Konečná fáze Ameriky

Poslední román Salmana Rushdieho vyšel v roce 2017, český překlad Davida Petrů následoval o rok později. Anotace čtenáře láká na „první velký román trumpovské éry“. Takovému tvrzení lze přitakat jen zčásti – to o co tu jde především, je Amerika posledních dvaceti nebo třiceti let, její postupná proměna, která vyvrcholila nástupem nové politické síly. Rushdie tuto situaci předvádí hned ve dvojím podobenství: jednak podává poměrně reálný popis doby, během níž je do Bílého domu uveden Donald Trump, jednak vypráví příběh kontroverzního miliardáře Nera Goldena, který se svou rodinou utekl z Indie, aby si zachránil život, nastěhoval se do newyorské čtvrti SoHo a vybudoval si tam impérium symbolizované titulním Zlatým domem.

Co je na textu zajímavé, je jakási zvláštní inkompatibilita obou vrstev. Členové rodiny Goldenů, utápějící se v luxusu postkapitalistické ekonomiky, v níž se nic nevyrábí a kde superboháči administrují peněžní toky a konzumují luxus, jsou vylíčeni jako zvláštní individuality uzavřené ve svých schopnostech a nedostatcích. Zlatý dům, toť nejen ona Goldenova klícka v „Zahradách“, ale i prostředí Manhattanu, restaurace a nadrozměrné byty, v nichž se stýkají prominenti politických, uměleckých či obchodních kruhů s ostatními „silnými individualitami“, kupříkladu s ruskou emigrantkou, která se později stává Nerovou partnerkou. Soustředí-li vypravěč svůj pohled na jednotlivce, je to pokaždé člen klanu Výjimečných, Předních, Nových lidí; a naopak, píše-li o Americe, vystačí si se zobecněním. Spojené státy, toť země, která si za přihlížení 90 miliónů laxních nevoličů zvolila do svého čela směšného a zároveň i děsivého Jokera, země lidí, kteří se vzbouřili proti elitě a napříště se už pokaždé budou vysmívat Dobru, Pravdě a Znalostem, je to svět úpadku, svět karnevalu a zániku velkých hodnot.

Aby ovšem tento protiklad mohl být plně realizován, je ve Zlatém domě potřeba oživit postavu dobrého liberála, člověka, který si navzdory morálnímu a hodnotovému úpadku Západu dovolí udržet kritický odstup a zároveň má možnost pohybovat se mezi oběma paralelními realitami. Rushdie tuto iluzi vyvolává v komentářích románového protagonisty Reného. René vlastně nepatří ani do jednoho ze světů, díky své bystrosti a ironickému odstupu je ovšem schopen – spíše intuitivně než při plném vědomí – tyto dva společenské stavy nahlížet jako jedno velké tělo, jehož jeden pohyb vzápětí vyvolává určité následky. Nic jako kritický vhled ovšem nečekejme, to, s čím Rushdie přichází, je daleko více moralistně podbarveným komentářem aktuální společensko-kulturní transformace.

To by snad ani nemuselo být zas až tak zajímavé, kdyby autorem románu nebyl Rushdie, zvláštní ikona postmoderní literatury, důležitá nejen svými uměleckými díly, ale i politickým aktivismem. Rushdie je znám mimo jiné kritickými apely upozorňujícími na nebezpečí plynoucí z kulturního relativismu a stejně tak i podporou tradice západního kritického myšlení – a pokud bychom chtěli ve výčtu jeho angažmá pokračovat, pak musíme zmínit i to, že to byl právě on, kdo tentýž kriticismus shledával jako nutný protiklad islámskému tradicionalismu. Nechceme-li číst Zlatý dům jako pouhou zprávu o světě, v němž se bašta západní kultury hroutí pod tlakem lidového ignorantství a taktéž i kvůli neschopnosti společenských elit, pak lze využít úplně jiné perspektivy: Zlatému domu lze rozumět jako dramatu, v němž se hraje o kulturní odkaz generace liberálních intelektuálů. Těch, kteří tak dlouho věřili v přirozenost svého myšlení, až se nakonec probudili uprostřed děsivého snu.

Teprve s tímto uvědoměním začíná Rusdieho velký román. Je třeba přesunout pozornost k okamžiku, v němž se naleptává kritický odstup Reného. Není to náhodou tak, že za jeho postojem k světu lze tušit autorův předpoklad společenství svobodných lidí, kteří dokážou zcela přirozeně zhodnotit neduhy světa? Sám Rushdie se kdysi vyjádřil v tom smyslu, že člověk je zcela zajat velkými příběhy a že jeho úkolem je tato vyprávění problematizovat. Co jiného ale představuje René? V okamžiku obratu, o němž podává svědectví, najednou jedním velkým vyprávěním chce zachránit svět. Je tu primitivní politický boj Dobra proti Zlu, je tu Obama a proti němu stojí Joker. Co na tom, že se v jiné rovině textu vypráví o stárnoucím hegemonu Nerovi, který najednou čelí svým dávným nepřátelům, stárne a ztrácí sílu i vliv. Zmar, smrt a pozvolná degradace, do života Goldenů proniká neúspěch, odkudsi se vynořují stíny historie, zdánlivě ponechané na indickém poloostrově. Jak v životě Goldenů, tak i v celé zemi nezbývá než přijmout jednu jedinou možnou realitu.

Moc anonymních superboháčů se vytrácí, na scéně se objevují bojovníci, kteří museli dlouho pobývat ve skrytu a chystat se na chvíli, kdy bude možno udeřit. Jemný ironický tón, který tu a tam zaperlí v toku realistických popisů blahobytu, se v momentu konce stává šklebem, všechen patos exkluzivity je najednou odhalen jako „hra na“, domnělý římský císař křičí na zcela marginálního majordoma: „Víš ty, kdo já jsem, ty demente? Vybudoval jsem města. Dobyl jsem říše. Jsem jeden z vládců světa.“

A přesně pro toto vyústění doporučuju Rushdieho Zlatý dům takřka na potkání. Vpravte se do situace, že tu je jistý bod zlomu, linie, přes níž se už nelze vracet; a stejně tak si zkuste, zda jste jako onen dokumentarista René, který se ve své víře v lepší svět Pravdy, Krásy a Poznání obrací k minulosti – anebo úplně naopak, jestli vám náhodou nepřijdou jeho komentáře, jako by vyplouvaly odněkud z hlubin dnes už dávné historie.

Ať už ale Rushdieho dílo budeme považovat za naléhavý vzkaz před bouří, anebo se jeho prostřednictvím pouze ohlédneme za světem, který skončil v troskách, nelze přejít jeho nesporné literární kvality. René, Nero a všichni ostatní jsou výjimečnými individualitami; jejich životaběh musí být podán okázalými prostředky. V tomto smyslu Rushdie nemůže zklamat. Jeho schopnost kombinovat slovníky i literární formy, dobře mířenými ranami natloukat do textu aluze a vůbec vytvářet prostor skvěle komponovaných celků se od dob Dětí půlnoci nikterak neumenšila. I uprostřed chátrajícího světa nám umožňuje nahlédnout překotné politické dění a prožít je v naléhavosti, kterou může zažít snad jen jeden z mnoha amerických multimiliardářů a globálních zločinců v jednom.

Publikováno v A2.

Rubriky: Četba, Kritiky a recenze | Napsat komentář

Co všechno si zkontroluje vaše nová lednice

V sobotní příloze Lidových novin Česká pozice (ze dne 23. 3. 2019) vyšla rozsáhlá recenze Petra Pietraše (Noví dobyvatelé Facebook a Google) na knihu americké ekonomky Shoshany Zuboffové Věk sledovacího kapitalismu. Pietraš zaměřil svou pozornost na to, jak Zuboffová rozkrývá praktiky Googlu, Facebooku, a část svého textu – pravděpodobně po vzoru autorky – formuloval jako varování před přicházející vlnou internetu věcí. Bylo by užitečné, kdyby se překladu této knihy co nejdříve chopil některý z našich nakladatelů, už dnes totiž víme, že zavádění technologických novinek je vždy rychlejší než reflexe stavu, do nějž nás tyto inovace uvrhly.

Pokud internet věcí vskutku nastoupí podle výkladu Zuboffové, pak lze na počátku očekávat lákání zákazníků na pořizování věcí, jež by měly navýšit jejich pohodlí. Kdo by to nechtěl: lednice, která si sama objedná jídlo; auto, které se v zimě vyhřeje před příchodem řidiče; vana, která se napustí atd. atd. A to jsme jen u základních věcí, které uspokojují ty nejdůležitější tužby spotřebitele. Co s těmito věcmi přijde, bude kontrola konzumenta – Pietraš uvádí některé příklady toho, jak budou moci nové věci využít pojišťovny, zaměstnavatelé a jiné vnější subjekty.

Z textu by se mohlo zdát, že jsou to zlí inovátoři, kteří chystají nové léčky na zákazníka, tak aby mu mohli například zdražit pojistku, objeví-li se na obzoru první příznaky budoucí nemoci. Ano, tak to bezesporu je, nové sledovací věci by měli uspokojit i potřeby těch, kdo jejich vývoj zaplatili.

Měli bychom ale mít odvahu k tomu pojmenovat i druhou stránku procesu jejich zavádění do života společnosti. Ten, kdo touží po lednici, co se sama naplní, si možná o takovou kontrolu sám říká, požaduje ji a svou ochotou takovou lednici pořídit přímo naléhá na ty, kteří mu její koupi zprostředkují. Takoví lidé tu jsou a jejich počet nejspíš narůstá. Jsou jiní a Facebook rozhodně není tím, kdo by se na ně musel nějak zvlášť dobývat. Těžko od nich budeme očekávat radikální svobodomyslné činy, naopak, pokud jim někdo dokáže nabídnout stabilní přísun čehokoli, uzavřou s ním okamžitě smlouvu na dobu neurčitou. Nelze jim upírat právo na existenci. Zaměstnání, soustředěnou monotematickou práci, kterou někdo považuje za odbývání života, vyzdvihují nadevše a jsou ochotni obklopit se věcmi, které je v takové životní praxi jednou provždy uvězní.

A nelze jim upírat ani právo být sledován a převáděn do křivek grafů, být zbaven lidství a povýšen na robota – ostatně takový život, v němž se člověk stává drobným převodníkem vyšších kulturních sil, toť skvostná prastará fantazie. Měli bychom udělat maximum pro to, aby tito robotoidi žili v maximálně stabilizovaných hromadných sídlech, kde nebude nic rušit jejich vzájemné sdílení indexů spotřeby. A ve věci další maximalizace stability a jejich bezpečí snižovat ekologickou stopu tohoto nového kontrolovaného společenství. Chceme-li posilovat svobodu, pak své síly zaměřujme tam, kde najdou silnější odezvu, kultivujme například svobodný život v otevřené krajině.

Rubriky: Časovosti, Život na venkově | Napsat komentář

Co k nám přichází z prostředí bídy

Vidím tu situaci asi takto: Jan Neruda oblečen do těžkého kabátu vchází do největší pražské zastavárny, aby v ní vydobyl několik obrazů pro novinový článek. A jen pro pořádek, zastavárnou nelze myslet žádný zasutý, špatně osvětlený krcálek; v roce 1869, kdy byl Nerudův text vydán, sídlila tehdy stopadesátiletá instituce v „budově zvláště mohutné, rakouským orlem vyznačené“. Její funkci Neruda chápal takto: „Dům okamžité pomoci pro ty, kteří by z náhlé či naléhavé nouze museli se s věcí jim drahou rozloučiti navždy, ústav humánní, chránící chudinu, aby pro haléř nemusela židovským rukám za groš prodat hned věc potřebnou.“ Slabost pro židovské obchodníky nechme pro tentokrát stranou a věnujme se Nerudově záměru, popisu události, jíž byl jeho vypravěč v onom domě svědkem.

Celý ten text je podán jako procházka po sálech – s tím, že v každé místnosti je možné zachytit nejen něco z práce zdejších zaměstnanců, především ale vykreslit několik zbídačelých lidí, jejich utrpení a ponížení. K tomu je Neruda snad povolán a z těch několika črt, v nichž zachycuje parametry bídy, je zřejmý jeho osobní zájem a nakonec možná i vlastní zkušenost.

V rychlém sledu se střídají postavy, některé typické, jiné v drobnosti speciální, na těch vypravěč hledá cosi drobného, onen slavný detail, jímž realisté chtěli ve zkratce vystihnout celou skutečnost. „Sešlý ženský, dávno nám již známý obličej. Roku 1848 metresa jistého plukovníka, později metresa kupce, pak zas ‚hospodyně starého pána‘. Tenkrát hedvábí, pak orlean, teď už prostovlasa, s bídným šátkem na těle. Podává slunečník. ‚Příliš špinavý – nic!‘ –“ V jediné větě, jež by mohla sloužit za vzor řeči materialisty, je vypsána celá kariéra. Obejdeme se bez přímého hodnocení, bez doslovného vypsání solidarity? Myslím že ano, fronta čekající na pár drobných tu hovoří za vše.

Je zvláštní, z jak široké tvůrčí metody Neruda ve svých fejetonech a reportážích vybírá. Někdy si vystačí s mizerným dojímáním. Sehnuté stařeny, které se honí za papírem, chudáci odstrkovaní dobře vykrmenými měšťany – takových jednotlivin u něj najdeme spoustu; a přesně tato spousta Nerudu také nejspíš předurčila k inkorporaci do skupiny těch vyvolených autorů, kteří už v devatenáctém století vycítili a popsali pravdu a kteří na oplátku byli zařazeni do kánonu. Snaha vyvolat dojetí z toho čouhá na všechny strany a nic jí nepomůžou ani ironické komentáře. Žebráci a dělníci Nerudovi prostě stáli modelem příliš často na to, aby se z jejich zpodobování nestala rutina. Zapomene-li ovšem vypravěč na své vlastní myšlenky, začíná opravdová tvůrčí práce: svět se rozštěpí do předmětů, komentáře jsou vystřídány štěkáním lidí, jimž jde v jediném okamžiku o všechno.

V návalu reality, pod tlakem této ohlušující události vzniká literární a estetické specifikum, hodnota, která dodnes působí přesvědčivě. A je už docela jedno, jestli si byl Neruda s to takové dění představit od svého redakčního stolu anebo zda kvůli „obrázku“ podnikl inspekční cestu mezi chudé a žebrající. Je-li dnes jeho zaujetí zranitelnými v něčem naprosto živé, pak především v nekompromisní víře, že právě tady, na hraně obrazů bídy, se střetají univerza a časy, že se zde člověk obnažuje v základní pozici proti společnosti. A v této konstelaci jedince, který byl vypovězen z celku, se také utváří autorská silná tvůrčí metoda; tak jako je očištěno tělo od zbytečných oděvů, tak se i vypravěč vzdává příliš jednoznačných citů. Některé pasáže Ze zastavárny nám umožňují to nejdůležitější: znovu zachytit moment, z něhož vzchází vzácně čistá řeč literárního realismu.

Jan Neruda: Domov a svět. Výbor z feuilletonů, studií a žertů. Jan Voves, Praha 1941, 425 s.

Rubriky: Četba | Napsat komentář