Když jsme jed­nou ho­vo­řili o tak­zva­ných ukrut­nos­tech stře­do­věku, řekl mi: „Ve sku­teč­nosti to žádné ukrut­nosti nejsou. Stře­do­věký člo­věk by si celý styl na­šeho dneš­ního ži­vota hnusil ještě da­leko víc než jen jako ukrutný, pří­šerný a bar­bar­ský. Každá doba, každá kul­tura, každý mrav a tra­dice má svůj styl, má svou sobě vlastní jem­nost i drs­nost, krásu i ukrut­nost, a po­kládá ur­čité utr­pení za sa­mo­zřejmé a tr­pě­livě snáší ně­které zlo­řády. Sku­teč­ným utr­pe­ním, sku­teč­ným peklem se lid­ský ži­vot stává tehdy, kdy se na­vzá­jem pře­tí­nají dvě doby, dvě kul­tury a ná­bo­žen­ství. Exis­tují ob­dobí, kdy se celá jedna ge­ne­race na­to­lik ocitne mezi dvěma epo­chami, že po­zbude veš­keré sa­mo­zřej­mosti, veš­ke­rého mravu, všeho bez­pečí a ne­vin­nosti.“
Herr­mann Hesse, Stepní vlk

Pře­lomu epoch dost často ro­zu­míme jen na úrovni abs­trakt­ních úvah o pro­měně spo­le­čen­ských / ná­bo­žen­ských / umě­lec­kých hod­not. Sto­pu­jeme je­jich pro­měny a před­po­klá­dáme, že jistá abs­trakce nám umožní vy­fré­zo­vat ja­kýsi uni­ver­zální klíč k dě­ji­nám. A že pak bu­deme vě­dět jed­nou pro­vždy, jak na ukrut­nosti, jak na zmar a na bolest.

His­to­rické vědy nám do­dá­vají po­chmurná fakta; do­klá­dají sou­vis­losti mezi vá­leč­nými vý­boji a pro­mě­nami myš­lení o světě a o roli člo­věka anebo zkou­mají ži­voty vliv­ných re­for­má­torů. Ital­ská fe­mi­nistka Sil­via Fe­de­rici tyto po­stupy roz­ší­řila o no­vou per­spek­tivu. V knize Ka­li­ban a ča­ro­děj­nice (2004; č. 2025) se za­mě­řila na dě­jinný zlom konce stře­do­věku a ná­stupu ev­rop­ské ra­ci­o­na­lity, resp. ta­ko­vého způ­sobu uva­žo­vání, který sám sebe za ra­ci­o­nální pro­hlá­sil. Na roz­díl od ji­ných his­to­riků se vy­hýbá dě­ji­nám pa­nov­níků a je­jich vá­leč­ných kon­fliktů a do cen­tra po­zor­nosti staví kaž­do­denní ži­vot, kon­krétně fun­go­vání žen ve spo­leč­nosti a roz­sáh­lou fe­mi­cidu, zná­mou jako ča­ro­děj­nické procesy.

Ni­jak ne­pře­kvapí, že ony tzv. ča­ro­děj­nické pro­cesy jsme se na­u­čili chá­pat jako dů­sledky tmář­ství a po­věr­či­vosti nebo ná­bo­žen­ského po­blouz­nění, ni­koli jako velmi kruté a roz­sáhlé pro­cesy ve­dené proti že­nám. A tře­baže zrovna česká li­te­ra­tura má k dis­po­zici vše­o­becně známý ro­mán Vác­lava Kap­lic­kého Kla­divo na ča­ro­děj­nice, obecné vní­mání pro­cesů zů­stává ne­měnné. Kla­divo je po­jato jako širší ob­ža­loba re­žimu (již mi­mo­cho­dem Kap­lický pro­mýš­lel v do­bách pro­bí­ha­jí­cích mos­kev­ských pro­cesů), re­žim je rám­cem, ve kte­rém ob­vi­nění ne­po­tře­buje dů­kaz, stačí po­věra, strach nebo vý­po­věď zís­kaná mu­če­ním. Oběti označí další lidi, per­ze­kuce se la­vi­no­vitě šíří a lidé, kteří tuto epi­de­mii po­má­hají roz­d­mý­chat velmi rychle bo­hat­nou a zís­ká­vají moc. Utr­pení obětí po­stupně ne­způ­so­buje jen inkvi­zi­tor, je umož­ňo­vání zba­bě­lostí a po­sluš­ností vy­stra­šené spo­leč­nosti. Spíš než o dílo jed­not­livců jde po­stupně o na­sta­vení hrůz­ného mechanismu.

Fe­de­rici se ve svých vý­zku­mech po­ku­sila po­jme­no­vat klí­čo­vého hy­ba­tele to­hoto kr­va­vého spek­tá­klu; uka­zuje na­pří­klad, jaké dů­sledky při­nesly změny ve vlast­nic­tví půdy. Tam kde ve stře­do­věku fun­go­valo (byť ne zrovna hos­po­dář­sky efek­tivně) ko­mu­nální hos­po­da­ření s ty­pic­kou „ob­či­nou“, na­stu­pují poz­ději větší vlast­níci půdy a s nimi i vy­nu­co­vání práce bez­zemků. Hos­po­dář­ství zvy­šuje efek­ti­vitu, zá­ro­veň ale do­chází k vy­lu­čo­vání ce­lých spo­le­čen­ských vrs­tev. Ženy při­chá­zejí o mož­nost vlast­nit půdu, ob­je­vují se nej­růz­nější chi­li­astická hnutí od­mí­ta­jící plo­dit děti. Vlny černé smrti stří­dají války, oby­va­tel­stva ubývá a po­li­tické elity vzni­ka­jí­cích ev­rop­ských států re­du­kují ženu a její dě­lohu na pro­stře­dek vlastní sebezáchovy.

Pro­cesy s ča­ro­děj­ni­cemi jsou v je­jím vý­kladu or­ga­nic­kou sou­částí po­pi­so­vané trans­for­mace. Je třeba změ­nit po­jetí těla? Je třeba zru­šit ma­gické myš­lení stře­do­věku? Je nutné za­brat půdu a mo­der­ni­zo­vat hos­po­dář­ské pro­cesy? Pře­hlí­žet utr­pení lidí, kteří na­jed­nou vy­pa­dá­vají ze sys­tému jako ne­po­třební a nadbyteční?

Strůjci osví­cen­ství, nové eko­no­mie a uspo­řá­dání spo­leč­nosti ini­ci­o­vali da­le­ko­sáhlé mo­der­ni­zační změny, a vlastně tak za­há­jili sys­te­ma­tické ta­žení proti spo­leč­nosti jako celku. Frontu po­cho­pi­telně ote­vřeli v mís­tech nej­slab­šího od­poru; jed­ním z je­jich cílů se staly často ne­ma­jetné ženy, ze­stárlé a bez vy­hlí­dek na lepší ži­vo­bytí, pro­sti­tutky, vědmy a obecně i lidé na okraji společnosti.

„Starší, tehdy ještě pře­tr­vá­va­jící formy sa­mozá­so­bi­tel­ské vý­roby se na­jed­nou je­vily jako zhoubné až ďá­bel­ské Ve zkou­ma­ných pří­pa­dech chu­dina po­de­zří­vala z uctí­vání ďábla lépe si­tu­o­vané oby­va­tele (…) i v době honu na ča­ro­děj­nice se roz­ví­jel ven­kov­ský ka­pi­ta­lis­mus, který ru­šil zvy­ková práva, a mo­derní Ev­ropu za­sáhla první vlna in­flace. Oba jevy nejen způ­so­bily větší chu­dobu, hlad a na­ru­šení vztahů ve spo­leč­nosti (…), ale pře­daly také moc do ru­kou nové třídy ‚mo­der­ni­zá­torů‘, kteří na ko­lek­tivní ži­vot ty­pický pro před­ka­pi­ta­lis­tic­kou Ev­ropu po­hlí­želi se stra­chem a s od­po­rem. Právě na je­jich pod­nět za­čal hon na ča­ro­děj­nice. Po­slou­žil při­tom jako ‚plat­forma umož­ňu­jící pro­ná­sle­do­vat ce­lou řadu li­do­vých po­věr a prak­tik‘ i jako zbraň, jež mohla zlo­mit od­por k re­struk­tu­ra­li­zaci spo­leč­nosti a eko­no­miky.“ (s. 244)

Pod ci­to­va­ným od­stav­cem je třeba zdů­raz­nit, že knihu Sil­vie Fe­de­rici nelze chá­pat jako an­ti­mo­der­nis­tic­kou; na­o­pak, je do­cela zřejmé, že au­torka chce mo­der­ni­zaci za­chrá­nit po­jme­no­vá­ním me­cha­nismů, jež v mi­nu­losti vedly ni­koli k po­si­lo­vání prin­cipů so­li­dární spo­leč­nosti, na­o­pak, které upev­nily a zdo­ko­na­lily sys­tém vy­ko­řis­ťo­vání. A řek­něme to na­ro­vinu: které vedly k ob­čan­ským vál­kám a vzá­jem­nému ka­pi­ta­lis­tic­kému vy­krá­dání spo­le­čen­ských vrs­tev. Na kon­ti­nentu to měli být pra­cov­níci na po­lích a v ma­nu­fak­tu­rách, poz­ději fab­ri­kách, v ko­lo­ni­ích se to­též tý­kalo ot­roků na plan­tá­žích – ti všichni se stali pa­li­vem změn. Je­jich ži­voty byly po­lo­ženy na ol­tář tech­nic­kého po­kroku a bo­hat­nutí spo­le­čen­ských elit.

Fe­de­rici mů­žeme vní­mat i v sou­vis­losti s myš­le­ním výše zmí­ně­ného Vác­lava Kap­lic­kého. Její pří­stup i způ­soby chá­pání vra­žedné kam­paně proti že­nám je jiný, kon­text, ve kte­rém uva­žuje, se ale Kap­lic­kého Kla­divu v mno­hém podobá.

Ka­li­ban a ča­ro­děj­nice na­bízí transfer his­to­rické zku­še­nosti smě­rem do blíz­kého bu­doucna. Vždyť o tom, že se i my na­chá­zíme na švu his­to­ric­kých epoch (a upro­střed tro­pic­kého léta lze na­psat také kli­ma­tic­kých epoch), už bylo ře­čeno mnohé. Me­cha­nismy zbí­da­čo­vání a os­t­ra­ki­zace je možné spus­tit kdy­koli, stačí mít pro­středky a moc.