Máme v dě­ji­nách li­te­ra­tury ně­ko­lik slav­ných au­torů, je­jichž jména zná kdekdo. Kdy­byste se ovšem ze­ptali na je­jich dílo, ne­do­káží vám k němu říci nic. Mezi ně s jis­to­tou patří i Ste­fan Zweig (1881 – 1942). Dílo to­hoto plod­ného, až-pří­liš-plod­ného spi­so­va­tele, to­lik ob­lí­be­ného u čte­nář­stva me­zi­vá­lečné Ev­ropy, se zejména v an­g­lo­sas­kém světě po válce za­čalo vy­trá­cet z edič­ních plánů. A to i na­vzdory jeho před­vá­leč­ném an­gažmá, kdy bro­jil proti ně­mec­kému na­ci­o­na­lismu a vo­lal po sjed­no­cené Ev­ropě. Ne­chy­bělo mnoho, a Zweig by ča­sem možná úplně upadl v zapomnění.

Zweig své re­nomé po­sta­vil na víře v úspěch ne­kom­pli­ko­va­ného re­a­lismu. Své pří­běhy vy­prá­věl tak, aby je mohl kon­zu­mo­vat i ten nej­po­sled­nější, bídný ma­lo­měš­ťák. Velká té­mata mo­derní doby pře­klá­dal do ja­zyka konce 19. sto­letí a mo­derní svět lí­čil v ob­ra­zech, které se podle ni­jak ne­tají in­spi­rací v li­te­rár­ním braku. Dra­ma­tické zá­pletky roz­víjí podle pra­vi­del sta­no­ve­ných sta­rými po­e­ti­kami; vy­pra­věč je pře­tíná ana­ly­tic­kými son­dami do psy­chik vy­stu­pu­jí­cích postav.

Zweig na­psal řadu por­trétů zná­mých osob­ností a dost často se po­kou­šel v je­jich pří­bě­zích říci něco o pod­statě kul­turní epo­chy, v níž tito lidé žili. Ča­sem si vy­tvo­řil pod­ma­nivý, v ně­kte­rých tex­tech až dechbe­roucí vy­pra­věč­ský styl, dodnes živý a do­sta­tečně ilu­zivní, aby vtáh­nul i běž­ného čte­náře, ni­koli jen li­te­rár­ního historika.

Hysterik a exhibicionista

Proč Zweig ne­měl po válce dobrou po­věst a vlastně pro řadu čte­nářů ji nemá ani dnes? Dů­vodů je ně­ko­lik, už jeho vrs­tev­níci hod­no­tili Zwei­govo dílo jako pří­liš tri­vi­ální a pod­bí­zivé, re­zig­nu­jící na po­ža­davky mo­derní li­te­ra­tury, ale­spoň co se li­te­rární formy týče. Sám Zweig si toho byl vě­dom a ni­kdy ani ni­jak ne­po­pí­ral, že hraje druhé housle. Na dru­hou sstranu, od­por ně­kte­rých ko­men­tá­torů Zwei­gova díla hra­ničí s po­sed­lostí, viz na­pří­klad člá­nek Mi­cha­ela Ho­f­manna pu­b­li­ko­vaný na strán­kách Lon­don Re­view of Books. Pů­vodně to měla být kri­tika čte­náři ob­lí­be­ného Světa vče­rejška, která skon­čila u obec­ného a po­všech­ného kon­sta­to­vání a srov­nání Zweiga s lahví coca-coly.

Pak je tu ovšem jedna ka­pi­tola Zwei­gova ži­vota, ne­dávno zno­vu­ob­je­vená, která po­ně­kud pro­mě­ňuje vní­maní jeho díla a tak­též i Zweiga-osob­nosti. Už tehdy se vě­dělo, že Zweig dlouhá léta ob­chá­zel noční ví­deň­ské parky a exhi­bo­val před dív­kami. Řada lidí ho proto po­va­žo­vala za ex­trémně od­por­ného člo­věka, jiní se radši tvá­řili, že o jeho noč­ních rejdech nic nevědí. 

Hvězdné hodiny lidstva

Jed­nou z nej­zná­měj­ších Zwei­go­vých knih jsou Hvězdné oka­mžiky lid­stva. Ně­mecky tento sou­bor pro­za­ic­kých mi­ni­a­tur vy­šel po­prvé v roce 1927 (Fünf his­to­rische Mi­ni­a­tu­ren). Poz­ději, po au­to­rově tra­gické smrti, byl po­stupně roz­ši­řo­ván a do­čkal se i čes­kého pře­kladu (1947, roz­ší­řené vy­dání 1971). Já jsem ho četl v ne­dávno vy­da­ném ilu­stro­va­ném vy­dání ve slo­ven­štině, které jsem si při­vezl z bra­ti­slav­ského BRaKu. Jeho ob­sah tvoří dva­náct pří­běhů, jen na­mát­kou: do­bytí Kon­stan­ti­no­pole, ob­jev El­do­ráda, po­lo­žení pod­moř­ského te­le­graf­ního ka­belu mezi Ev­ropu a USA, pří­běh o J. W. Go­ethovi nebo G. F. Hän­dlovi ad. Ve všech tex­tech jde vlastně o to­též: vy­stih­nout zvláštní a je­di­nečný oka­mžik v dě­ji­nách, kdy člo­věk, ať už dí­lem ná­hody nebo vy­pě­tím vůle, do­ká­zal pro­mě­nit chod dě­jin, vy­vo­lat udá­lost, jež v dů­sledku ovliv­nila tře­bas i po­li­tické uspo­řá­dání Ev­ropy nebo dě­jiny umění.

Sa­mo­zřejmě se vždy jedná o vel­ko­le­pou fikci. Je to pa­trné už i z toho, ja­kým způ­so­bem vy­pra­věč před­kládá a na­va­zuje jed­not­livé udá­losti. A právě pro­tože se jedná o fikci, a ni­koli his­to­rický do­ku­ment, stojí za to si Zwei­gův sou­bor pře­číst. Scény, ve kte­rém se hordy do­by­va­telů valí do opev­ně­ného města, si ne­za­dají s vel­ko­fil­mem, stačí se ne­chat strh­nout. To­též platí o jeho lí­čení osudu člo­věka, který ně­ko­li­krát v ži­votě na­bude ohrom­ného ma­jetku. A to jen proto, aby o něj vzá­pětí při­šel. Ně­kde na po­zadí těchto udá­lostí se vede válka, tluče se do bubnů a zbývá jen po­sled­ních pár ho­din, než za­čne roz­ho­du­jící bitva. Zni­čený skla­da­tel se na­po­sledy vzchopí upro­střed ne­přá­tel­ského města, bás­ník pře­koná hlu­bo­kou de­presi. Vše ko­lísá v na­pětí mezi zni­če­ním, zro­dem a recyklací.

Román i žánrovka

O Zwei­govi se ob­čas mluví jako o in­te­lek­tu­á­lovi, který snil o po­sthabsbur­ské ev­rop­ské jed­notě jen proto, aby unikl ze světa dr­ce­ného v sou­kolí války, ne­ná­visti a na­ci­o­na­lismu. Ne­po­chybně to byla jeho sla­bina – ale stejně tak i před­nost. Já sám se nad jeho texty ne­můžu vzdát před­stavy, že spi­so­va­tel nás má od­vést ji­nam v kódu „dob­rého psaní“. Ně­kam za hra­nici, která nám ale­spoň na chvíli umožní stát se sou­částí velké fan­ta­zie. Kde mů­žeme sply­nout s před­sta­vami o dě­ji­nách anebo i bu­douc­nosti. V tomto smyslu Zwei­gův Svět vče­rejška i Hvězdné ho­diny lid­stva umož­ňují ne­chat se svést ja­zy­kem, který vze­šel z tra­dice dobře udě­lané his­to­rické fikce. A nejen to, který v sobě nese stopu dob­ro­druž­ných ro­mánů, které jsme četli v dět­ství. Zkuste si se­hnat Hvězdné ho­diny lid­stva z pro­dukce slo­ven­ské 82. Mimo jiné i proto, že je to ne­o­by­čejně hezky udě­laný knižní artefakt.

Ste­fan Zweig: Hviezdne ho­diny ľud­stva. Bra­ti­slava: 82 Book. 256 stran.