Kniha ame­ricko-srb­ského eko­noma Branka Mi­la­no­viće, při­ná­še­jící dů­klad­nou ana­lýzu pro­měn ka­pi­ta­lismu a spolu s ní i po­kus zma­po­vat pa­ra­lelně exis­tu­jící typy ka­pi­ta­lismu (Nic než ka­pi­ta­lis­mus. Bu­douc­nost sys­tému, který vládne světu, Praha 2022), je uži­tečná všem, kteří chtějí sou­časný eko­no­micko-spo­le­čen­ský re­žim na­hléd­nout jako to­tální, uza­vřené ře­šení, které podle au­tora knihy nemá a nej­spíš ani ne­bude mít al­ter­na­tivu – pouze va­ri­anty, které jsou v knize čle­něny podle je­jich vztahu k so­ci­ál­ním jis­to­tám a k typu stát­ního zří­zení. Nemá smysl zde roz­vá­dět všechny ka­te­go­rie, tak jak je Mi­la­no­vić de­fi­nuje, v hrub­ším vý­běru po­stačí proti sobě po­sta­vit dvě klí­čové va­ri­anty ka­pi­ta­lismu: po­li­tický (Čína, Rusko) a li­be­rální (USA, Ev­ropa). Mi­la­no­vić na růz­ných spo­le­čen­ských pro­je­vech uka­zuje od­liš­nosti obou va­ri­ant a vlastně je po­řád tak tro­chu staví proti sobě – kaž­dému tedy musí být jasné, že jde o dva kon­ku­renční kon­cepty ka­pi­ta­lismu, které mají svou his­to­ric­kou dy­na­miku a ani je­den z nich v nej­bližší době ne­hodlá při­způ­so­bit se tomu dru­hému. O co v tomto kon­ku­renč­ním glo­bál­ním pro­středí při­chá­zíme, je zřejmé: po­stupné od­bou­rá­vání so­ci­ál­ních struk­tur státu, pře­chodně vy­bu­do­va­ných po druhé svě­tové válce. Co zís­ká­váme, Mi­la­no­vić spíše na­čr­tává než po­pi­suje v zá­vě­reč­ných ka­pi­to­lách knihy: stále více lidí se díky tech­no­lo­gic­kému pro­gresu v ko­mu­ni­kaci za­po­juje do nej­růz­něj­ších plat­fo­rem a je­jich pro­střed­nic­tvím na­bízí sebe samé jako pro­dukt; stručně ře­čeno, lidé se v rámci vlád­nou­cího dis­po­zi­tivu po­stupně ko­mo­di­fi­kují a spo­leč­nost se mění na or­ga­nis­mus s velmi hus­tou in­for­mační sítí, ve které se každý jed­not­li­vec stává po­sky­to­va­te­lem služby pro ostatní. V nad­sázce pak Mi­la­no­vić tvrdí, že i ta­kové čin­nosti, jako je va­ření, uklí­zení, bu­dou po­stupně „out­sor­co­vány“, v dů­sledku če­hož se na­pří­klad může stát i to, že man­želé si bu­dou vzá­jemně pla­tit za sex v ta­ko­vých pro­střed­cích, jež mo­hou být opět dále smě­ni­telné za jiné služby. Jak tento nový ka­pi­ta­lis­mus plat­fo­rem bude kom­pa­ti­bilní s jed­ním či dru­hým ty­pem ka­pi­ta­lismu, ukáže čas. 

Zvlášt­ním, v knize ni­jak vý­znamně ne­ře­še­ným té­ma­tem, je už dnes vcelku pal­čivý ne­do­sta­tek su­ro­vin. Mi­la­no­vić v pod­statě jen říká, že každý ne­do­sta­tek oka­mžitě vy­volá po­ptávku po ře­šení, pří­padně ná­hražce, a proto se pro­blé­mem ne­do­statku vlastně není třeba vů­bec za­bý­vat. Skoro to vy­padá, jako by právě ne­do­sta­tek byl pa­li­vem roz­voje ka­pi­ta­lismu. Ta­kový ná­zor by snad i mohl být mo­ti­vací k tomu ka­pi­ta­lis­mus vní­mat po­zi­tivně – ovšem ne­být toho, jak moc už dnes po­ci­ťu­jeme změny ná­lad ve spo­leč­nosti stre­so­vané před­sta­vou konce bla­hobytu pro všechny, tak jak byl v mi­nu­losti kon­stru­o­ván so­ci­ál­ně­de­mo­kra­tic­kými stra­nami. Jak lze na­hra­dit celé eko­sys­témy vy­tě­žo­vané ka­pi­ta­lis­tic­kým hos­po­dář­stvím, o tom Mi­la­no­vić bo­hu­žel mlčí. Stejně tak se u něj ne­do­čteme, jak ino­vo­vat at­mo­sféru za­hl­ce­nou emi­semi oxidu uh­li­či­tého. Tech­no­lo­gický po­krok, k ně­muž au­tor opa­ko­vaně vzhlíží jako k vy­ku­pi­teli všech bu­dou­cích pro­blémů, v ně­kte­rých ohle­dech se­lhává – anebo po­kud přímo ne­se­lhává, pak není s to vy­ře­šit pro­blémy vzniklé růsto­vým hos­po­da­ře­ním se zdroji v uspo­ko­ji­vém ča­so­vém in­ter­valu. Nejen tyto au­to­rem pře­hlí­žené sku­teč­nosti uka­zují, jak málo funkční je ana­lýza eko­no­mic­kých uka­za­telů, není-li kon­fron­to­vána s po­střehy ji­ných spo­le­čen­sko­věd­ních oborů. Mi­la­no­vić sice se­sbí­ral bo­hatý ma­te­riál a je scho­pen na zá­kladě nej­růz­něj­ších uka­za­telů vy­vo­zo­vat mnohé o po­hybu ka­pi­tálu ve spo­leč­nosti, o (ne)prostupnosti so­ci­ál­ních vrs­tev nebo o pro­gre­siv­ních a re­gre­siv­ních si­lách, sem tam si střihne i ne­vy­bí­ra­vou kri­tiku sou­čas­ného stavu (např. zá­jem zá­pad­ních fi­nanč­ních cen­ter na obří ko­rupci ne­roz­vi­nu­tých re­žimů), v celku je jeho uva­žo­vání až pří­liš svá­záno eko­no­mic­kou vě­dou – a snad i onoho to­tál­ního eko­no­mic­kého ře­šení, je­hož ana­lýze je kniha věnována. 

Po­kud dnes sle­du­jeme lid­ský a spo­le­čen­ský ži­vot i z ji­ných hle­di­sek, musí nám Mi­la­no­vićova kniha při­pa­dat, jako by byla psána na úplně jiné pla­netě. I to je ovšem dů­vod k tomu, proč její au­tor může pro­hla­šo­vat, že ka­pi­ta­lis­mus nemá al­ter­na­tivy; tam, kde ni­koho ne­tý­rají vá­lečné kon­flikty o zá­kladní ži­vo­ta­dárné zdroje (a dnes už i ne­da­leko se ode­hrá­va­jící boj za zdroje tzv. ne­rost­ného bo­hat­ství), je po­cho­pi­telně dost dobře možné vě­no­vat čas úva­hám o tom, který typ ka­pi­ta­lismu se v bu­doucnu ukáže jako dy­na­mič­tější, ro­zu­měj, který z oněch ně­ko­lika po­hltí všechny ostatní. Si­tu­ace nicméně ne­mi­lo­srdně ak­ce­le­ruje, kon­flikty vy­ost­řují po­li­tic­kou si­tu­aci v ce­lém světě. Bě­hem ně­ko­lika let, které nás dělí od chvíle, kdy Mi­la­no­vić svou knihu na­psal (2019), jsme se – jen tak mi­mo­cho­dem – ocitli na prahu třetí svě­tové války, in­flace a s ní spo­je­ných stres po­malu pro­niká i do sta­bil­ních eko­no­mik Zá­padu, spo­leč­nost se pod jeho tla­kem po­la­ri­zuje a ně­kdejší po­li­tické ex­trémy na­bý­vají na vý­znamu. Jistě, přes to všechno mů­žeme zů­stat klid­nými a vě­řit, že tech­no­lo­gie vše vy­řeší a míra štěstí zů­stane za­cho­vána – anebo se také k nové si­tu­aci lze po­sta­vit s otáz­kou, zda ná­ho­dou není třeba hle­dat štěstí jinde než v růstu tech­no­lo­gií a trans­for­maci spo­leč­nosti je­jich pro­střed­nic­tvím, tedy: na­ko­lik je štěstí jed­not­livce i spo­leč­nosti vá­záno na ino­vace a roz­voj bla­hobytu – ať už máme na mysli bla­hobyt malý pro všechny, anebo na­o­pak ne­o­me­zený bla­hobyt vy­hra­zený vý­hradně tzv. eli­tám. Nej­vět­ším bu­dou­cím kon­ku­ren­tem ka­pi­ta­lismu by se tak mohlo stát po­znání, že s ka­pi­ta­lis­mem a abs­trakt­ním po­hy­bem bo­hat­ství na Zemi v nad­chá­ze­jí­cích desetiletích/staletích ne­vy­sta­číme. Anebo po­kud ano, něco v ži­vo­tech na­šich i v ži­votě Země se bude muset pro­mě­nit k nepoznání.