Zápisník antikváře

***

den první

na ver­ni­sáži v roz­sví­ce­ným pa­láci. plou­žíš se po chod­bách, ko­lem tváře ne­zná­mých lidí, skoro jako bys vzal roli ba­rona a vstou­pil do jed­nání sou­boru od­ji­nud. lidé se tváří vše­li­jak, něco po­pí­její, žvaní, mlčky stu­dují ná­pisy na zdech, ně­kdo se ob­čas ne­u­drží a ukáže své druhé za­smu­šilé já. v ex­po­zici visí záclony, obří ar­chy pau­zo­va­cího pa­píru, od­dě­lují stolky s ar­chi­vá­li­emi, ru­ko­pisy a půl­sto­letí sta­rými ex­po­náty, lidé za nimi plují jako stíny. jsi mezi nimi jen na skok

pod­zemní drá­hou se za­vr­tá­váš hlou­běji do města, vy­vrhne tě to v ba­rok­ním re­fek­táři, kde už dlouhá čára stolů, za nimi tváře z úplně ji­ného vesmíru, právě dlouze ho­voří ho­lo­hlavý te­o­log, muž statné po­stavy, ob­li­čej uvěz­něný za vý­raz­nými obroučky brýlí. chvíli on, chvíli fi­lo­sof, řeč se točí ko­lem zdán­livě svět­ských zá­le­ži­tostí, aby vzá­pětí utekla do říše před­stav o ukři­žo­va­ném a za­mo­tala se v ně­čem, co se zdá být spíš kon­ti­nu­ál­ním ne­po­ro­zu­mě­ním než di­a­lo­gem. chvíli ti trvá, než se na­la­díš na tok po­lá­ma­ných vět, které ti tři za sto­lem sva­zují jen s vy­pě­tím všech sil. po chvíli re­zig­nu­ješ na je­jich vzda­lu­jící se cíl a ne­cháš se vést. je vzru­šu­jící po­slou­chat fa­ráře, když skládá myš­lenky zpoza při­vře­ných očí a de­li­kátně, jemně ho­voří o vzá­jem­nosti lidí, co obý­vají jen těžko slu­či­telné ga­la­xie kul­tur­ního života

na­hlí­žíš ok­nem do slav­ného pod­niku. je čtvr­tek. úplně vzadu hlou­ček lidí, malý dav vy­lou­če­ných a za­vr­že­ných. u zdi sedí pa­tri­ar­cha s bí­lou kšticí, zdá se ti, že právě pro­náší dlou­hou zá­važ­nou řeč, ostatní po­slou­chají. ne­mů­žeš se toho po­hledu vzdát, jsi jako pa­nuškův duch, který v noci na­hlíží sví­tí­cím ok­nem, uvnitř ex­po­zice dva­cá­tého sto­letí, za zády dis­ku­tu­jí­cích stíny těch, co už dávno se­šli ze světa

os­trý střih, se­díš na ka­valci na­hoře na květ­nici, po­malu roz­mlou­váš s člo­vě­kem, který je ti tak blízko, kte­rého jsi pár týdnů ne­vi­děl. ob­čas vy­jdete ven na te­rasu, pod vámi svítí kus města, na pro­těj­ším kopci obří vy­sí­lač. to­hle je po­zo­ro­va­telna, tady se mů­žeš pro­bí­rat vším, čím jsi za po­sled­ních pár ho­din na­čichl v uli­cích starého města. máš opráv­něný po­cit, že lidé, kteří v to­mhle žijí každý den, vlastně už pře­stali vi­dět ta silná světla je­di­nečné, vy­ši­nuté krásy