po­každé to trvá déle než ve městě, ale taky se do­čkáš. při­jde den, kdy se ráno pro­bu­díš a pře­kvapí tě jemný ze­lený tón. je všude, na skří­ních, na stropě i na vě­cech, a nej­víc sa­mo­zřejmě venku za ok­nem. to se keře i hru­šeň pro­braly k ži­votu. Ne­bude to dlouho tr­vat a za­hrada bude ze­lená celá. bě­hem ně­ko­lika dní vy­bují hradba listí a po­hltí tě, tebe i celý dům. na ně­ko­lik dlou­hých mě­síců uto­neš ve ve­ge­taci. vý­hružně čně­jící ostny keřů a větví se scho­vají do měk­kých listů, při­letí ptáci a za­čnou si dě­lat svoje ob­vyklé věci. obydlí trámy v ate­li­éru, po­kusí se ti sle­pit v chodbě hnízdo, a hlavně tě bu­dou každý den hla­sitě vy­pro­vá­zet k silnici.

ne­bude to dlouho tr­vat a za­hrada bude ze­lená celá. bě­hem ně­ko­lika dní vy­bují hradba listí a po­hltí tě, tebe i celý dům. na ně­ko­lik dlou­hých mě­síců uto­neš ve ve­ge­taci. vý­hružně čně­jící ostny keřů a větví se scho­vají do měk­kých listů, při­letí ptáci a za­čnou si dě­lat svoje ob­vyklé věci. obydlí trámy v ate­li­éru, po­kusí se ti sle­pit v chodbě hnízdo, a hlavně tě bu­dou každý den hla­sitě vy­pro­vá­zet k silnici.

ne že by na tom snad bylo něco ne­ob­vyk­lého, všechny ty­hle ne­če­kané vý­buchy ze­leně a pří­chod jara do­ko­nale znáš. snad že sem le­tos vtrhlo o dva týdny dříve, snad že tě pře­kva­pilo ně­ko­lik hodně tep­lých dnů, kte­rým ovšem ještě chy­bělo hlavní: ze­lený od­stín v kra­jině. lis­tu­ješ ve svých me­te­o­zá­pis­cích z mi­nu­lého roku a vi­díš dva­krát pod­tr­ženo: 21. dubna první le­tošní teplý den. a o tý­den poz­ději: zima je zpět, ráno po­le­tuje sníh.

za­čá­tek dubna. co tedy zbývá? pro­ma­žeš kolo, zkon­t­ro­lu­ješ všechno dů­le­žité a vy­ra­zíš se pro­jet po ob­lí­be­ných cestách. v kopci za bo­ro­vou s údi­vem zjiš­ťu­ješ, že le­tos ni­jak pře­hnaně ne­fu­níš a ani z tebe ne­lije. čím­pak to?

hráz u ryb­níka. ki­o­sek ote­vřen. ně­ko­lik osa­mo­ce­ných cyk­listů s te­le­fony v ru­kou fotí za­pa­da­jící slunce nad hla­di­nou dářka, slunce po­divně ztlu­me­ného pí­seč­nou clonou.

ces­tou zpátky za­sta­víš u pod­hor­ského ryb­níku a zku­síš to taky.

zů­stane jen čmouha.

když jsi loni cho­dil s fo­ťá­kem ko­lem nad ryb­ní­kem v ran­ském po­lesí, vy­pa­dalo to do­cela ji­nak. všude zur­čela voda, ně­ko­li­krát ses mu­sel oto­čit a vzít to ji­nudy. le­tos je to tro­chu ji­nak. úseky ve stínu lesa, kde za se­bou jindy ne­chá­váš čáru v blátě ještě na konci jara, po­ho­dlně pro­jíž­díš. už se ne­mů­žeš do­čkat, až ti pak bu­dou vy­klá­dat, že jsou roky mokré a roky su­ché. jasně, i roky plné smutku, roky, kdy se země třese, ale le­tos na vy­sy­pané cestě pod henz­licí, rov­nou u křížku! tam už se cí­tíš tak tro­chu jako v červnu.

vtrhlo tedy le­tos jaro do kraje při ve­li­kém teple, po zimě ta­ková krása! ohře­ješ se, vy­větráš, pro­mys­líš, kam se vy­pra­vit. ob­hlíd­neš za­hradu, co všechno bude třeba le­tos udě­lat, po­ří­dit, vy­š­ťou­rat a od­ře­zat. do třech le­do­vých mužů zbývá celý mě­síc a zí­tra se má zas na pár dní ochla­dit. na sníh to ale za­tím nevypadá.