když se voda z lesa

obcházíš rybník, u kterého stojí dřevěná chata dlouhá jako nudle. bíle natřené okenice proti vodní ploše v pravidelném rastru, skoro by ses ptal, kde se v tomhle kraji vzala stavba v detailu připomínající třeba letní převlékárny na litomyšlském koupališti. ještě je příliš chladno na to, abys tam šel a objednal si pivo, zatím je za okny tma a kolem jdou osamělí tři kolemjdoucí. v létě tu bývá plno, lidi se tlačí v dřevěném interiéru, špalíř někdy až ven, tlačí se i venku. jenže v létě je už rybník taky dost cítit rybinou a voda na jeho okrajích je zelená jak hrachová polévka. ne tak začátkem dubna, kdy se ze severní stráně valí proudy vody jako poslední pozdrav zimy ze zdejších babylonských lesů. pozdrav, který syčí, klokotá a podebírá břehy.

necháš hospodu za zády, na konci hráze přejdeš přes plechový můstek, chvíli pozoruješ silný proud vody valící se přepustí a tříštící se v kamenném řečišti.

stoupáš do kopce nízkou bučinou a vyhýbáš se drobným dírám plným vody; les je jimi doslova vydlážděn, zrcátky, co věrně odrážejí pařáty dosud holých větví proti světlému nebi. mezi nimi leží desítky, stovky kamenů, vysypané kamenné moře, přes nějž někdo přehodil hustý koberec lišejníku. když na jeden z nich přiložíš dlaň a přitlačíš, cítíš, jak ti ruku pohlcuje měkké, přívětivé lůžko. chvílemi jako bys ani neměl kam šlápnout, voda a kamení, zelená spousta, kam se podíváš, všude tu vládne, obrůstá pařezy, žene se do výšky po starých stromech a chvílemi jako by se sápala i po tobě.

stačilo nastoupat pár desítek metrů a jsi tu, široko daleko nikdo, jen přeházené hromady hlíny, pozůstatky divokých těžeb středověku. protáhneš se mlázím a les se otevře. oblé kopce a na nich dorůstá mladina kolem osamocených jedlí a borovic; nad hlavou tě hlasitým křikem zdraví krkavci, asi nemile zaskočení.

vybereš si jednu z cest a po ní se pustíš. jakápak cesta vlastně, spíš pěšina, pěkně klikatá, držíš se jí, jako bys nakračoval po hraně, za kterou leží jiný svět. rozlehlý, neznámý, zabydlený zvláštními zvířaty. když se zastavíš a zaposloucháš se do zvuků lesa, máš pocit, že právě odtamtud, z oné tušené odlehlé části kopce k tobě doléhá slabé houkání. a pak, ještě o něco dále, jako bys zaslechl zvonivé údery nějakého mohutného nářadí. tušíš, že stráň se tím směrem bude propadat dolů k tůním, a nechce se ti tam, nechce se ti zacházet do hloubky podmáčeného lesa v podvečerních hodinách, všude tolik bláta a kluzkých povalených kmenů. stojíš tedy a nasloucháš a pak už jsi vcelku si jist, že mezi kovovými údery k tobě z lesa proniká i hlasitá, na tu dálku ovšem nesrozumitelná řeč.

není to nic zvláštního; v těchto končinách se pracuje neustále, už celá dlouhá staletí. jedny stromy jdou k zemi, aby se kolem hnaly do výšek jiné. skalky jsou pro jednou skryté v hlubokém smrčí, aby po pár generacích lákaly kolemjdoucí svými ostrými siluetami proti širokému horizontu. lidské cesty chvíli drží, aby i ony časem zeslábly a nakonec se vytratily docela. valného smyslu to nemá, to jen roční doby se střídají, voda se v zimě nahromadí a když sníh opadne, steče dolů do ohromných rašeliništních polí a tam pak stojí a zamezuje lidem v pohybu a v práci. a v tu chvíli vyjíždí rolník, aby zaopatřil sebe i svou rodinu? vezme vercajk a táhne nahoru do kopců probrat les, založit cestu, nalámat šutr a vyspravit most přes říčku. vždycky tomu tak bylo, a proto bys nic za to nedal, že ony hlasy k tomuto lesu patří stejně tak jako stromy, vzduch a kamení.

když se ti na chvíli skrze průsek ukáže vodní plocha, od které jsi přišel, je to, jako bys na chvíli koukal do jiného světa; ostatně stačí ti chvíle, a už jako by ses stával cestujícím. stačí jen na to pomyslet, vybrat si jeden z kopců na severní straně a vydat se na něj. obejít horu pod jejím vrcholem a vybrat si místo, ze kterého se vypaříš rovnou do tmy.

dnes ale ještě ne. v posledním světle se vracíš se zpět, tentokrát už nepůjdeš na hráz a k letnímu dřevěnému stavení, vezmeš to z vrchu z horoviny, přímo do rašeliniště přes chobotní pole, jak tu říkají. krajina se opět otevře a skrze vzdutá mračna prosvitne měsíc. jdeš podél říčky, do které se ze všech stran stékají úzké kanály přítoků. ten od vesnice přivádí pěkně pění, asi od saponátu; těsně předtím, než jej pohltí mocnější, temná doubrava, připomíná ti opět dílo člověka. přesně toho člověka, který už dávno rozvázal pouto, jež ho vázalo ke kraji; zatímco tam nahoře v lesích jeho práce ještě občas cosi klade na stůl zdejšímu kraji, pod vesnicí už leží a jenom zmar. leží a zahnívá. betonové paláce zemědělců, které záhy sežere čas. rybník naplněný kalem z rozrůstající se zástavby. v kaluži na kraji lesa stojí zakutálený válec siláže. prorůstá jím houba, vzlíná jím voda. ani on nebude odolávat dlouho, stejně jako všechny ty pařezy, co tu beztak v noci svítí na cestu všem těm, co za ty dlouhé roky nevyšli z lesa ven a vyštěkávají tam na sebe nesrozumitelné povely.

julišova pohledná poezie

jsou krajiny přesné, po kterých chodíme a o nichž poté i čteme; vedle nich pak existují krajiny domnělé. ty mohou vznikat mnoha způsoby, jeden z nich v průběhu 50. a 60. let minulého století vymyslel a k dokonalosti přivedl severočeský básník emil juliš. jeho pohoří z texů, jeho prolákliny a vodní dravé proudy se rodily z nadšení pro experiment, volně k tradici avantgardních uměleckých výbojů. a samozřejmě že také v roztržce s tehdejší oficiální tvorbou. proto také neušly pozornosti hlídačů dobrého vkusu a ideologické čistoty. tehdejší i dnešní šmok totiž velmi dobře snáší, je-li krajina přepsána do textu srozumitelně, tak, aby se při četbě příliš neriskovalo, aby se zbytečně nebloudilo a nevydávala se energie, jíž je třeba zejména v každodenním zaměstnání. julišovy texty tak udělány nebyly; naopak, jako by si jejich autor liboval v tom vodit čtenáře po těch nejméně přístupných místech a občas ho tam i zanechat svému osudu. ať si poradí! ať si vyzkouší, jaké to je ocitnout se uprostřed nikdy nepoznaných, abstraktních dálav.

knížka pohledná poezie byla vydána v roce 1966 v libereckém severočeském nakladatelství a juliš se s ní po více než desetiletí dočkal první možné veřejné publikace svých grafických, experimentálních veršů. předtím i potom jeho jméno figurovalo na seznamu těch, co si nesměli škrtnout; od roku 1956, kdy zveřejnil první ukázky své tvorby ve strojopisném sborníku bohumila hrabala a jiřího koláře (život je všude) až do roku 1965, kdy mu vyšla sbírka progresivní nepohoda, se musel spokojit s drobnostmi typu katalog k výstavě. a po invazi mu nezbylo než publikovat v samizdatu a exilu. během druhé poloviny 60. let toho nicméně stihl vydat dost; a sbírka pohledná poezie je tím nejdivočejším, co tehdy bylo ke čtení – alespoň tedy pro toho, kdo si uměl pořídit knihy z malého regionálního nakladatelství.

knížka většího formátu (285 x 205 cm), s drobnou ilustrací milana janáčka, je rozdělena do čtyř oddílů: „krajiny“, „přízemní mystéria“, „věčná inspirace“ a „libost“. jednotlivé básně jsou pokaždé snahou o pohyblivé, téměř fónické záznamy mluvené řeči. odehrává se mezi lidmi, na pozadí událostí anebo různých krajinných reliéfů; a tytéž reliéfy jsou zároveň silou, která formovala jejich typografický záznam. svět zachycený tam venku, je vyjádřen nejen ve slovech, ale i svébytně plynoucí texturou. v repeticích, přesmyčkách a transfiguracích tu básník pointuje ty nejzákladnější lidské potřeby rozprostřené na škále duchovní reflexe – sexualita. na rozdíl od antikódů václava havla, možná o něco známější experimentální / vizuální / typografické poezii, je „pohledná“ práce emila juliše živější, méně návodná, ale také epičtější a dodnes čitelná i pro ty, jimž jsou vcelku ukradené padesát let staré touhy tvořit na psacím stroji jako v tušeném textovém editoru. v rámci zdejší tvorby 60. let, hledající nové možnosti vyjadřování a svou vizualitou předbíhající dobu jinak statických textů, je julišova sbírka jedinečným záznamem životů. tam kdesi, v krajinách nezarovnaných na levý praporek.

Knihu nabízím ke koupi zde.

z kameniček do poličky

u nich v kameničkách. může se stát, že ti kameničky a jejich okolí budou od začátku připadat jako země, jež je z podstaty cizí, jejich. všechny ty tůně, zbytky sněhu, anebo orvané stromy z podzimu jako by tě unášely do fantazijního světa. stačí znát několik pláten a. slavíčka, na kterých jsou tyto druhé, ideální kameničky utvářeny v takovém stupni osobní vize, že jej už nejspíš nelze ani zpětně dosáhnout vlastním prožitkem, stačí jen nazřít současnou podobu kraje, a už se cítíš tak trochu nepatřičně. vtrhl jsi snad do vykradeného ateliéru v nepřítomnosti malíře a hledáš poslední stopy jeho práce? chtěl by ses alespoň na chvíli přehoupnout na druhou stranu a zahlédnout, co vytvořil a čím určil vzhled zdejší krajiny na desítky let dopředu? to bys chtěl? jen se přiznej, a uleví se ti, až budeš procházet tou dnešní obyčejnou vsí, míjet skládku užitného harampádí (které tam snad někdo rozházel, aby se vysmál všem takovým, jako jsi ty), uleví se ti, zbavíš se zbytečných očekávání a můžeš vyrazit nahoru do volákova kopce směrem na chlumětín.

od hlinska až ke svratce procházíš pásem otevřené krajiny, prorostlé řídkými shluky bříz. je ještě brzy, stromy dosud bezlisté, ve vzduchu cítíš vlhkost a ranní chlad, krajina je prázdná a po silnici za celou tu dobu, než dojdeš k chlumětínu, přejedou dvě auta.

nějak si nemůžeš pomoci, ale v téhle krajině bys chtěl jen hustá mračna a drobný déšť, nemůžeš-li se tedy rovnou brodit sněhem. těch několik střídmých barev klade na okolní svět velké požadavky: stromy s holými větvemi trčí do prostoru a tak jak se na východě schyluje k prvnímu záblesku dosud jen tušeného slunce, pomalu se proti nebi vykreslují v kontrastní síle. louky dosud žluté, zůstaly tak od podzimu, nakrátko vysečené, ploché až hanba. les na temeni kopce jim už brzy učiní přítrž a vytváří pomyslnou clonu, hranici, za kterou se už lze jen domýšlet. stojíš někde uprostřed, ze severu krajina volná a otevřená, proti hřbety kopců s temnou linkou hlubokého žďárského lesa. nebe zatažené lehkými ranními mraky, už teď ale můžeš tušit, že ani ony tu s tebou nevydrží dlouho. brzy zmizí a všechna zákoutí, dosud zahalená v šeru, se spojí v jeden velký prosvětlený kraj.

za chlumětínem, stále ještě v perimetru kameniček a jejich charakteristické krajiny, narazíš na mokřiny napájené potokem, jenž se sbírá o něco výše v podmáčených remízcích na kopci u oběšeného. na žabárně, na staré cihelně, lidé tu kdysi těžili hlínu, ze které vypalovali keramiku a pořizovali cihly, aby se jednou provždy zbavili životů v roubených chalupách. dnes tu najdeš několik zalitých jam a nově vyhloubených rybníků; překvapí tě zpěv ptáků, o dost hlasitější, než bývá zvykem v kraji strojově sečených luk. dokážeš si představit, že kousek takové země by mohl zabírat spodní konce všech vysočinských vsí, že všechny ty lavičky a stolky a výhledy na vodní plochy by zvláště v letních měsících odvedly náležitou službu nejen lidem, ale především přírodě a místnímu povětří. a že v podzimních časech by se odtamtud mohl šířit krajem závoj mlh a za tím závojem že by táhla armáda malířů stejně jako před lety.

po rozbité asfaltové silnici přijdeš až do svratky, města, které vyrostlo kolem řeky a toutéž řekou také bylo od počátku rozděleno na českou a moravskou část. pomalé a liduprázdné, na počátku dvacátého století si svratečtí zažili rozvoj, dnes aby ses tu učil, jak má vypadat zdravý nerůst. počet obyvatel pomalu klesá, služby těm zbývajícím se zlepšují, okolí je tiché a nezdecimované průmyslem. až projdeš městem, čeká tě kopec, z jehož temene vejdeš do lesa. vlastně nejde ani tak o les, na jaký jsme zvyklý, je to monolit, široký pás, který se táhne odněkud od jihu, od sázavy, od nového veselí, a jímž můžeš projít kus cesty až k maštalím u nových hradů; žďárské vrchy pokrývá takřka celé a končí až tam, kde vrchovin sklouzává do polabské nížiny. je to les protkaný sítí cest, a přesto liduprázdný, snad že v něm občas narazíš na samotu anebo drobnou osadu; stejně tak často ale potkáš ohniště anebo jiné pozůstatky dřívějších způsobů pobytu v přírodě, turistická odpočívadla a vyasfaltované cesty pro cyklisty. těm se tu ovšem chceš vyhnout, naopak hledáš úvozy a zkratky, místa, na nichž lze alespoň na chvíli zahlédnout hru světla stále ještě počínajícího se dne.

v tomto lese můžeš spatřit celou řadu pozoruhodných skalních útvarů, většinou dobře schovaných mezi stromy na kopcích. když k jedné z nich přijdeš, zaskočí tě, jak je napasovaná mezi stromy, jako by tam uvízla a nemohla se kutálet někam níž a zarazit se o protější svah.

seskládaná z drobných, hustě stlačených dílků, pokrytá silnými vrstvami mechu, už na první pohled víš, že stojíš před hodně zkušenou pamětnicí času. hlava přiléhá k mohutnému tělu kamenné bestie, natočená k západu, snad chrání svou sestru před temnou hrozbou, jež zní vzdáleným řevem motorových pil a občasným duněním padajících stromů. co všechno odsud uvidíš, až zmizí les? až se krajina otevře a z jednoho kopce bude možné obhlédnout horizont; lucký vrch na severu, bránící ve výhledu na králický sněžník, a devět skal nebo malínskou skálu z opačné strany. pomalu vystoupáš na její vrch, na chvíli si sedneš a hledíš do větví okolních smrků.

od skalních bloků je to už jen kousek k vesnici zarostlé mezi kopce připomínající pecny chleba. ovšem ještě než se spustíš po cestě ke staré stodole, musíš se protáhnout po kraji lesa kolem pamětního kamene upomínajícího na lidovou vzpouru místních protestantů. podle zprávy na kameni vyražené až sem dorazily ideje francouzské revoluce, aby byly později na čas udolány v okolních lesích.

jak se to tehdy ve zdejších lesích semlelo, asi není dodnes úplně jasné. pár desítek mladých mužů se chtělo vyhnout odvodu a pod vedením dvou vůdců se schovávali v lesích. po zásahu císařských vojsk se jejich skupiny rozpadly, někteří vzbouřenci radši narukovali, jiné povolaní vojáci eskortovali do rychmburku. ti, co je rebelii vedli, spáchali v obklíčení sebevraždu. při pozdějších brutálních výsleších, jejichž výsledky měly především vynést slávu agilnímu komisaři, zločinci par excellence, vznikla fikce o povstalcích, kteří si to chtěli vyříkat s vrchností, myslivci, katolickými duchovními a dalšími. z několika desítek venkovanů ozbrojených holemi rázem byly stovky mužů s puškami a se symbolem zednické lžíce a trojúhelníku v kapse – mělo to být velké spiknutí proti císaři, rebelie helvétská a především frajmauerská, zednářská. za daleko důležitější skutečnost ovšem považuješ závěrečnou formulaci památníku: že totiž celý tenhle vzdor proti systémovému útlaku vyrostl ze zdejších lesů, v nich nabral na síle a později se stal pro zdejší obyvatele legendou. tedy pro některé legendou, jiným zase hrozbou. jakoby tělo lesa se zvyšující se mírou politického teroru nabízelo východisko nejen skutečné, ale i fantazijní. jedni z něj čerpají svobodu, jiní se pokoušejí zlomit jeho moc. našinec každopádně musí mít pro frajmauery pochopení, byť se tu nikdy nejspíš neobjevil ani jediný z nich.

seběhneš do vsi a zastavíš na plácku před potokem hlučálem. jeho hezký název dobře znají hosté místní hospody, po hlučálu pojmenované, a ještě lépe ti, kdo četli drašara terézy novákové, román z roku 1914 věnovaný osudu nešťastného vzdělance michla. hospoda je v rekonstrukci, na poličské si tedy ještě pár hodin počkáš. cesta k luckému vrchu tě zas žene do kopce, kroutí se kolem kobylí a landrátů, pod sebou máš telecí, a když zalitý potem přitáhneš na poslední kopec své cesty, nahlédneš panorama pomezí čech a moravy: orlické hory, králický sněžník a hrubý jeseník. bílé špičky hor nad temně modrou linkou horizontu. neposedíš dlouho, v předjarních dnech tu fičí studený vítr. vysočinu necháváš za zády a kolem kopců sestupuješ k poličce. lesy střídají široká pole, prostor se otevírá. z dálky k tobě doléhá hluk železnice, vlak projíždí někde mezi borovou a oldřiší.

na cestu z kameniček nezapomeneš už jen proto, že tě vede po severní hraně vysočiny s jejími kupovitými kopci, tolik odlišnými ode všech těch dlouhých provazů v centrální části vysočinského masivu. od podzimu až do jara tu často nenarazíš za celý den na jediného člověka, snad jen že potkáš lesní dělníky, kteří tu zápasí s kůrovcem. ten zvláštní paradox: pohybuješ se uprostřed země, ale máš neustále pocit, jako bys špacíroval po zapadlých koutech pohraničí.

Petr Křička. Básník Horácka

Narozen roku 1884, autor básnických sbírek a řady překladů z ruštiny. Jeho vlastní tvorba je napjata mezi tři polohy: ta první je realistická, druhá přírodně lyrická, třetí bod leží v tradici české duchovní lyriky. Křička strávil část dětství v Maršovicích u Nového Města na Moravě, odsud si také odnesl životní zkušenost z řídce zabydleného, a především kamenitého, chudého kraje, k níž se později vracel a která jakoby kalibrovala jeho nejlepší básnické texty. K ní se melancholicky upínal v době po první světové válce a o třicet let později se ji pokusil oživit v básních zralého věku – snad s postupujícím časem stále ověřoval, jak hluboké otisky v něm zanechaly dětské dojmy z tehdy ještě divoké horské přírody.

Jeho první básnické sbírky až příliš často prozrazovaly tvůrčí zdroj: tím byla především východní lidová tvorba oslavující životy bohatýrů. Hodně z té rekovné pompy, kterou Křička dlouhá léta překládal, uvízlo v básníkově vlastní písni, takže ji po sto letech nemůžeš nečíst s úšklebkem; co ovšem zní poněkud dutě tam, kde Křička oslavoval oběti válečných polí, zvláštním kouzlem obohacuje jeho vlastní dojmy z přírody. Potok, houština, zbytky sněhu rozpouštěného jarním sluncem, soumrak v lese nebo déšť, co se žene krajinou – oblíbené motivy všech básníků-krajinářů tě v Křičkově podání občas zasáhnou svou zvláštní patetickou kresbou, provedenou s citem pro detail a především v melancholické náladě uplývajícího času. Nejde o pouhou expresi básníkova citu, v jejím základě se znovu a znovu ozývá (ne)zkušenost chlapce, moment dětského zraku, které je ještě velmi úzce navázáno k prvotnímu, ohromenému prožitku vnějších, přírodních sil. Básnické gesto Petra Křičky se tu rozmachuje z paradoxního spojení prvotního, řekl bys přirozeného ohromení a monumentální formy nabíhající místy až k jambickému hexametru. Vznikají tak zvláštní disproporce, jež se později nevzpěčovaly ani pokusům verše zhudebnit.

Realističnost Křičkovy tvorby je naprosto zřejmá a opět se v ní ozývá básníkovo dětství: obrazy chlapců-pastevců, lesních dělníků a divokých horalů

šli vrženinou rovnou řadou / jim v čele mladý Louba-Žák. / Byl kabrňák, byl kabrňák! / Chlap drsný, prudký, časem zlobil, / rád zavdal si, s ženou se pobil / a dlouho se pak lidí styděl. / Leč nebe nevinné v nich viděl, / kdo v oči jeho pohleděl. / Šíj schýliv tuří, mlčky šel / a žilovatou pravicí / jak rozháněl se hrabicí / jak bohatýr, těch polí vládce

jsou rozesety v jeho díle, někdy až příliš ilustrativní, jindy jen načrtnuté a silné.

Křička svou sbírku nazvanou Bílý štít a vydanou v roce 1919 u Aloise Srdce napsal v době, kdy se zotavoval ze svých zranění, která utrpěl na haličské frontě, a hlavně kdy se psychicky sbíral z válečných hrůz. Později ji přepracoval (Kvasnička a Hampl, 1944), doplnil a znovu uspořádal. Ačkoli v ní přibylo pár pěkných pasáží, jako celek nové vydání působí až příliš vypočítavě – a to se týká i její grafické výzdoby pořízené Josefem Vacke. Její první vydání, vyzdobené dřevoryty Karla Němce, Křičkova přítele z Nového Města, si zachovalo kouzlo do dneška. Můžeš se k ní vracet jako k tomu nejlepšímu, co po sobě básník zanechal, co je živeno z těch mnoha jarních, silných pramenů kraje.

předjaří

blíží se polovina března a v krajině, do níž po krátké přestávce znovu, a letos možná i naposledy napadl sníh, se pod mdlými paprsky slunce hromadí voda. jdeš. vysoké boty se boří místy až po kotníky. louka vybroušená žacím automatem přeměněná na krátký tvrdý trávník nasála všechnu tu zimní vláhu, když se zastavíš, můžeš pozorovat, jak prameny zurčí kolem drnů, stékají napříč plání a mizí ve strouze, zařezané mezi bílé vertikály útlých kmenů bříz. jdeš tak nějak náhodně, vítr tě nikam nežene, obloha netlačí k zemi, suneš se dočasným mokřadem a vnímáš všudypřítomnou vlhkost. rok jsi tu nebyl. na protějším kopci se bělají meze, bílé šrafování vydrží ještě několik dní a pak zmizí. proti černé, nepropustné mase lesa se ti těch několik proužků jeví jako něco neskutečně živoucího. znáš to tam, pásy tratí oddělují terénní zlomy, šípkové keře střídají akáty, pokaždé, když se tam vypravíš, si připomeneš práci těch, co se na zdejších mezích po staletí lopotili.

hrana pole

čas formuje linie v krajině podle zvláštního klíče. nikdy jsi tomu nepřišel na kloub. uprostřed léta bys myslel, že hranice polí a luk jde tak, aby byla co nejhezčí, aby se cesta kroutila, aby se nešlo jen rovně a landscape aby nebylo lze vykládat jako čtverečkový podklad k hospodářské mapě. na konci zimy, když se země zrovna houpe pod nohama jak tenká vrstva hlíny na pomalu se vlnícím oceánu krajiny, má najednou cesta úplně jiný rytmus. obcházíš bílé skvrny a pozvolna se stáčíš proti lesu.

strom-mapa

pokračuješ po zlomu lesa a otevřené krajiny. hledáš, kudy bys mohl vstoupit. tušíš, že tam někde uvnitř se budou v přítmí stékat všechny stružky a prameny. a pak najednou stojíš před stromem-mapou. jeho větve, toť přítoky, jeho tělo, toť masa, kterou ožívá celý les. pomalu jedeš očima od vlásečnic, abys nakonec splýval po jeho útlém kmeni a vytušil, že v zemi tenhle obraz pokračuje, snad jinak natočen, jinak vyzrcadlen, každopádně ale ukotven do věčnosti. nemusíš vlastně chodit daleko od domu, aby se ti základní obrazy ukázaly v ostrém kontrastu k hmotě.

severní cesta

závěj. jako by ji obří dítě olízalo až ke hraně cesty. jako by v teplých dnech odevšad sníh zmizel a jen tady, v zářezu úvozové cesty, zůstal ležet. vlastně neleží jen tak, pomalu odtéká, máš už jen pár dní na to, aby sis připomněl, jak prudký byl v lednu vítr, jak hnal krajinou oblaka sněhu. jeho mocnost je tu na chvíli zastavena v čase, napájí pomalu rybník, který o pár stovek metrů níže právě zažívá období největší hojnosti. a opět, to, co je všem předjarním obrazům krajiny společné: i tady, v zářezu staré vozové cesty, se plně ukazuje, jak ostrý kontrast vzniká tam, kde o dva nebo tři měsíců později zůstanou jen jemné odstíny zeleně a hnědi.

záznam

někdy krajinu vidíš jako starý ozvučný válec. je to představa ryze mechanická, s výčnělky a zářezy, nic, co by tě dokázalo vzrušit. jak tě pak ovšem doma překvapí fotografie! aniž bys to zaregistroval, procházels kolem stromu, v jehož sotva viditelných lístcích, od podzimu neservaných, se vyjevil grafický náčrt zvuku, záznam, který měl spíš zůstat ve skrytu. zpětně si vybavuješ, co přibližně jsi tam dole pod vesnicí cítil, ačkoliv dobře víš, že tyto zpětné projekce nemají za korunu ceny. a až se tam vrátíš, to už bude onen okraj lesa s rybníkem žít křikem ptáků. teď ještě jen slabý svistot větru a ticho, které nanejvýš občas rozřízne mňoukavým křikem káně.