Le­žela mi dlouho v po­lici kniha An­dr­zeje Stasiuka Vý­chod. Tak jsem si ji ne­dávno pře­četl a s pře­kva­pe­ním zjis­til, že je na ni ide­ální čas. Dost se totiž do­týká his­to­ric­kých před­stav a ob­razů hrůz, jež se na nás valí z vý­chodu. A nejen od­tam­tud – stačí si pus­tit te­le­vizi anebo pře­číst pár po­li­tic­kých ko­men­tářů. Jsou všu­dypří­tomné. Proč se tedy spolu se Stasiu­kem ne­vy­dat do míst, od­kud při­chá­zejí temní do­by­va­telé Evropy.

Jak jsme na tom dnes

Ruský te­ror na Ukra­jině vy­vo­lává v po­st­so­ci­a­lis­tic­kých ze­mích du­cha ná­rodní hr­dosti a do žil mu vlévá jen stěží uvě­ři­tel­nou bo­jov­nou ener­gii. Sta­čila do­cela krátká doba, a lidé ja­koby pro­zřeli na hraně krá­teru. Ko­lik z nás si na­jed­nou uvě­do­milo, že ne­mů­žeme ži­vot jed­nou pro­vždy re­du­ko­vat na pouhé: ráno do práce a od­po­ledne utra­tit, co zbylo z vý­platy. Že nej­růz­nější jis­toty vů­bec ne­musí být tak jisté, jak se na první po­hled jeví. S vál­kou se pro­hlou­bila nejen exis­tenční, ale i fi­nanční ne­jis­tota, ani sta­bilní slušný pří­jem ne­musí po­krýt všechny ty skvělé roz­ma­ři­losti, ji­miž se člo­věk v dobré vůli ma­te­ri­ál­ního vze­stupu ob­klo­pil. Kon­zum bez­sta­rostný se ve vá­leč­ných ča­sech stal kon­zu­mem stra­ši­del­ným a trčí tu nad námi jak ustře­lená te­le­vizní věž.

To ovšem zda­leka není vše. Od té doby, co za­čala válka, jsme se po­su­nuli na škále per­ma­nentní ak­ti­vi­zace mas. No­vi­náři a po­li­tici se v tom tré­no­vali dlouho a po­stupně se jim po­da­řilo ovliv­ňo­vat spo­leč­nost snad ve všech je­jích vrst­vách. Au­toři jindy přes­ných ko­men­tářů často vy­pa­dá­vají ze svých rolí a jen stěží do­ká­žou kro­tit po­třeby ná­lep­ko­vat ostatní účast­níky dis­kuze, takže na nás z mé­dií do­tírá ob­raz světa zrádců/kolaborantů/proruských ak­ti­vistů, lidí vy­pad­lých ze slušné li­be­rální spo­leč­nosti. A platí to i na­o­pak, mí­roví vlas­tenci se rojí proti vá­leč­ným štvá­čům rovná se mí­roví štváči proti li­dem za­klá­da­jí­cím ini­ci­a­tivy k ná­kupu zbraní atd. atd. Si­tu­ace by to byla gro­teskní, kdyby ne­bylo všech těch kr­va­vých hrůz.

A co je ovšem nej­pří­šer­nější: od­ně­kud ze zá­ku­lisí se nad nás vznesl pří­zrak vý­chod­ních hord. His­to­ricky ob­lí­bený, funkční, mno­ho­krát pro­vě­řený. Blíží se, hordy ne­ci­vi­li­zo­va­ných bar­barů, kteří masivně pro­pa­dají al­ko­ho­lismu a vraždí už tehdy, kdy oby­va­telé kul­tur­ních zá­pad­ních zemí te­prve ana­ly­zují si­tu­aci. Spílá se ne­po­u­či­tel­ným a ná­sil­ným Ru­sům, ne­vy­zpy­ta­tel­ným Číňa­nům, snad že právě oni před­sta­vují by­tostné ohro­žení na­šeho spo­leč­ného světa. Jako bychom ne­měli hle­dat pří­činy kul­tur­ních vá­lek ně­kde jinde a po­kud možno i hlouběji.

Stasiukova cesta

Vý­chod. Lá­kavé a ne­bez­pečné. Není to tak dlouho, co An­dr­zej Stasiuk pod­nikl cestu po od­leh­lých čás­tech Ruska, Mon­gol­ska a Číny a své zku­še­nosti shr­nul v knize, jež do­stala jed­no­du­chý a vý­mluvný ti­tul: Vý­chod. Nejde o kla­sický ces­to­pis, na jaký jsme si zvykli v do­bách vše­o­becné ces­to­va­tel­ské má­nie; Stasiu­kova kniha není ani tak svod­kou ob­razů z cest, ale vcelku ná­ru­ži­vým zá­zna­mem úvah, co je to Vý­chod, kde za­číná a jaké jsou jeho pa­ra­me­try. Ote­ví­rají ho vzpo­mínky Stasiu­ko­vých pra­ro­dičů, kteří na vý­chodě Pol­ska za­žili po­hyby zá­pad­ních a vý­chod­ních ar­mád. Si­tu­ace je tedy na­sta­vena po­dobně, jako to za­ží­váme nyní i my, pouze kon­cen­t­rát je od­lišný. Za­tímco k nám do­lé­hají ob­razy z vá­leč­ných zón, oni za­žili Vý­chod hma­ta­telný, mno­ho­krát vy­ba­vo­vaný a vytěsňovaný.

Než se vy­pra­věč vy­praví na cestu, na­jde mo­ment, kdy se v ge­ne­rační pa­měti Po­láků Ru­sové změ­nili na Moskaly, kdy jimi lidé za­čali po­hr­dat. „Otr­haní pě­šáci, kteří va­řili sle­pice i s pe­řím (…) na každé ruce troje ho­dinky, pušky na pro­vázku (…) tak vzpo­mí­nali všichni (…) touha po těch sle­pi­cích a ho­din­kách při­chá­zela od­kudsi z nitra Eura­sie, z hlu­bin tun­dry a stepí“; kdy ne­známé ne­bez­pečí „ne­mohlo při­jít z měst, ze zdě­ných domů, ob­chodů a kos­telů, ale od­kudsi, kde končí pro­stor, z míst, kde lidé za­čí­nají za­růs­tat srstí a v noci vyjí na rudý mě­síc (…) nejdřív to pá­dilo přes ty své stepi po čtyřech tla­pách, a te­prve když se za­čala při­bli­žo­vat naše ci­vi­li­zo­vaná sídla, za­čalo se to po­stupně vzpři­mo­vat“. To už nejsou lidé, ale noční můry, vam­pi­ričtí sa­mo­táři po­tá­ce­jící se kra­ji­nou. A jak už to bývá: čím jsou tyto ob­razy zrůd­nější, tím sil­nější je vy­pra­vě­čova touha na­hléd­nout do míst, od­kud ono ne­vi­di­telné zlo po­chází, kde se for­muje. Stasiu­kovo vy­pra­věč­ské al­ter ego za­huš­ťuje zdě­děné kul­turní ob­razy zla s vlast­ními zku­še­nostmi z dob so­ci­a­lis­tic­kého Pol­ska a roz­hodne se za nimi vyrazit.

Monstra obývacích pokojů

Jasně, není to to­též, a nelze vlastně ani chtít, abychom na­va­zo­vali di­a­log tam, kde jedna strana dis­ku­to­vat od­mítá. Máme ovšem k dis­po­zici sub­strát zpra­co­va­ných zku­še­ností, které tak tro­chu stále do­kola uka­zují, že proti po­zo­ru­hodně účin­ným ob­ra­zům zla mu­síme nutně hle­dat an­ti­do­tum. V pří­padě Stasiu­kovy cesty na Vý­chod to může být mimo jiné i exis­ten­ci­álně ne­kom­fortní oži­vo­vání vzpo­mí­nek a ro­din­ných his­to­rií, pod je­jichž tla­kem se utvá­řely ste­re­o­typy nej­růz­něj­šího druhu. Ocho­ten pod­stou­pit tuto au­to­te­ra­pii, vy­ráží ces­to­va­tel do ne­přá­tel­ské země a znovu pro­žívá lecco z toho, co mělo dva­cet let po roz­padu SSSR zů­stat jed­nou pro­vždy pou­hou tragé­dií dějin.

Po­kud ale věc za­šla tak da­leko, že se dnes na Vý­chod jen tak ně­kdo ne­po­dívá, a že se do­konce zas Vý­chod snaží při­jít k nám, pak na­ko­nec není nic jed­no­duš­šího než za­ujmout bo­jové po­zice a při­stou­pit na to, co se mi ne­dávno sna­žil ve­mlu­vit je­den dávný ka­ma­rád: je válka, vše je jed­no­du­ché a či­telné. Až válka skončí, sku­teč­nost zas bude slo­žitá. Ta­ková lo­gika je ovšem zdr­cu­jící a prav­dě­po­dobně nás může po­su­nout do stavu, ze kte­rého nutně ne­musí vést cesta zpět. V je­jím kotli za­hučí všechno, vzpo­mínky, dílčí ali­ance, těžko vy­do­byté kul­turní spoje, prostě všechno. Když si k tomu ještě při­po­čí­táme čím dál ome­ze­nější schop­nost dis­ku­to­vat, zne­u­ží­vat si­tu­aci k do­sa­ho­vání po­li­tic­kých cílů, anebo i snahu mé­dií ulo­vit další čte­náře na vy­hro­ce­ných zprá­vách ze světa, pak se asi opravdu není možné di­vit tomu, pro­je­vuje-li se po­li­tická ne­ná­vist i v obý­va­cích pokojích.

A tam, zdá se, křik mon­ster ze stepí lze za­hnat jen stěží. Zato je ale dost možné, že ho dobře za­kon­zer­vu­jeme a v úhledné po­době pře­dáme další generaci.