Jsou to zvláštní zimy, které přicházejí do kraje během posledních pár let. Jen pár dní to trvá, když mrzne, aby se pak během dvou dnů odněkud přihnala mlha a zalehla lesy i ves. Ostrý vítr, do kterého se mi vlastně ani nechce chodit, zatáhne ostré, kontrastní kontury holých větví bílým závojem. To, co tu několik dní trčelo proti bílým polím, se přes noc zjemní až k nepoznání; ráno se probudíš do nového dne, vyhlédneš z okna do krajiny a máš pocit, že ses ocitnul na úplně jiném místě, že nastala další část roku. Co ještě včera trčelo, je dnes ztišeno po krustou ledu. Cesta před domem vypadá nebezpečně, leskne se, jako by byla ze skla. Otevřeš okno a zjistíš, že venku je úplné ticho, neklamný přízrak mrazu že sevřel zahradu. Les za humny sotva zahlédneš, jako gondola se vznáší nad poli a chvílemi se ztrácí v mlhách. Sleduju ty zimní přeludy, a ačkoli bych se měl celý den věnovat úplně jiným záležitostem, natáhnu na sebe několik vrstev tenkého oblečení a jdu ven. Vždyť už to znám, počasí se zas rychle změní. Může se stát, že až ztichne vítr, opadne mlha, zima se stáhne, že předčasně přijde jaro a okolní louky se rázem propadnou do měkkých blatin a ze země vyrazí první květy bledulí.
Teď ovšem ještě ne, v kraji dosud panuje zima. Vše je vyladěno do několika barevných tónů, zima si vystačí s černou a modrou. Různé odstíny hnědi tu zůstaly jako letmá vzpomínka na podzimní měsíce. Mám to rád, svět je najednou tak jednoduchý, skrývá se pod vrstvou sněhu a ledu; když jím procházíš, jako by ses vznášel, jako by tě vítr hnal krajinou ticha.
*
Procházím kolem několika osamocených borovic. Trčí nahoru do neprostupné našedlé mlhy, zahalené v bílém závoji. Kymácí se ve větru, němé strážkyně mých cest. Stojí tu jako vzpomínka na les, jejž jsem nesčetněkrát obešel, než ho rozhlodal kůrovec a dříví odvezli na kamionech do fabrik. Dnes už holina po lesu pomalu zarůstá, stává se domovem liškám a odmítá vpustit dovnitř člověka s jeho jemnou kůží. Borovice tehdy vyrůstaly z jeho okrajů, a proto jsou jejich větve dnes jakoby nakupeny na jednu stranu. Některé pomalu prosychají, jiné se drží navzdory větrům a mrazům.
V lese je už ticho úplné, tady ani vítr neruší. Snad jen občas v korunách vysokých stromů temně zahučí, jinak nic. Pomalu jdu vrstvou sněhu, ten je místy ostrý, potažený vrstvou ledu, jinde naopak měkký a poddajný. Nestojí mě to žádné velké úsilí procházet krajem, kterého se zima jen zlehka dotkla, naopak, jako bych jím plul a jenom se rozhlížel kolem.
A že je na co! Husté větve mladých smrčin drží vrstvu sněhu. Dubové listí, co tu zůstalo od podzimu, ze zvláštních důvodů sněhem nezapadalo vůbec, a stejně tak i akáty, na těch se námraza neudržela, snad že ji spolykaly lišejníky, které tu teď razí hned v několika zelených odstínech. Zvláštní, když se na les dívám z dálky, nemá žádné syté barvy, když ale přijdu mezi stromy a keře, najednou ke mně mluví úplně jinou řečí. Mohl bych tu stát hodiny a pozorovat všechny ty zvláštní spletence větviček, život skrytý do ztuhlých pupenců. Jeho krása je v tu chvíli tichá, proudí jen pomalu, ale jsem si jím naprosto jist. Ujišťuje mě o své přítomnosti na každém kroku, ukazuje se v náznacích. Zimní chodec je sbírá, jeden po druhém, a pomalu z nich utváří obraz toho ztajeného a pomalého proudu energie.
Takto by to mělo být i s námi, říkám si. Minimální pohyby, opatrně stravovat energii, co zůstala od posledních slunečných dní. V těch větvích se skrývá cosi ideálního, moment, k němuž se už můžeme vracet jen jako občasní pozorovatelé. Naše vlastní existence už těmto vzorcům odrostla – to ovšem rozhodně neznamená, že si na rozdíl od toho lišejníku můžeme být čímkoli jisti.
Než se vrátím domů, nechám se ještě jednou unést tou mohutnou krásou zimních solitérů, naposledy si prohlédnu ostré jehlice mrazu. Kdoví, jak dlouho v tom rychlém střídaní teplot vydrží.