy a zaplavovat jimi nic netušícího čtenáře. Nahuštěné popisy, nesnesitelná atmosféra panující v bytě, kde vybuchuje vášeň, postele, na nichž se má odehrát prvotřídní násilí – to vše je proud, energie, která tryská odněkud ze světa zrušených, potlačených excesů. Pokud si někdo tehdy myslel, že Kahuda svým Baziliškem jen rozšířil možnosti literatury, že literaturu osvobodil od nařízené páralovské imaginace, od umrtveného slovníku, že ji vyvedl z ohrady tolerovaného umění, dnes, po zkušenostech nabytých v letech atrofované posametové svobody, by snad ze svého mínění slevil a připustil i jiná východiska. Že by snad tehdy šlo o literární terapeutickou sesi, během níž měly být otevřeny kasematy frustrací? S Baziliškem byl čtenář vhozen přímo na jeviště velkolepé žádostivosti, mezi lidi, kteří už najednou nechtěli rozlišovat mezi bolestí a slastmi. Měl se stát jedním z nich, musel být donucen k tomu přestat oddělovat povolené požitky od zakázaných. Měl se naučit akceleraci, která končí definitivní zkázou všeho a všech.

Tento terapeutický zákrok Kahuda vměstnal do hodně útlého prostoru. Pokud si vůbec dokážu představit zcela jiné medijní umění, v němž se autor zcela podřizuje vnějším procesům a dokonale je přetváří v ohromných, působivých obrazech, pak je to tato kniha; spisek, do nějž jsou stlačeny rigidní rámce a zároveň i výbušné síly, které je mají rozrušovat. A říkám si, že je opravdu ohromná škoda, nebyl-li tento text ihned zařazen mezi nejdůležitější literární díla, o nichž nutno hovořit na středních školách, a především pak na učilištích – tam, kde se ještě dlouhá léta hnojily mozky klasikou národního obrození. Jak by na nás tehdy působil Kahudův spisek, si dnes snad už ani nedokážu představit. Byl by to vlk, který vběhl mezi zpitomělé ovce v ohradníku.

Co ovšem vím jistě: že tehdejší naše nálada, která neustále těkala mezi úplným vytržením ze všeho nového a letargií, by byla zcela kompatibilní s lačnivým konzumerem, soudruhem Slezákem. Tento Baziliškův milenec by nás byl vedl rovnou ke slunci a tam nás také zanechal svému osudu. Splnil by tak snad tu nejdůležitější úlohu literární postavy: žádné opatrné didaktické odhalování nebezpečí života, ale tvrdá konfrontace, během níž může být odkryto to nejpodstatnější, co zrovna organizuje chod světa.

Jenže takhle se příběh okrajové literatury nikdy nepíše. Bazilišek – i podle obav tehdejšího recenzenta Studeného – se málem stal obskurním dokladem procesů rozvolňování estetických hodnot. Zůstal dokonale uvězněn v parametrech uměleckého ghetta, které mimo jiné i díky němu odvyklo zákazům a potlačování. Tam, kde mohl udeřit plnou silou a obrazně pojmenovat širší dění, zůstalo zaděláno na průšvih nové vlny prudérnosti.

Václav Kahuda: Příběh o baziliškovi. Artforum, Praha 1992, 98 stran.

Rubriky: Četba | Napsat komentář

Přítelkyně svobody

Jedním z problémů literatury 20. století byla nepochybně její specializace. Četba knih, původně související s rozvojem všeobecného vzdělání a šíření kulturních hodnot, se změnila na studium textů, v univerzitních seminářích byly rozvinuty složité teoretické vědy, jejichž pojmové aparáty se postupně rozšířily i mezi širší čtenářskou obec. S rozvojem knižního trhu a zvyšování univerzitně vzdělaných čtenářů pochopitelně souvisely i nároky na autory literárních textů. Ti byli namnoze velmi silně zaujati literární experimentací a produkcí textů pro elitní, vyškolené čtenáře. Jedním ze znaků postmoderní literatury, která toto období pravděpodobně završila, je nutkání neustále pokoušet úroveň čtenáře, nabízet skryté odkazy k jiným textům a propojovat svět literatury jakýmisi vnitřními stehy.

Tato tendence ke specializaci stála u zrodu mnoha náročných textů svědčících o vysoké kulturní úrovni západního civilizačního okruhu. Nelze ovšem opomenout ani opačné důsledky jejího působení: vedla přímo k uzavření literatury do specifického kulturního prostoru, v němž už nešlo o to nabízet obrazy světa, který nás obklopuje, ale prohlubovat čtenářské dovednosti na jedné straně a autorské koncepty na straně druhé. Literární text, který se spokojil s jednoduchou a srozumitelnou formou, s lineárním vyprávěním a nekomplikovaným vypravěčem, se během postmoderní epizody dostal do postavení odmítané, anebo přinejlepším trpěné literatury, takové, jejíž autor se svými tvůrčími postupy zpronevěřuje nárokům vysoké literární kultury.

Že se ovšem tato situace mění, je čím dál více zřejmé. Příkladů bychom našli celou řadu, s proměňující se kulturní situací v západních zemích se znovu objevuje i potřeba tyto změny zachytit a ztvárnit. Zvýšený zájem někteří autoři projevují i o možnosti zobrazení sociálního prostředí, společenských tříd, věnují se stereotypům maskulinní kultury i jejího feministicky laděného protějšku. Do literatury se tak vrací námět a k jisté nelibosti odborné veřejnosti i koncept antické poetiky: mimésis. Jinak řečeno, zpodobnění skutečnosti prostřednictvím umělecké nápodoby.

Jedním z dokladů tohoto obnoveného zájmu může být například to, jakým způsobem byl přijat rozsáhlý opus neznámé italské spisovatelky Eleny Ferrante. Její tetralogie, souborně nazvaná Geniální přítelkyně, si našla čtenáře na celém světě, stala se bestsellerem a dnes stojí předlohou seriálu produkovaného HBO. Jedná se o rozsáhlé dílo, jemuž byla věnována i značná pozornost literární kritiky po celém světě. Ferrante v něm má ambici představit na pozadí dějů druhé poloviny 20. století příběh dvou blízkých přítelkyň: Lily a Lenù. Ferrante jejich příběh vypráví tak, jako by zcela přehlížela žánry postmoderní literatury. Nezatěžuje svůj text symbolickými významy, ani nijak nekomplikuje jeho výstavbu; naopak, pomineme-li úvodní kapitolu, v níž je odhalena postava zestárlé vypravěčky vzpomínající na své mládí, postupuje lineárně a od počátku se snaží vybudovat působivou fikci. Uvádí čtenáře do prostředí chudé čtvrti v italské Neapoli, do domácností dělníků, kteří třou bídu s nouzí a předvádí nejrůznější formy sociálních patologií – pouliční násilí a rodinné šarvátky zde jsou na denním pořádku a stejně tak i neblahá situace dorůstajících dětí, které nemají šanci dosáhnout uspokojivého vzdělání.

Lila a Lenù se narodily na sklonku války a jejich osud do značné míry podléhá koncepci ženské emancipace. Lenù je nadaná ke studiu a na svých rodičích si prosadí vyšší vzdělání. Lila, která sehrává roli oné „geniální přítelkyně“, takové štěstí nemá. Její společenský úkol se od toho Lenina velmi odlišuje: ačkoli je nadaná neméně než její přítelkyně, musí svou svobodu odevzdat muži a na něm si postupně vydobývat osobní práva. Postavení ženy v maskulinním prostředí, zcela ovládaného mužskou vůlí k moci a ekonomické převaze, není jednoduché a Lila má tento stereotyp narušit. Ferrante ji vykresluje jako svéhlavou, nekompromisní ženu, která nesnáší lži, přetvářku a otevřeně pohrdá nadvládou mužů.

Ovšem to, co činí z Geniálních přítelkyní literární událost, je jednoduché a napínavé vyprávění. Události se rychle vrší jedna na druhou, vyhrocené scény plné otevřeného násilí, projevů nenávisti střídají krátké popisy nejrůznějších společenských prostředí. Vzhledem k rozsahu díla lze předpokládat, že dostatek místa zbývá i pro popis postav, jejich psychologii i sociální typologii. Jako by se tu znovu probouzela touha postavit proti světu bídy a neustálé honby o přežití luxusní byty zbohatlíků anebo dobře zařízené příbytky vzdělaných, kulturymilných obyvatel starého italského města. V důsledku toho není žádný problém uvědomit si, jak důležitá pro život v poválečné Itálii akumulace kapitálu, ať už toho finančního, anebo symbolického. Ferrante si na tomto požadavku zakládá, a tím svůj román vrací zpět do tradice takové literatury, která vedle působivého příběhu dokázala čtenářům nabídnout i nejrůznější modely společenské identifikace. Budete-li příběh o dvou přítelkyních číst, nejspíš vás nenapadne solidarizovat s bratry Solarovými, stoupenci městské mafie. Jejich obraz je příliš schematický – což ovšem nelze tvrdit o našich dvou protagonistkách. Lila i Lenù jsou přece jen komplikovanými literárními postavami, jejich psychologie se na pozadí postrealistické fikce prohlubuje a opakovaně zvyšuje dynamiku celého textu.

Geniální přítelkyně lze vnímat jako krok zpět, jako jednoduchou literaturu pro nenáročného čtenáře, který večer volí mezi televizní obrazovkou a knihou. Stejně tak ale platí, že jimi Ferrante znovu otevírá diskusi o možnostech realistického románu, díky němuž vstupujeme do uceleného světa s vlastní ideovou a hodnotovou strukturou. Úběžníkem jejího příběhu není nic menšího než vyprávění o svobodě a útlaku, o bolestech, z nichž se rodí životní zkušenost. Literatura tu jako by ztrácí svou exkluzivitu, zároveň nás ovšem upomíná na základní navigační body emancipované občanské kultury, klíčové pro vývoj novodobé evropské humanity.

 

Elena Ferrante: Geniální přítelkyně I–IV. Prostor, Praha 2018.

Rubriky: Četba, Kritiky a recenze | Napsat komentář

Intuitivně proti rozumu

Čtu novinový článek o hospodaření Českých lesů a nemůžu nad ním nepřemýšlet o tom, k čemu je dnes vlastně člověku rozum. Anebo ještě jinak: co dnes rozum zatemňuje, co nás obrací k dobám, kdy ještě rozum nebyl vynalezen a ani nepředložen k veřejnému užívání věcí a světa.

Rozumu přičítáme mnoho rozličných úspěchů. Rozum nás chrání před nemocemi, rozum nám umožňuje pohybovat se napříč světem, rozum nás šatí i živí, rozum spravuje lidský svět.

Jak ale dnes často vidíme ve svém nejbližším okolí, je to také rozum, který není schopen vyřešit dosti nepříjemné problémy, a to včetně těch, které na nás pravidelně a neodbytně doléhají. Pokud překonáme hranice našeho nejbližšího okolí, v nichž se nedokážeme smířit ani s rozumným užíváním vody v dobách sucha, a pokusíme se přehlédnout širší horizont, pokud se pokusíme o něco jako celkový pohled na svět, pak se pravděpodobně obhajobou rozumu dostaneme velmi rychle do nesnází. Ptáme se: copak máme rozum, jestliže očividnými a nepopíratelnými způsoby ničíme oceány, atmosféru – anebo, přihlédneme-li se opět blíže, devastujeme půdu, napouštíme ji chemikáliemi jen proto, aby byly zaručeny co největší a pokud možno okamžité zisky? Kam se rozum poděl?

Obránce rozumu namítne, že tato problematická jednání, jež očividně vedou k destrukci krajiny, k vymírání, tedy k zániku života v jeho pestrosti (a na druhou stranu k rozvoji blahobytu), nelze přičíst na vrub užívání rozumu, ale spíš střetu různých forem rozumného myšlení. Bude tvrdit, že zatímco jeden člověk vidí užitek v zachování původnosti, odmítnutí chemizace, posilování podmínek k udržení anebo i k rozvoji biodiverzity, druhý přihlíží třebas k takové ekonomii provozu, snaží se udržet zaměstnanecká místa, tedy že využívá rozum k posilování stability hospodářského systému, tak aby nedocházelo ke konfliktům atd. A úplně na závěr řekne, že právě v konkurenci těchto dvou pohledů vzniká jakási rovnovážná pozice, díky níž se daří (rozumem) rozvíjet svět ku prospěchu všech. Jak daleko je možné v tomto uvažování zajít, dojde snad každému, kdo někdy musel vyslechnout a porovnat zájmy státu, zájmy sousedů, zájmy ochrany přírody či zájmy kapitálu. Tehdy se mu ukázalo, co je to zmnožený rozum a jeho jednotlivé agendy.

Zůstává ovšem otázkou, jak je možné, že i navzdory tomuto zmnožení, ohlížení se k dílčím zájmům, žádnou rovnovážnou pozici zaujmout nedokážeme. Extrémy posilují, proces destabilizace klimatu je už zřejmý každému, zvlášť v těchto horkých dnech. Kdo dnes uvěří obhájcům rozumu, budou-li tvrdit, že cesta k obnově je pomalu nastoupena a rozum si vzal za úkol zachránit život na Zemi?

Nevěřím jim už jen pro nedůslednost jejich myšlení. Pokud takový obhájce intelektu užije rozumu k dosažení jednoho cíle, dřív nebo později začneme jiný rozum popírat. Ostatně vidíme to už dnes – jako příklad nám poslouží notoricky známý „problém Šumava“. Jedna skupina lidí hovoří o potřebě nechat přírodu hospodařit, druhá strana volá po důsledných lidských zásazích. Zdánlivě ideálním způsobem řešení tohoto konfliktu by podle obránců rozumu bylo, nechat tyto dva názory na sebe působit. Vznikne řešení blízké všem? Nikoli. To, čeho jsme svědky a co mnozí považují za vítězství rozumu, je jen dočasnou převahou jedné skupiny nad druhou.

A proto také se „problém Šumava“ podařilo vyřešit. Ptejme se ovšem sebe i těch, kteří na věc mají jiný názor: pracujeme dnes v rámci „problému Šumava“ rozumně?

Myslím, že pracujeme. Nicméně pokud na tom má někdo zásluhy, pak to nebyl ani tak rozum jako spíš intuice. Mám za to, že na počátku řešení tohoto problému totiž nestálo rozumné rozhodnutí, ale intuitivní důvěra vůči přírodě. Příroda, ano, přesně ta, která se nám po staletí jevila jako nelidská, antihumánní, byla najednou tou živelnou institucí, k níž se lidé obrátili s jednoduchým přáním: aby převzala kontrolu nad životem v jeho celku, životem, který my sami nemůžeme kvůli rozumovým omezením řídit. Jen díky této intuici se podařilo mobilizovat masy lidí, kteří vyvolávali potíže během těžby dřeva a kteří na lesy upřeli pozornost médií. To že dnes obránci přírody užívají rozumu, aby vedli argumentační válku proti svým odpůrcům, je věc následná, v poměru k intuici pouze servisní. Iniciátorem této ohromné změny byla a stále je výhradně intuice. Žádné hledání kompromisů mezi různými rozumnými strategiemi, žádná touha pozorovat přirozené děje obnovy přírodních cyklů; byla to pouze intuitivní důvěra v ne-lidské, ve vnější, v cokoli, co člověka a jeho omezené, velmi omezené schopnosti přesahuje.

Vím, konkurence mezi rozumem a intuicí je předmětem uvažování už dosti dlouho – přesto ale považuji za nutné zdůraznit, že je to právě intuice, která v nás může vyvolat potřebu změnit svět, tak aby byl – intuitivně to jistě všichni cítíme dobře – lepším místem k životu.

Rubriky: Časovosti | Napsat komentář