Me­zi­tím v hos­tinci: u před­ních stolků na­pjaté oče­ká­vání vý­sledku ho­ke­jo­vého zá­pasu. Na opačné straně lo­kálu vzru­šený ho­vor míst­ních chlapců; jako ob­vykle pro­pí­rají spo­lu­ob­čany, ni­kdo ne­zů­stane skryt před pá­t­ra­vým okem do­hlí­ži­tele!, a když je to pře­stane ba­vit, vy­tasí lízlé karty po­li­tiky. Jestli ně­kdo čeká, že si s se­bou nosí do hos­tince dře­věné fi­gurky z bet­lém­ského land­schaftu, jako se to děje dole na jihu, ten musí být zkla­mán. Ko­vo­rol­ník od­vykl dřevu, vlastně k němu ani ni­kdy ne­přilnul; na­tož tak aby do něj rý­pal dlát­kem a po­krý­val ho ani­li­no­vými bar­vič­kami. Kdepak.

Te­le­vize běží do­cela po­ti­chu, hlasy te­le­viz­ních re­dak­torů a ko­men­tá­torů přes svět­nici s kle­nu­tým stro­pem nedolehnou.

Pak se ote­vřou dveře a v nich já. Pozdra­vím. Skoro bez ode­zvy, kdo cizí sem zas leze, do hos­pody je­nom na­ši­nec, zby­tek ať zů­stane přede dveřmi. Jdu rov­nou k prázd­nému stolu a za­lezu si k ra­di­á­toru, pěkně pod lampu, aby si mě ti okolo mohli dobře pro­hléd­nout. Ne­znám lepší zá­bavu. Na­lo­žit se v lo­kále do změti kolmo na sebe jdou­cích ho­vorů, po­lo­žit pouz­dro ve­dle půl­li­tru a z kapsáčů vy­táh­nout zápisník.

Jen co se usa­dím, do dveří vrazí lesní děl­níci. Tlusté oran­žové bundy a kalhoty z kos­mic­kého vlákna, tihle hoši jsou už od po­hledu tvrdí jako vlaš­ský ořech, spadne na ně bo­ro­vice, a oni nic, vy­ře­žou si kou­sek ko­lem sebe, vy­stoupí ze stromu a pra­cují dál. V hos­podě si od­loží mantly, pod nimi oran­žová blůza s ná­pi­sem STIHL, čty­ři­krát STIHL ko­lem stolu a k tomu hned na pla­tíčku runda, bý­vají to ve­selí braši. Žádné zdr­žo­vání, sotva se venku sm­rákne, po­loží po­slední strom, je­den ho ještě rychle od­pentlí a ostatní balí krámy. Ob­čas se ner­vózně ohléd­nou přes ra­meno hlou­běji do lesa, dobře ví, že se na ně od­tam­tud valí tem­nota, že hu­kot sílí a je­jich čas pro­ten­to­krát vy­pr­šel. Musí jít, přes pa­seku táh­nou pily a brašny k džípu, ři­dič po­spí­chá nej­víc, aby na­star­to­val au­ťák a vy­vezl je od­tam­tud. V ten mo­ment, kdy se kraj lesa za­táhne nocí, musí fr­čet po polní cestě smě­rem k ves­nici, ke svět­lům a ke kos­telu a rov­nou do hos­pody ho­dit do sebe pa­náka, aby z nich spadla tí­seň. Když při­ne­sou na stůl skle­něné pa­náčky, ob­li­čeje se pro­jasní. Pro­ten­to­krát to zase všechno stihli.

Po­lo­vina stolů v lo­kále je ob­sa­zená. A pak to za­čne, chlapi se trousí je­den po dru­hém, mezi nimi ob­čas žena, ale opravdu jen ob­čas. Dovtí­pím se, že před pár dny pro­běhlo ve vsi re­fe­ren­dum k otázce Chcete srát rov­nou do ryb­níka, anebo si mezi od­padní rouru a ústa ryby, kte­rou poz­ději se­že­rete, po­sta­víte čis­tírnu od­pad­ních vod? Ta­hle po­hroma už do­stihla mnohé za­stu­pi­tel­stvo v okolí, a teď ude­řila i tady. A oči­vidně pl­nou si­lou. Chlapi se po­malu ro­ze­hří­vají nad pi­vem a ko­řal­kou, před­sedá jim bě­lo­vlasý ma­me­luk s de­kou splý­va­jící na záda, prav­dě­po­dobně člen pří­prav­ného vý­boru a hou­žev­natý od­půrce všech no­vot, zvláště těch co si vy­mýš­lejí idi­oti z měst. Už se na to ne­mohli dí­vat tihle obránci tra­dič­ního sraní do skruže, tak po­sbí­rali chlapy, usta­vili vý­bor, spolu obe­šli ves, spolu na­sbí­rali pod­pisy a spolu se nad pi­vem te­te­lili, jak sta­ros­tovi uká­žou, co si o něm a jeho vý­myslech lidi tady myslí. Za­čali právě tu, v hos­podě, v místě, kde se hněte vzpoura. A teď je­den přes dru­hého vy­kři­kují, že ta­hle ni­čem­nost jen všechno zdraží, a opravdu, pra­chy hý­bou svě­tem, hos­poda hned vře. Za­stu­pi­tel­stvo je před­po­jaté, zrovna naše hovno že by va­dilo Ev­ropě?, zdravý ro­zum velí od­lo­žit stavbu anebo ji radši ani ne­za­čí­nat. Za­dluží ves na tři ge­ne­race! atd., za chvíli mě to pře­stane ba­vit, vý­levy tě­chhle hys­te­ric­kých pi­tomců pře­svěd­če­ných o své vý­ji­meč­nosti, za­lis­tuju si v zá­pis­níku a pak mi na stole při­stane ne­u­mě­tel­sky zpra­co­vaný le­ták s tex­tem pl­ným chyb, oči­vid­ných ne­smyslů, abych se s nimi taky se­zná­mil. Dole je tuž­kou při­psáno 152 pro vý­stavbu, 74 proti. Na ru­bo­vou stranu ně­kdo pro­piskou na­ma­lo­val prase se za­to­če­ným ocás­kem a kdosi jiný při­psal MELOU SRAČKY. Podle písma to vy­padá, že do­tyčný vzal pro­pisku do ruky asi tak po­třetí v životě.

Takže takhle! V hos­podě se na­pa­rují, ale re­fe­ren­dum oči­vidně pro­jeli na celé čáře.

Udě­lám si pár po­zná­mek a za chvíli jdu. Ať se tu třeba utlučou.

Me­zi­tím před hos­tin­cem: jsou to zvláštní jara, které při­chá­zejí do kraje bě­hem po­sled­ních let. Tr­vají jen chvíli, nejdřív při­jde ve­liké teplo, aby se pak bě­hem dvou dnů od­ně­kud přihnala mlha a za­lehla lesy i ves. Po kop­cích se žene stu­dený vítr, celé dny prší a tep­loty pa­dají nad rá­nem k nule. Ces­tou z hos­pody se mi zdá, jako bychom pře­sko­čili ně­ko­lik mě­síců a měli tu zas pod­zim. Všude bláto, hlína se lepí na po­drážky, za­táhnu zip až ke krku a vyrazím.