Zhurta na nás ude­řilo léto. Není tomu tak dlouho, co jsem psal o mra­zech, co jsem bě­hal přes dvůr s plas­ti­ko­vou bed­nou na dřevo – a na­jed­nou, aniž bychom se sta­čili při­pra­vit, pře­stalo sně­žit, pře­stalo pr­šet, vy­šlo slunce a na­žha­vilo stře­chy. Od rána praží do hlav, do as­faltu, do su­chého lesa i do ka­bin automobilů.

Země jako by do­stala elek­tric­kou ránu. Vy­hnala trávu do půli lýtek, stromy vy­buchly ti­sí­ce­rým kvě­ten­stvím. Lidé vy­šli z domů, zba­vili se bund a ze sklepů vy­štra­chali gri­lo­vací ma­šiny – Mod­lí­ko­vem za­va­nula pečeně.

Léto ude­řilo, roz­drn­čely se se­kačky. Maso. Okno vý­čepu dokořán.

Doba ve­ge­tace.