Ranní mlžný opar ve strži pod při­byslav­skou fa­rou bývá nej­hezčí za brz­kého jara; jak ji­nak, kra­jina se právě pro­bírá po dlouhé zimě, tráva za­tím stihla jen lehce ze­ze­le­nat a stro­mech sotva vy­ra­zily pu­peny. Ne­trvá dlouho ta­hle chvíle, jež ukon­čuje dlouhé zimní mě­síce, země je ještě na­sy­cena vlá­hou, takže každé ráno, jen co se do ní opře slunce – můj svah je ob­rá­cen k jihu –, za­halí se do vlh­kého ran­ního zá­voje. A když do zá­voje, pak taky do zpěvu, ptáci po­le­tu­jící mezi stromy spustí svůj kon­cert a nejsou k zastavení.

*

*

Když jen tro­chu můžu, sbí­hám v těchto dnech ces­tič­kou ko­lem skal­ních výčnělků, pro­ta­huji si těch svých pár ran­ních mi­nut, jež mě od­dě­lují od ce­lo­den­ního vy­se­dá­vání v ofi­cíně. Za­jdu k jícnu stře­do­věké štoly, po osm­de­sáté osmé si na in­for­mační ta­buli pře­čtu o zvlášt­ním ta­jem­ství, jímž je za­mří­žo­vaná chodba do nitra země opře­dena. Na la­vičce pak chvíli po­slou­chám ptáky a ně­kdy se mi zdá, že ke mně z té temné díry do­lé­hají ja­kési slabé zvo­nivé zvuky. Snad údery kla­div? Kdoví.

Jaké by asi byly naše dny, kdy­bychom mohli ráno při­jít na své ob­lí­bené místo, za­sed­nout pod stromy, a ne se hned tla­čit v ko­k­pi­tech aut? Je to otázka ba­nální, ovšem stačí jen pár­krát se­jít tam dolů, jak se říká, udě­lat si čas, a na chvíli za­sed­nout, anebo po­stát, jak je komu libo. Te­prve pak se totiž ukáže, jak straš­livý a plo­chý je ži­vot, který nás běžně tlačí svým chva­tem. Svými po­vin­nostmi, svin­stvem, před kte­rým vy­klič­ku­jeme jen za cenu toho, že nás má okolí za šašky. A my sebe sami též.

Ale: když už jsem u řeky, nedá mi to, abych to pak ne­vzal na­příč přes louku a do­šel až k mostu, přes který se dál po­kra­čuje ko­lem ohromné staré used­losti na po­len­skou sil­nici. Tam se za­sta­vím, kouknu, jestli ná­ho­dou ne­za­hlédnu na břehu bobra, pří­tele míst­ních ry­bářů, a te­prve pak, s jis­tým slav­nost­ním po­ci­tem, se oto­čím k se­veru. K se­veru a k pa­no­ra­matu města Přibyslavi.

Po­každé je to tak tro­chu zá­ži­tek; věž kos­tela s fa­rou na­levo, přímo přede mnou stojí na skále při­byslav­ský zá­mek a mezi tě­mito dvěma mo­nu­menty pár domů čás­tečně skry­tých za ko­runami stromů.

Tady, na ote­vře­ném pro­stran­ství, se už ni­kdo ne­schová, po sil­nici jezdí auta, v kopci po sil­nici, jež vede ko­lem zámku rov­nou do města, ra­chotí starý trak­tor a asi i pěkně smrdí. Ne­chce se mi tam. Tak ještě pár mi­nut, než za­houká ranní rych­lík do Prahy, ještě kouk­nout, jak se mezi sloupy elek­tric­kého ve­dení pro­vě­šují stří­brné, slun­cem ozá­řené dráty.

Na­hoře se možná me­zi­tím udě­lalo teplo, za­hrady ko­lem domů vy­pa­dají, jako by le­žely v úplně ji­ném tep­lot­ním pásmu; tady se tep­lota drží pár stupňů nad nu­lou a tráva se blyští jako stříbro.

Mu­sím. Prud­kou ces­tič­kou na­horu k zámku, pak se ještě pro­táh­nout ko­lem mo­hutné zdi s vý­hle­dem do údolí, pře­běh­nout město po okrouh­líku, sed­nout si na tvr­dou pra­covní židli a za­čít se svými povinnostmi.