Zápisník antikváře

o mně / humna / literatura / text

Rubrika: toulky krajem

  • Vechtrovna

    Už ani neví, jak se tam ocitl. Snad ces­tou z města, když se roz­hodl ne­če­kat na první ranní vlak, po­su­nout se na­horu na kopce a po­malu se nad rá­nem vra­cet domů. Ně­kde pod Čer­to­vi­nou při­padl na že­lez­nici, ta­ko­vou tu kr­ko­lomnou ven­kov­skou trať táh­noucí se po okra­jích vsí a po me­zích. Přesně po té musí jít, řekl si a vy­dal se praš­nou ces­tou…

  • jaro. i na vysočině.

    po­každé to trvá déle než ve městě, ale taky se do­čkáš. při­jde den, kdy se ráno pro­bu­díš a pře­kvapí tě jemný ze­lený tón. je všude, na skří­ních, na stropě i na vě­cech, a nej­víc sa­mo­zřejmě venku za ok­nem. to se keře i hru­šeň pro­braly k ži­votu. Ne­bude to dlouho tr­vat a za­hrada bude ze­lená celá. bě­hem ně­ko­lika dní vy­bují hradba listí…

  • za humna a pak ještě o kus dál

    je ko­nec února, a tak tro­chu už před­jaří. od rána doma ně­čím lis­tu­ješ a vlastně tak tro­chu če­káš, až se ho­diny pře­houp­nou přes po­ledne, až se slunce vy­svítí, to tře­bas na chvíli vy­jdeš na za­hradu a po­sto­jíš nad ne­dávno vy­kvet­lými sně­žen­kami. je dlouhá ne­děle, zů­stal jsi na pár dní v domě sám.  a pak, v pozd­ním od­po­ledni vy­chá­zíš, ob­krou­žíš svá…

  • pustina nad prosečí

    na oblém kopci ne­da­leko pro­seče, v půlce února, kdysi chlouba au­to­mo­bi­lo­vého prů­myslu, teď vrak, vy­ku­chaný a po­sta­vený na vy­so­kých špal­cích. nej­spíš tu už stojí ce­lou řadu let a jeho ml­čení je to­též jako ml­čení rázu dřeva, o které se zdán­livě opírá. pre­pa­ro­va­nými svět­lo­mety hledí na stráně, jež běží do dálky a po­malu se sva­žují ně­kam k vy­so­kému mýtu. auto a jeho ohrada,…

  • když se voda z lesa

    ob­chá­zíš ryb­ník, u kte­rého stojí dře­věná chata dlouhá jako nudle. bíle na­třené oke­nice proti vodní ploše v pra­vi­del­ném rastru, skoro by ses ptal, kde se v to­mhle kraji vzala stavba v de­tailu při­po­mí­na­jící třeba letní pře­vlé­kárny na li­to­myšl­ském kou­pa­lišti. ještě je pří­liš chladno na to, abys tam šel a ob­jed­nal si pivo, za­tím je za okny tma a ko­lem jdou osa­mělí…

  • z kameniček do poličky

    u nich v ka­me­nič­kách. může se stát, že ti ka­me­ničky a je­jich okolí bu­dou od za­čátku při­pa­dat jako země, jež je z pod­staty cizí, je­jich. všechny ty tůně, zbytky sněhu, anebo or­vané stromy z pod­zimu jako by tě uná­šely do fan­ta­zij­ního světa. stačí znát ně­ko­lik plá­ten a. sla­víčka, na kte­rých jsou tyto druhé, ide­ální ka­me­ničky utvá­řeny v ta­ko­vém stupni osobní…