Píše se rok 1930 a na strán­kách Pří­tom­nosti se mezi se­bou přou pá­nové Fer­di­nand Pe­routka s Vla­di­sla­vem Van­ču­rou. Před­mě­tem sporu není nic ji­ného než Van­ču­rova po­e­tika. Každý, kdo ně­kdy četl Van­ču­rovy ro­mány, tuší, v čem už tehdy mohl být pro­blém: ur­putná ja­zy­ková sty­li­zace, na­huš­těná ar­chaismy, a po­tr­haná mo­der­ními (tehdy mo­der­ními) vý­ra­zo­vými prvky. Dnes už téměř ne­či­telný ja­zy­kový kon­glo­me­rát pře­chod­níků a za­sta­ra­lých le­xi­kál­ních va­zeb. To všechno byl Van­čura a to všechno byl také jeho styl, pro­ti­klad textů no­vi­náře, který se sna­žil pře­de­vším o to, aby psal sro­zu­mi­telně, a při­tom se ne­pro­vi­nil vy­so­kým ná­ro­kům teh­dejší literatury.

Fer­di­nand Pe­routka se ve svém pří­spěvku na­zva­ném „Styl nade všecko“ po­di­vuje nad tím, že právě Van­čura, „za­lo­že­ním svého ta­lentu tragik a pa­te­tik“, „jezdí po měs­tech této re­pub­liky, před­ná­šeje o hu­moru“. Vtip ce­lého Pe­rout­kova pří­spěvku spo­čívá pře­de­vším v tom, že jeho au­tor žád­nou z Van­ču­ro­vých před­ná­šek nesly­šel a svůj soud vy­nesl jen tak, stře­lil ho od boku. Van­čuru čte, do­konce se spo­lečně s ním do­chází na se­tkání Pá­teč­níků a zná ho i jako vypravěče.

Jak se záhy uká­zalo, Pe­routku na Van­ču­rovi pá­lilo něco do­cela ji­ného. Ne­šlo ani tak o Roz­marné léto, o kte­rém do­vo­zuje, že bylo na­psáno „více z te­o­rie než z oprav­do­vého nutkání“ a že „kdyby byly uspo­řá­dány zá­vody ve smí­chu nad tímto hu­mo­ris­tic­kým ro­má­nem, vy­hrál by ne­po­chybně au­tor nad svými čte­náři o řadu délek“. Šlo spíš o to, že „Van­čura sám jest ko­mu­nista (…) ale jeho styl je bur­žoa s těž­kým zla­tým ře­tě­zem na vestě“. A to už je velké pro­vi­nění proti údajné ide­o­lo­gické čis­totě! Pe­routka se ve sporu staví do po­zice stře­do­vého, všechny ex­trémy vy­va­žu­jí­cího li­be­rála, a vy­dává svému opo­nen­tovi vy­svěd­čení: Van­čura trpí ner­vó­zou a pět­krát za ve­čer musí se jít ujis­tit, zda každá věta, kte­rou na­psal, je sku­teč­ným uměním –

Není po­chyb, Pe­routku tehdy po­sedla touha od­ha­lit, že já­dro Van­ču­rova psaní není v sou­ladu s dogma­ticky po­ja­tým ko­mu­nis­tic­kým ro­má­nem, je­hož zá­pletka a ztvár­nění musí být z pod­staty ša­b­lo­no­vité a jed­no­značně vy­lo­ži­telné. Mu­selo přece od­po­ví­dat před­stavě děl­níka, který po ve­če­rech louská eman­ci­pační ro­mány a učí se na nich vy­klá­dat ko­mu­nis­tic­kou te­o­rii. A možná že Pe­routka chtěl jít dál, možná chtěl jed­nou pro­vždy zne­mož­nit i Van­čuru sa­mot­ného, vy­ra­zit mu pero z ruky. Anebo ho při­nej­lep­ším sta­lin­sky do­nu­tit, aby se vzdal svých es­te­tic­kých li­bůs­tek a za­čal psát li­te­ra­turu jak­se­patří, tedy ide­o­lo­gicky prů­kaz­nou, sro­zu­mi­tel­nou, ta­ko­vou, kte­rou bude možné bez pro­blému při­čle­nit k po­li­tic­kému svě­to­ná­zoru. V bo­jov­ném zá­palu mu ovšem uniká to nej­dů­le­ži­tější: čím víc chce Van­ču­rovo psaní usa­dit na po­my­sl­ném rastru teh­dej­šího li­te­rár­ního dění, tím víc se mu spi­so­va­te­lovo dílo vzda­luje. Pe­routka jako v ně­ja­kém po­ma­tení ro­zumu čte Van­ču­rův Po­slední soud, touží po re­a­lis­tické přes­nosti – a končí na­ko­nec u vý­roku: „Ať si pan Van­čura do­mýšlí co­ko­liv vzne­še­ného o tomto svém stylu: je to zlozvyk.“

Pe­rout­kův opo­nent se sa­mo­zřejmě ne­ne­chal za­han­bit a s mě­síč­ním zpož­dě­ním tiskne v Pří­tom­nosti roz­sáh­lou re­akci s jasně vy­ty­če­ným cí­lem: zne­mož­nit Pe­routku a nadto ještě uká­zat, jak tupý je úhel­ník, se kte­rým po­li­tický ko­men­tá­tor pře­mě­řuje li­te­ra­turu. Ar­gu­men­tuje po­znatky tehdy po­pu­lární te­o­rie Praž­ského lin­gvis­tic­kého kroužku a Pe­routku školí jako stu­denta prv­ního se­mestru li­te­rární vědy. Vždyť přece musí vě­dět, že „úko­lem slo­ves­ného umění je tvo­řiti slo­vesné hod­noty, k tomu konci užívá se ja­zyka spi­sov­ného, při němž je úloha zá­měr­nosti na­vý­sost zvět­šena. Tak vzniká bás­nická řeč, a tento ja­zyk krásné li­te­ra­tury nelze za­mě­ňo­vati s ja­zy­kem sdě­lo­va­cím.“ A chtěl-li by se snad Pe­routka vy­kru­co­vat, že pro­blém spo­čívá ve způ­sobu a míře onoho „zvět­šení“, zdů­razní Van­čura, že míra je vždy věcí au­to­rova stylu a ja­zy­ko­vých pro­středků, ze kte­rých dílo roste. Takhle ne, sly­ším Van­ču­rův hlas kdesi na po­zadí, nás váš­nivé sty­listy ne­bude kro­tit pro­střední duch po­li­tic­kých analýz.

V tu chvíli ovšem pře­stává legrace. Oba pá­nové se až do­sud chtěli pře­de­vším vy­táh­nout svým vti­pem, a při­tom si po­dr­žet masky gentle­manů. Když ale Van­čura Pe­rout­kovi na­píše „úhr­nem se mi zdají vaše rady trou­falé a způ­sob psaní blá­ho­vým vy­ná­še­ním se“, šéf­re­dak­tor po­ruší dobré pra­vi­dlo a hned ve ve­d­lej­ším sloupci tiskne rych­lou od­po­věď: „Před mým du­šev­ním zra­kem de­fi­lují v pes­tré směsi všichni au­toři, (které) jsem četl před svým dva­cá­tým rokem: Ni­e­tz­sche, Šalda, Hen­nequin, Gogh, Wilde, Lie­ber­mann, Croce, Bahr, Rus­kin, Gu­yau, De­la­croix, Mauc­lair, Go­ethe, Paul Ernst, Me­ier Gra­efe, a co­pak já už dneska vím, co všechno jsem ten­kráte četl.“ Co všechno jsem četl, já, Fer­di­nand Pe­routka, a Vy mně, pane dok­tore, bu­dete ří­kat, že ne­mám psát o li­te­ra­tuře, po­ně­vadž tomu nerozumím.

Nad po­slední teč­kou sporu o Van­ču­rově vý­razu zů­stává vi­set otázka: v čem tedy vězí Van­ču­rovo pro­vo­ka­tivní gesto? Že by Pe­routku na­štvalo to, že se na plo­várně ne­ve­dou řeči o boji pro­le­ta­ri­átu na­příč mo­der­ními dě­ji­nami? To asi těžko. Bylo jich v teh­dejší li­te­ra­tuře ro­ze­seto dost na to, aby čte­náři Pe­rout­kova for­mátu ve Van­ču­rově no­vele chy­běli. Spíš tu pů­jde o vnitřní roz­por Van­ču­ro­vých textů pro­ží­vaný člo­vě­kem, který touží po sro­zu­mi­tel­ném světě. Který čeká porci so­ci­a­lis­tic­kého re­a­lismu, a na­místo ní má co dě­lat „s vel­kým skvos­tem v kra­vatě a s prs­te­nem na kaž­dém prstu“. Skoro bych řekl, že Pe­rout­kovi na Van­ču­rově psaní pře­ká­želo právě to, co si dodnes za­cho­valo ale­spoň ně­ja­kou působivost.