Pří­běh Jo­sefa Jus­tina Michla, vlas­tence, dnes už asi není pří­liš dobře znám. A to i přesto, že jej be­let­ris­ticky zpra­co­vala Te­réza No­vá­ková ve svém – bez­po­chyby nej­lep­ším – ro­mánu Dra­šar. Po­lič­skému ro­dáku Jo­sefu Mich­lovi, členu řádu pi­a­ristů a se­sta­vi­teli Au­pl­ného li­te­ra­tur­ního lé­to­pisu, čili, Ob­razu slowes­nosti Slowa­nůw ná­řečj čes­kého w Če­chách, na Mo­rawě, w Uhřjch, hlo­dal v duši ne­po­koj. Ka­to­lický kněz a pe­da­gog byl roz­hod­nu­tím svých ro­dičů, uči­ně­ném v době, kdy sám ještě ne­měl dost ro­zumu k tomu, aby mohl ta­kové zvůli če­lit, zba­ven ob­čan­ských práv, pře­de­vším pak práva na ro­dinný ži­vot a držbu ma­jetku. A za­tímco jiní kněží pří­kaz ce­li­bátu do­ká­zali obe­jít, aniž by při­tom nad­míru za­tí­žili své svě­domí, ne­po­kojný duch Michlu-Dra­ša­rovi žádný ta­kový úskok ne­do­vo­lil. Michl chtěl ženu, tou­žil po ženě a roz­hodl se za svá práva bo­jo­vat. A jakby taky ne, 40. léta 19. sto­letí sli­bo­vala mnohé změny, a tr­pěli-li kdo pod ar­chaic­kými zá­kony, ho­ri­zont li­be­ra­li­zu­jící se spo­leč­nosti jej jistě ne­ne­chal v klidu uží­vat vše­o­bec­ného kriminálu.

No­vá­kové ro­mán je tedy pře­de­vším zprá­vou o eman­ci­pač­ním úsilí člo­věka za­mo­ta­ného do sítí to­ta­lit­ních cír­kev­ních struk­tur. To za­prvé. Dra­šar je jeho hy­ba­te­lem a zá­ro­veň i ovlá­da­ným. S ne­bý­va­lou prů­raz­ností se pustí do boje – jako pro­fe­sor li­te­ra­tury a am­bi­ci­ózní li­te­rát, jenž se chce uplat­nit ve věci ob­ro­zu­jící se čes­kého pí­sem­nic­tví. Vzhle­dem k tomu, že my už dnes víme, jak to s ce­li­bá­tem do­padlo, lze před­ví­dat, že Dra­ša­rův osu­dový boj ne­do­padne zrovna podle jeho mí­nění. A sku­tečně, po­čá­teční před­stava ví­ce­méně svo­bod­ného li­te­ráta, který se doma ve spo­leč­nosti zá­konné man­želky těší úctě vlas­te­necké spo­leč­nosti, se záhy roz­prskne. Dra­šar je ze všech stran od­mí­tán, čelí pře­tvářce a oba­vám lidí, kteří se ne­chtějí střet­nout s mocí. V hlavě mu roste kri­zový plán; jeho sou­částí je ovšem i – pů­vodně ne­za­mýš­lený – po­malý pře­sun z kul­tur­ního cen­tra na pe­ri­fe­rii. Ne­trvá to dlouho a milý Dra­šar se ocitá na hra­nici Čech a Mo­ravy, v obci Bře­ziny ne­da­leko svého rodiště.

Cesta by se zdála u konce, ne­být ovšem toho, že duch ne­po­koje hlodá chudáka bez pře­s­tání. Touha po svo­bodě pře­růstá do po­sed­losti a Dra­šar, který ještě po le­tech vzdoru svým že­nám může sli­bo­vat na­nej­výš bu­doucí sňatky, je po­sti­žen od­por­ným osu­dem. Na­jde-li se na Bře­zi­nách ta­ková, která se ne­bojí pod­leh­nout citu a stane se Mich­lovi druž­kou, schvátí ji v po­po­rodní křeči černá kočka. Co taky ji­ného s hříš­nicí. Dra­ša­rova hmot­ného i so­ci­ál­ního ka­pi­tálu kva­pem ubývá; v Po­ličce na „po­ma­te­ného“ pro­fe­sora po­kři­kují spratci. Dcerka, která z ni­čeho nemá ro­zum, si při hře pro­zpě­vuje, co ji v uli­cích naučili:

„U Dra­šarů stojí ká­men / a pan Dra­šar stojí na něm, / volá: Pa­nenky pojďte sem! / Já už v kláš­teře nejsem! / V kláš­teře já mí­val sma­žené kob­lížky, / a u čubky budu mí­vat z černé mouky šišky!“

Duch hlodá a – jak je vy­lo­ženo ve slov­ní­ko­vých Čes­kých spi­so­va­te­lích 19. a po­čátku 20. sto­letí, heslo No­vá­ková – „sklí­čený muž se vrhá do ero­tic­kých dobrodružství“.

Zů­stává ob­raz ší­lence. Ta­ko­vého, který to z gym­ná­zia do­táhl do roz­va­le­ného domku na břehu po­toka Hlu­čálu. Co se zpo­čátku je­vilo vel­kými pří­sliby, ne­bylo než po­ma­lým pá­dem ke dnu. Anebo to řek­něme ji­nak: pá­dem k sobě, ke své pravdě, do jícnu roz­há­ra­ného ducha.

 

Te­réza No­vá­ková: Dra­šar. SNKLU, Praha 1963, 362 stran.