Řekne-li se, že se ro­mán ode­hrává ve tři­cá­tých le­tech na Si­biři a že mís­tem, kde se jeho děj ode­hrává, je gu­lag, vět­šině čte­nářů se nej­spíš vy­baví tře­bas ta­kové Ša­la­mo­vovy Ko­lym­ské po­vídky. Děj musí být po­nurý, forma by se měla blí­žit svě­dec­tví účast­níka a vy­znění textu by ne­mělo být da­leko me­mentu. Ta­kový je úzus, tak si čte­nář zvykl. Ro­mán z gu­lagu je něco jako ro­mán z kon­cen­t­rač­ního tábora.

Není se proto čemu di­vit, že ob­jeví-li se próza, která tato oče­ká­vání ruší a zá­ro­veň je dobře zvlád­nutá, smršť li­te­rár­ních cen ji ne­mine. Při­tom platí, že od doby, kdy psal o gu­lagu Solže­nicyn svůj Je­den den Ivana Dě­ni­so­viče, byla pu­b­li­ko­vána celá řada ví­ce­méně au­ten­tic­kých ob­razů z dob bol­še­vic­kého te­roru, a o to je tedy těžší tento ná­mět ak­tu­a­li­zo­vat. Stěží při­jmeme ro­mán, který by fe­no­mén gu­lag zleh­čo­val, to už si spíš do­kážu před­sta­vit ta­kový pří­běh, který téma pouze vy­těží pro vy­prá­vění o člo­věku tý­ra­ném v sou­kolí dě­jin. A proto se také čemu di­vit, když Gu­zel Ja­china (*1977), ještě ne­dávno ne­známá ta­tar­ská au­torka, ne­ú­spěšně hle­dala na­kla­da­tele pro svůj pro­za­ický de­but Zu­lejka ote­vírá oči. Její ro­mán je totiž nejen gu­la­go­vou li­te­ra­tu­rou, ale i pří­bě­hem o žen­ské eman­ci­paci – a Ja­chině ne­zbylo než pod­stou­pit stras­tipl­nou cestu, na je­jímž konci se z od­mí­ta­ného ru­ko­pisu stal best­seller pře­lo­žený do celé řady ja­zyků a oce­něný po­ro­tami ně­ko­lika vel­kých li­te­rár­ních sou­těží. Zda byl její zá­pas o vy­dání za­pří­či­něn roz­vol­ně­ným vzta­hem k pra­vi­dlům žánru, to je pouhá spe­ku­lace, že se jí po le­tech po­da­řilo na­ru­šit oče­ká­vání a na­psat ro­mán, který sice patří k li­te­ra­tuře o gu­lagu, ale který své hlavní téma na­chází jinde – v zá­pase ženy o pře­žití v nej­kru­těj­ších ži­vot­ních pod­mín­kách –, o tom je třeba vést de­batu; a její ro­mán číst.

Já­drem roz­sáhlé prózy, na­va­zu­jící na velká vý­pravná díla mo­derní li­te­ra­tury, je pří­běh ženy ta­tar­ského sed­láka-ku­laka, která musí ode­jít ze svého domu a která skončí jako vě­zen­kyně ne­da­leko Baj­kal­ského je­zera. Ja­china její pří­běh vy­práví jako udá­lost hle­dání lep­šího ži­vota. Zá­klad­ním sché­ma­tem je osvo­bo­zení zne­u­žité a po­ní­žené ženy, která má ve svém man­že­lovi pou­hého správce used­losti a v tchýni od­por­nou ty­ranku. Zu­lejka musí z ves­nice proti své vůli ode­jít a poté, co pře­žije trans­port na Si­biř, pro­citá do zcela no­vého ži­vota v trau­ma­tic­kém pro­středí ko­mu­nis­tic­kého kon­cen­t­ráku. Na tomto pů­do­rysu Ja­china před­vádí velké re­a­lis­tické umění: spolu se Zu­lej­kou pod­stu­pují boj o ži­vot i další vy­hnanci, in­te­lek­tu­á­lové, skvělý lé­kař a uni­ver­zitní pro­fe­sor, ma­líř, co si s se­bou nese vzpo­mínky na po­byt v Pa­říži, ale i ga­ne­ur­ský typ do­zor­čího kápa a mla­dého ve­li­tele, je­hož úko­lem je do­pra­vit vězně na místo ur­čení a po­sléze s nimi trá­vit roky ve vyhnanství.

Kouzlo Ja­chi­nina psaní je jed­no­du­ché, a při­tom ne­bý­vale silné. Jak­koli zde kaž­dou po­stavu de­fi­nuje její spo­le­čen­ské a mo­cen­ské po­sta­vení uvnitř po­re­vo­luč­ního So­vět­ského svazu, ani zda­leka nelze tvr­dit, že s nimi vy­pra­věčka za­chází jako s pou­hými typy. Pří­kla­dem může být ve­li­tel Ig­na­tov; Ja­china jej ne­chává růst a ni­jak zvlášť ne­u­si­luje o vnější hod­no­cení. Ig­na­tov je su­ro­vec, ale zá­ro­veň i zod­po­vědný apa­rátčík, který ve vy­pjaté chvíli upřed­nostní lid­ský ži­vot před ka­ri­ér­ním vo­jen­ským ří­ze­ním. Jeho cho­vání má da­leko k ša­b­loně, vše se ode­hrává pod tla­kem dra­ma­tic­kých si­tu­ací a je zcela ur­čo­váno lo­gi­kou jeho charakteru.

Tato pro­za­ická – řek­něme – po­cti­vost, o níž si mnozí naši au­toři hle­da­jící té­mata v do­bách zdej­šího ko­mu­nis­tic­kého ma­rasmu mo­hou ne­chat jen zdát, je na­víc zhut­ňo­vána Ja­chi­ni­nou schop­ností vrst­vit a do­ta­ho­vat zá­pletky v ne­če­ka­ných po­lo­hách: z po­rodu se tu stává psy­che­de­lická scéna, bě­hem níž se od svého trau­matu osvo­bo­zuje i sám po­rod­ník; ra­zie v dílně ma­líře vr­cholí iluzí vý­malby ja­kési si­biř­ské Si­x­tin­ské kaple; Zu­lej­čino utr­pení vr­cholí ex­pre­sivní scé­nou, v níž ne­bo­žačka sešvihá ty­ranku bře­zo­vou metlou. A v tomto du­chu je je­den ob­raz na­po­jo­ván na druhý, za­tímco do pří­běhu pro­ni­kají nové po­stavy a s nimi i nové situace.

Zu­lejka ote­vírá oči na­prosto opráv­něně patří k ro­má­nům, jež re­ha­bi­li­tují žánr his­to­rické prózy, aniž by při­tom nutně smě­řo­valy vý­hradně do mi­nu­losti. Eman­ci­pace ženy, téma Ja­chi­nina de­butu, je be­ze­sporu dnešní a uka­zuje jeho ra­di­kální po­lohu. Tak, osvo­bo­zu­jící se žena roz­hodně není jen ja­kýmsi pro­za­ic­kým do­plň­kem bo­haté svo­bodné spo­leč­nosti, jedná se o zcela při­ro­zený po­hyb lid­ského du­cha vy­ma­ně­ného z ot­rocké tra­dice. A co je nej­dů­le­ži­tější – celý tento ide­ový apa­rát se může spo­leh­nout na funkční a pů­so­bivý umě­lecký tvar, v němž není pře­dem dáno téměř nic, na­o­pak, vše zde vzniká svr­cho­va­ným au­tor­či­ným gestem.

Do­stal jsem se k Zu­lejce až tři roky po je­jím vy­dání v češ­tině, s klid­ným svě­do­mím ale pro­hla­šuju, že lepší ro­mán jsem bě­hem to­hoto roku nečetl.

Gu­zel Ja­china: Zu­lejka ote­vírá oči. Praha, Pro­stor 2017 (2. vy­dání), 412 s.