Mezitím v hostinci: u předních stolků napjaté očekávání výsledku hokejového zápasu. Na opačné straně lokálu vzrušený hovor místních chlapců; jako obvykle propírají spoluobčany, nikdo nezůstane skryt před pátravým okem dohlížitele!, a když je to přestane bavit, vytasí lízlé karty politiky. Jestli někdo čeká, že si s sebou nosí do hostince dřevěné figurky z betlémského landschaftu, jako se to děje dole na jihu, ten musí být zklamán. Kovorolník odvykl dřevu, vlastně k němu ani nikdy nepřilnul; natož tak aby do něj rýpal dlátkem a pokrýval ho anilinovými barvičkami. Kdepak.
Televize běží docela potichu, hlasy televizních redaktorů a komentátorů přes světnici s klenutým stropem nedolehnou.
Pak se otevřou dveře a v nich já. Pozdravím. Skoro bez odezvy, kdo cizí sem zas leze, do hospody jenom našinec, zbytek ať zůstane přede dveřmi. Jdu rovnou k prázdnému stolu a zalezu si k radiátoru, pěkně pod lampu, aby si mě ti okolo mohli dobře prohlédnout. Neznám lepší zábavu. Naložit se v lokále do změti kolmo na sebe jdoucích hovorů, položit pouzdro vedle půllitru a z kapsáčů vytáhnout zápisník.
Jen co se usadím, do dveří vrazí lesní dělníci. Tlusté oranžové bundy a kalhoty z kosmického vlákna, tihle hoši jsou už od pohledu tvrdí jako vlašský ořech, spadne na ně borovice, a oni nic, vyřežou si kousek kolem sebe, vystoupí ze stromu a pracují dál. V hospodě si odloží mantly, pod nimi oranžová blůza s nápisem STIHL, čtyřikrát STIHL kolem stolu a k tomu hned na platíčku runda, bývají to veselí braši. Žádné zdržování, sotva se venku smrákne, položí poslední strom, jeden ho ještě rychle odpentlí a ostatní balí krámy. Občas se nervózně ohlédnou přes rameno hlouběji do lesa, dobře ví, že se na ně odtamtud valí temnota, že hukot sílí a jejich čas protentokrát vypršel. Musí jít, přes paseku táhnou pily a brašny k džípu, řidič pospíchá nejvíc, aby nastartoval auťák a vyvezl je odtamtud. V ten moment, kdy se kraj lesa zatáhne nocí, musí frčet po polní cestě směrem k vesnici, ke světlům a ke kostelu a rovnou do hospody hodit do sebe panáka, aby z nich spadla tíseň. Když přinesou na stůl skleněné panáčky, obličeje se projasní. Protentokrát to zase všechno stihli.
Polovina stolů v lokále je obsazená. A pak to začne, chlapi se trousí jeden po druhém, mezi nimi občas žena, ale opravdu jen občas. Dovtípím se, že před pár dny proběhlo ve vsi referendum k otázce Chcete srát rovnou do rybníka, anebo si mezi odpadní rouru a ústa ryby, kterou později sežerete, postavíte čistírnu odpadních vod? Tahle pohroma už dostihla mnohé zastupitelstvo v okolí, a teď udeřila i tady. A očividně plnou silou. Chlapi se pomalu rozehřívají nad pivem a kořalkou, předsedá jim bělovlasý mameluk s dekou splývající na záda, pravděpodobně člen přípravného výboru a houževnatý odpůrce všech novot, zvláště těch co si vymýšlejí idioti z měst. Už se na to nemohli dívat tihle obránci tradičního sraní do skruže, tak posbírali chlapy, ustavili výbor, spolu obešli ves, spolu nasbírali podpisy a spolu se nad pivem tetelili, jak starostovi ukážou, co si o něm a jeho výmyslech lidi tady myslí. Začali právě tu, v hospodě, v místě, kde se hněte vzpoura. A teď jeden přes druhého vykřikují, že tahle ničemnost jen všechno zdraží, a opravdu, prachy hýbou světem, hospoda hned vře. Zastupitelstvo je předpojaté, zrovna naše hovno že by vadilo Evropě?, zdravý rozum velí odložit stavbu anebo ji radši ani nezačínat. Zadluží ves na tři generace! atd., za chvíli mě to přestane bavit, výlevy těchhle hysterických pitomců přesvědčených o své výjimečnosti, zalistuju si v zápisníku a pak mi na stole přistane neumětelsky zpracovaný leták s textem plným chyb, očividných nesmyslů, abych se s nimi taky seznámil. Dole je tužkou připsáno 152 pro výstavbu, 74 proti. Na rubovou stranu někdo propiskou namaloval prase se zatočeným ocáskem a kdosi jiný připsal MELOU SRAČKY. Podle písma to vypadá, že dotyčný vzal propisku do ruky asi tak potřetí v životě.
Takže takhle! V hospodě se naparují, ale referendum očividně projeli na celé čáře.
Udělám si pár poznámek a za chvíli jdu. Ať se tu třeba utlučou.
Mezitím před hostincem: jsou to zvláštní jara, které přicházejí do kraje během posledních let. Trvají jen chvíli, nejdřív přijde veliké teplo, aby se pak během dvou dnů odněkud přihnala mlha a zalehla lesy i ves. Po kopcích se žene studený vítr, celé dny prší a teploty padají nad ránem k nule. Cestou z hospody se mi zdá, jako bychom přeskočili několik měsíců a měli tu zas podzim. Všude bláto, hlína se lepí na podrážky, zatáhnu zip až ke krku a vyrazím.