A dále se vi­děl se­děti na ka­men­ných schůd­kách před bí­lou ves­nic­kou ško­lou. Po za­hra­dách u doš­ko­vých cha­lup do­vá­děly děti, na dvor­cích krá­kaly sle­pičky, z ko­mínů zvolna ply­nul jemný, bě­lavý kouř. Na stráni za vsí stály černé lesy smr­kové i šedé bo­ro­viny kmenů rů­žo­vých, vlevo od nich kusy bě­la­vých jí­lo­vi­tých polí, za nimi roz­hlo­daný ku­žel kopce a za tím vším rudě pla­noucí nebe, z ně­hož slunce právě kleslo do hlubin.

Za­padlí vlas­tenci Karla Vác­lava Raise, ro­mán, který vznikl na sklonku 19. sto­letí a v prů­běhu let se stal klí­čo­vým tex­tem české po­sto­b­ro­zen­ské li­te­ra­tury; tedy li­te­ra­tury, která se stále ještě hlá­sila k eman­ci­pač­nímu hnutí čes­kých li­te­rátů a zá­ro­veň už tuto vel­kou etapu zob­ra­zo­vala a te­ma­ti­zo­vala. Chod dě­jin se za­cyklil a Rais spolu s ji­nými spi­so­va­teli sklonku 19. sto­letí se po­ku­sili ještě jed­nou zpřes­nit tra­jek­to­rii kul­tur­ních dě­jin země a zá­ro­veň také vy­sta­vit účet teh­dejší společnosti.

Ži­ven vi­di­nou pr­votní ideje hnutí, je­jíž čle­nové bez ná­roku na osobní pro­spěch vklá­dají celé své dílo na ol­tář ná­rodní po­spo­li­tosti, cho­pil se zá­pisků ji­zer­ského uči­tele Vác­lava Me­telky (1807 – 1867) a jimi in­spi­ro­ván, stvo­řil text, který se stal jed­ním ze zá­klad­ních ka­menů tzv. ven­kov­ského re­a­lismu. Jak lze roz­po­znat už i z úvodní ci­tace, byl k tomu velmi dobře dis­po­no­ván; jeho ob­razy sně­hem za­váté ves­nice, v je­jímž úz­kém ko­mu­nit­ním kruhu pře­ží­vají své­rázní ven­ko­vané, si dodnes ucho­valy své vnitřní na­pětí. Rais sám vy­rostl ve ven­kov­ském pro­středí a mi­moto zís­kal zku­še­nost s ži­vo­tem ve městě, přímo v kul­tur­ním cen­tru země. Byl proto do­cela dobře vy­ba­ven k tomu zdo­ko­na­lit žánr ven­kov­ského re­a­lismu s jeho dů­ra­zem na zob­ra­zení ži­vota v ma­lých po­mě­rech česky ho­vo­řící ma­jo­rity, který do značné míry na­pl­ňo­val pů­vodní ob­ro­zen­ský ideál a zá­ro­veň ho ovšem taky na­leptá­val v mi­ni­a­tu­rách chu­doby a so­ci­ál­ních pa­to­lo­gií bu­jí­cích v ob­cích zá­vis­lých na své­po­moci a mi­zer­ném hos­po­dář­ství. Tato vnitřně roz­porná re­a­lita Rai­so­vých ob­razů ven­kova se měla stát ká­no­nem, k ně­muž se vzta­ho­valo bu­doucí so­ci­ální hnutí a jenž poz­ději zmu­to­val do po­doby so­ci­a­lis­tic­kého realismu.

Je do­cela dobře po­psáno, jak se roz­ví­jelo Rai­sovo uva­žo­vání o sou­dobé spo­leč­nosti. Ži­votní zku­še­nost zís­kaná v „po­hor­ských“ ob­las­tech, jen těžko mys­li­telná v ide­a­lis­tické per­spek­tivě mla­dého, nad­še­ného uči­tele, ho po­měrně záhy při­vedla k for­mu­laci vý­chozí po­zice, k úva­hám o kva­litě ná­rod­ního cha­rak­teru: čistí, ne­zka­žení ven­ko­vané, pra­cu­jící pro své spo­le­čen­ství ver­sus po osob­ním pro­spě­chu tou­žící oby­va­telé měst. Ti, vsa­zeni do měst­ského ži­vota, ztra­tili vazbu k zemi; tento ever­green po­há­něl stou­pence mo­der­ních na­ci­o­na­lis­tic­kých kultů půdy, krve a přísné mo­rálky a tak jako mohl v ur­čitý his­to­rický mo­ment pů­so­bit při vzniku do­mácí kul­tury, tedy vzdě­lá­vat oby­va­tel­stvo, s po­stu­pu­jící do­bou se vy­mknul pů­vod­nímu účelu, spo­ly­kal ná­rodní my­to­lo­gie a vy­vrhl je zpět v po­době, která nás děsí dodnes.

S tro­chou nad­sázky bychom proto mohli říci, že za­tímco Rais ještě snil o světě, ve kte­rém „z ko­mínů zvolna ply­nul jemný, bě­lavý kouř“, pak v pro­ta­žené li­nea­ritě dě­jin první po­lo­viny 20. sto­letí se ty­též ko­míny staly sym­bo­lem Ev­ropy, je­jíž temné síly se spol­čily proti ži­votu v pů­vodní růz­no­ro­do­sti a rozličnosti.

Řeklo by se, že mezi vzni­kem Za­pad­lých vlas­tenců a ne­bla­hými udá­lostmi ev­rop­ské mo­der­nity leží ce­lých pa­de­sát let a že těžko hle­dat pří­mou sou­vis­lost. Ano, jenže číst o vlas­te­nec­kém citu, o ne­ná­visti k ně­mec­kému živlu, o je­di­neč­nosti české kul­tury a její ži­vo­ta­dárné askezi, zna­mená také tak tro­chu zva­žo­vat, na­ko­lik se dnes hlá­sit k jed­nomu ka­no­nic­kému textu a co si z něj také vzít.

Tím ovšem pro­blém s čet­bou Rai­sova ro­mánu ne­končí. Jak už ře­čeno svrchu, Za­padlí vlas­tenci za­klá­dají žánr re­a­lis­tic­kého zpo­do­bo­vání sku­teč­nosti, ro­zu­měj vy­tvá­ření ta­kové sku­teč­nosti, která chce být svě­dec­tvím o re­ál­ných ži­vo­tech a ně­kdej­ším re­ál­ném světě. Au­tor­ská stra­te­gie je to po­měrně zřejmá a těžko ji ob­chá­zet anebo se tvá­řit že ne­e­xis­tuje. Exis­tuje a ne­u­stále se při­po­míná v po­pi­sech věcí, a pře­de­vším pak právě v oné ide­o­lo­gické struk­tuře, je­jímž stře­dem je dobrý, bodrý, ro­zumný ven­ko­van. Bez něj by z této knihy pravda mnoho ne­zbylo, a je proto nutné vzít jej v po­taz a na­u­čit se s ním žít. Od Rai­so­vých dob se totiž mnoho ne­změ­nilo a typ, který Rais vskutku re­a­lis­ticky za­chy­til, si za­cho­vává mnoho ze svého cha­rak­teru na­příč stoletím.

Nicméně na­vzdory všem pře­káž­kám, jež nám dnes Rai­sovo psaní klade, i přes zvláštně zci­zu­jící žánrové po­stupy, které čte­náři znovu a znovu vy­tr­há­vají dílo z ruky a vrací ho do po­ličky mezi ne­či­telné kla­siky, je tu něco jemně pů­so­bi­vého, něco, kvůli čemu na­ko­nec stojí se k textu vra­cet. A vlastně ani není třeba žád­ných slo­ži­tých in­ter­pre­tač­ních vý­konů, aby se před­vedla ele­men­tární es­te­tika Rai­sova vy­prá­vění. Pří­běh mla­dého (sub)učitele, na nějž au­tor na­vě­sil kos­tým ak­téra ob­ro­ze­nec­kého hnutí, je dost často pře­ru­šo­ván, anebo spíše pře­tr­há­ván drob­nými vy­prá­věn­kami osudů lidí ži­jí­cích v hor­ské obci, v tomto veskrze ne­zdra­vém spo­le­čen­ství pod­ří­ze­ném so­ci­ální kon­t­role, uto­pe­ném ve ste­re­o­ty­pech pra­cov­ních ná­vyků a ne­bla­hých kul­tur­ních zvyk­los­tech. To jsou ti lidé, na něž musí pů­so­bit za­padlí vlas­tenci a vzdě­lá­vat je, učit je četbě a hudbě a pra­covní mo­rálce. To jsou ti lidé, kteří sa­mo­zřejmě o žádné po­dobné pří­nosy mo­der­ního věku ne­stojí, ne­boť plně věří v úspěš­nost vlast­ního ži­vot­ního pro­jektu. A jím je – ku­po­divu – právě ži­vot na ven­kově, způ­sob, kte­rému sice nelze unik­nout, ale ve se lze zo­ri­en­to­vat po svém, mimo struk­tury usta­vo­vané šlech­tou, kně­žími a učiteli.

Je to asi čtení tak tro­chu proti srsti, proti jeho za­mýš­le­nému účinku, nicméně lze je pro­vá­dět po ce­lou dobu knihy. To co zpo­čátku vy­padá jako tak tro­chu otravné kle­vety usmo­lenců, his­torky na okraj vel­kého pří­běhu o za­křik­lém kan­to­rovi, se po­stupně stává vlast­ním tě­lem ro­mánu; a na­o­pak, na­ci­o­na­lis­ticky la­děné pa­sáže do­klá­da­jící údaj­nou je­di­neč­nost vel­kého a ne­do­tknu­tel­ného pro­jektu české kul­tury, vr­cho­lící praž­ským se­tká­ním s „ve­li­ká­nem“, „ot­cem za­kla­da­te­lem“ je jen ja­kýmsi do­dat­kem, sna­hou vy­pra­věče ma­né­v­ro­vat čte­ná­řem tak, aby na­ko­nec cí­til svou po­vin­nost stát se sou­částí ex­ter­ního ná­rod­ního kultu a a zto­tož­nit se s dáv­ným mo­rál­ním vzo­rem, který dodnes září v se­zna­mech po­vinné literatury.

Ne, ne­musí to tak být. Stejně tak, jako je v Za­pad­lých vlas­ten­cích klí­čový uči­tel, zů­stává tu pa­trná i ne­chuť ro­dičů vě­no­vat škole je­jich děti. Stejně jako mo­rální slou­pové pra­ný­řují touhu a vá­šeň po vě­cech tě­les­ných a svět­ských, žije v obci di­voká mly­nářka tou­žící po tom zís­kat jaré mla­dí­kovo srdce. A stejně jako kníže dbá o dobro svého lidu, v cha­lupě na okraji obce pře­žívá vzdo­ro­vitý pa­še­rák ta­báku, který ni­kdy v žád­nou mi­los­ti­vou vrch­nost ne­do­ká­zal uvě­řit. Li­te­rární his­to­rička Ja­ro­slava Ja­náč­ková ve svém vý­kladu Rai­sova ro­mánu uvádí, že „tyto li­dové po­stavy vy­stu­pují v ro­máně sice jen epi­zo­dicky, ve spo­jení s uči­teli a kně­žími, ale tvoří pes­trý, hu­morně la­děný ob­raz las­ka­vého a po­koj­ného spo­le­čen­ství, z ně­hož (a to je dů­le­žité!) se vy­lu­čují je­nom je­dinci po­sti­žení ne­štěs­tím nebo bez­o­hled­nou vášní“. Jak se ale s ta­ko­vým čte­ním zto­tož­nit? Vždyť ona las­ka­vost a po­koj­nost nás stále ještě nutí pře­vzít je­jich eman­ci­pační pro­jekt, při­jmout sta­no­viska po­sluš­nosti a mo­rální nad­řa­ze­nosti, je­jichž vy­ús­tění, jak už jsem na­zna­čil výše, ústí přímo do bouří poz­dější Evropy.

Můj Rais je jiný; je to au­tor, který na rub vy­ná­lezu ven­kov­ského re­a­lismu vy­ra­zil značku vzdoru. Který po­ka­zil eman­ci­pační na­ci­o­na­lis­tic­kou per­spek­tivu ges­tem vzdoru.

Vác­lav Bě­lo­hrad­ský mi kdysi vy­lo­žil epi­zodu ze Za­pad­lých vlas­tenců, ve které se fa­rář ra­duje, že si pan hrabě při­dal vep­řo­vou s hráš­kem, jako do­klad ser­vi­lity vůči aris­to­kra­cii. Ne­mys­lím si, že je to v ro­mánu tak jed­no­du­ché. Fa­rář uniká z velké per­spek­tivy dě­jin k drbu, běží za pan­nou Pe­pič­kou, aby ji ozná­mil, že on se opravdu ne­pletl. Že „am­bró­zie“ je opravdu nej­lepší jídlo, a na­víc ještě pro kaž­dého. I tento mo­ment je tím prů­lo­mem, který mi umož­ňuje Za­padlé vlas­tence číst i v době, kdy už je­jich velký pří­běh (snad) jed­nou pro­vždy vyvanul.