Je ně­ko­lik cest, které ve­dou do lesa a dříve či poz­ději se ztrácí v hus­tém pod­rostu. Znám je a vím, že úplně v zá­věru pře­chá­zejí do úzké ces­tičky pro­šla­pané zvěří. Vy­dá­vám se po nich do­cela pra­vi­delně, a po­každé, než se tak stane, po­stá­vám dlouho na okraji lesa a sna­žím se správně na­la­dit na barvy dne. Je to dobrý a vy­zkou­šený způ­sob, jak se stát daň­kem. Ať je zima, anebo léto, nebe i louka jsou po­každé jiné; jako sr­nec jsem už za­žil si­tu­ace, kdy se cíp kraje, co běží od pro­těj­šího kopce k prv­nímu zá­hybu lesa, po­no­řil do od­stínů jen stěží uvě­ři­tel­ných – svěží ze­leň ze­žloutla, prav­dě­po­dobně vli­vem roz­ptý­le­ného světla, a vů­kol se ro­ze­sedla ná­lada pod­zimu. Tlu­mená světla za­clo­něná jem­nou ml­hou. Sto­jím tam a moc dobře vím, že za chuchvalci, co se líně válí po na­cu­ca­ných po­lích, se už ote­vírá stu­dené okno zimy. Jsem da­něk, jsem srna, jsem ná­hodný kolemjdoucí.

Hradba smrků rá­zem zmod­rala a já se mu­sel štíp­nout a ujis­tit, že mě ne­o­pus­tily zá­kladní smysly. A ne­o­pus­tily. To jen kraj, ten no­to­ricky známý kraj mě za­sko­čil svou ne­na­dá­lou pro­mě­nou. Možná v tom svém ba­rev­ném spek­tru ná­so­bil mé vlastní po­city; a já zrovna tehdy se vrá­til z cesty po jed­nom vel­kém městě a cí­til se hrozně una­ven vším tím pro­vo­zem a všu­dypří­tom­ným ví­ří­cím pra­chem, na který se mů­žeš sna­žit ne­mys­let, ale který pro­stu­puje kaž­dým pó­rem těla a děsně unavuje.

Jenže nejsou to po­každé jen ba­revné pod­zimy, které kou­sek za bran­kou to­lik na­lé­hají na city člo­věka, co si v ne­děli vy­šlápl tak­zvaně do pří­rody. Není to jen stará zeď ko­lem hřbi­tova nad Havlíč­ko­vou Bo­ro­vou, když na ní se­dím, houpu no­hama a po­zo­ruju ši­roké jižní pa­no­rama. Za zády se ozý­vají tlu­mené hlasy lidí, ope­čo­va­telů po­st­du­šič­ko­vých hrobů; když už toho mám dost, se­sko­čím a pus­tím se ko­lem fary k ná­městí a na chvíli do hos­tince k Havlíč­kovi. Je to nej­lepší pod­nik ši­roko da­leko a zejména právě za ne­děl­ního od­po­ledne, kdy po kost­kové sil­nici pod okny pro­jede sem tam auto a hosté po­malu pro­chá­zejí skle­ně­nými dveřmi. Dám si dvě piva, pro­ho­dím pár vět s paní hos­tin­skou, po­zna­čím si do bloku do­jmy z cesty, a když už mám po­cit, že je nej­vyšší čas a že se brzy smrkne, za­pla­tím a vrá­tím se do stu­de­ného pod­zim­ního dne.

A že je to opravdu stu­dený den se po­zná do­cela rychle. Na­sa­dím tempo a dvě tři mi­nuty ho dr­žím, aby se do mě hned ne­za­kousl chlad. Ne­mám úplně ve zvyku ba­lit se na pod­zim do tlustých tep­lých bund, s ob­li­bou se v usí­na­jí­cím kraji pro­chá­zím v tlus­tém sve­tru. Když ovšem za­padá slunce – a mně to vlastně po­každé vy­jde přesně tak, že se na stráni za po­slední cha­lupou vy­loupnu zrovna v tu slav­nostní chvíli –, tedy když zrovna za­padá slunce, spadne tep­lota blízko k nule a všechno ko­lem se za­táhne pří­zra­kem na­stu­pu­jí­cího leh­kého mrazu. A to je ten správný oka­mžik k pravé pod­zimní pro­cházce; sm­ráká se bě­hem ní vů­čihledně; bě­hem je­diné ho­diny se ostře mění světlo dne v přítmí ve­čera, se­ve­ro­vý­chodní stráň je ještě na­sví­cena i s kos­te­lí­kem a zby­tek už po­lyká tma.

A pak už to jde rychle. Než se vrá­tím k lesu, je tma. Vo­lím jiné cesty, ši­roké, kroutí se žla­bem a ve­dou mě ne­o­mylně zpět do tepla síně.