Už jsem o tom psal jinde: s vel­kým za­lí­be­ním jsem pře­četl nové vy­dání Pan­tagru­ela pře­lo­žené Pa­tri­kem Ou­řed­ní­kem. Ta­hle zvláštní směs sa­ti­ricky za­bar­ve­ných slov­níků, kom­bi­nu­jí­cích vy­soké styly s li­do­vými po­ře­ka­dly a prů­raz­nými vul­ga­rismy, se v ak­tu­a­li­zo­va­ném ja­zy­ko­vém pro­ve­dení ob­je­vuje v tu nej­lepší dobu.

His­to­rie Ra­be­lai­sova Pan­tagru­ela je je­di­nečná: po­prvé ho au­tor vy­dal ve svých (asi) pa­de­sáti le­tech v roce 1532, a kniha, na­va­zu­jící na tehdy ob­lí­bené li­dové his­to­rie o ob­rech, se vzá­pětí do­čkala vře­lých od­sudků učenců z pa­říž­ské Sor­bonny. Uni­ver­zitní mi­stři ne­zvládli Ra­be­lai­sovu pod­vrat­nou, nactiu­tr­hač­skopu sa­tiru a ne­přímo do­nu­tili au­tora k útěku do Říma. Jak by ne.

Jed­nou byli na sor­bonn­ské ná­dvoří po­vo­láni všichni pa­řížští te­o­lo­gové, aby tam spolu pro­bí­rali články víry. Pa­nur­gos při­pra­vil bu­jabézu z ha­dího česneku, kle­j­o­prys­ky­řice, lo­či­dla, bob­řích žláz a čer­stvého lejna, po­kro­pil to hni­sem z dý­mě­jo­vých vředů a časně zrána tím na­třel ná­dvoří. Páni bo­ho­slovci se do jed­noho po­blili před shro­máž­dě­ným po­slu­chačstvem; a de­set nebo dva­náct jich za­šlo mo­rem; a čtr­náct se na­ka­zilo leprou; a osm­náct pa­kost­nicí; a přes sedmatři­cet syfilidou.

Po­sléze se s kni­hou do­sti rychle vy­po­řá­dal cír­kevní re­for­má­tor Kal­vín. Ka­to­lická cír­kev – jak ji­nak – jedno z nej­vět­ších li­te­rár­ních děl stře­do­věku po­slala na se­znam za­ká­za­ných knih, In­dex Lib­ro­rum Pro­hi­bi­to­rum. Tam pak spo­či­nulo až do konce 19. století.

Jak se povede Rabelaisovi dnes?

Když se pro­čí­tám ně­kte­rými scé­nami Pan­tagru­ela, na­padá mě otázka: o co lépe se asi této di­voké gro­tesce po­vede v nad­chá­ze­jí­cích ča­sech? Ne snad že by tu s námi ne­mohla být, re­pre­sivní apa­rát se z chyb mi­nu­lých ná­le­žitě po­u­čil. Kdo na so­ci­ál­ních sí­tích sle­duje dis­kuze okolo ne­pa­tr­ného po­z­mě­ňo­vání textů, dobře tuší, kam mířím.

Ra­be­lais si z na­ru­šo­vání nej­růz­něj­ších kon­vencí po­sta­vil tex­tový stroj tak do­ko­nale se­ří­zený, že jeho ja­zy­kový pro­dukt dodnes mů­žeme vní­mat v celé kráse všech zá­vad­ností. Čteš Pa­na­tagru­ela a jsi jimi do­slova za­chvá­cen! Jak krásně to i po ce­lých sta­le­tích ne­bo­hému člo­věku zní, když na­chází velké dílo ev­rop­ských te­o­logů ve­dle stá­lého re­per­toáru z dě­jin své vlastní exis­tence, když se víra po­mě­řuje s vý­měšky, tak do­ko­nale zná­mými kaž­dému tě­les­nému apa­rátu. Když se exal­to­vaný slov­ník na­mí­řený do nebe v jed­nom řádku zvrhne v sé­rii fe­kál­ních bru­ta­lit, ex­táze v ostudu a naopak.

V kon­textu dneš­ních úvah o eli­mi­naci ně­kte­rých umě­lec­kých pro­jevů ovšem ta­kový zá­ži­tek nutně ne­musí být obecný. Na­o­pak, do­kážu si už před­sta­vit i si­tu­aci, kdy bude Ra­be­lai­sův text na­hléd­nut jako něco veskrze škod­li­vého. A opět: ne snad že by ho chtěl ně­kdo za­ká­zat. Sta­čilo by totiž méně. Vlo­žit tře­bas za ti­tulní list upo­zor­nění pro no­vou ge­ne­raci čte­nářů; ta­ko­vých čte­nářů, kteří chtějí hodně číst, ovšem tak, aniž by je li­te­ra­tura trau­ma­ti­zo­vala. V rámci vy­vá­žení trž­ních sil by jistě při­spě­chali při­čin­liví edi­toři a na­kla­da­telé, kteří po­tře­bám ta­ko­vých čte­nářů ro­zumí a jsou ochotni jim vy­jít vstříc. A tak se může jed­noho stát – a ne nutně zrovna v pří­padě Pan­tagru­ela –, že se na­kla­da­tel se sou­hla­sem všech zú­čast­ně­ných po­kusí dílo po­změ­nit tak, aby zby­tečně ne­ris­ko­val zú­žení okruhu bu­dou­cích čtenářů.

Realita, literatura, všechno splývá v jedno

Asi se netřeba bát, že z Pan­tagru­ela ně­kdo vy­zmi­zí­kuje ne­ko­nečný se­znam per­verzně pře­krou­ce­ných ná­zvů děl zá­padní te­o­lo­gie a fi­lo­zo­fie. Tento typ re­strikce tu už byl a ni­kdo soudný jej ne­bude opa­ko­vat. V Ra­be­lai­sově ro­mánu jsou i vhod­nější scény; na­pří­klad ta, ve které se ne­zkrotný Pa­nur­gos velmi drze dvoří jisté pa­ničce, sklouzá­vaje při­tom od vy­so­kého stylu hu­ma­nis­tické li­te­ra­tury k spros­ťa­či­nám nej­hrub­šího zrna. Za svůj ne­ú­spěch se oběti po­mstí na­prosto ne­mi­lo­srdně. Ne­chá ji před zá­stu­pem lidí za­lít psí močí a vlastně ji do­cela jistě psy­chicky odrovná nejen před oby­va­teli města, ale i v je­jím vlast­ním sou­kro­mém světě, tj. před slu­žeb­nic­tvem a možná i před sa­mot­ným man­že­lem, je­muž chtěla za kaž­dou cenu zů­stat věrná.

Pa­nur­gos se za­tvá­řil, že od­hání psy, ale brzy se od­po­rou­čel a uchý­lil do zpo­věd­nice, od­kud mohl po­zo­ro­vat to pozdvi­žení; ti ni­čemní psi me­zi­tím dámu ce­lou zechcali. Chrt jí chcal na hlavu, jiní na rukávy, další na pr­del a ten nejmenší na boty; a oko­losto­jící ženy měly co dě­lat, aby ji ochrá­nily. A Pa­nur­gos se smí­chem řekl ně­ja­kému měš­ťa­novi: „Vy­padá to, že ta dáma je v říji, anebo ji před ne­dáv­nem po­kryl chrt.“ (…) Avšak nej­zá­bav­nější chvíle na­stala při pro­cesí, když dámu ob­klo­pilo přes šest set ti­síc čtr­náct psů a pů­so­bili jí mnohá po­ko­ření; a všude, kudy pro­šla, noví a noví psi chcali na místa, kte­rých se do­tkla le­mem sukně.

Je dnes jen stěží před­sta­vi­telné, že by ně­kdo této scéně ro­zu­měl do­sta­tečně pi­tomě, tedy ni­koli jako per­verz­nímu li­te­rár­nímu ob­razu, ale jako útoku na bez­bran­nou by­tost. Stále ještě ži­jeme ve světě, kde si forma nebo žánr vy­nu­cuje ur­čitý způ­sob čtení a ro­zu­mění. Jenže: je ta­kový lu­xus za­ru­čen jed­nou pro­vždy? Už jsem to zmí­nil výše, Ra­be­lai­sův ro­mán byl tři sta let obětí strážců mo­rálky a elit­ních kul­tur­ních hod­not, te­prve mo­derní doba jej téměř sto pa­de­sát let uctí­vala jako ka­no­nické dílo. – Co ovšem bude za dal­ších pa­de­sát let, to se te­prve uvidí. Touha čte­nářů číst všechno jako re­álný ob­raz světa, mo­rální a při­mě­řený pro­střed­nímu vkusu, dnes už zas po­hl­cuje vše jako vír. Sám s tím mám v an­tikva­ri­átu bo­haté zkušenosti.

Ale vi­nou ba­líků ovčí vlny se svět zvrhl. Je­den klátí, druhý bez dvou za dva­cet, a ne­u­vede-li to Soudní dvůr do po­řádku, ne­bude o nic snazší le­tos nežli zí­tra se­hnat hr­dlo­loka. Když při­jde chro­bák do po­tírny (vysv.: pa­ci­ent do suda­to­ria), aby si tu ne­chal na­mas­tit če­nich kra­vinci, nebo tu kou­pil škorně na zimu, a když jde ko­lem bi­řic nebo po­nocný a na­třou mu pr­di­dlo od­va­rem z klystýrů nebo vý­kaly z noční sto­lice, je to dů­vod, táži se, abychom krou­hali žlu­ťáky a pl­nili si měšec?

Chcete-li číst o chrabrých a hrů­zostraš­ných skut­cích Pan­tagru­ela, vy­lí­če­ného ve své při­ro­ze­nosti ne­bož­tí­kem pa­nem Al­cof­ri­basem, abs­trak­té­rem kvin­te­sence, pak vám ne­zbývá než si onoho slo­vut­ného krále Dip­sodů po­ří­dit. Třeba zrovna zde.