Ivan Hum, člo­věk s ne­jas­nou mi­nu­lostí, jed­noho dne při­jíždí do ma­lého ju­go­sláv­ského města s cí­lem na­jít hrob matky a upo­ko­jit vnitřní hlas, který jej volá zpět ke ko­ře­nům vlast­ního ži­vota. Je to vlastně pří­běh známý a mno­ho­krát vy­prá­věný, ve svém já­dru sro­zu­mi­telný i nám všem, kdož svou mi­nu­lost známe o po­znání lépe než Hum. Co je však jiné a kde za­číná oprav­dové dob­ro­druž­ství: Humův pří­běh u ná­hrobku ne­končí, na­o­pak, v ne­zná­mém městě ne­na­jde ani dům, v němž kdysi dávno se svou mat­kou žil, a vcelku rychle při­jde na to, že po­od­ha­lit vlastní, do­tí­ra­jící ta­jem­ství mu ne­bude dáno do té doby, do­kud se ne­po­noří hlou­běji pod hla­dinu viděného.

Za­to­pený hřbi­tov chor­vat­ského spi­so­va­tele a sce­náristy Go­rana Tri­bu­sona je vlastně de­tek­tivní no­ve­lou, ni­jak zvlášť roz­sáh­lou. Vy­pra­věč v ní po­stupně od­ha­luje mi­nu­lost po­di­vín­ského hr­diny a osudy po­stav, s ni­miž se Ivan se­tkává. Není to pěkná po­dí­vaná; za­tímco roz­vod­ňu­jící se řeka po­lyká kusy hřbi­tova i s ne­bož­tíky a krátí čas, ve kte­rém ještě Ivan může hle­dat dů­le­žitý mez­ník vlast­ního ži­vota, ze svých nor vy­lé­zají ob­čané po­nurého měs­tečka a se­hrá­vají drobné role v jeho čím dál slo­ži­těj­ším pří­běhu. Roz­sah mů­žeš nejdříve jen tu­šit – a stejně tak ně­jak in­stink­tivně víš, že až se věci opravdu dají do po­chodu, za­valí tě jako sně­hová spoušť.

Co na té­hle útlé knížce stojí za po­zor­nost, není ani tak de­tek­tivní zá­pletka, jako spíš způ­sob, jímž je kon­stru­o­vána po­stava hle­da­jí­cího. Vy­pra­věč za­číná téměř na nule: Iva­nova otce od­vezli v roce 1951 ne­známo kam, aby se už ni­kdy ne­vrá­til, matka mu ze­mřela v pěti le­tech, pak ho za­vřeli do dě­cáku a na­ko­nec skon­čil na osm let v kri­mi­nále za de­likt, který pře­jde ml­če­ním po­každé, je-li na něj tá­zán; zů­staly jen vzpo­mínky „méně men­tální a více fyzické“.

Pak je tu ale něco, co po­zvedá de­tek­tivní pří­běh s pří­de­chem okul­tis­tic­kých mo­tivů do ro­viny obecně sro­zu­mi­telné, exis­ten­ci­ální prózy. Čím hlou­běji se no­říš do Iva­nova hle­dač­ského dob­ro­druž­ství, tím ší­řeji chá­peš pro­ces zno­vuvy­tvá­ření člo­věka na místě, do nějž na svých cestách doputoval.

V Za­to­pe­ném hřbi­tově jde vlastně o to, co jsi sám už ně­ko­li­krát v ži­votě pro­žil: při­chá­zíš žít na ne­známé místo mezi nové lidi, vstu­pu­ješ jako ci­zi­nec do dějů a po­stupně se stá­váš je­jich sou­částí. Anebo ještě ji­nak, okolní pří­běhy na­se­dají na tvůj vlastní, ne­u­za­vřený cyk­lus, do jistý míry se tě chopí a za­čnou tě mo­de­lo­vat, sta­neš se je­jich ob­jek­tem, v kraj­ním pří­padě i obětí. Když Ivan na­razí na věci vzpí­ra­jící se lid­skému ro­zumu, do­cela přesně si uvě­domí, že i to může být sou­část to­hoto no­vého světa; že když do­po­sud po­dobné jevy od­mí­tal, ni­kdo se mu ne­může nyní za­ru­čit tím, že ko­lem něj po ce­lou dobu jeho ži­vota neexistovaly.

V tu chvíli jako by se ote­vřely nové dveře a do jeho ži­vota vstoupí po­di­víni nej­růz­něj­šího druhu. Ivan jim v jis­tou chvíli jde na­proti, ne­za­lekne se pří­le­ži­tosti a jeho nový ži­vot za­čne na­bí­rat spád.

Tri­bu­so­nova próza je možná až pří­liš kon­cen­t­ro­vaná a různé pří­běhy se v ní pro­lí­nají čas­těji, než bývá zvy­kem. Ale zkus si to, při­jeď jed­noho dne do ma­lého města a za­čni roz­plé­tat pře­divo me­zi­lid­ských vztahů. Ne­o­toč se před si­tu­ací, kdy se věci za­čnou pří­čit ro­zumu; právě tehdy jsi asi na­ra­zil na to, co je pod­statné jak pro ty, kteří na místě dlouho žijí, tak i pro tebe, pro člo­věka, co te­prve hledá. Za­čnou se dít věci, roz­jede se spo­lečný pří­běh, byť si o něj třeba ani ni­jak pře­hnaně nestál.

Možná jsi mí­val utkvě­lou před­stavu o světě a o své po­zici v něm, přesně to­hle je ovšem ten nej­lepší způ­sob, jak ji do zá­kladů rozvrátit.

Knihu vy­dalo na­kla­da­tel­ství Runa.