Kniha americko-srbského ekonoma Branka Milanoviće, přinášející důkladnou analýzu proměn kapitalismu a spolu s ní i pokus zmapovat paralelně existující typy kapitalismu (Nic než kapitalismus. Budoucnost systému, který vládne světu, Praha 2022), je užitečná všem, kteří chtějí současný ekonomicko-společenský režim nahlédnout jako totální, uzavřené řešení, které podle autora knihy nemá a nejspíš ani nebude mít alternativu – pouze varianty, které jsou v knize členěny podle jejich vztahu k sociálním jistotám a k typu státního zřízení. Nemá smysl zde rozvádět všechny kategorie, tak jak je Milanović definuje, v hrubším výběru postačí proti sobě postavit dvě klíčové varianty kapitalismu: politický (Čína, Rusko) a liberální (USA, Evropa). Milanović na různých společenských projevech ukazuje odlišnosti obou variant a vlastně je pořád tak trochu staví proti sobě – každému tedy musí být jasné, že jde o dva konkurenční koncepty kapitalismu, které mají svou historickou dynamiku a ani jeden z nich v nejbližší době nehodlá přizpůsobit se tomu druhému. O co v tomto konkurenčním globálním prostředí přicházíme, je zřejmé: postupné odbourávání sociálních struktur státu, přechodně vybudovaných po druhé světové válce. Co získáváme, Milanović spíše načrtává než popisuje v závěrečných kapitolách knihy: stále více lidí se díky technologickému progresu v komunikaci zapojuje do nejrůznějších platforem a jejich prostřednictvím nabízí sebe samé jako produkt; stručně řečeno, lidé se v rámci vládnoucího dispozitivu postupně komodifikují a společnost se mění na organismus s velmi hustou informační sítí, ve které se každý jednotlivec stává poskytovatelem služby pro ostatní. V nadsázce pak Milanović tvrdí, že i takové činnosti, jako je vaření, uklízení, budou postupně „outsorcovány“, v důsledku čehož se například může stát i to, že manželé si budou vzájemně platit za sex v takových prostředcích, jež mohou být opět dále směnitelné za jiné služby. Jak tento nový kapitalismus platforem bude kompatibilní s jedním či druhým typem kapitalismu, ukáže čas.
Zvláštním, v knize nijak významně neřešeným tématem, je už dnes vcelku palčivý nedostatek surovin. Milanović v podstatě jen říká, že každý nedostatek okamžitě vyvolá poptávku po řešení, případně náhražce, a proto se problémem nedostatku vlastně není třeba vůbec zabývat. Skoro to vypadá, jako by právě nedostatek byl palivem rozvoje kapitalismu. Takový názor by snad i mohl být motivací k tomu kapitalismus vnímat pozitivně – ovšem nebýt toho, jak moc už dnes pociťujeme změny nálad ve společnosti stresované představou konce blahobytu pro všechny, tak jak byl v minulosti konstruován sociálnědemokratickými stranami. Jak lze nahradit celé ekosystémy vytěžované kapitalistickým hospodářstvím, o tom Milanović bohužel mlčí. Stejně tak se u něj nedočteme, jak inovovat atmosféru zahlcenou emisemi oxidu uhličitého. Technologický pokrok, k němuž autor opakovaně vzhlíží jako k vykupiteli všech budoucích problémů, v některých ohledech selhává – anebo pokud přímo neselhává, pak není s to vyřešit problémy vzniklé růstovým hospodařením se zdroji v uspokojivém časovém intervalu. Nejen tyto autorem přehlížené skutečnosti ukazují, jak málo funkční je analýza ekonomických ukazatelů, není-li konfrontována s postřehy jiných společenskovědních oborů. Milanović sice sesbíral bohatý materiál a je schopen na základě nejrůznějších ukazatelů vyvozovat mnohé o pohybu kapitálu ve společnosti, o (ne)prostupnosti sociálních vrstev nebo o progresivních a regresivních silách, sem tam si střihne i nevybíravou kritiku současného stavu (např. zájem západních finančních center na obří korupci nerozvinutých režimů), v celku je jeho uvažování až příliš svázáno ekonomickou vědou – a snad i onoho totálního ekonomického řešení, jehož analýze je kniha věnována.
Pokud dnes sledujeme lidský a společenský život i z jiných hledisek, musí nám Milanovićova kniha připadat, jako by byla psána na úplně jiné planetě. I to je ovšem důvod k tomu, proč její autor může prohlašovat, že kapitalismus nemá alternativy; tam, kde nikoho netýrají válečné konflikty o základní životadárné zdroje (a dnes už i nedaleko se odehrávající boj za zdroje tzv. nerostného bohatství), je pochopitelně dost dobře možné věnovat čas úvahám o tom, který typ kapitalismu se v budoucnu ukáže jako dynamičtější, rozuměj, který z oněch několika pohltí všechny ostatní. Situace nicméně nemilosrdně akceleruje, konflikty vyostřují politickou situaci v celém světě. Během několika let, které nás dělí od chvíle, kdy Milanović svou knihu napsal (2019), jsme se – jen tak mimochodem – ocitli na prahu třetí světové války, inflace a s ní spojených stres pomalu proniká i do stabilních ekonomik Západu, společnost se pod jeho tlakem polarizuje a někdejší politické extrémy nabývají na významu. Jistě, přes to všechno můžeme zůstat klidnými a věřit, že technologie vše vyřeší a míra štěstí zůstane zachována – anebo se také k nové situaci lze postavit s otázkou, zda náhodou není třeba hledat štěstí jinde než v růstu technologií a transformaci společnosti jejich prostřednictvím, tedy: nakolik je štěstí jednotlivce i společnosti vázáno na inovace a rozvoj blahobytu – ať už máme na mysli blahobyt malý pro všechny, anebo naopak neomezený blahobyt vyhrazený výhradně tzv. elitám. Největším budoucím konkurentem kapitalismu by se tak mohlo stát poznání, že s kapitalismem a abstraktním pohybem bohatství na Zemi v nadcházejících desetiletích/staletích nevystačíme. Anebo pokud ano, něco v životech našich i v životě Země se bude muset proměnit k nepoznání.