Zápisník antikváře

den první

na ver­ni­sáži v roz­sví­ce­ným pa­láci. plou­žíš se po chod­bách, ko­lem tváře ne­zná­mých lidí, skoro jako bys vzal roli ba­rona a vstou­pil do jed­nání sou­boru od­ji­nud. lidé se tváří vše­li­jak, něco po­pí­její, žvaní, mlčky stu­dují ná­pisy na zdech, ně­kdo se ob­čas ne­u­drží a ukáže své druhé za­smu­šilé já. v ex­po­zici visí záclony, obří ar­chy pau­zo­va­cího pa­píru, od­dě­lují stolky s ar­chi­vá­li­emi, ru­ko­pisy a půl­sto­letí sta­rými ex­po­náty, lidé za nimi plují jako stíny. jsi mezi nimi jen na skok

pod­zemní drá­hou se za­vr­tá­váš hlou­běji do města, vy­vrhne tě to v ba­rok­ním re­fek­táři, kde už dlouhá čára stolů, za nimi tváře z úplně ji­ného vesmíru, právě dlouze ho­voří ho­lo­hlavý te­o­log, muž statné po­stavy, ob­li­čej uvěz­něný za vý­raz­nými obroučky brýlí. chvíli on, chvíli fi­lo­sof, řeč se točí ko­lem zdán­livě svět­ských zá­le­ži­tostí, aby vzá­pětí utekla do říše před­stav o ukři­žo­va­ném a za­mo­tala se v ně­čem, co se zdá být spíš kon­ti­nu­ál­ním ne­po­ro­zu­mě­ním než di­a­lo­gem. chvíli ti trvá, než se na­la­díš na tok po­lá­ma­ných vět, které ti tři za sto­lem sva­zují jen s vy­pě­tím všech sil. po chvíli re­zig­nu­ješ na je­jich vzda­lu­jící se cíl a ne­cháš se vést. je vzru­šu­jící po­slou­chat fa­ráře, když skládá myš­lenky zpoza při­vře­ných očí a de­li­kátně, jemně ho­voří o vzá­jem­nosti lidí, co obý­vají jen těžko slu­či­telné ga­la­xie kul­tur­ního života

na­hlí­žíš ok­nem do slav­ného pod­niku. je čtvr­tek. úplně vzadu hlou­ček lidí, malý dav vy­lou­če­ných a za­vr­že­ných. u zdi sedí pa­tri­ar­cha s bí­lou kšticí, zdá se ti, že právě pro­náší dlou­hou zá­važ­nou řeč, ostatní po­slou­chají. ne­mů­žeš se toho po­hledu vzdát, jsi jako pa­nuškův duch, který v noci na­hlíží sví­tí­cím ok­nem, uvnitř ex­po­zice dva­cá­tého sto­letí, za zády dis­ku­tu­jí­cích stíny těch, co už dávno se­šli ze světa

os­trý střih, se­díš na ka­valci na­hoře na květ­nici, po­malu roz­mlou­váš s člo­vě­kem, který je ti tak blízko, kte­rého jsi pár týdnů ne­vi­děl. ob­čas vy­jdete ven na te­rasu, pod vámi svítí kus města, na pro­těj­ším kopci obří vy­sí­lač. to­hle je po­zo­ro­va­telna, tady se mů­žeš pro­bí­rat vším, čím jsi za po­sled­ních pár ho­din na­čichl v uli­cích starého města. máš opráv­něný po­cit, že lidé, kteří v to­mhle žijí každý den, vlastně už pře­stali vi­dět ta silná světla je­di­nečné, vy­ši­nuté krásy

den druhý

ráno se v měst­ské čí­tárně zdlou­havě pro­bí­ráš den­ním tis­kem. jako bys plul ne­zná­mou úži­nou. at­mo­sféra houstne, v ústrety se ti řítí vlna vše­pro­stu­pu­jící vše­sva­zové agrese; uvnitř spo­leč­nosti to vře – anebo jsi je­nom zby­tečně pře­cit­li­vělý? –, ještě horší si­tu­ace je na švech mezi im­pe­ri­ál­ními státy, těmi au­to­nomními pla­ne­tami, je­jichž oby­va­te­lům je vět­šina věcí vaší spo­lečné ga­la­xie do­cela u zadku, a tr­pas­líky re­pub­lik. se­že­rou nás. oči­vidně se na to chys­tají, se­nilní vůdci rádi vy­vo­lá­vají kon­flikty, je­jich zkor­na­tělý nervní sys­tém po­tře­buje zlaté šlehy adre­na­linu, aby se ještě byli s to pro­brat k životu

ří­káš si: v lep­ších ča­sech si do čela vo­líme po­li­tiky, kteří pů­sob­ností svého cha­risma a ra­ci­o­nální kon­t­ro­lou pudů do­ká­žou kro­tit bo­jovné ná­lady anebo je vše­možně ohý­bat v du­chu umě­ře­ného na­ci­o­na­lismu. teď jsme ale v do­cela jiné si­tu­aci, lid obecný se ne­chává vést štváči nej­hrub­šího zrna

---

au­to­bus šplhá do ser­pen­týny. uvnitř vy­jma ři­diče dva lidé, ty & stře­do­škol­ská stu­dentka vra­ce­jící se na ví­kend z in­ter­nátu. chvíli si po­ví­dáte, pak ovšem je čas vy­sko­čit rov­nou do sych­ra­vého pod­zim­ního po­časí. za­stávka v po­lích, tzv. roz­cestí. z plání už fouká svi­ň­ský stu­dený pod­zimní vítr, vlastně spíš po­fu­kuje, opa­trně, las­kavě, snad aby ne­str­hal ba­revné listí. je to přece je­nom po­slední stopa léta, mžik, který nás dělí od ne­ko­nečné zimy

vstu­pu­ješ do stu­de­ného domu. za­to­pit v kam­nech, na­kr­mit ko­coura, po­řádně ho podr­bat za ušima. při­vezl jsi ně­jaké maso, tro­chu pro něj, kou­sek pro sebe. pus­tíš roz­hlas, roz­dě­láš oheň a jdeš krá­jet ze­le­ninu. dům se bude po­malu ohřívat

---

vy­ra­zil jsi od­po­ledne ven. ko­cour spal, tak jsi ho mi­lo­srdně ne­chal doma a ote­vřel okno; kdyby něco, ať si vy­skočí na za­hradu, umí to. jaké ovšem pře­kva­pení, když po ná­vratu na­jdeš na ko­berci dvě hro­mady ho­ven a to­též, jen v po­ně­kud vod­na­tější po­době, ve ve­d­lejší míst­nosti! – takhle ně­jak se dějí věci, když se ti zželí zví­řete a chceš mu do­přát pár ho­din měk­kého od­po­činku ně­kde jinde než na půdě ve staré kre­denci z roz­vrá­ce­nými dvířky

jdeš a v gu­mo­vých ru­ka­vi­cích čis­tíš smradla­vou spoušť, na­ta­huje se ti u toho, ale jen chvíli. pak už jsi v tom, vy­drh­neš fleky, vy­sa­ješ te­pi­chy a na zá­věr ještě jdeš vy­pu­lí­ro­vat omas­tek, co zů­stal z mi­nula na spo­ráku. ano, tvůj po­lo­ší­lený ka­ma­rád ne­měl nic ji­ného na práci, než ve dvě ho­diny v noci sma­žit ha­lal klo­básu. a pro­tože je tro­chu lempl a taky toho přes ve­čer dost vy­pil, zů­stal po něm na ku­chyň­ské lince ta­kový svin­čík, žes ani ne­měl čas to mi­nule dů­sledně ukli­dit. až teď

den třetí

prší. při­su­neš si křeslo blíž ke kam­nům a pár ho­din strá­víš nad po­víd­kami e. a. poea. kra­jina se za­ha­lila do še­divé ob­lačné hmoty, do­hléd­neš sotva na kraj lesa. chvíli čteš, chvíli ci­víš z okna do deště, re­pub­lika me­zi­tím bo­juje o ne­zá­vis­lost ve­řej­no­práv­ních mé­dií, do­jí­dáš vče­rejší ve­čeři a ob­čas při­lo­žíš do ohně. tma dnes při­jde dřív než ob­vykle; bo­dejť, dnes nad rá­nem zas na ho­di­nách světa ši­bo­vali čas

den čtvrtý

ráno vy­jdeš před cha­lupu ještě v py­žamu, pro­táh­neš se, vez­meš luk a do terče přes za­hradu na­ši­ješ tři šípy, to ti tak lehce lupne v zá­dech a den za­číná. stromy a cesty jsou ještě na­sví­ceny níz­kým slun­cem. hned po sní­dani jdeš, aspoň na ho­dinu, kouk­nout a na pár dní se rozloučit

co ještě zbývá: u sou­seda na­lo­žit dříví a od­vo­zit ho do dřev­níku, tak aby bylo aspoň část zimy čím v domě to­pit a uží­vat si dal­ších slu­neč­ných dnů. ob­lék­neš se do pra­cov­ního a jdeš a ho­dinu to tam spolu se sou­se­dem rov­náte do vozu, ko­lem pro­jede na se­ka­cím trak­tůrku ně­kdejší sta­rosta a pozdraví – tedy jen sou­seda, tebe roz­hodně ni­koli, to by si pak ještě mohl doma vyčítat

než na­há­zíte dříví na vůz, pro­be­rete ak­tu­ální po­li­tické zá­le­ži­tosti lo­kální i svě­tové, je úžasné se do­po­ledne takhle při­ro­zeně pro­táh­nout a přesklá­dat pár me­t­ráků po­lí­nek. hu­mení ces­tou lehce pro­fu­kuje. řeč se stočí k pa­de­sá­tým le­tům, jak těžko bylo tehdy na vsi, jak málo sta­čilo, aby pak za ně­kým jez­dily děti na ná­vštěvy do arestu. zkou­šíš si to chvíli před­sta­vit, tí­seň všed­ního dne, a pak se radši hned ze­ptáš, jestli se vlastně mohli i ra­do­vat. do po­toka jsme cho­dili lo­vit pstruhy, říká sou­sed, mi­mo­cho­dem dost milý člo­věk, ale to už bylo v mi­nu­lém sto­letí, dnes už možná tam ani žádný po­tok ne­teče. tomu při­ta­káš, po­tok opravdu v srpnu úplně vy­schnul, a tře­baže od té doby sem tam i do­cela pr­šelo, zů­stala z něj jen za­blá­cená maz­lavá strouha, dů­kaz toho, jak skvěle se dnes hos­po­daří na sva­ži­tých polích

když máte ho­tovo, sou­sed na­star­tuje trak­tor, za­ob­lený stroj z mi­nu­lého sto­letí, prav­dě­po­dobně ještě z rodu ne­smr­tel­ných po­vá­leč­ných děl­níků, a dříví ti pře­veze rov­nou na za­hradu, abys to zas mohl shá­zet na ko­touč a ulo­žit do dřevníku

den pátý

cestu mezi cha­lupou a měst­ským by­tem zvlád­neš přesně za ho­dinu a dva­cet mi­nut, je­den rychlý pře­stup v okres­ním městě a než se na­dáš, sto­jíš na ne­dávno ote­vře­ném měst­ském ná­draží. na­sko­číš do tro­lej­busu, ces­tou na poště vy­zved­neš no­viny a doma ještě stih­neš man­želku, anžto se chystá vy­ra­zit do za­měst­nání. v rych­losti mezi dveřmi pro­be­rete plány na od­po­ledne, kdo vy­zvedne dceru, kdo ji kam od­vede a od­tam­tud zas při­vede, kdo uvaří po­lévku a to je všechno, rychlý po­li­bek a jdeš pře­číst Bouš­kovu fi­li­piku proti En­zen­sber­grovi, řeč na obranu avantgard

Bouška ci­tuje dvě pa­sáže, jde o výňa­tek z roz­ho­voru s Bre­to­nem (Klíče k vol­nosti) a z Manifestů:

Co to je, ptám se, co je to zač ten ome­zený ro­zum, který nám ká­žou, musí-li tento ro­zum ži­vot za ži­vo­tem ustu­po­vat ší­len­ství vá­lek? Není pak pravda, že je tento do­mnělý ro­zum pouhá léčka, není to tak, že se zmoc­nil práv oprav­do­vého a ne­za­tem­ně­ného ro­zumu, kte­rým jej mu­síme za kaž­dou cenu na­hra­dit a o nějž mů­žeme usi­lo­vat jen tehdy, skon­cu­jeme-li pro za­čá­tek s kon­venč­ními způ­soby myšlení?

velmi vý­stižně ře­čeno, o čem už ně­ko­lik týdnů ve­deš roz­pravu s ka­ma­rá­dem. jeho víra v ro­zum a ob­jek­tivní smysl ži­vota je do­sta­tečně silná, aby se ti po­kou­šel na­mlu­vit na­prosto ší­lené kon­sek­vence vlast­ního ko­nání. vlastně je jen krok od si­tu­ace, kdy by byl scho­pen tře­bas i roz­pou­tat válku jen proto, aby byl za­cho­ván jeho způ­sob uva­žo­vání a hlavně jím kon­sta­to­vané a údajně pro­myš­lené hod­noty smyslu lid­ského konání

„Jestliže ob­jek­tivní ro­zum ne­chá toho, kdo se k němu ob­rací o po­moc, straš­ným způ­so­bem na ho­lič­kách, jak tomu po­pravdě je, není na místě od­pou­tat se od těchto ka­te­go­rií?“ Jde o re­vo­luci lid­ského vě­domí: „Vše na­svěd­čuje tomu, že exis­tuje jistý bod du­cha, v němž ži­vot a smrt, re­álné a ima­gi­nární, mi­nu­lost a bu­douc­nost, sdě­li­telné a ne­sdě­li­telné, na­hoře a dole již nejsou vní­mány jako pro­ti­klady. Bylo by marné hle­dat pro surre­a­lis­tic­kou čin­nost ji­nou po­hnutku než na­ději, že se po­daří onen bod najít.

před­sta­vu­ješ si tu krás­nou si­tu­aci. tvůj ka­ma­rád, vě­dec, je totiž (byl-li by dů­sledný) svým za­lo­že­ním práv po­stojů Men­ge­leho. po­kud bys ho při­vedl na myš­lenku, že jasně sta­no­vené pro­ti­klady ztratí svou hod­notu, do­stane se ti hněvivé re­akce a možná i ně­ja­kých in­vek­tiv. mu­síš to zku­sit. při příš­tím roz­ho­voru na­lis­tu­ješ v po­znám­ko­vém bloku tyto dvě ci­tace a prostě si je na něm vyzkoušíš

den šestý

hned po sní­dani čteš Ži­že­kův text o svo­bodné re­pub­lice Fi­ume. dost sou­visí s ve­čer­ními úva­hami nad ak­tem zne­hod­no­cení, jejž jsi pře­nesl na hlavu dob­rého ka­ma­ráda, vědce. a teď to na­jed­nou máš před se­bou černé na bí­lém; když byla v chor­vat­ské Fi­umě (dnes Riece) ote­vřena sta­vi­dla slasti, v jeho čele se ocitl tehdy nej­vý­znam­nější ital­ský bás­ník a na­ci­o­na­lista Gab­riele D’Annunzio. vznikl Stato Li­bero di Fi­ume kom­bi­nu­jící před­stavy o ko­mu­nis­tic­kém a anar­chic­kém ide­ál­ním soužití

roz­vrá­tila ho děla ital­ských ná­moř­níků. fa­šis­mus mu­sel vy­hrát nad svo­bo­dou; člá­nek ote­vírá téma pře­měny svo­body na to­tální fa­šis­tické zří­zení a Ži­žek v něm tvrdí, že by ni­kdo ne­měl říct: Fi­ume bylo po­čát­kem ital­ského fa­šismu. Fi­ume bylo li­be­rál­ním já­drem teh­dejší spo­leč­nosti, při­ta­ho­valo anar­chisty, bo­hémy, umělce a ex­pe­ri­men­tá­tory s vol­nou lás­kou a dro­gami. žilo spíš kar­ne­va­lem než ka­sár­nami. Mus­so­lini se svou par­tič­kou fa­šis­tic­kých kre­ténů ale pře­vzali jeho es­te­tiku a udě­lali z ní něco, co všichni známe jako me­zi­vá­leč­nou Itá­lii. hod­noty vzá­jem­nosti a touhy byly pře­smě­ro­vány, anebo spíše na­mí­řeny do bu­douc­nosti a spo­leč­ného pro­jektu ne­ná­visti a násilí

Ana­ly­tici zvy­čajne ozna­čujú D’Annunziovo hnu­tie vo Fi­ume za „pro­to­fa­šis­tické“, ale mys­lím si, že je až prí­liš jed­no­du­ché vní­mať D’Annunziov „hip­pie-fa­ši­zmus“ ako hnu­tie, ktoré nutne musí vy­ús­tiť do fa­ši­zmu. V „fi­u­mi­a­nizme“ sa preja­vuje ur­čitý ra­di­kálny roz­mer, ktorý síce po­sky­tol pod­klad pre fa­ši­zmus, hoci nie len preň; tento roz­mer však bol skôr akýmsi mizn­úcim pro­stred­ní­kom, ktorý mu­sel byť po­tla­čený, ako­náhle sa ob­ja­vil sku­točný fa­ši­zmus – niet divu, že ta­li­an­ska re­gu­lárna ar­máda bom­bar­do­vala Fi­ume a ukon­čila re­pub­liku. To, čo musí fa­šis­tický re­žim po­tla­čiť, teda nie je eman­ci­pačné či li­be­rálne de­dičstvo, ale jeho vlastné sub­ver­zívne ja­dro. Alebo, pa­rafrá­zujúc staré va­ro­va­nie, aby sme ne­vy­li­ali dieťa spolu so špi­na­vou vo­dou: presne to fa­ši­zmus robí – po­ne­cháva si dieťa (pseudo-har­mo­nický nový re­žim) a vy­lieva špi­navú vodu, v kto­rej dieťa vyrastalo

den sedmý

čím jsi starší, tím vzác­nější jsou přá­telé, kteří s te­bou jdou už déle než dva­cet let. není jich mnoho, v ži­votě jsi už to­li­krát při­šel na kři­žo­vatku a ne­mohl po­kra­čo­vat spo­lečně. na ce­du­lích ozna­ču­jí­cích tvé roz­cest­níky nej­čas­těji stálo: stě­ho­vání, pří­tel­kyně, děti, druzí tam zas měli ka­ri­éru, za­měst­nání anebo něco úplně ji­ného a tobě mnohdy zcela ne­po­cho­pi­tel­ného. ti, se kte­rými jste si vy­dr­želi, se v tvém ži­votě ne­ob­je­vují zas tak často. je­jich do­mov leží na opač­ném konci re­pub­liky a často taky pra­cují na vě­cech, jež jsou ti do­cela cizí. o to více tě ale po­každé pře­kvapí, když i po dvou­leté ná­vštěvní pauze, pře­mos­těné jed­ním dvěma dlou­hými te­le­fon­ními ho­vory, toho máš pří­teli stále to­lik co říct! anebo když ho po­slou­cháš, že ani dlouhá ne­pří­tom­nost ne­vy­ma­zala z tvé pa­měti téměř nic z toho nej­dů­le­ži­těj­šího, co ti bylo v prů­běhu let svě­řeno do úschovy. a jen díky tomu mů­žete znovu pro­bí­rat si­tu­ace, jež se ode­hrály tak dávno, jako by šlo o ži­vot dru­hého člo­věka. le­dasco o sobě jsi už po­ztrá­cel a jak jsi po­tom pře­kva­pený, když na­jdeš ten ob­raz ulo­žený v hlavě dáv­ného druha

sejdete se u lesa a máte dva dny na to říci si toho co nej­více a spo­lečně něco za­žít; je vlastně nej­vý­znam­něj­ším bo­dem spo­leč­ného pro­gramu vy­vo­lat pár mo­mentů, na které bude možné dlouho vzpo­mí­nat – jen tak totiž může být za­cho­váno, že se­tkání s dob­rými přá­teli patří k tomu nej­vý­znam­něj­šímu, co jsi v roce zažil

le­tos takto: ně­ko­lik zim cho­díš okolo jedné lesní tůně a vzpo­mí­náš na ka­ma­ráda, je­hož vášní se stalo otu­žo­vání. po­každé, když na to místo se­stou­píš, vzpo­me­neš si na něj a tak tro­chu ho i na­jed­nou vi­díš, anžto se vznáší v le­dové vodě. je jako pod­zimní pří­zrak ten tvůj druh! sotva se les zbarví a při­jdou jemné ranní mrazy, sotva vy­táh­neš na pro­cházku če­pici a do kapsy vez­meš sirky, abys za­pá­lil kve­čeru oheň v opuš­tě­ném tá­bo­řišti a chvíli u něj po­se­děl, už se ti honí hla­vou před­stava: sto­jíš na břehu po­toka a na­vzdory chladu a vlh­kosti času du­ši­ček po­stupně od­klá­dáš ob­le­čení a při­pra­vu­ješ se na tu chvíli, kdy se po­prvé v ži­votě po­no­říš do le­dové vody

to všechno by ale zů­stalo na­vždy jen tvou před­sta­vou, ne­být toho, že jed­noho pod­zim­ního od­po­ledne při­ve­deš k tů­ňce právě toho člo­věka, na kte­rého u ní nej­čas­těji mys­líš. ten když vidí pří­le­ži­tost sko­čit do le­dové vody, ne­váhá ani mi­nutu. za­tímco sná­šíš z lesa mokré větve k ohništi, rychle ze sebe sun­dává ob­le­čení a míří přesně tam, kde jsi ho už to­li­krát mohl po­zo­ro­vat. v tu­též chvíli si na­jed­nou uvě­do­míš, jak je to vlastně jed­no­du­ché, kou­pat se v po­sled­ním říj­no­vém dni! že je opravdu možné pře­ko­nat si­robu dne a že ne­mu­síš umrz­nout a od­um­řít světu

aniž by ses mu­sel ně­jak pře­hnaně nu­tit, jdeš a zo­pa­ku­ješ me­cha­nicky to, co jsi vi­děl u ka­ma­ráda. sun­dáš bundu, mi­kinu, jedno i druhé triko, zu­ješ si boty, vy­svle­češ kalhoty i spodní prádlo a za­no­říš se do vody hned ve­dle něj. tůň je na­ko­nec dost velká na to, abyste se do ní ve­šli i tři. chvíli le­žíš, voda je opravdu le­dová. pak za­čneš dý­chat a asi i tro­chu pa­ni­ka­řit, tělo chce vy­stře­lit ven, jenže mysl zů­stává věrna ex­pe­ri­mentu a po­roučí tělu. za­čneš rychle dý­chat, zbě­sile, jako by ses chtěl za­lk­nout. po chvíli, snad po půl­mi­nutě, už cí­tíš, jak se dech zklid­ňuje a jak mráz od tebe od­stu­puje a po­loha se stává více rovnovážnou

a pak tě to na­jed­nou vy­vrhne. sá­peš se na břeh, vší­máš si, jak ti za­rudl trup tou zi­mou, bě­žíš k ohni, který se me­zi­tím přece je­nom tro­chu roz­ho­řel, a zjiš­ťu­ješ, že tím bě­hem za­čí­náš sám dout­nat, že na­jed­nou ho­říš jako po­cho­deň, a mohl bys svým tě­lem i za­pá­lit les! ještě dva­krát ob­lét­neš nahý louku, srdce buší a zpě­něná krev se po­malu vrací zpět na pe­ri­fe­rie, do kůže. u ohně se z tebe valí pára, po­malu usycháš

je milé, když se ně­kdy vy­daří pro­cházka a ty máš po­cit, jako by ses po­no­řil do kra­jiny, která se před te­bou roz­pro­stírá. ovšem je zcela str­hu­jící, když se sám sta­neš kra­ji­nou, když se na chvíli zba­víš svých věcí a vy­sta­víš se po­mě­rům kra­jiny. na­jed­nou jako by zmi­zela hra­nice, která tě od kra­jiny od­dě­luje, pře­sta­neš po­zo­ro­vat a za­čí­náš cí­tit jako kra­jina, jsi kra­ji­nou, ovšem ni­koli jen tou, která se ti dává zra­kem. jsi jí, jako bys byl i zví­ře­tem, pro­bu­dil jsi k ži­votu by­tost, která ne­po­tře­buje mlu­vit, která se na­po­juje a chvíli je­nom tak trčí upro­střed pul­zu­jí­cího veškerenstva

dlouho jsi smě­řo­val k ně­čemu, co ti by tě mohlo spo­ly­kat, dlouho jsi hle­dal, če­kal, až ně­kdo při­jde a po­může ti udě­lat první krok. umdlé­va­jící, ten, kdo se opájí na­nej­výš po­chyb­nými po­city vyš­šího smyslu, by snad i uvě­řil, že to­hle všechno bylo pře­dem na­plá­no­váno, že kdysi dávno po­tkal člo­věka, co ho o dva­cet let poz­ději při­vedl na břeh tůně. tak jed­no­du­ché sa­mo­zřejmě nic není a ne­může být, ale: ani ty ne­po­chy­bu­ješ o tom, že se s přá­teli po­stupně la­díte k mo­men­tům, od nichž není ni­kdy da­leko ke sku­tečné změně, k je­di­neč­nosti, k po­citu, že právě v tuto chvíli jste se stali účast­níky če­hosi, co vás sa­motné přesahuje

den osmý

při­jíž­díš ran­ním au­to­bu­sem z ven­kov­ského domu, abys strá­vil dlouhý den ve ven­kov­ském an­tikva­ri­átu. sedm nula tři a na ná­městí je už živo; děti se trousí od au­to­busů do školy, ma­ji­telé ob­chodů ote­ví­rají své pro­vo­zovny a vy­ná­šejí re­klamní pou­tače. na plácku ve­dle řady domů, ke kte­rým mí­říš, právě par­kuje ná­kla­ďák s ná­pi­sem na korbě: ČIŠTĚNÍ PEŘÍ. za­jíždí do měs­tečka pe­ri­o­dicky, a po­každé, když po­zo­ru­ješ jeho po­malé, líné ma­né­vry, vzpo­me­neš si na svého zvěč­ně­lého psa. taky se po­každé otá­čel ko­lem své osy, než ko­nečně na­šel pravé, je­di­nečné a ne­o­pa­ko­va­telné místo k defekaci

ode­my­káš vstupní skle­něné dveře. an­tikvární ofi­cína je už skoro pro­stydlá; v po­lo­vině lis­to­padu ještě za­zna­me­náš zbytky let­ního tepla; drží se uvnitř pa­pí­ro­vých svazků, zvláště těch sil­něj­ších, a zá­ro­veň za­niká pod ná­po­rem při­chá­ze­jící zimy. ruští kla­sici a bloc­kbus­tery jsou na pod­zim nej­u­ži­teč­nější, a na jaře jim na­o­pak dost trvá, než se pro­hřejí. roz­sví­tíš lampu nad sto­lem a jako bys spus­til au­to­pi­lota: po­sta­vit vodu na čaj, zkon­t­ro­lo­vat poštu, ode­slat Ja­kuba pro pe­čivo, na­chys­tat sní­dani, roz­lo­žit no­viny, číst no­viny, sníst všechno i vy­pít všechno, co Ja­kub při­nesl, znovu po­sta­vit vodu na čaj, nyní už slabší, pus­tit to­pení a roz­vrh­nout pra­covní plán dne

co se vlastně dělá v an­tikva­ri­átu? každý den to­též. po­kud při­šly ob­jed­návky, mu­síš je vy­ba­vit, tzn. na­jít knihy, mnohdy různě umís­těné. ně­kdy jich na­jdeš pět de­set do pěti mi­nut, jindy hle­dáš sva­ze­ček za tři­cet ko­run půl­druhé ho­diny a stane se, že ho ne­na­jdeš vů­bec, pří­padně že bě­hem hle­dání od­ně­kud vy­táh­neš knihu, kvůli které jsi onehdá ob­rá­til krám vzhůru no­hama a pak po zby­tek dne klel jak po­han. když při­pad­neš na něco za­jí­ma­vého – ob­čas se ne­mů­žeš zba­vit dojmu, že ta­ková kniha v krámě ni­kdy ne­byla a kdoví, kte­rými cestami se sem do­stala a proč zrovna na místo, kde nemá co po­hle­dá­vat –, na chvíli si sed­neš pod lampu a pře­čteš na­mát­kou stránku dvě. víc si ne­do­vo­líš, ztra­til bys celý den. na­jdeš první, dru­hou a když máš všechny svazky pěkně na hro­mádce, za­čneš vy­pi­so­vat pa­ra­gony. je to něžná, ob­řadná práce, po­u­ží­váš k ní pl­nicí pero a ze­lený in­koust. každá kniha, která od­chází, je za­psána v útro­bách šuplíků, stejně tak i po­známky, co je třeba do­kon­čit, na­jít, se­hnat atd.

po pa­ra­go­nech na­chys­táš kar­ton, ver­cajk k ba­lení a pus­tíš hudbu. na­stává ho­dina ma­nu­fak­tury. roky jsi ji ne­sná­šel, vy­hý­bal ses jí, od­klá­dal ji na druhý den anebo v du­chu sná­šel ar­gu­menty pro to, ba­lit knihy do bub­lin­ko­vých fó­lií. od­por k pvc a k ige­li­tům jsi ale ni­kdy – na­štěstí – ne­pře­ko­nal, a tak zů­stalo vždy u kar­tonu a lá­ma­cího nože. přece je­nom ti zá­leží na tom, jak od tebe knihy pů­jdou vstříc dal­šímu ži­votu. ča­sem ses s kar­to­nem spřá­te­lil, do­konce jsi skrze něj se na­u­čil vy­prazd­ňo­vat myš­lenky. ba­líš knihy do pev­ných kra­bi­ček ohý­ba­ných na míru kaž­dému svazku a u toho po­slou­cháš hudbu, roz­ho­vor, pod­cast, au­di­ok­nihu, na co máš zrovna ná­ladu. ni­kdo tě ne­honí, ni­kdo ti ne­volá, je to čas čisté rukodělby

bý­valy ještě před pár lety doby, kdys pak na kar­to­nové kra­bice vy­le­po­val známky. každý mě­síc jsi jich na­ku­po­val za ně­ko­lik ti­síc. na dražší do­po­ru­čené zá­silky jsi po­u­žil větší for­máty, umě­lecké řady; mí­val jsi jich plný šuplík a se­sta­vo­val kom­bi­nace podle váhy ba­líčku. ty časy už jsou pryč, dnes musí mít každý ba­lí­ček EAN a sé­rii na tis­kárně vy­tiš­tě­ných haus­nu­mer. kde­pak známky! všechno se au­to­ma­ti­zuje a efek­ti­vi­zuje, čím víc je co ro­bo­tické a hnusné, tím spíš si mů­žeš vsa­dit, že to v kon­ku­renč­ním boji zví­tězí. platí to ostatně i pro an­tikva­ri­áty; když ne­máš linku a hu­ma­no­idy a sklad s de­seti mi­li­ony svazky, jsi před­ur­čen k po­ma­lému umí­rání. ty a oce­lo­ry­tec, po­malu se nad vámi za­vírá voda

dříve jsi no­sil ba­líčky na poštu, dnes ob­chá­zíš tzv. vý­dejní místa. úplně nej­no­věji mů­žeš s ba­líč­kem k ple­cho­vému boxu, na­cva­kat heslo a knihu tam ne­chat tře­bas i o půl­noci; má to asi pro lidi své kouzlo, vět­šinu ba­líčků totiž ode­sí­láš právě tam. tys hnu­so­box sa­mo­zřejmě ni­kdy ne­při­jal, ani ne­víš proč, asi že vždycky radši pro­ho­díš pár slov s pošťač­kou nebo se sleč­nou ve vý­dejně; když se usměje, je to ostatně něco úplně ji­ného, než když se před te­bou ro­ze­vře ple­chová tlama; jenže vy­svět­luj ně­komu, že je po­třeba, aby spolu lidé uměli mlu­vit, úplně oby­čejně při běž­ných kaž­do­den­ních si­tu­a­cích, že ne­stačí pl­nit au­to­ma­ti­zo­vané, na dálku ovlá­dané šuplata

když máš vy­ří­zeny ob­jed­návky z eshopu, mů­žeš se pus­tit do jiné práce, mů­žeš číst, vy­ři­zo­vat emaily, pro­mýš­let plány, pří­padně se vě­no­vat ně­komu, kdo si k tobě udě­lal cestu. čím déle v krámě se­díš, tím spíš cí­tíš, že je tvou úlo­hou za­klap­nout po­čí­tač a sed­nout si s kni­hou do křesla, roz­sví­tit lampu a na­smě­ro­vat ji na sebe, resp. uká­zat ko­lemjdou­cím, jak vy­padá člo­věk, který zrovna čte. z ulice na tebe cho­dec kouká přes vý­lohu, má po­každé asi tři až pět vte­řin, aby si pro­hlédl na­sví­cený in­te­riér a čte­náře. zvláště nyní, v pod­zim­ních mě­sí­cích, když je po­řád tma, je chod­cům po celé dny k dis­po­zici mi­k­roscéna, v níž se zdán­livě nic ne­děje; str­nulý po­hled na­mí­řený do pa­pí­ro­vého svazku ne­může říci vů­bec nic o tom, co se zrovna ode­hrává v čte­ná­řově mysli. tělo ne­hnutě sedí, a při­tom bo­juje s har­pu­nou na velry­bář­ské lodi, pro­kou­sává se pra­le­sem jen málo prav­dě­po­dob­ných slov

čtení. tato zcela zbytná a vět­ši­nou již ne­vy­ko­ná­vaná čin­nost má ovšem své kouzlo, a to je jiné v de­set do­po­ledne a v de­set ve­čer. přes vý­lohu, vě­kem už vů­bec ne­těs­nící, jsi kdysi za­sle­chl uště­pač­nou po­známku špatně na­lo­žené žen­ské, co nej­spíš zrovna cas­no­vala pá­teční ná­kup starému pod nos: ta­ková práce by mě taky ba­vila, od rána si tu jen čte! pro­nesla kdoví ke komu. tys ji ne­vi­děl, se­díš totiž k vý­loze zády a ne­ne­chá­váš se ru­šit pro­chá­ze­jí­cími po­sta­vami. a po pravdě, je ti na­víc do­sti u pr­dele, jak ta­ková bába vy­padá, stačí, že sis z této ko­mické si­tu­ace od­vo­dil pra­vi­dlo: číst do­po­ledne na ma­lém městě knihu je pro­je­vem anar­chic­kého du­cha, ne­zří­ze­ného a po­sed­lého, je to dílo le­ni­vého člo­věka, které vy­vo­lává ve­řejné po­hor­šení ne ne­po­dobné tomu, jako by se vá­lel opilý na la­vičce. právě proto je taky nutné ale­spoň část první půli dne strá­vit s kni­hou v ruce a číst a vy­kaš­lat se na co­koli jiného

od­po­ledne se pak po­klidný den zvrhne v pra­vou pra­covní za­ne­prázd­ně­nost. ode­sí­láš maily, vy­ři­zu­ješ ko­re­spon­denci s au­tory a pře­kla­da­teli, vy­ři­zu­ješ delší te­le­fo­náty s tis­kár­nou ohledně ma­te­ri­álů a ter­mínů ex­pe­dic. z ofi­cíny se stane pra­co­viště na­kla­da­tele. pro­chá­zíš ko­rek­tury, na­hlí­žíš do ru­ko­pisů, kon­t­ro­lu­ješ sazbu po ko­le­gyni anebo sám text lá­meš. když se u tebe za­staví gra­fik, spo­lečně pro­mýš­líte, co při­jde na obálku, jaké písmo zvo­lit, pří­padně vy­mýš­líte jeho kom­bi­nace. když se ne­mů­žete dobrat kloud­ného ná­padu, vy­ta­hu­jete z re­gálů knihy růz­ného stáří a ne­chá­váte se in­spi­ro­vat prací těch, co ty­též otázky ře­šili de­kády před vámi. i to je vlastně dů­vod, proč ses na te­nhle krám do­sud ne­vy­kaš­lal; je takřka ne­vy­čer­pa­tel­ným lo­žis­kem ty­po­gra­fic­kých sché­mat, je mos­tem, přes který se opa­ko­vaně vy­dá­váš hlou­běji do his­to­rie knihy. mezi re­gály se ty sám stá­váš člán­kem dlou­hého ře­tězu, tvým úko­lem není nic snaz­šího než od­vést dobrou práci, a zú­ro­čit to, co už bylo uděláno

do toho ob­čas ně­kdo při­jde a chce si knihu kou­pit, pří­padně jen po­po­ví­dat. kdysi při­chá­zeli místní lidé a pro­ná­šeli řeči, které tě vů­bec ne­za­jí­maly. o tom, co se na obci udě­lalo špatně, jak všichni na­hoře u ko­ryt že­rou apod. ni­kdy jsi ni­koho ne­vy­ho­dil, ale po­každé pro­je­vo­val os­ten­ta­tivní ne­zá­jem, ně­kdy ses i po­há­dal s blb­cem, je­hož ob­zor sa­hal leda tak k lesu na pro­těj­ším kopci. dnes už ta­ková sběř za te­bou ne­chodí, asi si mezi se­bou řekla, žes sám ho­vado a pitomec

je tedy téměř jis­tota, že kdy­koli se ně­kdo ob­jeví ve dve­řích a ty mu na­bíd­neš čaj, strá­víte spolu plod­ných dva­cet mi­nut času. jsou při­tom i lidé, co se s te­bou zdlou­havě do­mlou­vají na ter­mínu ná­vštěvy a pak jsou jim dvě ho­diny málo; i těch ale ubylo, anebo jsi je pře­stal za­jí­mat. kdoví

od­po­ledne se vět­ši­nou rychle pře­houpne a po­slední, co mu­síš pro­mys­let, jest doba od­chodu z ofi­cíny. ří­díš se tak­tem au­to­bu­sové do­pravy; když se vra­cíš do ven­kov­ského domu, od­jíždí spoj ve čtyři a v šest; pak už ne­zbývá, než se vy­dat pěšky. když je­deš do města, mů­žeš k vlaku tře­bas i o půl de­sáté ve­čer. ve­čery v ofi­cíně jsou fajn, mů­žeš si od­sko­čit na ná­městí do vi­no­téky. mů­žeš přes ko­pec do Polné a od­tam­tud pak po­kra­ču­ješ směr Jih­lava. ří­káš té­hle štra­páci cesta trollů a po­čí­náš ji po­každé dole u řeky, pod fa­rou, přímo u za­mří­žo­va­ného vchodu do stře­do­věké štoly