Kniha ame­ricko-srb­ského eko­noma Branka Mila­no­viće, při­ná­še­jící důklad­nou ana­lýzu pro­měn kapi­ta­lismu a spolu s ní i pokus zma­po­vat para­lelně exis­tu­jící typy kapi­ta­lismu (Nic než kapi­ta­lis­mus. Budouc­nost sys­tému, který vládne světu, Praha 2022), je uži­tečná všem, kteří chtějí sou­časný eko­no­micko-spo­le­čen­ský režim nahléd­nout jako totální, uza­vřené řešení, které podle autora knihy nemá a nej­spíš ani nebude mít alter­na­tivu – pouze vari­anty, které jsou v knize čle­něny podle jejich vztahu k soci­ál­ním jis­to­tám a k typu stát­ního zří­zení. Nemá smysl zde roz­vá­dět všechny kate­go­rie, tak jak je Mila­no­vić defi­nuje, v hrub­ším výběru postačí proti sobě posta­vit dvě klí­čové vari­anty kapi­ta­lismu: poli­tický (Čína, Rusko) a libe­rální (USA, Evropa). Mila­no­vić na růz­ných spo­le­čen­ských pro­je­vech uka­zuje odliš­nosti obou vari­ant a vlastně je pořád tak tro­chu staví proti sobě – kaž­dému tedy musí být jasné, že jde o dva kon­ku­renční kon­cepty kapi­ta­lismu, které mají svou his­to­ric­kou dyna­miku a ani jeden z nich v nej­bližší době nehodlá při­způ­so­bit se tomu dru­hému. O co v tomto kon­ku­renč­ním glo­bál­ním pro­středí při­chá­zíme, je zřejmé: postupné odbou­rá­vání soci­ál­ních struk­tur státu, pře­chodně vybu­do­va­ných po druhé svě­tové válce. Co zís­ká­váme, Mila­no­vić spíše načr­tává než popi­suje v závě­reč­ných kapi­to­lách knihy: stále více lidí se díky tech­no­lo­gic­kému pro­gresu v komu­ni­kaci zapo­juje do nej­růz­něj­ších plat­fo­rem a jejich pro­střed­nic­tvím nabízí sebe samé jako pro­dukt; stručně řečeno, lidé se v rámci vlád­nou­cího dis­po­zi­tivu postupně komo­di­fi­kují a spo­leč­nost se mění na orga­nis­mus s velmi hus­tou infor­mační sítí, ve které se každý jed­not­li­vec stává posky­to­va­te­lem služby pro ostatní. V nad­sázce pak Mila­no­vić tvrdí, že i takové čin­nosti, jako je vaření, uklí­zení, budou postupně „out­sor­co­vány“, v důsledku čehož se napří­klad může stát i to, že man­želé si budou vzá­jemně pla­tit za sex v tako­vých pro­střed­cích, jež mohou být opět dále smě­ni­telné za jiné služby. Jak tento nový kapi­ta­lis­mus plat­fo­rem bude kom­pa­ti­bilní s jed­ním či dru­hým typem kapi­ta­lismu, ukáže čas.

Zvlášt­ním, v knize nijak významně neře­še­ným téma­tem, je už dnes vcelku pal­čivý nedo­sta­tek suro­vin. Mila­no­vić v pod­statě jen říká, že každý nedo­sta­tek oka­mžitě vyvolá poptávku po řešení, pří­padně náhražce, a proto se pro­blé­mem nedo­statku vlastně není třeba vůbec zabý­vat. Skoro to vypadá, jako by právě nedo­sta­tek byl pali­vem roz­voje kapi­ta­lismu. Takový názor by snad i mohl být moti­vací k tomu kapi­ta­lis­mus vní­mat pozi­tivně – ovšem nebýt toho, jak moc už dnes poci­ťu­jeme změny nálad ve spo­leč­nosti stre­so­vané před­sta­vou konce bla­hobytu pro všechny, tak jak byl v minu­losti kon­stru­o­ván soci­ál­ně­de­mo­kra­tic­kými stra­nami. Jak lze nahra­dit celé eko­sys­témy vytě­žo­vané kapi­ta­lis­tic­kým hos­po­dář­stvím, o tom Mila­no­vić bohu­žel mlčí. Stejně tak se u něj nedo­čteme, jak ino­vo­vat atmo­sféru zahl­ce­nou emi­semi oxidu uhli­či­tého. Tech­no­lo­gický pokrok, k němuž autor opa­ko­vaně vzhlíží jako k vyku­pi­teli všech budou­cích pro­blémů, v někte­rých ohle­dech selhává – anebo pokud přímo nese­lhává, pak není s to vyře­šit pro­blémy vzniklé růsto­vým hos­po­da­ře­ním se zdroji v uspo­ko­ji­vém časo­vém inter­valu. Nejen tyto auto­rem pře­hlí­žené sku­teč­nosti uka­zují, jak málo funkční je ana­lýza eko­no­mic­kých uka­za­telů, není-li kon­fron­to­vána s postřehy jiných spo­le­čen­sko­věd­ních oborů. Mila­no­vić sice sesbí­ral bohatý mate­riál a je scho­pen na základě nej­růz­něj­ších uka­za­telů vyvo­zo­vat mnohé o pohybu kapi­tálu ve spo­leč­nosti, o (ne)prostupnosti soci­ál­ních vrs­tev nebo o pro­gre­siv­ních a regre­siv­ních silách, sem tam si střihne i nevy­bí­ra­vou kri­tiku sou­čas­ného stavu (např. zájem západ­ních finanč­ních cen­ter na obří korupci neroz­vi­nu­tých režimů), v celku je jeho uva­žo­vání až pří­liš svá­záno eko­no­mic­kou vědou – a snad i onoho totál­ního eko­no­mic­kého řešení, jehož ana­lýze je kniha věno­vána.

Pokud dnes sle­du­jeme lid­ský a spo­le­čen­ský život i z jiných hle­di­sek, musí nám Mila­no­vićova kniha při­pa­dat, jako by byla psána na úplně jiné pla­netě. I to je ovšem důvod k tomu, proč její autor může pro­hla­šo­vat, že kapi­ta­lis­mus nemá alter­na­tivy; tam, kde nikoho netý­rají válečné kon­flikty o základní živo­ta­dárné zdroje (a dnes už i neda­leko se ode­hrá­va­jící boj za zdroje tzv. nerost­ného bohat­ství), je pocho­pi­telně dost dobře možné věno­vat čas úva­hám o tom, který typ kapi­ta­lismu se v budoucnu ukáže jako dyna­mič­tější, rozu­měj, který z oněch něko­lika pohltí všechny ostatní. Situ­ace nicméně nemi­lo­srdně akce­le­ruje, kon­flikty vyost­řují poli­tic­kou situ­aci v celém světě. Během něko­lika let, které nás dělí od chvíle, kdy Mila­no­vić svou knihu napsal (2019), jsme se – jen tak mimo­cho­dem – ocitli na prahu třetí svě­tové války, inflace a s ní spo­je­ných stres pomalu pro­niká i do sta­bil­ních eko­no­mik Západu, spo­leč­nost se pod jeho tla­kem pola­ri­zuje a někdejší poli­tické extrémy nabý­vají na významu. Jistě, přes to všechno můžeme zůstat klid­nými a věřit, že tech­no­lo­gie vše vyřeší a míra štěstí zůstane zacho­vána – anebo se také k nové situ­aci lze posta­vit s otáz­kou, zda náho­dou není třeba hle­dat štěstí jinde než v růstu tech­no­lo­gií a trans­for­maci spo­leč­nosti jejich pro­střed­nic­tvím, tedy: nako­lik je štěstí jed­not­livce i spo­leč­nosti vázáno na ino­vace a roz­voj bla­hobytu – ať už máme na mysli bla­hobyt malý pro všechny, anebo nao­pak neo­me­zený bla­hobyt vyhra­zený výhradně tzv. eli­tám. Nej­vět­ším budou­cím kon­ku­ren­tem kapi­ta­lismu by se tak mohlo stát poznání, že s kapi­ta­lis­mem a abs­trakt­ním pohy­bem bohat­ství na Zemi v nad­chá­ze­jí­cích desetiletích/staletích nevy­sta­číme. Anebo pokud ano, něco v živo­tech našich i v životě Země se bude muset pro­mě­nit k nepo­znání.