Vra­cet se po čtvrt­sto­letí ke Ka­hu­dově Ba­zi­lišku je jako na­hlí­žet do ži­vého, roz­váš­ně­ného mu­zea. Po­čá­tek de­va­de­sá­tých let a na scéně se ob­je­vuje text, je­hož funkce je mimo jiné i velmi ča­sová: bru­ta­lista Sle­zák, ně­kdejší do­zorce z Já­chy­mova, jeho zví­řátko a dok­torka Eva se na­vzá­jem před­há­nějí, kdo ještě sil­něji vy­bi­čuje svou touhu, kdo ji na­krmí tím nej­ne­mož­něj­ším ovo­cem. Na ně­ko­lika málo de­sít­kách stran tato tro­jice roz­hýbe svět, který se z dneš­ního úhlu snad už může zdát jako něco zcela mi­moběž­ného, ne­u­cho­pi­tel­ného, ne­pod­daj­ného ro­zumu, ale i od­dě­le­ného od in­tu­i­tiv­ního vní­mání es­te­tické (ne)libosti.

Že by snad Ka­hu­dova pr­vo­tina pl­nila jen funkci kla­diva, díky ně­muž se bylo možné pro­bít z pev­ných zdí po­vo­le­ného, schvá­le­ného umění osm­de­sá­tých let? Ne­mys­lím, je až pří­liš zřejmé, že text je ja­koby na­vrstven, že se tu na­plno ote­vírá brána ně­čemu ji­nému, tem­notě, která pů­vodně měla zů­stat skryta, která ovšem nutně po­tře­bo­vala vychr­lit své ob­razy a za­pla­vo­vat jimi nic ne­tu­ší­cího čte­náře. Na­huš­těné po­pisy, ne­sne­si­telná at­mo­sféra pa­nu­jící v bytě, kde vy­buchuje vá­šeň, po­stele, na nichž se má ode­hrát pr­votřídní ná­silí – to vše je proud, ener­gie, která tryská od­ně­kud ze světa zru­še­ných, po­tla­če­ných ex­cesů. Po­kud si ně­kdo tehdy mys­lel, že Ka­huda svým Ba­zi­liš­kem jen roz­ší­řil mož­nosti li­te­ra­tury, že li­te­ra­turu osvo­bo­dil od na­ří­zené pá­ra­lov­ské ima­gi­nace, od umrt­ve­ného slov­níku, že ji vy­vedl z ohrady to­le­ro­va­ného umění, dnes, po zku­še­nos­tech na­by­tých v le­tech atro­fo­vané po­sa­me­tové svo­body, by snad ze svého mí­nění sle­vil a při­pus­til i jiná vý­cho­diska. Že by snad tehdy šlo o li­te­rární te­ra­pe­u­tic­kou sesi, bě­hem níž měly být ote­vřeny ka­se­maty frustrací? S Ba­zi­liš­kem byl čte­nář vho­zen přímo na je­viště vel­ko­lepé žá­dosti­vosti, mezi lidi, kteří už na­jed­nou ne­chtěli roz­li­šo­vat mezi bo­lestí a slastmi. Měl se stát jed­ním z nich, mu­sel být do­nu­cen k tomu pře­stat od­dě­lo­vat po­vo­lené po­žitky od za­ká­za­ných. Měl se na­u­čit ak­ce­le­raci, která končí de­fi­ni­tivní zká­zou všeho a všech.

Tento te­ra­pe­u­tický zá­krok Ka­huda vměst­nal do hodně út­lého pro­storu. Po­kud si vů­bec do­kážu před­sta­vit zcela jiné me­dijní umění, v němž se au­tor zcela pod­ři­zuje vněj­ším pro­ce­sům a do­ko­nale je pře­tváří v ohrom­ných, pů­so­bi­vých ob­ra­zech, pak je to tato kniha; spi­sek, do nějž jsou stla­čeny ri­gidní rámce a zá­ro­veň i vý­bušné síly, které je mají roz­ru­šo­vat. A ří­kám si, že je opravdu ohromná škoda, ne­byl-li tento text ihned za­řa­zen mezi nej­dů­le­ži­tější li­te­rární díla, o nichž nutno ho­vo­řit na střed­ních ško­lách, a pře­de­vším pak na uči­liš­tích – tam, kde se ještě dlouhá léta hno­jily mozky kla­si­kou ná­rod­ního ob­ro­zení. Jak by na nás tehdy pů­so­bil Ka­hudův spi­sek, si dnes snad už ani ne­do­kážu před­sta­vit. Byl by to vlk, který vběhl mezi zpi­to­mělé ovce v ohradníku.

Co ovšem vím jistě: že teh­dejší naše ná­lada, která ne­u­stále tě­kala mezi úpl­ným vy­tr­že­ním ze všeho no­vého a le­tar­gií, by byla zcela kom­pa­ti­bilní s lač­ni­vým kon­zu­me­rem, sou­dru­hem Sle­zá­kem. Tento Ba­zi­liš­kův mi­le­nec by nás byl vedl rov­nou ke slunci a tam nás také za­ne­chal svému osudu. Spl­nil by tak snad tu nej­dů­le­ži­tější úlohu li­te­rární po­stavy: žádné opa­trné di­dak­tické od­ha­lo­vání ne­bez­pečí ži­vota, ale tvrdá kon­fron­tace, bě­hem níž může být od­kryto to nej­pod­stat­nější, co zrovna or­ga­ni­zuje chod světa.

Jenže takhle se pří­běh okra­jové li­te­ra­tury ni­kdy ne­píše. Ba­zi­li­šek – i podle obav teh­dej­šího re­cen­zenta Stu­de­ného – se má­lem stal ob­skur­ním do­kla­dem pro­cesů roz­vol­ňo­vání es­te­tic­kých hod­not. Zů­stal do­ko­nale uvěz­něn v pa­ra­me­t­rech umě­lec­kého ghetta, které mimo jiné i díky němu od­vyklo zá­ka­zům a po­tla­čo­vání. Tam, kde mohl ude­řit pl­nou si­lou a ob­razně po­jme­no­vat širší dění, zů­stalo za­dě­láno na prů­švih nové vlny prudérnosti.

Vác­lav Ka­huda: Pří­běh o ba­zi­liš­kovi. Art­fo­rum, Praha 1992, 98 stran.