Zdrá­hám se ne­zvat dru­hou knihu Be­n­ja­mína La­ba­tuta (Ma­niac; česky Pa­seka 2024) ro­má­nem. Po­dobně jako v pří­padě de­bu­to­vého sou­boru Straš­livá zá­vrať (česky Pa­seka 2022) jde spíš o se­riál ně­ko­lika bi­o­gra­fic­kých fikcí, ten­to­krát vě­no­va­ných zejména ma­ďar­skému ma­te­ma­ti­kovi von Ne­u­man­novi, a pak také ně­ko­lika dal­ším po­sta­vám, jež La­ba­tut do­vedně ve­psal do dě­jin roz­voje zbraní hro­mad­ného ni­čení a umělé in­te­li­gence. Jak­koli by se ta­ková zkratka mohla je­vit jako po­kus o te­ma­tický rá­mec knihy Ma­niac, při čtení se bude sa­mo­zřejmě dost dro­lit. La­ba­tut svého Ma­ni­aca ote­vírá por­trétem po­di­vín­ského fy­zika Paula Ehren­festa (ka­pi­tola Paul aneb Ob­jev ira­ci­o­nálna), na ni volně na­va­zuje vy­prá­vě­ním o osu­dech a vy­ná­le­zech Já­no­cse von Ne­u­manna (kap. Ší­lené sny ro­zumu) a knihu uza­vírá lí­če­ním he­ro­ic­kého sou­boje ve hře go (I aneb Blouz­nění umělé in­te­li­gence). Por­trét Ehren­festa je pro­ve­den s ohle­dem na „lid­ský ži­vot“ vědců, na způ­soby, jak spo­leč­nost čelí po­li­tic­kým a spo­le­čen­ským de­pre­sím; na ně­ko­lika stra­nách tu jsou okol­nosti Ehren­fes­tova ži­vota na­sví­ceny jako ne­vy­zpy­ta­telný tok po­li­tic­kých udá­lostí. Ne­boť ži­vot vez­dejší, jak známo, při­vedl ne­jed­noho gé­nia k se­be­vraždě a La­ba­tu­tovi po­slou­žil jako zá­klad, ze kte­rého vy­růstá kon­flikt mezi je­di­neč­nými intelektuály/ vynálezci/ ex­pe­ri­men­tá­tory a zbyt­kem světa – tedy zejména těmi, kteří se snaží prak­ticky vy­u­žít vy­ná­lezy k tomu, co za­jímá člo­věka nej­více: k vý­hrám, do­bý­vání, za­stra­šo­vání ne­přá­tel a podobně.

Proč si La­ba­tut vy­bral toto velké téma, jež jeho text vede na hraně exis­ten­ci­ální ana­lýzy, je po­měrně rychle zřejmé: těžké ži­votní boje von Ne­u­manna na­ko­nec vy­ús­ťují v po­ku­sech na­star­to­vat roz­voj se­be­roz­ví­je­jí­cích se re­du­pli­kač­ních au­to­matů, které by mohly se­hrát úlohu ve vý­voji mi­mo­lid­ských by­tostí, po­kud selže evo­luce by­tostí lid­ských. Má to být další stu­peň ra­ci­o­na­lity, očiš­těný od vr­cholně pro­ble­ma­tic­kého, ro­zu­měj ne­ro­zum­ného jed­nání lidí. Von Ne­u­mann chladně kon­stru­uje bomby hro­mad­ného ni­čení a je sro­zu­měn s tím, že je­jich po­u­žití by z pod­staty účin­nosti zna­me­nalo roz­pou­tání eko­cidy nej­vyš­šího řádu; zá­ro­veň ovšem není scho­pen při­jmout fakt při­bli­žu­jící se vlastní smrti. Jeho te­o­re­tická po­jed­nání, ohle­dá­va­jící zá­kladní prin­cipy lid­ského myš­lení a spo­le­čen­ského cho­vání lidí, jsou v první řadě Ne­u­man­no­vým po­ku­sem vnu­tit lid­skému jed­nání pa­ra­me­try svého vlast­ního myš­lení. Se­be­re­du­pli­kační stroj by tak mohl být ja­kýmsi otis­kem von Ne­u­man­nova myš­lení, pře­ko­ná­va­jí­cím věd­covu smrt. Gé­nius je pře­svěd­čen o tom, že ne­vy­zpy­ta­telné, cha­o­tické cho­vání může být pře­ko­náno anebo vy­svět­leno; po­stačí, zů­stane-li za­cho­ván rastr jím pro­myš­le­ného systému.

Stroje, o nichž Ne­u­mann sní, ne­mají nic jed­no­duš­šího za úkol než vy­bu­do­vat lepší svět. Je­den z vy­pra­věčů si nicméně už krátce po Ne­u­man­nově smrti uvě­domí mož­nou chybu: „mi­ni­ma­xová věta, zá­klad ce­lého sys­tému, před­po­kládá do­ko­nale ra­ci­o­nální a lo­gické účast­níky, je­jichž je­di­ným zá­jmem je vý­hra, účast­níky, kteří do­ko­nale chá­pou pra­vi­dla, pa­ma­tují si všechny mi­nulé udá­losti a na­víc mají bez­chybné po­vě­domí o všech mož­ných dů­sled­cích svých vlast­ních činů i akci sou­peřů v kaž­dém jed­not­li­vém kroku hry.“ A kon­sta­tuje, že je­di­ným člo­vě­kem, kte­rého kdy po­tkal „a který byl právě ta­kový, byl Johnny von Ne­u­mann. Nor­mální lidé ta­koví vů­bec nejsou.“

V po­slední části Ma­ni­aca je na chvíli možné za­hléd­nout re­a­li­zaci Ne­u­man­no­vých snů; umělá in­te­li­gence tu pro­střed­nic­tvím člo­věka „bez těla“ klade jed­not­livé tahy na hrací desku go a li­kvi­duje své lid­ské pro­tiv­níky. Koná tak zcela bez emocí a s téměř do­ko­na­lou ro­bo­tic­kou přes­ností. A tře­baže se do­pustí chyby, může být, že pů­jde o chybu je­di­nou ano­brž po­slední, tedy ta­ko­vou, která se už ni­kdy příště ne­zo­pa­kuje. Soon, the game will be over.

***

Ne­můžu se ale jaksi zba­vit dojmu, že mo­ti­vace Be­n­ja­mina La­ba­tuta k tomu na­psat tuto (ale i před­chozí) knihu da­lece pře­sa­huje něco, co bych na­zval nutká­ním osvěty. Není možné si totiž ne­po­všim­nout jedné fi­gury, jež se v jeho tex­tech opa­kuje skoro do omr­zení – a byť ji au­tor umí po­dat po­každé tro­chu ji­nak, její zá­klad je po­každé stejný: jde tu o fas­ci­naci ex­trém­ními způ­soby myš­lení a nej­růz­něj­šími aso­ci­ál­ními po­ru­chami, jež gé­nie pro­ná­sle­duje od­jak­živa. La­ba­tut pře­svěd­čivě vy­kres­luje oka­mžiky, bě­hem nichž se uva­žo­vání ta­len­to­va­ného člo­věka do­stává na hranu svých vlast­ních mož­ností. Ne­snaží se – po­dobně jako von Ne­u­mann – za­chy­tit pra­vi­dla to­hoto myš­lení, vy­stih­nout jeho pod­statu, jde mu o něco, co na­ko­nec za­sti­ňuje úvahy všech těch, kteří se stali před­mě­tem jeho psaní, jeho umě­lec­kého vý­zkumu. Člo­věk, který z po­hledu vědy vidí o mnoho kroků na­před, se v La­ba­tu­to­vých tex­tech opa­ko­vaně vy­po­řá­dává s okol­nostmi, na které se nelze při­pra­vit, které není možné vy­čer­pá­va­jí­cím způ­so­bem od­had­nout. Ne­znám ži­vo­to­pis von Ne­u­manna a ne­vím, co La­ba­tut od­ně­kud opsal a co mu sám po­sta­vil do cesty. Jeho práce je nicméně je­di­nečná právě ve schop­nosti kon­fron­to­vat ro­zum vědce ži­vo­tem, po­sta­vit ho na hranu v oka­mžiku sin­gu­lární události.

Není proto asi nic div­ného na tom, že tento La­ba­tu­tův zá­jem se stává i mí­rou toho, na­ko­lik au­tor své tvůrčí schop­nosti do­káže ovlá­dat. A zdá se mi, že za­tímco první kniha byla od za­čátku až do konce vy­vá­že­ným a pře­svěd­či­vým dí­lem spi­so­va­tele, který přesně ví, o čem chce psát, v Ma­ni­a­covi už ten­týž tvůrčí po­stup za­dr­hává. La­ba­tut umí pře­pí­nat mezi jed­not­li­vými vy­pra­věči, když ale pro­po­juje ži­votní pe­ri­pe­tie a vy­sti­huje způ­sob myš­lení vědců, po­sílá čte­náře na pří­liš vratké oslí můstky. A nejsem si vů­bec jist tím, zda se to­hle pří­liš vy­kal­ku­lo­vané ře­meslo ne­stává svému strůjci ošid­ným. Při­tom to byla právě La­ba­tu­tova Straš­livá zá­vrať, která in­tu­i­tivně kom­bi­no­vala ži­vot a dílo, praxi a te­o­rii tam, kde se obojí se­tkává a vzá­jemně se ovliv­ňuje. Řekl bych, že au­tor pří­liš sází na to, v čem je sku­tečně dobrý – a že se ně­kdy může jeho psaní je­vit také jako opa­ko­vání po­stupů, kte­rými se pro­sla­vil už jako debutant.

Nicméně přesto všechno lze v jeho tex­tech vy­sle­do­vat to zá­kladní, co nás dnes sa­kra za­jímá: jak roz­po­ru­plná a ne­bez­pečná (na prahu další glo­bální krize a svě­tové války) je ni­čím ne­kon­t­ro­lo­vaná svo­boda vědců k tomu, vy­tvá­řet stále dů­my­sl­nější ne-lid­ské me­cha­nismy. Ty totiž na­ko­nec ne­musí slou­žit k ni­čemu ji­nému než k de­fi­ni­tiv­nímu se­bez­ni­čení ži­vota na Zemi.