Po­slední ro­mán Mag­da­lény Plat­zové na­zvaný Druhá strana ti­cha se ode­hrává ve fran­couz­ském městě L. Jeho „hr­din­kou“ je Češka Irena, matka dvou dětí, která po­malu od­růstá mla­dic­kému věku, a zá­ro­veň také man­želka Ame­ri­čana Matta, vy­soce po­sta­ve­ného ma­na­žera v kor­po­raci za­mě­řené na ze­mě­děl­ské pro­dukty. L. si k ži­votu ne­vy­brali; byli sem do­sa­zeni ve­de­ním firmy, tím­též ve­de­ním, které je od­sud po čase po­šle na jiný ko­nec světa. Irena s Mat­tem by si jistě mohli uží­vat, jsou tu však ja­kási ome­zení, která jim v tom brání: za­prvé, Matt je ty­pic­kým pří­kla­dem psy­cho­pa­ticky la­děné osob­nosti, zcela pro­padlé kultu práce, za­u­jaté vy­dě­lá­vá­ním pe­něz a šlech­tě­ním vlast­ního těla; za­druhé, Irena trčí v domě jako ve zlaté kleci a po­malu jí do­chází, co to zna­mená být man­žel­kou na plný úva­zek, vy­cho­vá­vat dvě děti, žít v ci­zím městě mezi ci­zími lidmi a da­leko od ro­dičů. Na­půl zot­ro­čená man­že­lem, bez zájmu o okolní svět. Takto ustá­lené sou­žití dvou zcela od­liš­ných po­vah je jiš­těno zvlášt­ním ty­pem zá­vis­losti a jed­no­značně jede na dluh – ten prů­běžně splácí Irena ná­valy me­lan­cho­lie a exis­tenč­ními po­chyb­nostmi. Dobře pla­cený ma­na­žer na ta­kové věci nemá čas.

Nejsou to ale je­nom Irena a Matt, jimž se v ži­votě ne­do­stává po­citu uspo­ko­jení. Ne­do­sta­tek – do­lé­ha­jící na­vzdory bo­hat­ství ma­jetku – do­stihl i další po­stavy to­hoto krát­kého pří­běhu z pro­středí ná­klad­ných vil. Po­zor­nost vy­pra­věčky se sou­středí hlavně k Ireně. Ire­nin osud tu slouží jako pod­klad k vy­lí­čení ja­ké­hosi soft exis­ten­ci­ál­ního dra­matu; Irena si sice může po­ří­dit vše, co si za­mane, ne­do­káže si však na ži­votě vy­vzdo­ro­vat téměř žád­nou autonomii.

Od­sou­zeni k no­mád­skému ži­votu, uvízla do­časně na okraji města v re­zi­denční čtvrti. Od­tud může po­zo­ro­vat město (a na­ko­nec i ce­lou Fran­cii) a srov­ná­vat její upad­lou lí­nou kul­turu s ame­ric­kým ide­á­lem. Je to snad právě od­lišná kul­turní zku­še­nost (Praha 90. let, USA a L.), která jí ne­u­mož­ňuje při­jmout tyto po­měry a ne­hle­dět na Fran­couze očima svého muže jako na laxní, fádní typy ne­schopné ži­vot­ního vzma­chu. To­též se týká i Matta: když mu mladá Fran­couzka – zcela opráv­něně – vy­čte, že svou prací pro kor­po­rát jen ná­sobí glo­bální pro­blémy světa, ne­může si ta­ko­vou vý­tku vů­bec pus­tit k tělu. Svému za­měst­na­va­teli se od­dal bez­vý­hradně, on je­diný drží Mat­tův ži­vot po­hro­madě. Avšak v kon­fron­taci to­hoto dvo­jího pří­stupu ke světu se od­krývá hlu­boká jizva, která dělí svět na ty, kteří ta­kový svět řídí, a lidi po­sta­vené do role obětí je­jich moci. Špi­navé, líné, mno­ho­kul­turní fran­couz­ské město L. je velmi dob­rým mís­tem, od­kud lze tento střet dvou světů po­zo­ro­vat. A Mag­da­léna Plat­zová si pro účely ta­ko­véto re­flexe vy­brala hned ně­ko­lik pří­klad­ných so­ci­ál­ních typů.

Ovšem za­tímco hr­di­nové exis­ten­ci­ální li­te­ra­tury – a stejně tak i její au­toři – ne­chtěli při­jmout pa­ra­me­try od­ci­ze­ného světa, v tomto pří­padě o ně­čem ta­ko­vém ne­může být vů­bec řeč. A jak­pak by taky mohla, když se ne­spo­ko­je­nost po­každé pře­lepí ma­te­ri­ál­ním bla­hoby­tem, když jsou všechny zdroje štěstí do­stupné, na ja­ké­koli místo na Zemi se lze téměř oka­mžitě pře­mís­tit, dob­ro­druž­ství kou­pit atd. Ži­vot v těchto ku­li­sách je beze zbytku struk­tu­ro­ván a jeho jed­not­livé etapy mů­žeme snad do­předu vy­po­čí­tat. Je roz­dě­lený podle so­ci­ální pří­sluš­nosti, udr­žo­ván jakž­takž fun­gu­jí­cími ro­din­nými svazky. I to, že jeho jed­no­tvár­nost na­ruší tragé­die te­ro­ris­tic­kého útoku, ne­může svět kon­zumu a bla­hobytu roz­vrá­tit, na­o­pak, všechny tyto udá­losti jsou do něj beze zbytku za­pra­co­vány. Sro­zu­mi­tel­nost je to tak čirá, vše­pro­stu­pu­jící, že vlastně není třeba co­koli kom­pli­ko­vat – ani text, jenž o tomto světě chce vypovídat.

Mag­da­léna Plat­zová na­psala knihu, které v dneš­ním čase musí ro­zu­mět každý čte­nář. Do­ká­žeme si před­sta­vit ži­vot ve zlaté kleci; ne-li, lecco zde bude vy­svět­leno prů­zrač­ným, ne­kom­pli­ku­jí­cím ja­zy­kem. A stejně tak bu­deme už pře­dem sro­zu­měni s kri­ti­kou spo­le­čen­ského statu quo, již zde ně­které po­stavy vy­slo­vují, anebo ještě ji­nak: bu­deme tuto kri­tiku do­konce i vy­ža­do­vat. V ta­ko­vém ro­mánu totiž musí být pří­tomna, tře­baže jen v názna­cích. Musí zde být vě­domí me­ta­fy­zické viny. V ča­sech, kdy si špatné svě­domí ze špat­ného žití pod­ma­ňuje ev­rop­skou kul­turu, tento po­ža­da­vek nelze obe­jít. Stejně tak si čte­nář vy­re­kla­muje étos na­stá­va­jí­cích cha­o­tic­kých časů, zvláště je-li ro­mán si­tu­o­ván do fran­couz­ského vel­ko­města. A do tře­tice: chceme se v ta­ko­vém ro­mánu ne­chat za­pla­vit sen­ti­men­tem a v po­hnutí se ob­rá­tit k minulosti.

Tím roz­hodně ne­ří­kám, že se jedná o špatný ro­mán. Plat­zová umí i na krát­kém pro­storu zhus­tit at­mo­sféru stesku a ne­chat jej pů­so­bit na Irenu, jež si od­bývá po­slední roky svého mládí. Že při­tom au­torka ni­jak ne­ex­pe­ri­men­tuje, že spíše vy­práví pří­běh, než aby roz­ši­řo­vala pole au­tor­ských po­stupů, zcela od­po­vídá látce, kte­rou si vy­brala – a na­ko­nec i světu, o němž je v knize řeč. Exis­tuje-li totiž ně­jaký svět, který v sobě ne­nese ani stopu ra­di­ka­lity, pak je to přece ona čtvrť v L., obyd­lená dobře pla­ce­nými kor­po­rát­ními ma­na­žery. Tito lidé, uvr­žení do svého sou­kromí, jsou na­prosto před­ví­da­tel­nou před­zvěstí časů, v nichž je ži­vot re­du­ko­ván na za­měst­nání a vý­chovu dětí. Co oče­ká­vat víc než pří­běh, ve kte­rém je ta­kové žití po­sta­veno proti ti­tul­nímu ti­chu a obav z budoucnosti?

Mag­da­léna Plat­zová: Druhá strana ti­cha. Pa­per Jam, Hra­dec Krá­lové 2018. 250 s.