Le­tos v květnu po­stří­ká­val děl­ník, jenž se při­že­nil do sta­vení No­vá­kova v Mi­le­šo­vi­cích, na dvorku hnůj. Ná­hle mu uvízla lo­pata v had­rech, a když ji vy­škubl, vy­va­lila se lid­ská lebka. Za mi­nutu měl zeť hos­po­dá­řův před se­bou pá­teř a nato půl lid­ské kostry.“ Ru­dolf Těs­no­hlí­dek sedí v soudní síni a činí do no­tesu kdoví ko­li­kerý zá­pis z pře­lí­čení. „Nejdříve byla vy­slech­nuta vdova po za­vraž­dě­ném Ma­rie Bublová. Je cha­tr­ného zdraví a soud jí do­vo­lil, aby vy­po­ví­dala se­díc ne­da­leko stolku, na kte­rém byly roz­lo­ženy útržky šatů, vy­ta­že­ných z hno­jiště, roz­třís­kaná lebka a zlomky kostí.“ V re­dakci Li­do­vých no­vin text po­sléze pře­pi­suje, aniž by se ně­jak zvlášť vzru­šo­val. Po­stavu vy­kreslí de­tailně, ta­lent po­zo­ro­va­tele a schop­nost přesné kresby roz­hodně ne­po­strádá. Ne­od­pustí si ob­čas sar­kas­mus, vždy jej však za­kom­po­nuje do textu tak, aby na sebe pří­liš ne­pou­tal po­zor­nost. Ve­den sna­hou za­chy­tit re­a­lis­tický ob­rá­zek zlo­čince, ať už jde o hr­dlo­řeza anebo drob­ného zlo­dě­jíčka drů­beže, ne­od­chy­luje se od před­lohy, na­o­pak, staví se před ní do po­zice pod­ří­ze­ného zapisovatele.

V době po­čí­na­jící má­nie li­te­rár­ních ex­pe­ri­mentů a vy­nu­cené ori­gi­na­lity díla Těs­no­hlí­dek se­pi­suje je­den pří­pad za dru­hým, na no­vi­no­vých strán­kách jich vy­jdou de­sítky, poz­ději z nich kom­po­nuje ro­mány. V roz­mezí ně­ko­lika let z ni­čeho vy­piplá žánr soud­ničky, přesně ten, o němž se učí ve škole v sou­vis­losti se jmé­nem Edu­arda Basse. Těs­no­hlí­dek má na něm značný po­díl – a přesto, teh­dejší li­te­rární kri­tika mlčí, mlčí a čeká na svou Bystroušku.

„Ba­bička, dávno ještě ne sta­řena, jedna z těch, které mají na­de­všecko rády vnou­čata, shlí­žejí se v je­jich očích a dý­chají jako per­ník dob­rotu, ta­ková ba­bička ven­kov­ská, v šátku, v sta­ro­dávné ju­pičce s ro­ha­tými rukávy na ra­me­nou a v sukni, jež se rovně roz­bíhá od pasu jako na vy­stři­ho­va­ných pa­nen­kách, stála včera před br­něn­skou po­ro­tou pro zlo­čin vraždy. Ubila man­žela, s kte­rým žila lid­ský věk zdán­livě v po­koji, se­ke­rou jako do­bytče.“ – Nuzák je často za­hnán do kouta, nuzák se do­pouští zlo­činu ne­vy­hnu­telně; Těs­no­hlí­dek je proto re­a­lis­tou, aby po­psal dr­tící me­cha­nismy utr­pení, lo­giku stup­ňu­jící se hrůzy. Ta­ková tvůrčí me­toda, ne­or­na­men­ta­li­zo­vaná a re­zig­nu­jící na po­ly­sé­mii me­ta­for, při­po­míná ve své pro­s­totě ono šestá­kové čtivo a stejně jako láká li­do­vého čte­náře, pa­chem ven­kov­ských chlívů od­pu­zuje sa­lónní zjevy. Kri­tici mlčí, jedni jsou plně za­u­jati idy­lic­kým re­a­lis­mem, při­blb­lými vy­prá­věn­kami ode­hrá­va­jí­cími se na ro­do­vých stat­cích, ký­čem, který vy­bu­jel z du­cha ná­rod­ního ob­ro­zení a s ob­li­bou byl ser­ví­ro­ván k bá­bovce a hrnku s pra­že­nou če­kan­kou. Škola kos­mo­po­litní zas po­šilhá­vala po sku­teč­ných li­te­rár­ních vzo­rech – k čemu jí asi tak mohly po­slou­žit pří­pady z br­něn­ské soudní síně? Těmi že by se za­bý­vala, když měla co dě­lat, aby na do­mácí scénu uvedla tvůrčí me­tody osvěd­čené na pul­tech fran­couz­ských knihkupců?

A tak se stalo, že Těs­no­hlíd­kovy ob­razy li­dové bídy, se­vřené že­le­zem zá­kona, vy­šly v ně­ko­lika vý­bo­rech, že se li­te­rární his­to­rie v Lišce bys­troušce do­čkala prv­ního au­to­rova uce­le­ného díla a že frag­men­tární vzpo­mínky na vá­lečné útrapy oby­va­tel­stva a vrahy z doby první re­pub­liky pře­kryla ná­ročná tvorba sku­teč­ných li­te­rátů. „Soudní lé­kaři pro­hlá­sili, že zra­nění Pa­říz­kovo bylo ži­votu ne­bez­pečné a že bylo způ­so­beno ná­stro­jem a ta­ko­vým způ­so­bem, že z toho oby­čejně bývá smrt. Kdyby byla ob­vi­něná řízla hlou­běji, byl by Pa­ří­zek vy­kr­vá­cel, vždyť i tak byl pře­ťat sval a krkovice.“

Ru­dolf Těs­no­hlí­dek: Mrtvý u kříže a jiné soud­ničky. Pro­fil, Os­t­rava 1971.