Čtu no­vi­nový člá­nek o hos­po­da­ření Čes­kých lesů a ne­můžu nad ním ne­pře­mýš­let o tom, k čemu je dnes vlastně člo­věku ro­zum. Anebo ještě ji­nak: co dnes ro­zum za­tem­ňuje, co nás ob­rací k do­bám, kdy ještě ro­zum ne­byl vy­na­le­zen a ani ne­před­lo­žen k ve­řej­nému uží­vání věcí a světa.

Ro­zumu při­čí­táme mnoho roz­lič­ných úspě­chů. Ro­zum nás chrání před ne­mo­cemi, ro­zum nám umož­ňuje po­hy­bo­vat se na­příč svě­tem, ro­zum nás šatí i živí, ro­zum spra­vuje lid­ský svět.

Jak ale dnes často vi­díme ve svém nej­bliž­ším okolí, je to také ro­zum, který není scho­pen vy­ře­šit do­sti ne­pří­jemné pro­blémy, a to včetně těch, které na nás pra­vi­delně a ne­od­bytně do­lé­hají. Po­kud pře­ko­náme hra­nice na­šeho nej­bliž­šího okolí, v nichž se ne­do­ká­žeme smí­řit ani s ro­zum­ným uží­vá­ním vody v do­bách su­cha, a po­ku­síme se pře­hléd­nout širší ho­ri­zont, po­kud se po­ku­síme o něco jako cel­kový po­hled na svět, pak se prav­dě­po­dobně ob­ha­jo­bou ro­zumu do­sta­neme velmi rychle do ne­snází. Ptáme se: co­pak máme ro­zum, jestliže oči­vid­nými a ne­po­pí­ra­tel­nými způ­soby ni­číme oce­ány, at­mo­sféru – anebo, při­hléd­neme-li se opět blíže, de­vas­tu­jeme půdu, na­pouš­tíme ji che­mi­ká­li­emi jen proto, aby byly za­ru­čeny co nej­větší a po­kud možno oka­mžité zisky? Kam se ro­zum poděl?

Obránce ro­zumu na­mítne, že tato pro­ble­ma­tická jed­nání, jež oči­vidně ve­dou k de­strukci kra­jiny, k vy­mí­rání, tedy k zá­niku ži­vota v jeho pes­t­rosti (a na dru­hou stranu k roz­voji bla­hobytu), nelze při­číst na vrub uží­vání ro­zumu, ale spíš střetu růz­ných fo­rem ro­zum­ného myš­lení. Bude tvr­dit, že za­tímco je­den člo­věk vidí uži­tek v za­cho­vání pů­vod­nosti, od­mít­nutí che­mi­zace, po­si­lo­vání pod­mí­nek k udr­žení anebo i k roz­voji bi­o­di­ver­zity, druhý při­hlíží tře­bas k ta­kové eko­no­mii pro­vozu, snaží se udr­žet za­měst­na­necká místa, tedy že vy­u­žívá ro­zum k po­si­lo­vání sta­bi­lity hos­po­dář­ského sys­tému, tak aby ne­do­chá­zelo ke kon­flik­tům atd. A úplně na zá­věr řekne, že právě v kon­ku­renci těchto dvou po­hledů vzniká ja­kási rov­no­vážná po­zice, díky níž se daří (ro­zu­mem) roz­ví­jet svět ku pro­spě­chu všech. Jak da­leko je možné v tomto uva­žo­vání za­jít, do­jde snad kaž­dému, kdo ně­kdy mu­sel vy­slech­nout a po­rov­nat zá­jmy státu, zá­jmy sou­sedů, zá­jmy ochrany pří­rody či zá­jmy ka­pi­tálu. Tehdy se mu uká­zalo, co je to zmno­žený ro­zum a jeho jed­not­livé agendy.

Zů­stává ovšem otáz­kou, jak je možné, že i na­vzdory to­muto zmno­žení, ohlí­žení se k díl­čím zá­jmům, žád­nou rov­no­váž­nou po­zici za­ujmout ne­do­ká­žeme. Ex­trémy po­si­lují, pro­ces desta­bi­li­zace kli­matu je už zřejmý kaž­dému, zvlášť v těchto hor­kých dnech. Kdo dnes uvěří ob­háj­cům ro­zumu, bu­dou-li tvr­dit, že cesta k ob­nově je po­malu na­stou­pena a ro­zum si vzal za úkol za­chrá­nit ži­vot na Zemi?

Ne­vě­řím jim už jen pro ne­dů­sled­nost je­jich myš­lení. Po­kud ta­kový ob­hájce in­te­lektu užije ro­zumu k do­sa­žení jed­noho cíle, dřív nebo poz­ději za­čneme jiný ro­zum po­pí­rat. Ostatně vi­díme to už dnes – jako pří­klad nám po­slouží no­to­ricky známý „pro­blém Šu­mava“. Jedna sku­pina lidí ho­voří o po­třebě ne­chat pří­rodu hos­po­da­řit, druhá strana volá po dů­sled­ných lid­ských zá­sa­zích. Zdán­livě ide­ál­ním způ­so­bem ře­šení to­hoto kon­fliktu by podle obránců ro­zumu bylo, ne­chat tyto dva ná­zory na sebe pů­so­bit. Vznikne ře­šení blízké všem? Ni­koli. To, čeho jsme svědky a co mnozí po­va­žují za ví­těz­ství ro­zumu, je jen do­čas­nou pře­va­hou jedné sku­piny nad druhou.

A proto také se „pro­blém Šu­mava“ po­da­řilo vy­ře­šit. Ptejme se ovšem sebe i těch, kteří na věc mají jiný ná­zor: pra­cu­jeme dnes v rámci „pro­blému Šu­mava“ rozumně?

Mys­lím, že pra­cu­jeme. Nicméně po­kud na tom má ně­kdo zá­sluhy, pak to ne­byl ani tak ro­zum jako spíš in­tu­ice. Mám za to, že na po­čátku ře­šení to­hoto pro­blému totiž ne­stálo ro­zumné roz­hod­nutí, ale in­tu­i­tivní dů­věra vůči pří­rodě. Pří­roda, ano, přesně ta, která se nám po sta­letí je­vila jako ne­lid­ská, anti­hu­mánní, byla na­jed­nou tou ži­vel­nou in­sti­tucí, k níž se lidé ob­rá­tili s jed­no­du­chým přá­ním: aby pře­vzala kon­t­rolu nad ži­vo­tem v jeho celku, ži­vo­tem, který my sami ne­mů­žeme kvůli ro­zu­mo­vým ome­ze­ním ří­dit. Jen díky této in­tu­ici se po­da­řilo mo­bi­li­zo­vat masy lidí, kteří vy­vo­lá­vali po­tíže bě­hem těžby dřeva a kteří na lesy upřeli po­zor­nost mé­dií. To že dnes obránci pří­rody uží­vají ro­zumu, aby vedli ar­gu­men­tační válku proti svým od­půr­cům, je věc ná­sledná, v po­měru k in­tu­ici pouze ser­visní. Ini­ci­á­to­rem této ohromné změny byla a stále je vý­hradně in­tu­ice. Žádné hle­dání kom­pro­misů mezi růz­nými ro­zum­nými stra­te­gi­emi, žádná touha po­zo­ro­vat při­ro­zené děje ob­novy pří­rod­ních cyklů; byla to pouze in­tu­i­tivní dů­věra v ne-lid­ské, ve vnější, v co­koli, co člo­věka a jeho ome­zené, velmi ome­zené schop­nosti přesahuje.

Vím, kon­ku­rence mezi ro­zu­mem a in­tu­icí je před­mě­tem uva­žo­vání už do­sti dlouho – přesto ale po­va­žuji za nutné zdů­raz­nit, že je to právě in­tu­ice, která v nás může vy­vo­lat po­třebu změ­nit svět, tak aby byl – in­tu­i­tivně to jistě všichni cí­tíme dobře – lep­ším mís­tem k životu.