Je dvojí ze­leň v půli května: ta světlá, una­vená, ze­leň tráv­níku, který ni­kdy ne­do­roste, ta tmavá, za­bar­vená drob­nými květy, ze­leň vzdou­va­jící se až ke ko­le­nům. První z nich byla za­ve­dena vý­robci a pro­dejci se­ka­ček; přesně těmi, kteří své stroje vnu­tili téměř do kaž­dého domu a spolu s nimi do­dali i es­te­tiku mrtvé země; tráv­níku do­mněle udr­žo­va­ného, tedy pra­vi­delně, v krát­kých in­ter­va­lech kas­t­ro­va­ného nej­růz­něj­šími typy mo­torů. Dru­hou mají zcela v moci ze­mě­dělci, ma­ji­telé těž­kých strojů, hos­po­da­ří­cích dle di­rek­tiv po­sky­to­va­telů do­tací. První bzučí ko­lem domů, druzí dle na­ří­zení cen­t­rál­ního or­gánu vy­jíž­dějí jako zá­vod­níci na louky a to, co mohlo růst, slou­žit hmyzu, slou­žit vodě, bě­hem dvou od­po­lední na­tlačí do ige­li­to­vých válců.

***

Nicméně právě v půli května po­bý­váme v ja­kémsi me­zi­čase, kdy býlí do­růstá květů, kdy na­místo pichla­vých tvr­dých stvolů všude leží měkká, čer­stvá ve­ge­tace, krásná, živá stopa pů­vodní buj­nosti. Po­malu pro­chá­zíš pro­sto­rem a vní­máš je­diné: do­lé­ha­jící moc­nost bytí, ro­bustní, o sebe samu se opí­ra­jící existenci.

A te­prve když se vrá­tíš zpět mezi domy a pro­hléd­neš si peč­livě udr­žo­va­nou ná­ves, do­lehne na tebe úz­kost. Znovu si uvě­do­míš, jak hlu­boce jsme se od­chý­lili od pů­vodní tra­jek­to­rie ži­vot­ních sil; v ja­kém po­blouz­nění jsme pře­kryli ži­vot es­te­ti­kou; a pře­de­vším, jak jsme se za­pletli se svými tech­no­lo­gi­emi. Pů­vodní, sa­mo­statné – a to vše jsi scho­pen vy­číst z při­stři­že­ného tráv­níku –, děsí, buj­nost je hroz­bou, sa­motný ži­vot se stal nepřítelem.

Všechno, co se pro­je­vuje ne­spou­ta­nou si­lou, slouží za­sle­pe­nému člo­věku k je­di­nému: aby na vzma­chu šlech­til své ná­stroje, zdo­ko­na­lo­val au­to­ma­tické, ro­bo­tické sys­témy a za­vá­děl nové, po­kud možno ještě do­ko­na­lejší vzorce myšlení.

Úz­kost. Tech­no­lo­gie, uplat­ňo­vaná na tráv­níku, má na­ko­nec v moci i tebe. Zcela na ní zá­vi­síš. A vzdo­ru­ješ-li je­jímu ostří, pak je­nom do­časně, na hranu svých sil.