Do­přál jsem si po le­tech mě­síc cyber­pun­ko­vého re­a­lismu a oprášil kla­siky žánru. Čtu Gib­sona, Dicka a pouš­tím si holly­wo­od­ské stří­lečky z blízké i vzdá­lené bu­douc­nosti. A mu­sím dát za pravdu Nicku Lan­dovi, který už před mnoha lety na­psal, že právě cyber­punk má zvláštní schop­nost pro­pi­so­vat se do na­šich sou­čas­ných po­měrů. Od té doby, kdy za­čal Dick blouznit o pa­ra­lel­ních re­a­li­tách a kon­stru­o­vat nej­růz­nější scé­náře svárů hr­dinů s byz­ny­so­vými stroji, se po­da­řilo vy­bu­do­vat sku­tečné, tech­no­lo­gicky po­kro­čilé im­pé­rium, jež je schopné vy­pa­lo­vat do mozků lidí a je­jich in­sti­tucí ele­men­tární vzorce kor­po­rátní po­li­tiky. Bě­hem ně­ko­lika de­kád se uká­zalo, jak blízko máme k bu­douc­nosti: naše vě­domí upadá skrze všu­dypří­tomné ob­ra­zovky (včetně té, na kte­rou právě zí­ráš) do víru rychle se stří­da­jí­cích re­a­lit a štěpí se v ne­ko­neč­ném pro­cesu dez­in­te­grace. Chod glo­bál­ního apa­rátu je čím dál sil­něji sou­stře­děn k ex­plo­a­taci zdrojů a ve zbý­va­jí­cím čase, který jej dělí od roz­padu glo­bál­ního eko­sys­tému, usi­luje ale­spoň o to, pře­krýt všechny své sla­biny ba­rev­nými spek­tákly a ne­u­stá­va­jí­cím pří­su­nem tech­no­lo­gic­kých hra­ček. Na­stou­pili jsme pro­ces, který je nej­spíš ne­za­dr­ži­telný a možná a jeho vr­chol při­chází zhrou­ce­ním biosféry.

Dou­glas Quaid se v To­tal Re­call přímo hrne do světa roz­ští­pe­ného schi­zofre­nií; je na tom po­dobně jako my. Zdán­livě se mu tam vů­bec ne­chce, pod­vě­domě ale po ni­čem ji­ném ne­touží. Stejně jako on máme na vý­běr (možná jen zdán­livý vý­běr?) nej­růz­nější va­ri­anty ži­vota; ne­mu­síme nutně ot­ro­čit v kos­mic­kém ul­tra­kor­po­rátu nebo do­bý­vat ne­rostné bo­hat­ství; ne­mu­síme se spo­lé­hat na žád­nou pa­ra­zitní struk­turu ži­vota; ne­po­tře­bu­jeme se uva­zo­vat do žoldu ko­lo­ni­ál­ním moc­nos­tem. Ovšem ať se roz­hod­neme jak­koli, od po­čátku jsme fi­gu­rou dobře ro­ze­hrané hry. Slasti a po­žitky nám stroje vy­va­žují bo­lestí a na­o­pak, strá­dat a po­ci­ťo­vat osa­mě­lost mů­žeme. Dalo by se tedy říci, že v prin­cipu se naše a Dou­gla­sova forma exis­tence zas tak moc ne­liší, snad jen že my ještě mů­žeme za­hléd­nout ho­ri­zont, vy­dat se na­příč ote­vře­nou kra­ji­nou a chví­lemi si možná i uvě­do­mo­vat, že za hra­nicí umě­lého ži­vota, roz­vr­že­ného a také usku­teč­ňo­va­ného v ne­ko­nečné sé­rii ro­bo­tic­kých úkonů, už žádné po­dobné roz­ma­ři­losti ne­bu­dou po­třeba. – Při­jde čas, a už po nich tou­žit ne­bu­deme. Uvízneme v tu­nelu vir­tu­ál­ních re­a­lit a pů­so­bi­vých vi­zu­a­li­zací, v tex­tu­rách a zvu­ko­vých in­sta­la­cích, v da­to­vém toku, ze kte­rého se už nelze vra­cet k ni­čemu z toho, čím byl pů­vodní svět.

To­lik k na­šemu quai­dov­ství. A čím se vlastně naše světy od­li­šují od cyber­pu­ko­vých ma­go­rií? Vždyť v ně­kte­rých ohle­dech už vý­voj za­šel dál, než si Gib­son a spol. do­ká­zali před­sta­vit, z kře­mí­ko­vých la­bo­ra­toří se do­cela svižně rodí (za­tím jen) replika lid­ského roz­va­žo­vání. Co dál? Chybí snad jen to, vy­tvo­řit no­vou va­ri­antu or­ga­nické sítě, až do­sud vy­já­d­ře­nou tě­les­nými for­mami, jež se roz­víjí a po­sléze de­gra­dují – která se pře­náší a zdvo­juje kom­bi­nací kódů – která je de­fi­no­vána vněj­šími pra­vi­dly a stejně tak se ne­u­stále po­kouší tato pra­vi­dla ovlivňovat.

Mám za to, že ny­nější pe­ri­oda ex­pe­ri­mentů s ar­ti­fi­ci­ál­ními, ko­mo­di­fi­ko­va­nými by­tostmi, za­lo­že­nými pouze v pře­nosu elek­tric­kých vzru­chů, ex­plo­duje stvo­ře­ním mo­delu sin­gu­lár­ního, ne­o­pa­ko­va­tel­ného vě­domí. Pak už zbývá jen málo a tato kre­ace, na hony vzdá­lená krotké repli­kaci zá­žitků, při­stoupí na pra­vi­dla naší hry a osvojí si pa­ra­dox ži­vota: pěs­to­vat smys­lu­plné formy v ryze ira­ci­o­nál­ním, na­ho­di­lém a cha­o­tic­kém te­rénu. Pod tla­kem vlastní zku­še­nosti by mohla znovu si­mu­lo­vat ne­před­ví­da­telné pod­mínky, v je­jichž man­ti­ne­lech by opa­ko­vaně vzni­kal ži­vot a spolu s ním se roz­ví­jela i re­flexe. Kód by se na­dále za­huš­ťo­val a ště­pil. Dou­glas Quaid by se vra­cel v ne­kon­čí­cích cir­ku­la­cích a při­po­mí­nal nám, že pří­mo­čarý, smys­lu­plný vý­voj je mys­li­telný jen na velmi krát­kých úse­cích ci­vi­li­zač­ních cyklů.

Ži­vot by pak už třeba ne­byl ni­čím ji­ným než na­ho­dile ge­ne­ro­va­ným ob­sa­hem, na­po­je­ným na ten­čící se ener­ge­tické zdroje. Quaid by do­šel svého klidu; ne­mu­sel by nic za­chra­ňo­vat, ka­te­go­rie dobra a zla by se roz­dro­lily do jedné a s nimi na­ko­nec i všechny hod­noty, na je­jichž kul­ti­vaci člo­věk to­lik lpěl.