V bou­řích ocele Ernsta Jün­gera je non-fiction o první svě­tové válce; prav­dě­po­dobně nej­čistší po­pis tehdy ob­je­vené a na bi­tev­ních po­lích před­sta­vené vá­lečné ma­ši­né­rie. Jün­ger její pro­jevy po­znal v prv­ních li­ni­ích a po­drobně si je za­pi­so­val do svých vá­leč­ných de­níků. V bou­řích ocele je chro­no­lo­gicky zpra­co­va­ným ma­te­ri­á­lem po­dá­va­jí­cím sumu pří­znaků vá­leč­ného běs­nění, frag­men­tárně re­flek­to­va­ného v Jün­ge­ro­vých úva­hách o po­vaze války a na bo­jiš­tích de­mon­stro­va­ného po­div­nými po­stoji ně­mec­kého vojáka.

Já­dro textu tvoří po­pisy ohrom­ných vo­jen­ských ma­sa­krů způ­so­be­ných tehdy zcela nově kon­cen­t­ro­va­nou si­lou vá­leč­ných tech­no­lo­gií. Za­tímco jiní au­toři líčí utr­pení člo­věka ve vá­leč­ných zá­ko­pech a ve svých ro­má­nech před­klá­dají hu­ma­nis­ticky la­děná me­menta, Jün­ger je při­ta­ho­ván tech­nic­kou in­frastruk­tu­rou války a svůj po­hled nej­čas­těji upíná ke zcela kon­krét­ním oka­mži­kům to­tální de­strukce lid­ských těl a lidmi obyd­lené kra­jiny. V bou­řích ocele lze číst jako li­te­rárně zda­ři­lou a na mnoha mís­tech pů­so­bi­vou bá­seň o zhů­vě­ři­lých kr­vepro­li­tích; jako zhuš­těný ob­raz oh­ni­vých stěn, pod ni­miž umí­rají sta­ti­síce vo­jáků; jako sym­fo­nii šrap­nelů a hvíz­da­jí­cích min le­tí­cích na­příč bo­jiš­těm – v tom je tato kniha zcela je­di­neč­ným for­má­tem, jenž pře­klápí su­chý vá­lečný do­ku­ment do hr­din­ského lí­čení du­cha, jenž se de­strukcí po­vznesl k nej­ex­trém­nější po­loze ci­vi­li­zace, k to­tální válce a ul­ti­mátní lid­ské zku­še­nosti hro­madné oběti.

Jen těžko před­sta­vi­telné běs­nění vel­mocí je v Jün­ge­rově po­dání ztvár­něno jako ne­u­stálá, zdán­livě ne­ko­nečná řada bi­tev, po nichž zů­stá­vají na­vr­šeny mrt­voly lidí a zví­řat, ohlu­šení ka­no­nýři a roz­sá­pané trosky těl. Opa­ko­vané scény ma­sové smrti, bu­šení dě­lo­střelby a svis­tot ná­boj­nic; takhle po­stu­puje je­den z nej­ra­di­kál­něj­ších vy­pra­věčů, které svě­tová li­te­ra­tura po­znala. Jako by na tom ne­sta­čilo, V bou­řích ocele má ještě jednu vrstvu, v níž se od­ha­luje ne­mi­lo­srdná pod­stata zá­pad­ního myš­lení. Do­ku­men­tárně chladné po­pisy místy na­ru­šuje vlastně tak tro­chu zou­falá snaha vtisk­nout to­muto nej­ex­trém­něj­šímu ma­sa­kru zdání smys­lu­pl­nosti. Jako by i v těch nej­hor­ších oka­mži­cích bitvy na So­mmě (kde se při hlou­bení zá­kopů vo­já­kům uka­zo­valo, že mrt­voly mo­hou le­žet až v ně­ko­lika vrst­vách, jsouce při­tom od sebe od­dě­leny vrst­vou hlíny roz­me­tané pal­bou děl) byl vo­ják ži­ven na­dějí spo­leč­ného díla a úsilí, jež je vy­ža­do­váno ano­nymní lo­gi­kou války, tedy na hraně ko­lek­tivní ani­hi­lace. Ne­vím, na­ko­lik Jün­ger svůj text upra­vo­val (český pře­klad byl po­ří­zen z ně­mec­ko­ja­zyčné edice po­slední ruky), jak moc poz­ději v textu re­tu­šo­val étos ně­mec­kého bo­jov­níka, který se při­chází otu­žit do války ve­dené ve jménu říš­ské jed­noty, nelze si ale ne­všim­nout, že toto na­ci­o­na­lis­tické třeš­tění tváří tvář smrti ka­ma­rádů a spo­lu­bo­jov­níků je je­di­ným ak­tem, který je s to udr­žet hro­madné ší­len­ství války v rastru ra­ci­o­na­lity. Zá­ro­veň nás ale upo­zor­ňuje, že není zas až tak jed­no­du­ché Jün­gera zpětně sou­dit za jeho pro­ble­ma­tické po­li­tické po­stoje z dob Vý­mar­ské re­pub­liky, a při­tom ne­při­hléd­nout k jeho mo­hutné vá­lečné zku­še­nosti. Když se v do­bách míru ob­ra­cel proti „de­ka­denci“ in­di­vi­du­a­lis­tické, li­be­rální de­mo­kra­cie, nej­spíš zů­stá­val „na­for­má­to­ván“ ve smyslu spo­leč­ného boje proti cha­o­tické plu­ra­litě. Ne­o­pa­ko­va­tel­ného a prav­dě­po­dobně jen stěží zpro­střed­ko­va­tel­ného boje v jeho roz­ku­rá­žené po­době, tedy přímo z epi­cen­tra vá­leč­ného kotle.

Tato zku­še­nost se ovšem ani zda­leka ne­vy­čer­pává v po­pi­sech mla­dých vo­jáků na­stu­pu­jí­cích do bi­tev s nad­še­ním a „zdra­vou“ tou­hou po­lo­žit ži­vot za ot­činu. Jün­ger si v prů­běhu války (za­tímco ko­lem vy­le­to­valy do vzdu­chu tuny ze­miny) za­pi­so­val i úplně jiné pro­jevy vy­ši­nu­tého du­cha, např.: „Nad rui­nami se vzná­šel, jako nad všemi ne­bez­peč­nými zó­nami této ob­lasti, sytý mrt­volný zá­pach, pro­tože palba byla tak silná, že se o padlé ni­kdo ne­sta­ral. Člo­věk vskutku bě­žel na ži­vot a na smrt, a když jsem tento zá­pach ve vzdu­chu ucí­til, sotva mě to pře­kva­pilo – pa­t­řil k místu. Ostatně ne­byl tento těžký a na­sládlý zá­van to­liko od­pu­zu­jící; vy­vo­lá­val na­víc, ne­od­dě­li­telně smí­chaný se štipla­vým dý­mem z vý­buš­nin, téměř jas­no­zřivé vzru­šení, jak ho do­káže na­vo­dit jen bez­pro­střední blíz­kost smrti. / Tady, a za ce­lou válku vlastně jen v této bitvě, jsem vy­po­zo­ro­val, že exis­tuje druh hrůzy, která je tak ci­zo­rodá jak ne­pro­bá­daná země. A tak jsem v těchto oka­mži­cích po­ci­ťo­val nikterak bá­zeň, ný­brž do­ko­na­lou a téměř dé­mo­nic­kou leh­kost; rov­něž mě pře­pa­daly pře­kva­pivé zá­chvaty smí­chu, který se ne­dal zkro­tit“ (s. 91). Oka­mžitě se vnu­cují otázky: co když je tato ší­lená chvíle ne­zkrot­ného ve­selí je­di­ným pro­ti­kla­dem na­ci­o­na­lis­ticky na­la­dě­ného ro­zumu? V jak ošid­ných sta­vech mysli se na­chází člo­věk vy­sta­vený bru­tální de­strukci a opa­ko­va­nému smr­tel­nému ne­bez­pečí, po­kud zrovna ne­pro­padá před­stavě hr­din­ského boje za vy­soké cíle? Jak po tom všem ro­zu­mět scéně v zá­věru knihy, kdy se vy­pra­věč do­máhá čte­ná­řova uznání, ne­boť mu byl právě pro­půj­čen nej­vyšší vo­jen­ský řád?

V Jün­ge­rově lí­čení vá­leč­ných útrap obě tyto po­lohy ohra­ni­čují cen­t­rální fi­guru vo­jáka. Ira­ci­o­na­lita vy­kře­saná v zábles­cích do­pa­da­jí­cích pum se pře­klápí do pro­žitků hrdé souná­le­ži­tosti s dru­hými; a te­prve z po­zadí to­hoto gi­gan­tic­kého ex­pe­ri­mentu na li­dech k nám do­lehne uce­lený ob­raz svě­tové války a in­di­vi­dua, jež pro­chází je­jími bo­jišti. Jde tu sku­tečně o člo­věka, který ve válku uvě­řil a který se jí snaží pro­žít au­ten­ticky v její plné síle, se vším, co při­náší, co ji udr­žuje ve vy­so­kých otáč­kách. Je jasné, že otázka „Proč tam vů­bec bo­jo­vali, proč ne­řekli NE“ nemá v kon­textu Jün­ge­rova lí­čení ab­so­lutně žádný smysl. Na­o­pak, ade­kvát­ním po­sto­jem teh­dej­šího vá­leč­níka je uhra­nutí tech­nic­kou způ­so­bi­lostí k tomu pro­du­ko­vat mrt­voly a pá­lit ti­síce hek­tarů země, ob­ra­cet ze­minu tam a zpět v ne­ko­neč­ných de­to­na­cích gra­nátů a bomb.

Ernst Jün­ger: V bou­řích ocele. Pře­lo­žil Mi­chael Pů­ček, Aca­de­mia, Praha 2021, 284 s.