Je­deš k nim přes půl re­pub­liky. Je­deš k nim tam, kde se ještě před sto lety skoro všude mlu­vilo ně­mecky. Stá­číš se z ši­roké sil­nice, pro­jíž­díš ma­lými ob­cemi, mí­jíš hrad. Ještě než jsi se do­stal ke dnu údolí, za­hléd­nul jsi pole vr­tulí, sviš­těly ve vě­tru, hu­bení pa­náci ze­ši­roka roz­přa­žení má­vají ve špici hra­nič­ního tro­jmezí. Pod nimi lesy, ko­lem oblé kopce, pod nimi ne­rostné zá­soby. Uhlí a ka­mení, z ně­hož vy­ra­zily do vzdu­chu li­ti­nové kříže.

Jsi tu po­prvé, a tak pro­jíž­díš obcí tam a zase zpátky, až ko­nečně za­hléd­neš zá­klady ro­ze­sta­vě­ného domu, z ně­hož bude co ne­vi­dět tr­čet sláma. Stojí pod kop­cem, pod hra­dem, ve svahu za­rost­lém stromy a kopři­vami. Po při­ví­tání si to tu mu­síš všechno dobře pro­hléd­nout. Dvě děti, dva do­spělci, malý dům po­sta­vený na ko­lech a ob­lo­žený prkny, ko­cour ob­chází vy­vý­šené zá­hony, na­pa­so­vané do skru­že­ných a pro­ple­te­ných větví. Tam, kam mo­hou lidé, tráva jest po­se­kána, smě­rem k hra­nici po­zemku a do svahu, jenž v rohu tvoří klín, ni­kdo ne­pro­nikne; zde jsou kopřivy, zde jest po­ne­chán rovný díl přírodě.

Tak ně­jak sis obydlí svých přá­tel z po­hra­ničí před­sta­vo­val. Snad jen ten mo­bilheim prkny po­tlu­čený vy­padá více jako dům – ovšem, v po­rov­nání s dvou­ge­ne­rač­ními ven­kov­skými domy po­sta­ve­nými na pro­tější straně po­toka, je to jen do­mek, vlastně ještě míň, je to do­me­ček s jed­nou vel­kou míst­ností a ma­lou kou­pel­nou, v níž už na nic ji­ného než na pi­li­ňák, pračku a půlku vany ne­zbývá místo. Žitý mi­ni­ma­lis­mus s jed­nou po­stelí pro všechny a ku­chyní vrostlou do knihovny, anebo na­o­pak, s kni­hov­nou a skří­němi vrost­lými do ku­chyně. Skoro se di­víš, že v ta­ko­vém obydlí lze trá­vit čas s ro­di­nou, a při­tom se nezbláznit.

No ovšem, tví přá­telé byli vždy klidní lidé, ta­koví, kteří si mů­žou do­vo­lit zú­žený pro­stor. Před­po­klá­dáš, že tam, kde bys v sobě ob­čas du­sil vztek a na­ko­nec ex­plo­do­val, bylo nutné na­u­čit se spolu ho­vo­řit, vše ří­kat, do­mlou­vat a ucho­vá­vat po­nětí o pev­ných man­ti­ne­lech sou­žití. Poz­ději se sice do­zví­dáš, že v opravdu těž­kých si­tu­a­cích musí je­den na chvíli ode­jít a venku na za­hradě vy­chlad­nout, to ale ne­mění nic na tom, že ži­vot v mo­bilhe­imu před­po­kládá vyšší stu­peň se­be­re­flexe a po­kro­čilé sebeovládání.

Do kraje po­hra­nič­ních hor tví přá­telé při­šli z jed­noho vel­kého mo­rav­ského města. A jak­koli uvykli v po­mě­rech kul­turní me­t­ro­pole, jež vlastně ne­byla je­jich rod­ným měs­tem, ro­dinu za­lo­žili ale­spoň o tři sta me­trů výš, po­čí­táno smě­rem na­horu od hla­diny moře. Plán se zpo­čátku po­do­bal tomu tvému, na­vští­vili ně­ko­lik míst a skon­čili tam, kde to bylo ze všech koutů nej­lepší. Ale za­tímco ty ses stě­ho­val do cha­lupy, oni se roz­hodli pro sla­měný do­mek; a sla­mě­nému domku před­chá­zel mobilheim.

Dnes už jsou ve své vsi známí, oba si na­šli dobrou práci, a místní v lec­čems při­vykli je­jich ži­vot­nímu stylu. Po­di­vín­ství ze sebe sice ni­kdy ne­smy­jou, míst­ními lidmi – v obci, jež byla ještě před sto lety ně­mecká – bu­dou jen zpola. Mo­bilheim za­mas­ko­vaný prkny už nej­spíš ne­bude vy­vo­lá­vat po­bou­ření (na toto místo patří his­torka: tvůj pří­tel, jsa po­zván sta­rost­kou, se po­prvé vy­dal do hos­tince na­vá­zat kon­takt se sta­rou­sed­líky; když si v hos­podě na­šel stůl s je­di­ným ob­sa­ze­ným mís­tem, po­žá­dal o místo; ten, kdo u stolu se­děl, jen za­mru­čel: si sedni, jestli nejsi ten ko­kot z mo­bilhe­imu). I po­lo­di­voká za­hrada ča­sem ze­všední – to na­ko­nec sám až pří­liš dobře znáš.

Ve­čer jste si v půlce svahu za­pá­lili oheň. Do noci švi­to­řili ptáci v ko­runách stromů, na­hoře na trati bě­hem ve­čera v pra­vi­del­ných in­ter­va­lech pro­jíž­děla pře­shra­niční lo­kálka. Za kop­cem ště­kali psi. Ko­lem ohně se vás se­šlo dost na dlou­hou noční řeč. Usí­nal jsi za sví­tání, zrovna když ti­tíž ptáci za­čí­nali nový den. V zemi, kde ptáků va­lem ubývá, jsou ta­ková místa téměř zázračná.

**

Vra­cíš se zpět s dob­rým po­ci­tem. Tví přá­telé se v údolí pod hra­dem opravdu dobře zabydleli.